Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 805/21 #1Usnesení ÚS ze dne 04.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /předběžná vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zásada věci rozhodnuté (res ... více
Věcný rejstříkPromlčení
Trestní odpovědnost
Ne bis in idem
zasedání/veřejné
vazba/propuštění z vazby
právo EU
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.805.21.1
Datum podání26.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 40 odst.5, čl. 8 odst.5, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

104/2013 Sb., § 305, § 306, § 300 odst.1 písm.a, § 299 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 805/21 ze dne 4. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2021 sp. zn. 14 To 5/2021 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2020 č. j. 71 T 9/2020-181, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl podle § 306 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), uznán na území České republiky rozsudek Specializovaného trestního soudu v Pezinku, Slovenská republika, ze dne 21. 10. 2015 č. j. PK-1Tš/8/2005-7017, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 29. 7. 2020 sp. zn. 3 To 5/2018, který nabyl právní moci dne 29. 7. 2020. Těmito rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 5 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2003 ve Slovenské republice), kterého se zkráceně uvedeno dopustil tím, že od září 2001 do února 2002 s dalšími obžalovanými prostřednictvím zfalšovaných smluv vytvářel neexistující pohledávky ke škodě jím ovládaných obchodních společností, čímž jim měl způsobit škodu ve výši stovek milionů slovenských korun, za což byl odsouzen mimo jiné k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Městský soud konstatoval, že podle českého zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), by dané jednání mohlo být posouzeno jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, a současně rozhodl podle § 306 odst. 1 za použití § 124 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, že stěžovatel uložený trest odnětí svobody vykoná, a pro jeho výkon byl podle § 124 odst. 4 zákona o mezinárodní justiční spolupráci a § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Městský soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí o uznání a výkonu zmíněného rozsudku Specializovaného trestního soudu v Pezinku, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu Slovenské republiky, neboť jde o cizozemská rozhodnutí, která lze uznat a vykonat podle § 298 a násl. zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Z opisu evidence rejstříku trestů, z osvědčení a z předmětného cizozemského rozsudku městský soud zjistil, že jsou splněny podmínky pro převzetí cizozemského rozhodnutí uvedené v § 299 zákona o mezinárodní justiční spolupráci při splnění podmínek uvedených v § 300 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci za účelem jeho uznání a výkonu. Zdůraznil, že stěžovatel je občanem České republiky i Slovenské republiky a má na území České republiky obvyklé bydliště. Městský soud současně převzetí uvedeného rozsudku do České republiky považoval v daném případě za vhodné a důvodné s ohledem na stanovisko stěžovatele, který v rámci řízení o předání vyslovil souhlas s výkonem trestu odnětí svobody v České republice. V této souvislosti městský soud uvedl, že podmínky pro převzetí rozhodnutí jsou splněny i v případě, že by stěžovatel nesouhlasil s převzetím cizozemského rozhodnutí a jeho uznáním a výkonu v České republice, neboť souhlasu není třeba ve smyslu § 300 odst. 1 písm. a) z důvodu uvedeného v § 299 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Za významné považoval městský soud i to, že vyhlášení uvedeného rozsudku předcházelo řízení o evropském zatýkacím rozkazu, kterým se Slovenská republika domáhala předání jmenovaného na své území k výkonu uvedeného trestu odnětí a městský soud rozhodl usnesením ze dne 30. 9. 2020 č. j. Nt 2040/2020-463, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 27. 10. 2020 č. j. 14 To 121/2020-516, tak, že podle § 205 odst. 2 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci se stěžovatel nepředává k výkonu zbytku trestu odnětí svobody v trvání 2 308 dní do Slovenské republiky s tím, že zároveň nebyly zjištěny důvody pro neuznání předmětného cizozemského rozhodnutí ohledně stěžovatele ve smyslu § 305 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci.

4. Odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu vrchní soud napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl. Shledal, že závěr městského soudu o neexistenci žádné z překážek uvedených v § 305 odst. 1 a 3 zákona o mezinárodní justiční spolupráci je správný a opírá se o důkazy, které tento soud náležitě hodnotil. Přitom poukázal na to, že stěžovatel se v době rozhodování o uznání daného rozsudku nacházel v uznávací vazbě v České republice a veřejné zasedání o tomto předmětu řízení se konalo v jeho přítomnosti a za účasti jeho obhájkyně. Stěžovatel měl tedy možnost přednést soudu osobně své stanovisko k uznání zmíněného rozsudku na území České republiky a převzetí výkonu uloženého trestu.

5. K námitce stěžovatele, že o jeho odvolání proti rozsudku Specializovaného trestního soudu v Pezinku rozhodoval Nejvyšší soud Slovenské republiky v jeho nepřítomnosti, vrchní soud konstatoval, že je nesporné, že Specializovaný trestní soud v Pezinku rozhodoval za osobní účasti stěžovatele, zatímco Nejvyšší soud Slovenské republiky rozhodoval v jeho nepřítomnosti. I když vrchní soud souhlasil se stěžovatelem v tom, že požadavky na přítomnost obžalovaného ve smyslu § 305 odst. 1 písm. f) zákona o mezinárodní justiční spolupráci se týkají nejen hlavního líčení, ale i na to navazujícího jednání o odvolání, tak zdůraznil, že přezkoumávat procesní postup soudu v tzv. odsuzujícím státě při aplikaci jeho procesních předpisů v rámci uznávacího řízení soudu v tzv. vykonávajícím státě nepřísluší. Podstatné pro něj bylo, zda byly splněny podmínky, za nichž soud vykonávajícího státu odsuzující rozsudek podle svých právních předpisů uzná. Pro řízení o uznání příslušného rozsudku bylo tedy při hodnocení dopadů toho, že stěžovatel nebyl přítomen projednání svého odvolání, podstatné, zda tato skutečnost představuje překážku ve smyslu § 305 odst. 1 písm. f) zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Vrchní soud podotkl, že zmíněné výjimky jsou obsaženy v § 305 odst. 3 zákona o mezinárodní justiční spolupráci a podle nich lze rozhodnutí jiného členského státu uznat, i když je dán důvod pro neuznání uvedený v odstavci 1 písm. f) uvedeného zákonného ustanovení, je-li splněna některá z podmínek uvedená pod písm. a) až c). Vrchní soud dospěl k závěru, že uvedené požadavky byly v daném trestním řízení v odsuzujícím státě splněny. Z listiny, které zaslal Nejvyšší soud Slovenské republiky, vyplývá, že stěžovatel obdržel vyrozumění o termínu nařízeného veřejného zasedání u tohoto soudu v dostatečně dlouhém termínu, překračujícím minimální, zákonem stanovenou dobu mezi doručením takové listiny a konáním veřejného zasedání a byl upozorněn na to, že lze jednat i bez jeho přítomnosti. Přesto na to nereagoval, neomluvil se, nepožádal o odročení, ačkoliv v té době již nebyl hospitalizován. Za takového stavu musel být srozuměn s tím, že bude jednáno v jeho nepřítomnosti. Vedle toho byla splněna i další zákonná podmínka uvedená v § 305 odst. 3 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci spočívající v tom, že jednání před Nejvyšším soudem se zúčastnil jeho zvolený obhájce. K námitce stěžovatele, že v době, kdy mu bylo doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání u Nejvyššího soudu Slovenské republiky o jeho odvolání, a ve dnech bezprostředně následujících, byl v takovém psychickém stavu, že si neuvědomoval, co mu bylo doručeno a jaké jsou důsledky s tím spojené, poukázal vrchní soud na lékařské zprávy o zdravotním stavu stěžovatele, které takový závěr nepotvrzují.

6. K tvrzení stěžovatele, že výkon uloženého trestu, resp. jeho trestní odpovědnost by byla v České republice promlčena, vrchní soud uvedl, že touto otázkou se zabýval již ve svém usnesení ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. 14 To 121/2020. Zopakoval, že je rozhodné, že předmětem probíhajícího řízení není předání k trestnímu stíhání, kde otázka případného promlčení trestní odpovědnosti hraje svoji roli, ale uznání pravomocného odsuzujícího rozsudku a na to navazující výkon uloženého trestu, přičemž rozsudek Specializovaného trestního soudu v Pezinku nabyl právní moci dne 29. 7. 2020. Úvaha stěžovatele, že slovenské soudy nemohly vést trestní stíhání poté, co by zjistily, že jeho trestní odpovědnost je promlčena podle práva České republiky, je podle vrchního soudu mimo rámec vnímání suverenity každého státu, jehož soudy postupují v řízení podle jeho práva a nezjišťují, zda by byla dána působnost i podle zákonů jiných států a jak by na případné podmínky řízení tyto jiné státy nahlížely. V trestním řízení vedeném ve Slovenské republice slovenské soudy neshledaly, že by k promlčení trestní odpovědnosti stěžovatele došlo, proto pokračovaly v řízení až do právní moci odsuzujícího rozsudku. Vrchní soud dodal, že otázku promlčení trestní odpovědnosti soud za stanovených podmínek zkoumá pouze v řízení o předání vyžádané osoby k trestnímu stíhání. Naopak, rozhoduje-li se o předání k výkonu trestu odnětí svobody, soud z hlediska § 205 odst. 2 písm. f) zákona o mezinárodní justiční spolupráci zkoumá pouze to, zda nedošlo k promlčení výkonu trestu z pohledu trestního zákoníku České republiky. Stejně tak v řízení o uznání odsuzujícího rozsudku jiného členského státu Evropské unie soud podle § 305 odst. 1 písm. h) zákona o mezinárodní justiční spolupráci zkoumá, zda výkon trestu uloženého takovým rozhodnutím by byl podle právního řádu České republiky promlčen. Vrchní soud dodal, že nepředcházelo-li by uznávacímu řízení zmíněné řízení o předání, jako tomu bylo v posuzovaném případě, ale odsuzující stát by rovnou zaslal odsuzující rozsudek spolu s příslušným osvědčením, pak by pro případné úvahy o promlčení trestní odpovědnosti logicky chyběly jakékoliv skutečnosti, protože pro uznávací řízení nejsou potřebná.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně popisuje dosavadní průběh trestního řízení a dále opětovně namítá, že od počátku řízení poukazoval na promlčení trestní odpovědnosti. Uvádí, že k zániku (promlčení) jeho trestní odpovědnosti pro skutek obsažený v odsuzujícím rozsudku, o jehož uznání bylo rozhodnuto, došlo z hlediska českého trestního zákoníku dne 6. 2. 2017. K takovému závěru dospěl i vrchní soud v usnesení ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. 14 To 121/2020. Tímto dnem podle stěžovatele zaniklo právo České republiky realizovat jakékoliv kroky spojené s vyvozením jeho trestní odpovědnosti a jeho potrestáním. Zdůrazňuje, že speciální úprava extradičního řízení a vzájemné justiční spolupráce má zaručit možnost uplatnění následků spjatých se spácháním trestného činu bez ohledu na pobyt pachatele v rámci Evropské unie, přičemž dopadá-li na něj pravomoc více trestních jurisdikcí, je nezbytné, aby okolnosti, v důsledku nichž trestní odpovědnost za skutek zanikla v jednom ze členských států, byly uznány i v jiném členském státě. Stěžovatel je přesvědčen, že skutečnost, že Slovenská republika tento základní princip justiční důvěry v trestní jurisdikci jiného členského státu nerespektovala a nepřihlédla k zániku jeho trestní odpovědnosti v České republice, měla mít vliv na rozhodování českých justičních orgánů při posuzování možnosti uznat odsuzující rozsudek.

8. Za ústavně nekonformní opakovaně stěžovatel označuje také způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s jeho námitkou o jeho nepřítomnosti u veřejného zasedání Nejvyššího soudu Slovenské republiky konaného dne 29. 7. 2020. V této souvislosti poukazuje na to, že slovenská právní úprava konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti neumožňovala. Má za to, že informovanost o možnosti konání a vynesení rozhodnutí v jeho nepřítomnosti měla být jako dílčí otázka předmětem přezkumu podmínek pro uznání rozhodnutí ve smyslu § 305 odst. 1 písm. f) zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Závěry obecných soudů v otázce jeho řádného informování o termínu veřejného zasedání Nejvyššího soudu Slovenské republiky a jeho vědomosti o možnosti konat veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, jako podklad pro aplikaci výjimky podle § 305 odst. 3 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci, jsou podle něj v extrémním rozporu s důkazy předloženými v řízení. K tomu dodává, že osvědčení připojené k uznávanému rozsudku obsahuje nepravdivý údaj, že dané rozhodnutí nebylo vydáno v nepřítomnosti odsouzené osoby, proto toto osvědčení nelze považovat za dostatečný podklad pro uznání rozhodnutí. Obecné soudy se však touto překážkou uznání rozhodnutí nezabývaly.

9. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel podotýká, že je v jeho případě nezbytné aplikovat čl. 39 Listiny a neumožnit vést trestní řízení vůči němu způsobem, který nemohl předvídat ani v obecné rovině. Nemohl předvídat, že budou vůči němu vykonávané úkony trestního řízení i poté, co jeho trestní odpovědnost zanikla. Je toho mínění, že napadená rozhodnutí mu ukládají povinnost vykonat trest odnětí svobody uložený v rozporu se zásadou nulla poena sine lege a že takový postup nelze považovat za respektující právo na spravedlivý proces.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

12. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal.

13. Ústavní soud podotýká, že stěžovatel napadl předešlou ústavní stížností již shora zmíněná usnesení městského soudu ze dne 30. 9. 2020 č. j. Nt 2040/2020-463 a vrchního soudu ze dne 27. 10. 2020 č. j. 14 To 121/2020-516, kterými bylo rozhodnuto, že podle § 205 odst. 2 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci se stěžovatel nepředává k výkonu zbytku trestu odnětí svobody v trvání 2 308 dní do Slovenské republiky. Ve zmíněné ústavní stížnosti vznesl, totožně jako v nyní posuzované věci, jak námitku promlčení trestní odpovědnosti, tak i námitku, že veřejné zasedání u Nejvyššího soudu Slovenské republiky bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Nálezem ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3524/20, na který je v tomto ohledu možno v plném rozsahu odkázat, Ústavní soud zmíněnou ústavní stížnost zamítl. Mimo jiné přisvědčil vrchnímu soudu v tom jeho závěru, že uznání a výkonu rozhodnutí brání podle zákona pouze promlčení výkonu trestu, nikoliv trestní odpovědnosti [a contrario § 305 odst. 1 písm. h) zákona o mezinárodní justiční spolupráci], a že takový postup neodporuje předpisům unijního práva. Naopak, aplikováním uvedených zákonných ustanovení v duchu stěžovatelem uplatňovaného výkladu by docházelo k nepřípustnému narušení principů "jednotnosti standardu ochrany základních práv" a především "zásady vzájemné důvěry a uznávání" posilovaných prameny práva Evropské unie (obdobně viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 2. 2013 ve věci C-399-11 Stefano Melloni v. Ministerio Fiscal). Stěžovatelem preferované pojetí zásady ne bis in idem (čl. 50 Listiny základních práv Evropské unie) by uvedené zásady rozvrátilo. Mohlo by vést k situaci, že by každý dotčený členský stát pro jistotu zahájil vlastní trestní stíhání, neboť nikdy nemůže mít jistotu, že trestní stíhání v cizím státě bude pravomocně skončeno před uplynutím promlčecí lhůty (tím spíše u obviněných, kteří prchají ze státu do státu). Takto vynuceným vícekolejným vedením trestních řízení by se podle Ústavního soudu principy evropské spolupráce v oblasti trestního práva spíše oslabily. České orgány činné v trestním řízení neměly racionální důvod zahajovat trestní stíhání stěžovatele, neboť ve Slovenské republice bylo již jeho trestní stíhání vedeno a posléze byl i odsouzen.

14. Pochybení pak Ústavní soud neshledal ani v tom, jakým způsobem se soudy vypořádaly s námitkou porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy Nejvyšším soudem Slovenské republiky. Jak vyplývá z výše uvedeného rozsudku Soudního dvora Evropské unie, takový přezkum soudům vydávajícího státu zásadně ani nepřísluší. Ostatně jen obtížně si lze představit, že by městský soud a vrchní soud autoritativně posuzovaly obsah ze slovenského práva vyplývajícího procesního oprávnění Nejvyššího soudu Slovenské republiky. Přesto se však soudy s touto námitkou stručně vypořádaly. Stěžovatel byl v předmětném veřejném zasedání zastupován obhájcem a sám byl k zasedání řádně předvolán. Soudy rovněž dospěly k závěru, že v takovém případě lze (podobně jako v České republice) konat veřejné zasedání bez jeho přítomnosti. Takovému zhodnocení rozhodných skutečností nelze nic vytknout. Stěžovatel měl reálnou možnost aktivně se zapojit do procesu, o jehož souladu s požadavky spravedlivého procesu podle čl. 6 Úmluvy nevyvstaly zjevné žádné pochybnosti. Dále se soudy zabývaly tím, z jakého důvodu se stěžovatel veřejného zasedání nezúčastnil, přičemž dospěly k závěru, že tak neučinil pouze z vlastní vůle. Jeho zdravotní stav převzetí vyrozumění o konání veřejného zasedání ani účasti na něm podle zjištěných důkazů nebránil. Důsledků tohoto svého jednání si měl být vědom a byl o nich poučen. Nadto lze ještě doplnit, že porušil-li by snad Nejvyšší soud stěžovatelova ústavní práva (např. odchýlením se od ustálené judikatury soudů Slovenské republiky), nic stěžovateli nebrání domáhat se nápravy u slovenského Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva. Procesní řízení před soudy České republiky není v tomto směru účinným prostředkem nápravy s výjimkou výslovně uvedených oblastí, vyplývajících zejména z unijního práva, které je však založeno zejména na efektivní a na důvěře založené spolupráci v oblasti trestního práva. To nutně předpokládá rovněž efektivní způsoby ochrany práv na vnitrostátní úrovni dožadujícího se státu.

15. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu, jejichž úvahám nelze nic vytknout.

16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru