Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 81/96Nález ÚS ze dne 12.02.1997K podmínkám soudního jednání v nepřítomnosti účastníků

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
rozhodné období
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 16/7 SbNU 111
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.81.96
Datum podání15.03.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

12/1945 Sb.

229/1991 Sb., § 9, § 4 odst.2 písm.c, § 6, § 9, § 4 odst.2 písm.c, § 6

243/1992 Sb.

99/1963 Sb., § 49 odst.1, § 101 odst.2, § 49 odst.1, § 101 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 81/96 ze dne 12. 2. 1997

N 16/7 SbNU 111

K podmínkám soudního jednání v nepřítomnosti účastníků

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. M. H.

proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

21.12.1995, sp. zn. 19 Ca 237/95,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 19 Ca

237/95, ze dne 21.12.1995, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností,

s odvoláním na porušení čl. 37 odst.3 a čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 1995, sp.

zn. 19 Ca 237/95, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu

v Kutné Hoře ze dne 23. ledna 1995, čj. PU/966/94. Dále se

stěžovatel dovolává porušení čl. 11 Listiny, k němuž mělo dojít

v důsledku toho, že Krajský soud v Hradci Králové zaujal

v restituční věci podle jeho názoru nesprávný právní názor, a to

zejména v otázce posouzení ztráty vlastnictví předmětných

nemovitostí mimo rozhodné období podle zákona o půdě.

Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 19 Ca

237/95, Ústavní soud zjistil, že krajský soud ústavní stížností

napadeným rozhodnutím ze dne 21.12.1995 potvrdil rozhodnutí

Okresního úřadu v Kutné Hoře ze dne 23.1.1995, sp. zn. PU 966/94,

jímž pozemkový úřad podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"zákon o půdě"), rozhodl, že oprávněné osoby, kterými jsou podle

ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) citovaného zákona stěžovatel

a vedlejší účastnice D. S. a ing. L. B., jsou vlastníky části

v rozhodnutí označených nemovitostí v k.ú. T., původně vlastnicky

patřící B. H., a to každý z nich k jedné ideální šestině, zároveň

bylo rozhodnuto, že uvedené osoby nejsou vlastníky druhé ideální

poloviny těchto nemovitostí, tj. té, která původně patřila J. H.

Ideální polovina nemovitostí, jejichž původní vlastnicí byla B.

H., přešla na čs. stát podle zákona č. 142/1947 Sb., a tedy u této

části nemovitostí byl nepochybně prokázán restituční důvod podle

ustanovení § 6 odst. l písm. b) zákona o půdě. Pokud jde o druhou

polovinu nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byl J. H.,

vycházel jak pozemkový úřad, tak i krajský soud, ze závěru, že

tato přešla na stát konfiskací podle dekretu prezidenta republiky

č. 12/1945 Sb., a to ke dni účinnosti citovaného dekretu, tj. ke

dni 23.6.1945, tedy mimo rozhodné období. Krajský soud

v odůvodnění svého rozhodnutí přitom zdůraznil, že není v jeho

pravomoci revidovat dřívější pravomocná rozhodnutí ( výměr

Zemského národního výboru v Praze ze dne 11.2.1948 a výměr

Ministerstva zemědělství ČR ze dne 6.10.1949), jimiž bylo

rozhodnuto, že J. H. spadá pod ustanovení § 3 odst. l písm. a)

dekretu č. 12/1945 Sb. S ohledem na důvod konfiskace pak

nepřichází v úvahu ani použití zákona č. 243/1992 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové

směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který v jejích důvodech

především namítá porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny,

kteréžto porušení spatřuje v tom, že ústavní stížností napadené

rozhodnutí bylo vydáno při jednání soudu dne 21.12.1995

v nepřítomnosti stěžovatele, vedlejších účastnic i jejich zástupce

přesto, že necelé dva dny před konáním tohoto ústního jednání

právní zástupce stěžovatele omluvil svou neúčast u jednání akutním

chřipkovým onemocněním. Vzhledem k tomu, že se tak stalo v době

předvánočního shonu a navíc v době vrcholící chřipkové epidemie,

nebylo myslitelné, aby za sebe obstaral pro své klienty

substituci, což navíc nebylo možné ani z toho důvodu, že se

jednalo o poměrně složitou restituční problematiku, kdy ani sami

účastníci by nesouhlasili s tím, aby se jednání zúčastnil jiný

advokát. Krajský soud, ač mu omluva právního zástupce stěžovatele

byla známa včetně důvodů omluvy, nařízené jednání neodročil,

naopak ústní jednání proběhlo a bylo při něm umožněno ostatním

přítomným účastníkům přednést důkazní návrhy, tvrzení i závěrečný

návrh a nakonec bylo vyhlášeno napadené rozhodnutí. Samo

rozhodnutí, resp. jeho odůvodnění, pak neobsahuje argumenty, které

vedly soud k tomu, že omluvu právního zástupce stěžovatele

nerespektoval a pro které zřejmě omluvu neuznal.

Pokud jde o věcnou stránku napadeného rozhodnutí, je

stěžovatel - jak dále plyne z důvodů jeho ústavní stížnosti

- přesvědčen o tom, že pokud krajský soud celou věc uzavřel

právním názorem, že restituční nárok stěžovatele a vedlejších

účastnic, týkající se poloviny nemovitostí původně patřících J.

H., není možno považovat za oprávněný s ohledem na skutečnost, že

věc nepřešla na stát v tzv. rozhodném období, protože k její

konfiskaci došlo ke dni účinnosti dekretu prezidenta republiky č.

12/1945 Sb. a nikoliv dnem právní moci konfiskačních rozhodnutí,

porušil taktéž čl. 11 Listiny. Stěžovatel je toho názoru, že

uvedený závěr soudu je v rozporu s filozofií všech restitučních

zákonů České republiky, kterou je zmírnění některých majetkových

křivd, ke kterým došlo v tzv. rozhodném období. Ze všech okolností

případu, které zatím nebyly soudem ani pozemkovým úřadem podrobně

zjišťovány, stejně jako z okolností obdobných věcí, je zřejmé, že

k samotné faktické majetkové křivdě došlo až poté, co se původní

vlastníci nedokázali ani po vyčerpání všech opravných prostředků

domoci ochrany svého vlastnického práva. V této souvislosti

poukazuje stěžovatel také na část závěrů nálezu Ústavního soudu

ČSFR, sp. zn. I. ÚS 597/92, ze dne 21.12.1992. Ze všech uvedených

důvodů má proto stěžovatel za to, že postupem Krajského soudu

v Hradci Králové a jeho rozhodnutím byla porušena jeho ústavně

zaručená práva, a navrhl proto, aby napadený rozsudek byl Ústavním

soudem zrušen.

Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti především uvádí, že v daném případě

nedošlo k porušení ustanovení § 101 odst. 2 o.s.ř., neboť právní

zástupce byl k nařízenému jednání předvolán ve smyslu § 49 odst.

1 o.s.ř., a bylo především na něm, aby stěžovatele a jím

zastoupené další účastnice o nařízeném jednání vyrozuměl. To podle

názoru soudu zřejmě neučinil, neboť krajský soud ze zkušenosti

z úředního styku se stěžovatelem je přesvědčen o tom, že by se

stěžovatel jednání nepochybně zúčastnil. Údajné onemocnění

právního zástupce - dva dny před jednáním - nepovažoval podle

svého vyjádření krajský soud za důležitý důvod k odročení jednání,

což také, jak ve vyjádření tvrdí, při telefonickém rozhovoru dal

najevo. Při počtu advokátů v ČR bylo podle názoru krajského soudu

nepochybně možno zajistit substituci, a pokud by nebylo možno

obsáhnout skutkovou stránku věci, mohly být při jednání vzneseny

příslušné procesní návrhy. K tvrzení stěžovatele, že jednání

proběhlo a ostatním přítomným účastníkům bylo umožněno přednést

důkazní návrhy, tvrzení a závěrečný návrh, odkazuje krajský soud

na obsah protokolu o jednání a poznamenává, že věc byla z hlediska

skutkového projednána podruhé. Pokud jde o věcnou stránku

napadeného rozsudku odkázal na obsah svého rozhodnutí. Své

vyjádření pak uzavírá tím, že rozhodnutí ponechává na úvaze

Ústavního soudu.

Vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti Okresní úřad

Kutná Hora, obec Tupadly a Pozemkový fond ČR se svého postavení

vedlejšího účastníka ve smyslu § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.

vzdali.

Vedlejší účastníci Z.O.D v P., Lesy České republiky, s.p., se

sídlem v H. K., Ing. L. B. a D. S., kterým byl Ústavním soudem

zaslán stejnopis ústavní stížnosti, se k jejímu obsahu dosud

nevyjádřili a ani nevyužili možnost vzdát se svého postavení

vedlejšího účastníka řízení.

Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Hradci

Králové, sp. zn. 19 Ca 237/95, že uvedený soud vydal ústavní

stížností napadené rozhodnutí po jednání konaném dne 21.12.1995

bez přítomnosti stěžovatele a jeho právního zástupce, který dne

20.12.1995, jak je patrno z úředního záznamu ve spisu založeném,

telefonicky prostřednictvím své sekretářky požádal o odročení

jednání nařízeného na 21.12.1995 z důvodu jeho náhlého chřipkového

onemocnění. Z obsahu záznamu není patrno, že by soud jakkoliv dal

najevo, že důvod omluvy neuznává. Téhož dne obdržel soud také

podání zástupce stěžovatele, zaslané prostřednictvím faxu, kterým

tento omlouval jak sebe, tak i své klienty z účasti na jednání

soudu, nařízeném na den 21.12.1995, z důvodu svého onemocnění

a současně žádal soud o odročení jednání. U ústního jednání

konaného dne 21.12.1995 byl soudem v úvodu jednání konstatován

obsah telefonického i faxovaného podání zástupce stěžovatele, nato

soud vyhlásil usnesení, že bude jednáno v nepřítomnosti

stěžovatele, a po provedení jednání bylo vydáno napadené

rozhodnutí.

Ústavní soud, aniž by hodnotil právní závěry soudu, týkající

se věci samé, nemohl pominout procesní stránku věci a na základě

shora uvedených zjištění dospěl k závěru, že v daném případě

nebyly ze strany soudu dodrženy zásady spravedlivého procesu tak,

jak jsou upraveny v hlavě páté Listiny. Jestliže totiž soud za

situace, kdy mu byla řádně a včas doručena omluva účastníka řízení

i jeho zástupce s uvedením důvodu omluvy spolu se žádostí

o odročení jednání, přesto ve věci za přítomnosti zástupců

protistrany věc projednal a vydal konečné rozhodnutí ve věci,

porušil čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby

jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho

přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Na

tomto závěru nemůže změnit nic ani odkaz krajského soudu na to, že

o nařízeném jednání byl ve smyslu § 49 odst. l o.s.ř. uvědoměn

pouze zástupce stěžovatele. Samotný fakt, že soud, který

nepovažuje za nutné provádět výslech účastníka, a proto

o nařízeném jednání ve smyslu uvedeného ustanovení uvědomí pouze

jeho zástupce s procesní plnou mocí, nemůže opodstatňovat postup

soudu podle § 101 odst. 2 o.s.ř. v těch případech, kdy se

k nařízenému jednání nedostaví účastník řízení ani jeho zástupce,

pokud se včas a řádně omluvili a současně podali žádost o odročení

jednání. Závěr Ústavního soudu pak nemohla ovlivnit ani okolnost,

na kterou rovněž krajský soud poukazoval ve svém vyjádření, totiž

že věc z hlediska skutkového byla projednávána již podruhé, když

poprvé soud ve věci jednal v řízení podle § 9 odst. 3 zákona

o půdě, zatímco posuzované rozhodnutí bylo soudem vydáno v řízení

podle odst.4 a 6 uvedeného ustanovení. Ze všech uvedených důvodů

proto Ústavní soud rozhodl tak, že rozsudek Krajského soudu

v Hradci Králové zrušil (§ 82 odst. 2, 3 zákona č. 182/1993 Sb.).

Ústavní soud, jak již shora uvedl, nehodnotil právní závěry

soudu ve věci samé, v této souvislosti však považuje za vhodné

upozornit na svou judikaturu, např. na nález, vydaný ve věci sp.

zn. IV. ÚS 32/95, publikovaný pod č. 76 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu ČR, svazek 4, v němž zaujal právní názor, že

v restitučních řízeních nejsou sice soudy oprávněny k přímým

zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období,

pokud však jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období,

jsou oprávněny posuzovat jejich dopad z hlediska v úvahu

přicházejících restitučních titulů - v daném případě tedy

uvedených v ustanovení § 6 zákona o půdě - a to i v případech, kdy

ke ztrátě majetku došlo před rozhodným obdobím.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. února 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru