Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 844/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Děčín
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkžaloba/na určení
nemovitost
vlastnické právo/nabytí
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.844.15.1
Datum podání20.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 844/15 ze dne 26. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Danuše Martínkové, zastoupené Mgr. Bc. Ladislavem Kočkou, advokátem se sídlem Vodičkova 33, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 č. j. 22 Cdo 4823/2014-312, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 20. 1. 2014 č. j. 36 Co 399/2013-274 (zřejmě omylem označenému č. j. 26 Co 339/2013-274), rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 23. 6. 2009 č. j. 36 Co 364/2008-195 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 10. 2004 č. j. 10 C 152/98-122, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 20. 3. 2015 ve lhůtě určené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") doručena ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím.

Vzhledem k tomu, že uvedené podání nesplňovalo základní náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu, byla stěžovatelka Ústavním soudem vyzvána k odstranění vad podání ve lhůtě 30 dnů, přičemž byla současně poučena, že neodstranění vad návrhu v dané lhůtě je důvodem k jeho odmítnutí. Na žádost stěžovatelky, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 5. 2015, byla tato lhůta přípisem ze dne 13. 5. 2015 prodloužena do 15. 6. 2015, a to z důvodu probíhajícího řízení o určení advokáta Českou advokátní komorou. Dne 14. 6. 2015 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti sepsané advokátem určeným Českou advokátní komorou k zastoupení stěžovatelky před Ústavním soudem.

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jakož i zrušení tohoto usnesení. Současně se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud"), jímž byl potvrzen v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Děčíně (dále jen "soud I. stupně"), jakož i tohoto rozsudku. Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku toho, že soudy v napadených rozhodnutích uváděly argumenty svědčící o jejím nedostatku dobré víry, které neměly oporu v provedených důkazech.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka zahájila řízení o žalobě o určení vlastnictví k několika nemovitostem v k. ú. Valkeřice, vedena přesvědčením, že je jejich majitelkou. Soud I. stupně zamítl žalobu stěžovatelky na určení vlastnictví k těmto nemovitostem. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které však soud I. stupně usnesením ze dne 21. 2. 2013 č. j. 10 C 152/98-256 odmítl pro opožděnost. K odvolání stěžovatelky krajský soud v záhlaví citovaným usnesením usnesení soudu I. stupně potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání "pro řadu procesních pochybení", jimiž jí bylo znemožněno podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu odmítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Argumentaci civilních soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Civilní soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Ústavní soud uzavírá, že civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Soudy se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro určení vlastnického práva ke stěžovatelkou označeným nemovitostem. Nejvyšší soud dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. K tomu Ústavní soud dodává, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2745/13).

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že obdobnou ústavní stížností téže stěžovatelky s téměř shodnou argumentací, se zabýval již v usnesení sp. zn. I. ÚS 2704/09, přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru