Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 80/14 #1Usnesení ÚS ze dne 26.02.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
pohledávka/postoupení
Nájem
neplatnost
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.80.14.1
Datum podání07.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 667 odst.1, § 37 odst.2, § 39, § 452, § 457


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 80/14 ze dne 26. 2. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Kateřiny Malović, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem Kroftova 1, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2013 č. j. 28 Cdo 1630/2011-290, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2010 č. j. 30 Co 226/2010-254, 30 Co 225/2010, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 4. 2008 č. j. 5 C 196/2006-111, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zároveň žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, byla napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka po žalovaných domáhala zaplacení částky 43 930 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka v žalobě uvedla, že dne 13. 11. 1991 uzavřela Ing. Ludmila Sobotková jako nájemkyně s pronajímateli (kterými byli žalovaní, respektive jejich právní předchůdci) smlouvu, jejímž předmětem byl pronájem blíže specifikovaných nemovitostí. Dne 7. 6. 1999 pak stěžovatelka s Ing. Sobotkovou uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky a přistoupení k závazku, kterou byly na stěžovatelku převedeny všechny pohledávky, jež vznikly nebo měly vzniknout v souvislosti s výše uvedenou nájemní smlouvou. Jak stěžovatelka dále v žalobě tvrdila, v době uzavření nájemní smlouvy činila hodnota pronajatých nemovitostí 14 910 000 Kč, přičemž v době žaloby byla jejich hodnota již 58 840 000 Kč. S ohledem na § 667 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), proto měli být žalovaní povinni stěžovatelce uhradit částku, o kterou se hodnota nemovitostí zvýšila.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí označil nájemní smlouvu ze dne 13. 11. 1991 za neplatnou. Jak obvodní soud uvedl, předmětnou nájemní smlouvou byly dané nemovitosti přenechány Ing. Sobotkové pro účely dočasného ubytování, což bylo v rozporu se stavebním určením pronajímané budovy, která byla stavbou pro školství a kulturu ve smyslu § 60 a násl. vyhlášky Federálního ministerstva pro technický a investiční rozvoj č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, v tehdy účinném znění (dále jen "vyhláška č. 83/1976 Sb.), nikoli stavbou pro dočasné ubytování ve smyslu § 73 a násl. citované vyhlášky. Nájemní smlouva tak byla neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. Soud prvního stupně následně uvedl, že s ohledem na neplatnost smlouvy mohla stěžovatelka požadovat pouze navrácení bezdůvodného obohacení, nicméně vzhledem k tomu, že hlavní zhodnocení nemovitosti proběhlo v roce 1992, byl tento nárok již promlčen.

Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí ve věci samé potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, přičemž navíc uvedl, že nájemní smlouva by mohla být neplatná i z důvodu počáteční nemožnosti plnění ve smyslu § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., neboť užívání nemovitosti sjednaným způsobem bylo zákonem nedovolené, a proto od počátku nemožné. Další důvod neplatnosti smlouvy městský soud spatřoval v absenci veřejnoprávního souhlasu, předpokládaného ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném v době uzavření smlouvy. Odvolací soud dále došel k závěru, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které případně vzniklo rekonstrukcí objektu v roce 1992, nebyl předmětem smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 7. 6. 1999. Stěžovatelka tedy pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení nezískala a ve sporu nemohla být věcně aktivně legitimována. I podle odvolacího soudu by navíc byl případný stěžovatelčin nárok na vydání bezdůvodného obohacení promlčen.

Nejvyšší soud podané dovolání odmítl. Dovolací soud uvedl, že napadená rozhodnutí jsou v souladu s ustálenou soudní praxí a stěžovatelka nevznesla žádnou otázku zásadního právního významu.

Stěžovatelka proto podala ústavní stížnost, v níž především podrobně popisuje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy. Jako svou jedinou námitku pak uvádí, že obecné soudy dovodily, že v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 13. 11. 1991 byla předmětná budova určena pro školství a kulturu, aniž by byla tato skutečnost dostatečně prokázána. Tím mělo být porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, neboť soudy nedostály své povinnosti a učiněná rozhodnutí patřičně neodůvodnily.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům a Ústavní soud může zasáhnout pouze tehdy, pokud by v řízení došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

V dané věci však Ústavní soud takové porušení neshledal. Napadená rozhodnutí jsou podrobně a přesvědčivě odůvodněna a opírají se i o judikaturu Nejvyššího soudu. Pokud jde o zjištění, že předmětná budova byla stavbou pro školství a kulturu, Ústavní soud se stěžovatelkou nesouhlasí, že by soudy tento závěr dostatečně nepodložily. Naopak, při nezachování dokladů souvisejících s výstavbou daného domu soudy v souladu s ustanovením § 104 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 1991, zjistily (z jiných dokladů uložených v technické spisovně odboru výstavby), že budova ve třicátých letech minulého století sloužila k veřejným zábavám, divadelním představením apod., od šedesátých let pak byla používána jako kulturní dům. V roce 1985 byl provoz kulturního domu pro špatný stavebnětechnický stav zastaven.

Podle názoru Ústavního soudu jsou tyto skutečnosti zcela dostatečné k tomu, aby bylo možné uzavřít, že se v době uzavření nájemní smlouvy jednalo o stavbu určenou pro školství a kulturu ve smyslu § 60 a násl. vyhlášky č. 83/1976 Sb. Ostatně stěžovatelka tato zjištění žádným relevantním důkazem nezpochybnila, naopak v řízení před nalézacím soudem dokonce sama uvedla, že pronájem nemovitosti za účelem provozování penzionu nebo jiného ubytovacího zařízení byl v rozporu se stavebním určením nemovitosti, neboť objekt byl určen jako obvodní kulturní středisko, čemuž mělo odpovídat i členění jednotlivých místností.

Jiné porušení svých ústavně zaručených práv již stěžovatelka nenamítá a nespatřuje je ani Ústavní soud.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2014

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senát

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru