Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 841/15 #1Usnesení ÚS ze dne 14.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.841.15.1
Datum podání20.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 841/15 ze dne 14. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti výrokům II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 21 Nc 2/2012-304 ze dne 14. 3. 2014 a výrokům I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 337/2014-430 ze dne 29. 10. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, chráněných čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 4, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem č. j. 21 Nc 2/2012-304 ze dne 14. 3. 2014 Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl v řízení o úpravě poměrů k nezletilé dceři stěžovatele tak, že ji svěřil do péče matky (výrok I.) a stěžovateli stanovil povinnost platit na její výživu částku 20 000 Kč měsíčně, z čehož 12 000 Kč bylo splatných k rukám matky nezletilé a 8 000 Kč na účet vedený na jméno nezletilé. Určil, že v případě naléhavé finanční potřeby je matka oprávněna čerpat z účtu ve prospěch nezletilé max. 3 000 Kč měsíčně; nad tento limit pouze se souhlasem soudu (výrok II). Nalézací soud současně stěžovateli uložil uhradit dluh na výživném za dobu od 13. 5. 2012 do 31. 3. 2014 v celkové výši 388 065 Kč, a to čtvrtletními splátkami po 50 000 Kč; matce uložil, aby polovinu z každé splátky poukázala na účet nezletilé do jednoho týdne po jejím obdržení (výrok III). Konečně soud žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 70 Co 337/2014-430 ze dne 29. 10. 2014 částečně potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku II., pokud jím bylo určeno výživné stěžovatele pro nezletilou ve výši 20 000 Kč měsíčně, jinak jej změnil tak, že výživné je splatné do každého 5. dne v měsíci předem, a to 10 000 Kč k rukám matky a 10 000 Kč na účet nezletilé (výrok I.). Odvolací soud změnil rovněž výrok III. rozsudku nalézacího soudu, kdy nově vypočetl výši dluhu na výživném za dobu od 13. 5. 2012 do 31. 10. 2014 v částce 473 923 Kč, k jehož splacení stěžovateli povolil čtvrtletní splátky po 50 000 Kč, z toho polovinu k rukám matky a polovinu na účet nezletilé (výrok II.). Dále Městský soud v Praze zrušil výrok o nákladech řízení mezi účastníky a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, vedle toho odmítl odvolání opatrovníka do nákladového výroku jako podané neoprávněnou osobou (výrok III. a IV.).

Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, což dal najevo v ústavní stížnosti. Je přesvědčen, že porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť se nedostatečně zabývaly jeho majetkovými poměry v rozhodném období a naopak se opíraly o "nahodilosti, které pominuly a které se s největší mírou pravděpodobnosti již nevrátí". Stěžovatel tím mínil obecnými soudy vyzdvihované benefity poskytované mu v minulosti rodinou, které jsou však nenárokové a nepředvídatelné. Stěžovatel je podle svých slov od zahájení předmětného soudního řízení, v důsledku změny v chování jeho rodičů, zdravotním problémům a ztráty původního zaměstnání, "až podprůměrně majetkově disponující osobou", k čemuž obecné soudy navzdory předloženým důkazům nepřihlédly. Jejich závěry o tom, že je mu prostřednictvím majetku jeho rodičů zajišťována nadstandardní životní úroveň, stěžovatel označil za extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními. Současně obecným soudům vytkl, že nevzaly vůbec v úvahu majetkové poměry na straně matky ovlivněné soužitím se spřízněnými osobami v její nynější domácnosti.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že podaný návrh není důvodný.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V ústavní stížnosti stěžovatel uplatňuje námitky týkající se způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy a z nich vyvozovaných skutkových zjištění, konkrétně pokud jde o posouzení jeho majetkových poměrů pro účely stanovení vyživovací povinnosti k nezletilé dceři. I přes namítaný ústavněprávní rozměr se jedná toliko o polemiku se závěry obecných soudů, která staví Ústavní soud do role třetí instance, která mu však, jak již výše naznačil, v zásadě nepřísluší. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

Pochybení tohoto charakteru Ústavní soud v projednávané věci ovšem neshledal. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu i jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že se obecné soudy plně soustředily na zjištění aktuálních, což je třeba zdůraznit, majetkových a rodinných poměrů stěžovatele i matky nezletilé, ke kterým zejména nalézací soud provedl rozsáhlé dokazování, jehož výsledky v odůvodnění podrobně rozvedl. Obecné soudy v souladu s § 85 a § 98 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jakož i s § 912 až § 922 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2013, při svém rozhodování přihlédly ke všem relevantním skutečnostem, přičemž Ústavní soud v této souvislosti nezjistil nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního hlediska vytknout. Za daných okolností mu tedy nepříslušelo rozhodnutí obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Samotný fakt, že výsledek řízení před obecnými soudy neodpovídal představám stěžovatele, nelze bez dalšího hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces ani jiných ústavně zaručených práv.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než předloženou ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru