Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 803/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.02.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkPromlčení
Zástavní právo
odůvodnění
dovolání/otázka zásadního právního významu
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.803.15.1
Datum podání17.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 112

513/1991 Sb., § 405, § 408

99/1963 Sb., § 243f odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 803/15 ze dne 10. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Sefera Knapa, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem Matoušova 515/12, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015 č. j. 21 Cdo 2975/2014-510, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 13. 6. 2012 č. j. 9 C 29/2011-301 pro nedůvodnost zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 52 000 000 Kč. Prvostupňový soud mimo jiné s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že v souzené věci, v níž žalovaný vznesl námitku promlčení, je zástavní právo promlčeno, neboť ze strany dlužníka nikdy nedošlo k uznání zástavního práva, ale pouze závazku. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23. 4. 2013 č. j. 29 Co 490/2012-432 ve výroku II. rozsudek okresního soudu potvrdil, když ještě zdůraznil, že tvrzení o uznání zástavního práva před okresním soudem zcela chybí, uznání zástavního práva by musel provést vlastník zastavené nemovitosti a nikoliv zástavní dlužník. Odvolací soud nad rámec předchozí argumentace připomněl, že dnem 10. 6. 2005 uběhla obecná desetiletá promlčecí doba, a to i za situace, že předchozí zástavní věřitel žalobou uplatnil zástavní právo u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 10. 3. 2005. V tomto řízení však z důvodu jeho zastavení nebylo řádně pokračováno a nastal stav, jako by k řízení vůbec nedošlo (§ 112 o. z.). Obdobné ustanovení má také v § 405 obchodní zákoník, podle něhož, nebylo-li rozhodnuto ve věci samé (o právu uplatněném před promlčením), platí, že promlčecí doba nepřestala běžet.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl. Dovolací soud s odkazem na § 243f odst. 3 o. s. ř. stručně uvedl důvody nepřípustnosti dovolaní stěžovatele podle § 237 o. s. ř., když v prvé řadě konstatoval, že napadené rozhodnutí je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí a následně tuto konkretizoval na jednotlivých judikátech: a) k otázce promlčení zástavního práva (nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) za situace, kdy zajištěnou pohledávkou byla pohledávka ze smlouvy o úvěru podle ustanovení § 497 obch. z., a k otázce běhu promlčecí doby zástavního práva (srov. např. rozsudky sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, 21 Cdo 687/2007, 21 Cdo 888/2007, 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006 nebo již odvolacím soudem uvedený judikát sp. zn. 29 Cdo 1053/2009), b) k výkladu ustanovení § 151f odst. 1 o. z. (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998; srov. např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1918/2005), c) k otázce promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo jiného obchodního závazkového vztahu a k výkladu ustanovení § 408 odst. 1 obch. z. (srov. právní názor uvedený v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1595/2002), d) k otázce rozporu uplatnění námitky promlčení zástavního práva s dobrými mravy (srov. např. odůvodnění rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 nebo rozsudek sp. zn. 21 Cdo 85/2010). Nejvyšší soud uzavřel s tím, že v souzené věci není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji připomněl věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci a poukázal na to, že odůvodnění napadeného usnesení je víceméně změtí odkazů na dřívější rozhodnutí samotného dovolacího soudu. V předmětném odůvodnění však nenalezl odpověď na jím vymezenou otázku zásadního právního významu. Tedy na to, zda mohlo dojít k promlčení zástavního práva vzniklého před rokem 1998 za procesní situace, kdy řízení o žalobě jeho právního předchůdce bylo sice zastaveno, avšak později než stěžovatel vůči témuž žalovanému podal (u jiného soudu) novou žalobu, a to opět na zaplacení pohledávky z výtěžku téže zástavy.

IV.

Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy, stejně jako ústavní stížnost samotnou netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaného rozhodnutí i soudního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatele nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Tomu koneckonců svědčí rozsáhlá a dostatečně známá judikatura Nejvyššího soudu týkající se souzené věci, která byla připomenuta nejen v odůvodnění rozhodnutí samotného dovolacího soudu, ale byla také argumentačně uvedena již v odůvodněních rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně.

Ústavní soud současně musí připomenout, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, tedy především vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, své závěry jasně, zřetelně a za použití ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř. také dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud proto nemůže, a to i s přihlédnutím ke konstatování v předcházejícím odstavci, přisvědčit stěžovatelovu tvrzení o "změti odkazů" v odůvodnění napadeného usnesení, když právě výčet judikátů a jejich přiřazení k jednotlivým institutům a otázkám svědčí o stručné, leč věcné a konzistentní argumentaci Nejvyššího soudu.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v prvé řadě vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důvodů, pro které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a navíc se přiléhavě vyjádřil k dalším otázkám. Jejich právní posouzení včetně odkazů na judikaturu ostatně jasně potvrdil také dovolací soud.

Pouhý nesouhlas, resp. polemika stěžovatele se závěry zastávanými civilními soudy nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení jeho základních práv. Z pohledu civilními soudy uvedených jasných a jednoznačných konstatování - která Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat - se v ústavní stížnosti opakovaně použitá argumentace stěžovatele nutně musí jevit jako spekulativní a lichá. Stěžovatel posouzení věci v řízení ze strany civilních soudů (v určitém smyslu) ignoruje.

Ústavní soud proto usuzuje, že stěžovatel se snaží postavit jej do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho trvale se opakující výtky, jež soudní orgány již přesvědčivě popřely; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru