Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 854/15 #1Usnesení ÚS ze dne 21.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.854.15.1
Datum podání20.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 915, § 913

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 854/15 ze dne 21. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. V., zastoupené Mgr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Křemencova 1/185, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 17 Co 255/2014-1773 ze dne 15. prosince 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na porušení čl. 32 Listiny, domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 0 P 138/2014 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Náchodě rozsudkem č. j. 0 P 138/2014-1527 ze dne 17. dubna 2014 svěřil nezletilé děti stěžovatelky a T. V. , M. V. a M. V. (dále jen "nezletilí") do výchovy stěžovatelky, a to i pro dobu po případném rozvodu manželství rodičů (výrok I.), uložil otci platit, a to od 21. prosince 2012 i po případném rozvodu, k rukám stěžovatelky na výživu nezletilého M. 5.000,- Kč měsíčně (výrok II.), dluh na výživném pro nezletilého M. za dobu od 21. prosince 2012 do 30. dubna 2014 vyčíslil na 55.171,- Kč a povolil otci zaplatit ho k rukám stěžovatelky do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.), uložil otci platit, a to od 21. prosince 2012 i po případném rozvodu, k rukám stěžovatelky na výživu nezletilého M. 4.000,- Kč měsíčně (výrok IV.), dluh na výživném pro nezletilého M. za dobu od 21. prosince 2012 do 30. dubna 2014 vyčíslil na 38.819,- Kč a povolil otci zaplatit ho k rukám stěžovatelky do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok V.), uložil stěžovatelce, aby k rukám otce do tří měsíců zaplatila jako výživné pro nezletilého M. za dobu od 25. května do 15. srpna 2012 částku 6.782,- Kč (výrok VI.) a jako výživné nezletilého M. za totéž období částku 5.430,- Kč (výrok VII.), zakázal otci styk s nezletilými (výrok VIII.), uložil otci nahradit státu náklady řízení ve výši 12.600,- Kč (výrok IX.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok X.). K odvolání otce proti výrokům II., III., IV., V., VIII. a IX. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II., III., IV. a V. změnil tak, že je otec povinen účinností od 21. prosince 2012 i s účinností od právní moci případného rozsudku o rozvodu manželství rodičů platit nezletilým výživné každému po 1.900,- Kč měsíčně, splatné k rukám stěžovatelky do každého 15. dne v měsíci předem, a že za dobu od 21. prosince 2012 do 31. prosince 2014 otec na tomto výživném žádný nedoplatek nemá (výrok I.), v napadených výrocích VIII. a IX. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím (výrok III.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud ve výroku o výživném změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv nezjistil řádně skutkový stav a řádně neodůvodnil své rozhodnutí ve vazbě na potřeby každého z nezletilých a nevysvětlil, proč stanovil rozdílně od soudu nalézacího výživné pro každého z nezletilých ve stejné výši. Stejně tak je stěžovatelka přesvědčena, že soud nestanovil správně dobu, od které je otec povinen hradit výživné v závislosti na jím tvrzený nepříznivý zdravotní stav, neboť tuto skutečnost soud i nesprávným způsobem zjistil, přičemž návrh stěžovatelky na doplnění dokazování výpisem ze zdravotní dokumentace otce považoval za neopodstatněný. Přesto je navíc podle stěžovatelky otcem tvrzená ztráta příjmů v závislosti na jeho údajném nepříznivém zdravotním stavu jedním z důvodů, proč odvolací soud přistoupil ke zcela zásadnímu snížení vyživovací povinnosti otce na rozdíl od soudu nalézacího. Stěžovatelka v této souvislosti zdůrazňuje, že soud sám nemá odborné vzdělání a nemůže tak sám, na základě jedné odborné zprávy, rozhodnout o odborných otázkách z oboru lékařství, zvláště když je tento důkaz v rozporu s jinými provedenými důkazy.

Stěžovatelka dále namítá, že jakkoliv odvolací soud správně konstatuje, že otec v rozhodném období pozbyl vlastními úkony vlastnictví hodnotného majetku, ztratil účast v rodinné společnosti a přišel o zaměstnání, nevyvodil z těchto poznatků správný závěr. Odvolací soud podle ústavní stížnosti zcela ve prospěch otce vykládá účelový převod nemovitosti, kterou otec vrátil svým rodičům a ztrátu otcova obchodního podílu v rodinné společnosti. Odvolací soud pak podle stěžovatelky pokládal za možná (nikoliv jistá či prokázaná) i další tvrzení otce ohledně jeho zdravotního stavu, které způsobilo na jeho straně ztrátu příjmů a posléze i zaměstnání, přičemž zdůrazňuje nutnost řádného zjištění skutkového stavu včetně dokazování. Pokud pak odvolací soud měl stanovit výši dlužného výživného, tak podle stěžovatelky reálné možnosti povinného opět řádně nezkoumal, když neprovedl ani stěžovatelkou navržené důkazy, ani sám tuto skutečnost neřešil, když přitom odpovědnost za řádné zjištění skutkového stavu nese vždy soud.

Konečně stěžovatelka též namítá, že interpretace a následná aplikace v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu citovaných kogentních norem je v příkrém rozporu s cílem nového občanského zákoníku, zákona o rodině a Úmluvy o právech dítěte, jímž je důsledná ochrana zájmů nezletilých dětí, nikoliv jejich rodičů či jen jednoho z nich.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace podústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Pochybení výše uvedeného charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil a odvolací soud podle jeho zjištění v projednávané věci rozhodl v souladu s principy zakotvenými v Ústavě, Listině a Úmluvě. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí řádně zabýval, v řízení před soudem prvního stupně a i soudem odvolacím bylo provedeno naprosto dostatečné dokazování a byl též naprosto dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadené rozhodnutí pak odvolací soud také zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a vysvětlil, proč stanovil výživné na nezletilé částkou, s níž stěžovatelka nesouhlasí, a v důsledku též o tom, proč otec na tomto výživném nemá nedoplatek. Ve vztahu k argumentaci stěžovatelky je třeba konstatovat, že jde především o ústavněprávní roviny nedosahující polemiku s rozhodnutím obecného soudu, když stěžovatelka nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod odvolacím soudem učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Pokud jde o neprovedení důkazu podrobným výpisem z lékařské dokumentace otce ohledně jeho zdravotního stavu, který způsobil na jeho straně ztrátu příjmů a zaměstnání, konstatuje Ústavní soud, že neprovedení tohoto důkazu odvolací soud řádně odůvodnil (byť s tímto jeho odůvodněním zřejmě stěžovatelka nesouhlasí) a dále Ústavní soud podotýká, že při stanovení výše výživného odvolací soud vyšel z výše příjmu, který otec dosahoval před ztrátou zaměstnání, nikoli po této ztrátě.

Ústavní soud tak uzavírá, že žádný důvod pro svůj kasační zásah nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 21. dubna 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru