Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 839/15 #1Usnesení ÚS ze dne 29.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTÁTNÍ ORGÁN JINÝ - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 10
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důka... více
Věcný rejstříkDokazování
Poučovací povinnost
Bezdůvodné obohacení
vlastnické právo/omezení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.839.15.1
Datum podání19.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451

99/1963 Sb., § 118a odst.2, § 120 odst.1, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 839/15 ze dne 29. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jednající Mgr. Janem Smejkalem, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 162/2012-62 ze dne 14. 4. 2014 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 378/2014-128 ze dne 17. 12. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasným návrhem, splňujícím podmínky dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svých základních práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka po žalované domáhala zaplacení částky 46 053 Kč s příslušenstvím coby bezdůvodného obohacení, jež měla žalovaná získat užíváním části pozemku ve vlastnictví stěžovatelky tím, že na tento pozemek umístila přístřešek zastávky MHD (čekárnu pro cestující) a stěžovatelce neplatila žádné nájemné. Napadeným rozsudkem obvodní soud stěžovatelčinu žalobu zamítl, přičemž dospěl k závěru, že čekárna se nachází na pozemní (místní) komunikaci ve vlastnictví obce. V této souvislosti obvodní soud nepovažoval za nutné provádět dokazování k otázce, zda je čekárna spojena se stěžovatelčiným pozemkem pevným základem, jak navrhovala stěžovatelka. Napadeným rozsudkem městský soud ke stěžovatelčinu odvolání rozsudek potvrdil a nad rámec odůvodnění obvodního soudu konstatoval, že k omezení stěžovatelčina vlastnického práva dochází již samotným vlastnictvím místní komunikace, nacházející se na pozemku stěžovatelky, obcí, nikoliv existencí čekárny pro cestující MHD na této místní komunikaci, resp. pozemku stěžovatelky.

Stěžovatelka namítala, že obecné soudy při rozhodování její věci postupovaly svévolně, neboť nerespektovaly zákonnou úpravu a konstantní judikaturu. Při právním posouzení věci vycházely dle stěžovatelky z neúplně zjištěného skutkového stavu, přiklonily se k důkazům předloženým žalovanou a naopak neprovedly důkazy navržené stěžovatelkou, a to bez náležitého odůvodnění či vysvětlení. V tomto ohledu stěžovatelka spatřovala zásadní pochybení obecných soudů v tom, že nebyl proveden jí navržený znalecký posudek k zodpovězení otázky, zda je předmětná čekárna spojena se stěžovatelčiným pozemkem pevným základem, což bylo pro posouzení věci ze stěžovatelčina pohledu zásadní. Napadená rozhodnutí byla pro stěžovatelku rovněž překvapivá, když obvodní soud první jednání ve věci odročil za účelem zadání odborného posouzení k vyřešení otázky, zda čekárna zasahovala a jakým způsobem do pozemku ve stěžovatelčině vlastnictví, a následně se touto otázkou vůbec nezabýval a žalobu zamítl. Tímto postupem došlo podle stěžovatelky rovněž k porušení poučovací povinnosti soudů. Stěžovatelka konečně namítala, že rozsudky obecných soudů bylo porušeno její vlastnické právo.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud se v prvé řadě neztotožňuje se stěžovatelčinou námitkou, podle níž jsou napadená rozhodnutí projevem zakázané svévole a nemají oporu v provedeném dokazování. Oba soudy, zejména soud prvního stupně, vycházely při svém rozhodování ze značného množství důkazů; skutečnost, že obvodní soud neprovedl znalecký posudek navrhovaný stěžovatelkou, je zcela v intencích jeho pravomoci plynoucí z ustanovení § 120 odst. 1 občanského soudního řádu. Obvodní soud také v napadeném rozhodnutí vysvětlil (byť stručně), proč nepovažoval znalecké posouzení za nutné.

Ústavní soud nezpochybňuje stěžovatelčino tvrzení, že první jednání ve věci bylo obvodním soudem odročeno (mj.) za účelem zadání odborného posouzení, případně znaleckého posudku, k vyřešení otázky, zda zastávka (čekárna) v rozhodném období zasahovala a jakým způsobem do pozemku ve vlastnictví stěžovatelky, přičemž následně obvodní soud k zadání odborného posouzení, resp. znaleckého posudku nepřistoupil z důvodu nadbytečnosti, když dospěl k závěru, že čekárna je postavena na pozemní (místní) komunikaci ve vlastnictví obce. Takovou změnu právního názoru soudu však nelze považovat za projev svévole, resp. za rozhodnutí překvapivé, neboť shodnou skutečnost tvrdila žalovaná již ve svém vyjádření k žalobě ze dne 14. 1. 2013, s nímž byla stěžovatelka seznámena před konáním prvního jednání, a znovu pak také ve vyjádření k poučení soudem po prvním jednání ve věci ze dne 1. 10. 2013. Stěžovatelka se navíc k otázce (možného) umístnění čekárny na chodníku, tj. na pozemní komunikaci, a nikoliv na svém pozemku vyjádřila ve svém podání ze dne 23. 10. 2013, jímž reagovala na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů, učiněnou na prvním jednání ve věci. Tato varianta tak byla v průběhu řízení žalovanou tvrzena a dokazována; skutečnost, že obvodní soud dospěl k právnímu závěru zastávanému žalovanou, sama o sobě nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces. Obvodní soud nebyl v této souvislosti ani povinen účastníky řízení poučovat o možném odlišném právním posouzení věci ve smyslu § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, když z dikce uvedeného ustanovení vyplývá, že k doplnění skutkových tvrzení je třeba vyzývat jen v potřebném rozsahu; v dané věci však i pro odlišné právní posouzení nebylo třeba tvrdit a prokazovat další skutečnosti. V dané věci se tak podle Ústavního soudu nejedná o nenaplnění poučovací povinnosti soudu ani o tzv. překvapivé rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti rovněž neshledal opodstatněným stěžovatelčin odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 483/01 ze dne 6. 5. 2003, když v dané věci se jednalo o vlastní hodnocení odborných závěrů znalkyně soudem, vybočující z rámce volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 občanského soudního řádu, k čemuž v projednávané věci nedošlo.

Ústavní soud konečně neshledal opodstatněnou ani stěžovatelčinu námitku o porušení jejího vlastnického práva, k němuž mělo dojít napadeným rozsudkem městského soudu. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i svou vlastní vysvětlil, proč podle jeho názoru k omezení vlastnického práva stěžovatelky dochází již samotnou existencí pozemní (místní) komunikace na stěžovatelčině pozemku a proč by se stěžovatelka vydání případného bezdůvodného obohacení měla domáhat přímo po vlastníku této komunikace, tedy obce. Ústavní soud považuje odůvodnění tohoto právního závěru za vyčerpávající a splňující ústavněprávní požadavky kladené na soudní rozhodnutí.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelce se porušení jejích výše uvedených ústavně zaručených práv nezdařilo prokázat. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru