Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 8/93Nález ÚS ze dne 13.02.1995Pojem orgán veřejné moci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí
Věcný rejstříkdružstvo/bytové
orgán veřejné moci
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 8/3 SbNU 35
EcliECLI:CZ:US:1995:4.US.8.93
Datum podání30.11.1993
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 7, čl. 12 odst.1, čl. 10, čl. 11, čl. 36, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

176/1990 Sb., § 30 odst.1 písm.a, § 30 odst.1 písm.b

40/1964 Sb., § 162, § 170

42/1992 Sb., § 24


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 8/93 ze dne 13. 2. 1995

N 8/3 SbNU 35

Pojem orgán veřejné moci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl o ústavní stížnosti J.B. proti

rozsudkům Vrchního soudu v Praze, čj. Cmdo 3/92-67, ze dne 11. 5.

l993 a Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 69/92, ze dne 13.

3. 1992 a rozhodnutí představenstva SBD S. ze dne 13. 12. 1990

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, včas podanou, se stěžovatelka domáhá, jak

je dále patrno z doplnění ústavní stížnosti podaného

prostřednictvím advokáta, zrušení rozsudku Městského soudu

v Praze, sp. zn. 13 Co 69/92, ze dne 13. 3. 1992 a rozsudku

Vrchního soudu v Praze, čj. Cmdo 3/92-67, ze dne 11. 5. 1993,

jakož i zrušení rozhodnutí představenstva SBD S. ze dne 13. 12.

1990, a dále navrhuje, aby Ústavní soud vydal současně usnesení,

jímž by vyslovil, že "stěžovatelka zůstává členem SBD S.

a z tohoto titulu je účastnicí ze zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě

majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech,

a má právo na bezplatný převod svého bytu do osobního vlastnictví

s termínem převedení a předání do 15 dnů po obdržení nálezu".

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 1993 bylo

zamítnuto dovolání stěžovatelky, podané z důvodů uvedených

v ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) a d) o.s.ř., proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 1992, jímž byl změněn

rozsudek soudu I. stupně tak, že žaloba stěžovatelky na určení, že

její vyloučení z SBD S. je neplatné, byla zamítnuta, když oba

uvedené soudy ve věci vycházely při svém rozhodování z jiného

právního názoru než soud I. stupně - Obvodní soud pro Prahu l,

který svým rozsudkem ze dne 29. 11. 1991, sp. zn. 27 C 132/91,

žalobě stěžovatelky vyhověl. Tento soud, vycházeje ze zjištění, že

stěžovatelka, která byla členkou SBD S., neplatila úhradu za

užívání bytu v době od l. l. l990 do 30. 11. 1990 a byla vyloučena

z SBD podle čl. 28 odst. l písm. b) stanov družstva usnesením jeho

představenstva ze dne 13. 12. 1990, dospěl k závěru, že v případě

stěžovatelky nebylo rozhodnuto o jejím vyloučení z družstva

v prekluzivní lhůtě stanovené v ustanovení § 30 odst. 2 zákona č.

176/1990 Sb. a v ustanovení čl. 28 odst. 2 stanov SBD v době

vyloučení platných. Podle názoru soudu I. stupně, uvedeného

v odůvodnění jeho rozsudku, je totiž pochybné, zda SBD S. vůbec

dodržel dvouměsíční subjektivní lhůtu v uvedených ustanoveních

uvedenou, když stěžovatelka neplatila úhradu za užívání bytu již

od října 1989 a SBD S. mělo nepochybně možnost tuto skutečnost

zjistit kdykoliv od doby, kdy nastala, v každém případě však

nebyla dodržena roční lhůta objektivní, když k vyloučení

z družstva došlo rozhodnutím představenstva z 13. 12. 1990. Na

rozdíl od uvedeného právního názoru pak jak soud odvolací, tak

soud dovolací, dospěly k závěru opačnému, totiž, že s ohledem na

to, že placení úhrady za užívání bytu je opakujícím se plněním,

nelze počátek běhu prekluzivní lhůty, stanovené zákonem pro

vyloučení z družstva, vázat pouze na uplynutí prvých tří měsíců,

ve kterých člen úhradu za užívání bytu neplatil. Rozhodující je,

že neplacení nájemného po uplynutí oněch 3 měsíců pokračovalo,

čímž byl teprve naplněn důvod pro vyloučení podle čl. 28 odst. 1

písm. b) stanov, tj., že úhrada nebyla placena po dobu delší než

3 měsíce. Prekluzivní lhůta mohla začít běžet teprve od okamžiku,

kdy stěžovatelka přestala svoji členskou povinnost porušovat

a začala úhradu za užívání bytu opět platit. Pokud pak

stěžovatelka v dovolání dále poukazovala na důvody, které ji vedly

k neplacení nájemného, totiž, že SBD S. neplnilo řádně, resp.

porušovalo po dlouhou dobu povinnosti, které k ní jako

k uživatelce bytu mělo, zejména neprovádělo požadované opravy

v bytě, nesdělilo jí skladbu nájemného, nezasílalo v termínu

složenky, k tomu dovolací soud ve svém rozhodnutí odkázal na

ustanovení čl. 14 Směrnice ČSD č. 16/76, podle kterého podstatné

nebo dlouhodobé zhoršení užívání bytu závadami v bytě nebo v domě

zakládá pouze právo na slevu z úhrady za užívání bytu, nezakládá

však právo na odepření platit tuto úhradu, stejně tak, jako toto

právo nezakládá ani odmítnutí specifikace úhrady za užívání bytu

a nezasílání složenek.

Těmito rozhodnutími soudů odvolacího i dovolacího došlo podle

ústavní stížnosti k porušení základních ústavních práv

zaručovaných čl. 7, 10, 11 a 12 Listiny základních práv a svobod.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka kromě důvodů, které ji

vedly k neplacení nájemného, obdobně jako ve svých podáních

v předchozím řízení, poukazuje na to, že od doby nastěhování se do

předmětného bytu neobdržela stanovy družstva, na to, že pro

vyloučení z družstva nebyla dodržena objektivní a subjektivní

lhůta a dále na to, že nebyly dány podmínky pro vyloučení, když jí

nebyla před vyloučením do vlastních rukou doručena výstraha,

včetně stanovení lhůty k zaplacení nájemného, a kromě toho, že

bylo nesprávně aplikováno ustanovení § 30 odst.l písm. a), b)

zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném

družstevnictví. Dovozuje proto, že rozhodnutími uvedených soudů

byla poškozena tím, že oba soudy nadřadily stanovy družstva

a neplatné směrnice ČSD nad zákon, a tím daly možnost družstvu

nadále postupovat v rozporu se zákonem, umožnily omezení

stěžovatelky v jejích právech na nedotknutelnost osoby a soukromí

a dále, že jejich vydáním jí bylo znemožněno zúčastnit se

transformace družstva a v důsledku toho i nabytí vlastnického

práva k předmětnému bytu. Mimo to pak v důvodech ústavní stížnosti

popisuje jednání a postup SBD S., kdy poté, co se domáhala uvedení

svého bytu do pořádku, vyvinulo družstvo proti ní akce, v důsledku

kterých byla poškozena na zdraví, právech, majetku, osobní cti,

pověsti a důstojnosti, byla podrobena ponižujícímu až nelidskému

zacházení, přičemž verbální útoky proti ní ze strany družstva po

vynesení soudních rozhodnutí zesílily a bylo jí také zvýšeno

nájemné bez uvedení důvodu o 100,- Kč. Zdůraznila také, že před

rozhodnutím soudu I. stupně dlužné nájemné zaplatila, a to dokonce

až do prosince l992, vzhledem k tomu, že se připravovala na

hospitalizaci. Z této platby jí pak družstvo proti její vůli a bez

jejího souhlasu provedlo neoprávněně srážky, které jí odmítlo

vysvětlit a zdůvodnit. Uvedeným jednáním byla, podle jejího

názoru, ze strany SBD S. porušena základní práva uvedená v čl. 7,

10, 11 a 12 Listiny základních práv a svobod.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém písemném

vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě rozvedl důvody

odůvodnění svého rozhodnutí, k tvrzené nesprávné aplikaci § 30

odst. l zákona č. 176/1990 Sb. poukázal na dikci uvedeného

ustanovení, z níž plyne, že v případě, že se jedná o opětovné

porušení členských povinností, není závažnost porušení členských

povinností právně významná, rozhodující je, že k takovému porušení

- a to kterékoliv z členských povinností - došlo opakovaně a tak

tomu v případě stěžovatelky nepochybně bylo. Uvedl dále, že

povinnost řádně a včas platit úhradu za užívání bytu a služeb

s tím spojených v době, kdy stěžovatelka tuto úhradu neplatila

a v době, kdy představenstvo rozhodlo o jejím vyloučení,upravoval

občanský zákoník ve znění novel, a to v § 168 a násl. Tuto

povinnost určovaly také stanovy družstva. Námitka stěžovatelky, že

porušení povinností družstva odstranit závady bytu, které brání

jeho užívání, ji opravňovalo k vynucování plnění povinností

družstva neplacením úhrady za užívání bytu, nemá oporu

v ustanoveních žádného právního předpisu. Naopak, pokud

organizace, která přenechala byt do užívání, tedy i družstvo,

neplnila povinnost odstranit závady, které bránily řádnému užívání

bytu, ustanovení § 162 o.z. upravovalo právo uživatele bytu tak,

že ten měl právo po předchozím upozornění organizace závady

odstranit a požadovat od organizace náhradu účelně vynaložených

nákladů. Důsledky neodstranění závad v bytě nebo domě na placení

úhrady za užívání bytu a služby pak upravovalo ustanovení § 170

o.z., podle kterého měl uživatel bytu - tedy i člen družstva

- právo na přiměřenou slevu z úhrady za užívání bytu, pokud

organizace přes jeho upozornění neodstranila v bytě nebo v domě

závadu, která podstatně nebo po delší dobu zhoršovala jejich

užívání. Právo neplatit v takovém případě úhradu za užívání bytu

občanský zákoník nezakládal. Účastník řízení dále uvedl, že

stěžovatelka se v řízení ve věci dovolávala toho, že družstvo

porušovalo předpisy, zejména "výnos Federálního ministerstva

financí a Ministerstva financí České republiky", aniž tyto výnosy

blíže specifikovala a aniž uvedla, v čem spatřuje jejich porušení.

Dovolací soud proto zkoumal všechny předpisy upravující uvedenou

problematiku, včetně předpisů družstevních. Proto se zabýval též

Směrnicí Českého svazu bytových družstev č. 16/1976 pro stanovení

úhrady za užívání bytu a místností nesloužících k bydlení a za

služby s tímto užíváním spojené, avšak rozhodnutí dovolacího soudu

vycházelo z příslušných ustanovení zákona č. 176/1990 Sb.,

občanského zákoníku a stanov, vydaných v souladu s uvedenými

předpisy a nelze tedy dovodit, že dovolací soud nadřadil stanovy

SBD S. a Směrnice ČSBD č. 16/1976 nad zákon č. 176/1990 Sb.

Vedlejší účastník SBD S. ve svém písemném vyjádření k ústavní

stížnosti pak v podstatě shodně jako účastník řízení uvedl, že

stěžovatelka byla vyloučena z družstva v souladu s tehdy platnými

stanovami družstva, byt jí byl předán ve stavu způsobilém

k užívání, což také sama podepsala jak v žádosti o schválení

dohody o výměně bytů, tak v dohodě o užívání družstevního bytu.

Uvedl, že není pravda, že by stěžovatelka neobdržela stanovy

družstva, nebo že by jí nebyly zasílány složenky k placení

nájemného, popřel, že by družstvo vyvíjelo proti stěžovatelce

akce, kterými by byla poškozena na zdraví, právech, majetku,

osobní cti, pověsti a důstojnosti, naopak, byla to stěžovatelka,

která se obracela pomlouvačnými dopisy nejprve na kancelář

tehdejšího prezidenta Husáka, ÚV KSČ a další orgány, po listopadu

1989 na koordinační centrum OF, a útočila tak na občanskou čest

funkcionářů družstva. Ve svém vyjádření vedlejší účastník poukázal

také na to, že stěžovatelka byla z družstva vyloučena 13. 12.

1990, přitom Listina základních práv a svobod nabyla účinnosti

teprve dne 8. 2. 1991, a dále na to, že stěžovatelka dosud

vlastnictví k předmětnému družstevnímu bytu nenabyla. Navrhl proto

zamítnutí ústavní stížnosti v plném rozsahu.

Stěžovatelka pak dodatečně Ústavnímu soudu předložila doplněk

ústavní stížnosti, v němž namítla dále porušení čl. 36 Listiny

základních práv a svobod, které spatřuje v podstatě v tom, že

obecné soudy, ač to bylo jejich povinností, se v řízení nezabývaly

otázkou, zda porušení členských povinností bylo takového rázu, že

šlo skutečně o závažné nebo opětovné porušení členských povinností

určené zákonem nebo stanovami ve smyslu ustanovení § 30 zákona č.

176/1990 Sb., zabývaly se pouze otázkou formální, týkající se

dodržení subjektivní a objektivní lhůty. V této souvislosti uvádí,

že ustanovení § 30 odst. l písm. b) zákona č. 176/1990 Sb. je

nutno vykládat tak, že se jedná o výčet členských povinností

stanovených uvedeným zákonem nebo o podrobnější výčet členských

povinnosti určených stanovami družstva, nejedná se však o výčet

porušení členských povinností, za něž lze člena vyloučit.

Příslušné ustanovení stanov lze pak vykládat pouze tak, že se

jedná o příkladmý výčet toho, co družstvo považuje za závažné

porušení nebo opětovné porušení. Dovozuje pak, že právo na soudní

ochranu zajišťuje členovi, že soud posoudí vyloučení nejen

z hlediska formálního - tedy z hlediska dodržení lhůt - ale

i z toho hlediska, zda jednání člena, tj. porušení členských

povinností, bylo takové intenzity, že rozhodnutí družstva

o vyloučení je v souladu se zákonem. Dále pak uvádí, že je

nepochybné, že jednání družstva bylo předem promyšlené, o čemž

svědčí, podle jejího názoru, to, že přesto, že neplatila nájemné

již rok, družstvo ji za platnosti předchozích stanov na možnost

vyloučení z družstva neupozornilo, a krátce poté, co došlo ke

změně stanov, podle kterých již vyloučení z družstva na předchozí

výstrahu nebylo vázáno, stěžovatelku z družstva vyloučilo, přitom

lze předpokládat, že pokud by k upozornění před 10. l2. l990 ze

strany družstva došlo, patrně by stěžovatelka dlužné nájemné

uhradila.

Dne 3. 2. 1995 pak byl Ústavnímu soudu doručen další doplněk

ústavní stížnosti, v němž stěžovatelka reaguje na skutečnost,

kterou zjistila z výpisu z obchodního rejstříku, týkajícího se SBD

S., totiž, že stanovy přijaté shromážděním delegátů uvedeného

družstva dne 10. 12. 1990 nebyly do bývalého podnikového rejstříku

zapsány, v době vyloučení stěžovatelky z družstva zde byly zapsány

stanovy schválené shromážděním delegátů dne 17. 11. 1988, které

platily od 6. 9. 1989, a tyto stanovy, podle názoru stěžovatelky,

platily, resp. byly účinné, až do transformace družstva provedené

podle ustanovení § 766 obchodního zákoníku a zákona č. 42/1992 Sb.

Poukázala také na ustanovení § 111 hospodářského zákoníku a uvedla

dále, že o přijetí změny stanov ze dne 10. 12. 1990 se během dvou

dnů nemohla dovědět, neboť stanovy neschvalovala členská schůze,

nýbrž shromáždění delegátů, a v této souvislosti navíc uvádí, že

soudy se nezabývaly otázkou, zda tyto stanovy byly shromážděním

delegátů přijaty platně (tj. nezkoumaly, zda shromáždění delegátů

bylo usnášení schopné a zda stanovy byly schváleny požadovaným

počtem hlasů). Z ustanovení § 47 odst. 4 zákona č. 176/1990, který

byl účinný od l. 6. l990, pak dovozuje, že uvedený zákon

akceptoval dosud platné stanovy družstva a jen ta ustanovení,

která byla v rozporu s tímto zákonem prohlásil za neplatné. V této

souvislosti pak poukazuje na to, že ustanovení čl. 33 odst. 1

písm. f) předchozích stanov nelze v žádném případě považovat za

ustanovení, které by bylo v rozporu se zákonem č. 176/1990 Sb., je

třeba je považovat za ustanovení, které blíže rozvádí čl. 30

uvedeného zákona. Je proto, podle jejího názoru, pro její věc

rozhodné, že v době rozhodování o jejím vyloučení z družstva

nebylo družstvo oprávněno dovolávat se nově přijatých stanov

a mělo vycházet z ustanovení čl. 33 odst. 1 písm. f) stanov

předchozích. V závěru tohoto svého doplňku pak uvádí, že kromě již

dříve označených článků Listiny základních práv a svobod byl při

rozhodování její věci soudy porušen i čl. 95 Ústavy, neboť soudce

je při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad

jiného právního předpisu se zákonem.

K těmto námitkám stěžovatelky pak vedlejší účastník

v podstatě uvedl, že setrvává na původním stanovisku, že

k vyloučení stěžovatelky došlo v souladu s platnými stanovami.

Souhlasí s názorem, že vůči ostatním osobám a organizacím podle

tehdy platného hospodářského zákoníku nastaly účinky změny stanov

až po zápisu v podnikovém rejstříku, členové družstva jsou však

stanovami vázáni dnem jejich schválení. To znamená, že po

schválení změny stanov shromážděním delegátů byly interní orgány

a členové družstva S. těmito stanovami vázáni.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního

soudu pro Prahu l, sp. zn. 27 C 132/91, dospěl k závěru, že

ústavní stížnost není důvodná.

Především je třeba uvést k návrhu stěžovatelky na zrušení

rozhodnutí představenstva SBD S. o vyloučení z družstva a k té

části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka tvrdí, že postupem

vedlejšího účastníka byla porušena práva zakotvená v čl. 7 odst.

1, 2, čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 12 odst. l Listiny základních práv

a svobod, že vedlejší účastník je stavebním bytovým družstvem,

přitom družstvo, jako společenství členů, kteří se sdružili ke

společné činnosti a k uspokojování potřeb, je právnickou osobou

soukromého práva, oddělenou od soustavy státních orgánů. Nelze je

proto považovat za orgán veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a již z tohoto

důvodu musela být proto ústavní stížnost stěžovatelky v části

týkající se zrušení samotného rozhodnutí vedlejšího účastníka,

jakož i v navazující části, v níž stěžovatelka navrhla vydání

usnesení, v němž by bylo určeno, že zůstává členkou družstva

vedlejšího účastníka a má právo na bezplatný převod družstevního

bytu do vlastnictví, zamítnuta.

V dalším pak ústavní stížnost napadá rozhodnutí obecných

soudů, jimiž, podle názoru stěžovatelky, bylo zasaženo do práv

zakotvených v čl. 7, 10, 11 a 12 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu připojeného spisu však Ústavním soudem nebylo zjištěno

nic, co by nasvědčovalo tomu, že by postupem obecných soudů byla

snížena důstojnost stěžovatelky, její čest, porušena dobrá pověst,

či jméno, případně zasaženo do jejího soukromého života ve smyslu

čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak nebylo

zjištěno porušení práva na nedotknutelnost osoby, soukromí

a obydlí (čl. 7 a 12 Listiny základních práv a svobod). Ze

samotného faktu, že v řízení před obecnými soudy nebylo vyhověno

jejímu návrhu na určení neplatnosti vyloučení z družstva, ještě

nelze zásah do ústavně zaručených práv dovozovat. V důvodech

ústavní stížnosti této části se týkající stěžovatelka v podstatě

jen (s výjimkou námitek uvedených v posledním doplňku ústavní

stížnosti) opakuje argumenty, které uváděla již ve svých podáních

v řízení před obecnými soudy. Těmito argumenty se soudy odvolací

i dovolací v řízení zabývaly. V odůvodněních svých rozhodnutí také

vyložily, proč odmítly právní závěr soudu I. stupně, týkající se

prekluzivní lhůty k rozhodnutí o vyloučení z družstva, vysvětlily

také, z jakých důvodů je třeba rozhodnutí o vyloučení stěžovatelky

z družstva považovat za platný právní úkon, který odpovídal

ustanovení § 30 odst. l písm. a), b), zákona č. 176/1990 Sb.

i ustanovení čl. 28 odst. l písm. b) stanov družstva S. přijatých

dne 10.12.1990, z nichž bylo třeba - z důvodů rovněž soudy

uvedených - vycházet. V návaznosti na uvedené pak nezbývá než

poukázat na stanovisko Ústavního soudu ČR, vyslovené již

v několika jeho nálezech (viz např. nález Ústavního soudu ČR

uveřejněný pod č. 28 svazku l Sbírky nálezů a usnesení Ústavního

soudu ČR), totiž, že Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou

zákonnost rozhodnutí, proti kterému ústavní stížnost směřuje. Není

tedy oprávněn odstraňovat nezákonnosti soudních rozhodnutí, pokud

neměly za následek zásah do některého z ústavně zaručených práv

stěžovatelů. K odstranění možných omylů slouží soustava opravných

prostředků upravených občanským soudním řádem a v tomto směru tedy

nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat. Z uvedených

důvodů proto ani v případě, že by bylo možno přisvědčit námitkám

stěžovatelky uváděným v posledním doplňku ústavní stížnosti,

nebylo by možno nálezem Ústavního soudu její ústavní stížnosti

vyhovět a rozhodnutí obecných soudů zrušit, neboť tato rozhodnutí

do žádného z ústavně zaručených práv stěžovatelky nezasáhla. Ani

ta skutečnost, že k vyloučení stěžovatelky z družstva došlo za 3

dny po přijetí změny stanov se do roviny porušení základních práv

a svobod nemohla promítnout, a to právě s ohledem na předchozí

chování stěžovatelky, která, přesto, že byla v dřívější době, jak

sama v řízení před obecnými soudy připustila, v návaznosti na

neplacení nájemného v roce l988 družstvem na možnost vyloučení

upozorněna a výstrahu tehdy obdržela, opět nájemné po dobu téměř

jednoho roku neplatila a dlouhodobě tak porušovala základní

členskou povinnost, čímž ve svých důsledcích poškozovala

hospodaření družstva. Ani důvody, které stěžovatelku k neplacení

nájemného vedly, na tomto závěru nemohou nic změnit.

Ústavní stížnosti pak nelze přisvědčit ani v tom, že by

postupem obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní

ochranu, které je v podstatě právem na spravedlivý proces. Právo

na soudní ochranu stěžovatelce odepřeno nebylo, v postupu soudů

nebylo Ústavním soudem zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že

by bylo porušeno některé z práv upravených v hlavě páté Listiny

základních práv a svobod, upravující právo na soudní ochranu. Ke

stěžovatelkou výslovně namítanému porušení čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod, v souvislosti s řízením před Vrchním

soudem, je třeba poukázat na ustanovení § 243 a odst. l o.s.ř.,

z něhož plyne, že dovolací soud jednání nenařizuje, jde-li

o případy uvedené v § 237 a § 241 odst. 2 písm. b) a d) o.s.ř.,

přitom z obsahu dovolání, podaného stěžovatelkou Vrchnímu soudu,

je patrno, že dovolání bylo podáno právě z důvodů uvedených pod

písmenem b) a d) odst. 2 § 241. Nedošlo tedy postupem soudu ani

k porušení práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod. K postupu podle čl. 95 odst. l Ústavy ČR, podle

kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn

posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem, neměly obecné

soudy důvodu, nic totiž nenasvědčuje tomu, že by měly pochybnosti

( a to ani soud I. stupně, který návrhu stěžovatelky vyhověl)

o tom, že by stanovy SBD, z nichž při svém rozhodování vycházely,

nebyly v souladu se zákonem č. 176/1990 Sb. (v této souvislosti je

třeba také uvést, že ve svém dovolání stěžovatelka mezi dovolacími

důvody rozpor změněných stanov se zákonem, ani jejich neplatnost,

výslovně nenamítala). Proto ani k porušení tohoto článku Ústavy

nedošlo. Jestliže tedy obecné soudy způsobem, v němž nebylo

shledáno porušení práva na soudní ochranu, dospěly k závěru, že

vyloučení stěžovatelky z družstva je platné, nebylo možno

stěžovatelce přisvědčit ani v tom, že by vydáním napadených

rozhodnutí bylo ve svém důsledku zasaženo do práva zakotveného

v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, nehledě k tomu, že čl.

11 Listiny základních práv a svobod je chráněno vlastnictví již

existující, přitom předmětný družstevní byt ve vlastnictví

stěžovatelky nebyl a není a v jejím vlastnictví nebyl ani členský

podíl, když jeho hodnota představující majetkovou účast člena

v družstvu, byl rovněž po dobu trvání stěžovatelky v družstvu

majetkem družstva. Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud

ústavní stížnost navrhovatelky zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání

přípustné.

V Brně dne 13. února 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru