Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 806/06 #1Usnesení ÚS ze dne 11.11.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
In dubio pro reo
Důkaz
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.806.06.1
Datum podání20.12.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/2002 Sb., § 29 odst.1 písm.a

140/1961 Sb., § 224 odst.1, § 224 odst.2

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 806/06 ze dne 11. 11. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Ing. Igorem Kremlou, advokátem se sídlem Pod Višňovkou 25, Praha 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 176/2007 ze dne 7. 3. 2007 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 194/2006-275 ze dne 21. 6. 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 20. 12. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 12 To 194/2006-275 ze dne 21. 6. 2006.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-východ (dále jen "okresní soud") č. j. 2 T 160/2005-250 ze dne 17. 3. 2006 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví ve smyslu § 224 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době ve večerních hodinách dne 23. 12. 2004 v objektu sportovní střelnice v Čestlicích, okres Praha - východ, neprojevil ustanovením § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, uloženou zvýšenou opatrnost při manipulaci s pistolí značky Zendl, model 75, výrobní číslo 023, kterou se záměrem odstranit závadu v činnosti spouště částečně rozebral sejmutím závěru za současného ponechání střeliva v nábojové komoře a při následné kompletaci zbraně došlo k náhodné iniciaci výstřelu, jímž byl zasažen poškozený MUDr. A. O., který tak utrpěl střelné poranění povrchových částí stěny břišní v oblasti nadbřišku vlevo a otevřenou tříštivou frakturu kosti vřetenní vpravo, což si vyžádalo aplikaci zevního fixatéru ukotvení šrouby přímo do kosti a omezení hybnosti pravé ruky až do dne 28. 2. 2005 s následnou rehabilitací, přičemž ani při ambulantní kontrole dne 26. 4. 2005 nebylo možno konstatovat úplné zhojení s tím, že i v době vydání rozsudku trvala omezená hybnost pravé horní končetiny. Za výše uvedený trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti měsíců, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu držení a nošení střelných zbraní po dobu čtrnácti měsíců. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost uhradit poškozenému škodu ve výši 380 357 Kč, ve zbytku pak byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Usnesením krajského soudu č. j. 12 To 194/2006-275 ze dne 21. 6. 2006 byl rozsudek okresního soudu k odvolání stěžovatele zrušen ve výroku o náhradě škody a současně bylo nově rozhodnuto tak, že se poškozený MUDr. O. s celým nárokem odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byl rozsudek okresního soudu doplněn o výrok, že se poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Územní pracoviště Praha - východ, odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly se všemi skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo a na něž ve svých podáních poukazoval. Napadená rozhodnutí byla opřena o znalecké posudky zatížené řadou vad, přičemž nebyla důsledně respektována zásada "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného" (in dubio pro reo). Dle přesvědčení stěžovatele rovněž orgány činné v trestním řízení nedostály své povinnosti zjišťovat nejen skutečnosti, svědčící v jeho neprospěch, ale i v jeho prospěch. Již v přípravném řízení došlo k závažnému porušení práva na obhajobu, neboť výslech svědka D. N. byl uskutečněn bez vědomí stěžovatelova obhájce, přestože tento orgánům činným v trestním řízení písemně sdělil, že má v úmyslu účastnit se všech vyšetřovacích úkonů. Návrh na navrácení věci státnímu zástupci k došetření a opakování výslechu přitom nebyl obecnými soudy akceptován, stejně jako další návrhy na doplnění dokazování. Samotný odsuzující rozsudek poté vycházel ze znaleckého posudku znalce z oboru balistiky, Ing. V. M., ze dne 16. 8. 2005, č. 86/7-2005 a znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. P. T. Stěžovatel v této souvislosti předložil Ústavnímu soudu obsáhlou polemiku se závěry obou znalců a uvedl, že za účelem odstranění pochybností navrhoval zpracování dalších znaleckých posudků, jakož i některé další důkazy, nicméně veškeré jeho návrhy byly obecnými soudy zamítnuty. V závěru Ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že řízení bylo vedeno jednostranně v jeho neprospěch a obecné soudy se snažily udržet závěry znaleckých posudků za každou cenu. Kdyby byla aplikována zásada in dubio pro reo, nemohlo by k jeho odsouzení na základě provedeného dokazování dojít. V postupu obecných soudů stěžovatel spatřoval porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky, proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu č. j. 12 To 194/2006-275 ze dne 21. 6. 2006 svým nálezem zrušil.

Prostřednictvím přípisů ze dne 14. 9. 2007, resp. 8. 1. 2008, doplnil stěžovatel svou ústavní stížnost o znalecký posudek zpracovaný MUDr. J. P., CSc. a o text článku "Typické příčiny havárií zbraní" z časopisu Střelecká revue č. 12/2007, přičemž navrhl, aby tyto byly v řízení o ústavní stížnosti provedeny jako důkazy.

Dotazem u okresního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti usnesením krajského soudu č. j. 12 To 194/2006-275 ze dne 21. 6. 2006 souběžně s ústavní stížností i dovolání k Nejvyššímu soudu, přípisem ze dne 11. 1. 2007 proto stěžovatele vyrozuměl, že v jeho věci nebudou po dobu dovolacího řízení činěny žádné další úkony a současně mu uložil povinnost Ústavní soud o výsledku dovolacího řízení bezodkladně informovat. Dne 8. 10. 2007 obdržel Ústavní soud přípis stěžovatele, v němž tento uvedl, že jeho dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 176/2007 ze dne 7. 3. 2007 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel konstatoval, že ani Nejvyšší soud neodstranil vady řízení před soudy prvých dvou stupňů, proto i prostřednictvím jeho rozhodnutí došlo k porušení výše uvedených ústavně zaručených práv. Z tohoto důvodu stěžovatel rozšířil petit své ústavní stížnosti i o uvedené usnesení Nejvyššího soudu. Zdůraznil rovněž, že Nejvyšší soud neměl k dispozici revizní znalecký posudek MUDr. P.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 2 T 160/2005. Poté, co Ústavní soud napadené usnesení přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Jádro ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy, a to konkrétně s hodnocením obou znaleckých posudků. Stěžovatel ve své stížnosti v podstatě zopakoval tytéž argumenty, které již neúspěšně uplatnil v předchozím průběhu řízení před obecnými soudy. Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší zkoumat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, proč nevyhověly návrhům na doplnění dokazování a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. S návrhy stěžovatele na doplnění dokazování se jak krajský soud, tak i Nejvyšší soud v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly, a to prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti takového důkazu (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 91, str. 377 a násl.), kterýžto podrobně rozvedly. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo do kompetence obecných soudů zasahovat a jejich závěry jakkoliv přehodnocovat.

Obecné soudy se rovněž vyčerpávajícím způsobem vypořádaly se všemi ostatními námitkami stěžovatele a na odůvodnění jejich rozhodnutí je proto v tomto směru možno v plném rozsahu odkázat. Namítal-li stěžovatel, že mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, je třeba uvést, že toto pravidlo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině obžalovaného důvodné, tzn. jestliže po vyčerpání všech dosažitelných důkazů zůstanou o skutkové otázce důvodné pochybnosti, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších důkazů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998 sp. zn. III. ÚS 286/98, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 12, usnesení č. 73, str. 541 a násl.). Ústavní soud v tomto ohledu opětovně odkazuje na pečlivá odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a ztotožňuje se s jejich názorem, že v projednávané věci důvodná pochybnost o vině stěžovatele nevznikla.

Konečně co se týče stěžovatelem dodatečně předložených důkazů, tzn. znaleckého posudku MUDr. Pe. a odborného článku o příčinách havárií zbraní, tyto nebyly způsobilé správnost napadených rozhodnutí zpochybnit, neboť pro posouzení ústavnosti těchto rozhodnutí byl rozhodný stav existující v době jejich vydání.

Jelikož Ústavní soud neshledal, že by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru