Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 851/14 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - správce konkursní podstaty úpadce: TESLAMP Holešovice a. s.
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
konkurzní podstata/správce
finanční orgány
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.851.14.1
Datum podání06.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 64 odst.2, § 59 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 851/14 ze dne 19. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), ve věci ústavní stížnosti Mgr. Pavla Klána, správce konkursní podstaty úpadce TESLAMP Holešovice a. s., se sídlem U Papírny 9/614, Praha 7, zastoupeného Mgr. Luisem Velázquezem, advokátem se sídlem Za Poříčskou bránou 390/18, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014 č. j. 2 Afs 55/2013-28 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013 č. j. 6 Ca 26/2009-44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Městský soud v Praze citovaným rozsudkem žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen "FŘ") ze dne 12. 12. 2008 č. j. 18819/08-1500-105418, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 7 (dále jen "FÚ") ze dne 11. 4. 2008 č. j. 53971/08/007914/8512, jímž FÚ nevyhověl žádosti stěžovatele o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") v celkové výši 2 905 290 Kč.

Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl. V prvé řadě poukázal na to, že městský soud konstatoval, že by se tím, jak FÚ nakládal s přeplatkem, mohl zabývat pouze v případě, že by stěžovatel žalobou napadl rozhodnutí o převedení přeplatku na nedoplatek, což se však nestalo, neboť stěžovatel rozhodnutí o převedení přeplatku ze dne 8. 11. 2005 napadl reklamací, která byla rozhodnutím ze dne 10. 1. 2006 zamítnuta, avšak proti tomuto rozhodnutí stěžovatel správní žalobu nepodal. To ostatně stěžovatel ani netvrdil, avšak namítal, že nevěděl o způsobu, jímž FÚ s přeplatkem naložil, a tedy nebyla ani dřívější obrana možná. Tato argumentace však podle kasačního soudu nemá oporu v obsahu spisu, když z něj mimo jiné plyne, že žádost stěžovatele, která předcházela rozhodnutí FŘ, obsahovala konkrétní vyčíslení přeplatku. Stěžovatel proto byl minimálně již od doručení rozhodnutí FŘ ze dne 10. 1. 2006 č. j. 1799/06/007914/2716 o zamítnutí reklamace proti rozhodnutí o převedení přeplatku srozuměn s tím, že správce daně na stěžovatelem vyčíslené hodnoty přeplatků nereflektuje. Kasační soud v této souvislosti uvedl, že seznatelným motivem k podání žádosti o vrácení přeplatku po uplynutí dlouhé doby (tj. až dne 29. 1. 2008) od posledního rozhodnutí byly novelizace insolvenčního zákona a zákona o DPH s účinností od 1. 1. 2008, které však nemohly "oživit", resp. revidovat pravomocně již skončené věci a tedy ani v tomto případě nemohly být důvodem kasačního zásahu. Skutečnost, že stěžovatel nepodal správní žalobu proti (výše připomenutému) rozhodnutí o reklamaci byla také zásadní pro posouzení, zda přednost měla mít aplikace § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání. Kasační soud konečně podrobně a analyticky poukázal na důvody, pro které nemohl na souzenou věc aplikovat stěžovatelem připomínanou judikaturu vlastní a ani Ústavního soudu.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve stručné zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Následně (obdobně jako v kasační stížnosti) poukázal na to, že překážka soudního přezkumu postupu žalovaného dopadá pouze a jen na způsob naložení s přeplatkem na dani ve výši 12 969 Kč, avšak nemůže se vztahovat na postup správce daně týkající se požadavku stěžovatele na vrácení přeplatku ve výši 2 905 290 Kč, o kterém se poprvé dozvěděl až z odůvodnění rozhodnutí žalovaného FŘ ze dne 12. 12. 2008. Stěžovatel poukázal na to, že správní soudy na tuto argumentaci nereagovaly; jejich rozhodnutí jsou zmatečná a navíc o stěžovatelem uplatněném nároku z titulu vyměřeného nadměrného odpočtu na DPH v celkové výši 2 905 290 Kč nebylo vydáno žádné rozhodnutí a stěžovatel nebyl záměrně vyrozuměn ani o jiném postupu FÚ. Stěžovatel v souvislosti s ustanovením § 59 odst. 3 písm. e) a odst. 5 a § 64 odst. 2 daňového řádu připomněl konstantní judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3271/12 a IV. ÚS 2468/11)

IV.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému civilního, trestního a správního soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustálené interpretace, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, nebo když rozhodnutí trpí ústavněprávně relevantní svévolí či interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze, soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud dále konstatuje, že závěry správních soudů nelze považovat za formalistické, neboť oba soudy řádně vysvětlily důvody, pro které správní žalobu a kasační stížnost zamítly. Ústavní soud považuje stěžovatelem opakovaně uváděnou polemiku s těmito závěry za jednostrannou, která navíc nerespektuje jasně uváděné a zpřehledněné důvody, argumentaci a jednoznačná konstatování obou soudů. Ústavní soud proto nemá z hlediska ústavnosti důvod tyto závěry korigovat, a to ani za situace, kdy stěžovatel odkazuje na jeho judikaturu (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 12/06 a Pl. ÚS 48/06) nebo na judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek č. j. 1 Afs 12/2009-52), s níž se již oba správní soudy kvalifikované vyrovnaly. Ústavní soud při této příležitost konstatuje, že zvláště Nejvyšší správní soud v odůvodnění v rámci argumentace se stěžovatelem uváděnými judikáty (srov. např. č. j. 2 Afs 79/2010-80, 4 As 3/2008-78, 2 Afs 180/2004-44, 1 Afs 125/2006-63, 9 Afs 29/2010-61) dovodil či připomněl jejich význam pro posouzení právě souzené věci, resp. skutečnost, že na právě souzenou věc nedopadají. Ústavní soud v této souvislosti ještě připomíná, že již kasační soud v odůvodnění napadeného rozsudku připomněl judikát Ústavního soudu, který se týkal obdobné věci téhož stěžovatele (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2202/11, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 79/2010-80). Ústavní soud na jeho hodnocení a významu pro právě souzenou věc - na rozdíl od stěžovatele - nemá důvod cokoli měnit.

Ústavní soud proto usuzuje, že se jej stěžovatel snaží postavit do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jež z povahy věci správní soudy přesvědčivě popřely. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně (a dále) připomínal podstatnou argumentaci správních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci obou soudů považuje za logickou, přesvědčivou a tedy i z ústavně právního hlediska za plně akceptovatelnou.

Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru