Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 82/97Nález ÚS ze dne 28.08.1997K trvalému odmítnutí vojenské služby. K totožnosti skutku.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
základní práva a svobody/svoboda... více
Věcný rejstříkvojenská a civilní služba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 102/8 SbNU 409
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.82.97
Datum podání07.03.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.5

209/1992 Sb./Sb.m.s., #7 čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 269 odst.1

18/1992 Sb., § 2 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 82/97 ze dne 28. 8. 1997

N 102/8 SbNU 409

K trvalému odmítnutí vojenské služby. K totožnosti skutku.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti M. N. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka

Olomouc, sp. zn. 2 To 124/97, ze dne 3. 3. 1997, a proti rozsudku

Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Tzn 12/95, ze dne 21. 2. 1996,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočka Olomouc, sp. zn.

2 To 124/97, ze dne 3. 3. 1997 se zrušuje.

Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 7. 3. 1997

se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě,

pobočka Olomouc, sp. zn. 2 To 124/97, ze dne 3. března 1997. Tímto

rozsudkem, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, sp.

zn. 7 T 75/96, ze dne 20. 12. 1996, byl stěžovatel odsouzen

k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.

Stěžovatel namítá, že napadený rozsudek zcela přehlíží právní

názor Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 81/95, když i nadále

vychází z názoru, že každé nové nenastoupení vojenské služby je

novým trestním činem, i když byl pachatel v předchozím soudním

řízení odsouzen pro trvalý úmysl vojenskou službu nevykonat.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu spisu Okresního soudu

v Olomouci, sp. zn. 7 T 75/96, vyplývá, že stěžovatel byl dne 13.

5. 1992 odveden. Již u tohoto řízení uvedl, že vojenskou službu

nemíní vykonat, poněvadž mu v tom brání jeho svědomí a náboženské

přesvědčení, nepodal však v příslušné lhůtě prohlášení o odepření

vojenské služby podle zákona č. 18/1992 Sb. Dne 2. 6. 1993 byl

povolán k výkonu vojenské služby, kterou však nenastoupil. Za toto

jednání byl trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci, sp. zn.

31 T 56/94, ze dne 19. 1. 1994, uznán vinným trestným činem

nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1

trestního zákona, tedy pro úmysl trvale se vyhnout vojenské činné

službě. Byl mu uložen trest odnětí svobody na dvanáct měsíců,

s podmíněným odkladem na 24 měsíců. Dne 3. 6. 1994 mu byl vystaven

nový povolávací rozkaz na 7. 7. 1994 k VÚ J., což, jak uvádí

stěžovatel, je obec, která v ČR neexistuje. Navíc mu byl

povolávací rozkaz zaslán na nesprávnou adresu. Odmítl proto

nastoupit opětovně. Za toto jednání byl rozsudkem Okresního soudu

v Olomouci, sp. zn. 32 T 179/94, ze dne 18.10. 1994, uznán vinným

trestným činem nenastoupení vojenské služby podle § 269 odst. 1

trestního zákona. Tento rozsudek byl následně potvrzen usnesením

Krajského soudu v Ostravě, pobočka Přerov, sp. zn. 1 To 41/94, ze

dne 29. 11. 1994. Dne 20. 3. 1995 pak stěžovatel nastoupil výkon

trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Ústavní stížnost

podaná proti výše uvedeným rozsudkům byla odmítnuta pro opožděné

podání (IV. ÚS 55/95).

Dne 4. 10. 1995 podal ministr spravedlnosti, s odvoláním na

nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 81/95, v obdobné věci J. Ř.,

ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona. Dne 21. 2.

1996 pak Nejvyšší soud ČR o této stížnosti rozhodl tak, že

napadené rozsudky a všechna další rozhodnutí na ně obsahově

navazující zrušil a věc přikázal zpět Okresnímu soudu v Olomouci.

Jak však stěžovatel upozorňuje a jak i vyplývá z odůvodnění

rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, došlo ke zrušení předchozích

rozsudků z jiných důvodů, než kterých se dovolávala stížnost

ministra spravedlnosti. V novém řízení pak byl stěžovatel

rozsudky, které napadá touto ústavní stížností, odsouzen

k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.Dále

ze soudního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel byl Okresní odvodní

komisí v Opavě dne 17. 3. 1995 uznán trvale neschopným výkonu

vojenské základní služby.

Stěžovatel trvá na názoru, že byl odsouzen opakovaně za

stejný trestný čin a že všechny obecné soudy, které se věcí

zabývaly, včetně Nejvyššího soudu ČR, ignorovaly stanovisko, které

v obdobné věci vyslovil Ústavní soud. Stěžovatel má za to, že byl

porušen čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), neboť byl již jednou potrestán za to, že trvale odmítl

vykonávat vojenskou službu. Opakované soudní stíhání z důvodu

svědomí považuje za rozporné též s čl. 4. odst. 4 Listiny a s čl.

7 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv

a základních svobod.

Dne 5. 8. 1997 stěžovatel svoji stížnost rozšířil a navrhl,

aby Ústavní soud zrušil též rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn.

2 Tzn 12/95, ze dne 21. 2. 1996, neboť část odůvodnění tohoto

rozsudku je vlastně ideovým základem rozsudků napadených ústavní

stížností a je tedy závazná pro nižší soudy. Při jednání dne 28.

8. 1997 pak právní zástupce stěžovatele podání doplnil, že

především považuje za nutné vyslovit zásadní nesouhlas s tou částí

rozsudku Nejvyššího soudu ČR, která porovnává čin stěžovatele

s pokusem trestného činu vraždy. Takové srovnání považuje za

naprosto nevhodné a zavádějící, neboť srovnává pokus trestného

činu a jeho dokonání, navíc v rovině, která nemůže obstát.

Ve vyjádření, které jako účastník řízení podal Krajský soud

v Ostravě-pobočka v Olomouci, zastoupený předsedou senátu JUDr. S.

P., jsou především vyvraceny námitky stěžovatele pokud jde

o okolnosti doručení povolávacího rozkazu. Podle názoru soudu

stěžovatel převzal povolávací rozkaz do vlastních rukou a tím, že

se dostavil k Okresní vojenské správě v Opavě, kde znovu opakoval

své rozhodnutí nenastoupit vojenskou službu, dal najevo, že plně

pochopil povinnosti, které mu z tohoto rozkazu vyplývají. Pokud

jde o právní posouzení věci odkazuje účastník řízení na odůvodnění

svého rozhodnutí, které je souladné s názorem Nejvyššího soudu ČR,

aniž by se zabýval odlišným právním názorem Ústavního soudu.

Podstatnou část vyjádření pak tvoří argumentace blíže odůvodňující

závěr, že stěžovatel nepodal odvolání proti prvostupňovému

rozsudku včas a že tedy odvolací soud postupoval správně

a v souladu se zákonem, když jeho odvolání jako opožděné zamítl.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, se

svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti

vzdalo, aniž by se k věci vyjádřilo.

Ústavní soud se nejprve musel vypořádat s tím, zda jsou

splněny formální náležitosti pro podání ústavní stížnosti. Jak

totiž vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, bylo

odvolání stěžovatele odmítnuto pro pozdní podání a je tedy

otázkou, zda stěžovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně

svých práv, tak jak mu to ukládá ustanovení § 75 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Aniž by se Ústavní soud zabýval

tvrzením stěžovatele, že i v tomto směru odvolací soud pochybil

a že odvolání bylo podáno včas, dospěl Ústavní soud k závěru, že

neodmítne přijetí ústavní stížnosti, neboť stížnost svým významem

přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a splňuje podmínky stanovené

§ 75 odst. 2 cit. zákona o Ústavním soudu.

Na druhé straně však Ústavní soud byl nucen odmítnout návrh

na zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, a to z důvodu

uplynutí lhůty stanovené v § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu,

jakož i z toho důvodu, že nelze ústavní stížností napadat toliko

odůvodnění rozhodnutí.

Po zhodnocení výše popsaného skutkového stavu neshledal

Ústavní soud žádné důvody k tomu, aby zásadně měnil svůj právní

názor vyslovený v nálezu sp. zn.IV. ÚS 81/95, ze dne 18. 9. 1995.

Ústavní soud je proto nucen znovu opakovat, že jestliže trestní

zákon v ustanovení § 269 odst. 1 stanoví podstatně přísnější trest

pro toho, kdo nenastoupí vojenskou službu s úmyslem vyhnout se jí

trvale, je nepřijatelné vykládat toto ustanovení tak, že trvale je

vlastně dočasně či krátkodobě. Při takovém výkladu by četnost

trestných činů byla určována vlastně počtem povolání ke službě,

které orgán vojenské správy vydá či nevydá. Je nepochybné, že i po

odsuzujícím rozsudku za první takový čin je možné doručit

povolávací rozkaz nový, jeho neuposlechnutí však nelze hodnotit

jako nový trestný čin, byl-li v předchozím soudním řízení zjištěn

úmysl nenastoupit službu trvale. Posledně zmíněný názor ostatně

neodmítá ani Nejvyšší soud ČR, když na str. 16 odůvodnění svého

rozsudku z 21. 2. 1996 uvádí, že za situace, kdy byl v předchozím

řízení uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem

a k dalšímu nenastoupení služby došlo ve zkušební době tohoto

podmíněného odsouzení, představuje opětovné úmyslné nenastoupení

služby skutečnost, která odůvodňuje nařízení výkonu trestu odnětí

svobody, a to bez ohledu na skutečnost, zda v opětovném

nenastoupení služby lze spatřovat nový trestný čin či nikoli.

S ohledem na situaci, kdy obecné soudy vědomě odmítají

respektovat v obecné rovině právní názor Ústavního soudu, musel se

tento soud znovu zevrubně zabývat otázkou, zda aplikovaný právní

předpis, tedy ustanovení § 269 trestního zákona, obstojí

z hlediska ústavnosti a zda tedy postačí, aby Ústavní soud jen

opakovaně deklaroval svůj názor na jeho ústavněprávní

interpretaci. Je totiž nepochybné, že úmyslem zákonodárce na

začátku let šedesátých bylo opakovaně kriminalizovat a opakovaně

věznit každého, kdo trvale odmítal vojenskou službu. Tyto předpisy

navíc byly vydány za situace, kdy jakákoli alternativní služba

nebyla připuštěna. Ústavní soud si je plně vědom toho, že současný

stav v posuzování tzv. odmítačů vojenské služby není určován jen

úpravou trestněprávní, ale i platným zněním branného zákona, který

výslovně neumožňuje zprostit vojenské povinnosti osobu, která byla

pravomocně odsouzena za trvalé odpírání vojenské služby, resp.

vykonala trest. Stejně tak si je Ústavní soud plně vědom i toho,

že jeho interpretace se odlišuje od zažitého a po desetiletí

neměnného nazírání vojenských (dnes obecných) soudů na

problematiku totožnosti skutku u těchto trestných činů. To však

nic nemění na pevném přesvědčení Ústavního soudu, že postupy

obvyklé v dobách, kdy jen samotné dovolání se základních lidských

práv a svobod mohlo být samo o sobě důvodem perzekuce, nemohou být

dogmaticky a naprosto necitlivě ke změněným společenským poměrům

uplatňovány i nadále. Již v rozhodnutí, od jehož vydání uplynuly

takřka dva roky, vyslovil Ústavní soud zcela zřetelně naději, že

tehdejší jeho rozhodnutí bude pro obecné soudy vodítkem při

budoucím rozhodování o výměře trestu u těch jednotlivců, kteří

trvale odmítají výkon vojenské, resp. civilní služby. Dále Ústavní

soud dovodil, že platná právní úprava poskytuje soudům dostatečný

prostor k tomu, aby postih byl takové intenzity, aby nedošlo

k nepochybně nežádoucímu zvýhodnění těch, kdo právo porušují,

oproti těm, kdo svoje povinnosti řádně splní. Po zvážení všech

uvedených skutečností však senát nedospěl k závěru, že by

aplikované ustanovení trestního zákona, jakkoli zřejmě vyžaduje,

stejně jako některá další, změny a úpravy, bylo ve své podstatě

neústavním a zakládalo by tedy povinnost senátu řízení přerušit

a věc předložit k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle

ustanovení § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud pro rozpor

napadeného soudního rozhodnutí s ustanoveními čl. 40 odst. 5

Listiny, jakož i čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně

lidských práv a základních svobod, rozhodl tak, jak je ve výroku

uvedeno.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. srpna 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru