Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 8/02Usnesení ÚS ze dne 22.09.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
Věcný rejstříkmlčenlivost
důkaz/volné hodnocení
státní tajemství
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.8.02
Datum podání07.01.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 99 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 8/02 ze dne 22. 9. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 8/02

Ústavní soud ČR rozhodl dne 22. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti ing. J. F., zastoupeného JUDr. M. B., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19.11.2001, sp.zn. 8 To 512/2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30.8.2001, sp.zn. 1 T 166/99,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 7.1.2002, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně. Namítal, že postupem soudu bylo zasaženo do jeho základních práv daných čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K uvedenému zásahu mělo dojít tím, že soudy, při svém rozhodování podle stěžovatele neměly jediný přímý důkaz nebo souhrn nepřímých důkazů, které by prokazovaly jeho trestnou činnost. Své rozhodnutí měly postavit jen na výpovědi svědkyně JUDr. E. Ř., advokátky, která, aniž by byla zproštěna mlčenlivosti, vypovídala o skutečnostech, o kterých se dověděla při výkonu advokacie. Takto získané důkazy jsou podle stěžovatele v rozporu se zákonem a soudy je v trestním řízení neměly použít.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval krajský soud. Jádrem ústavní stížnosti je kritika hodnocení důkazů získaných nebo provedených v rozporu se zákonem.

Ze spisového materiálu, zejména ze spisu Městského osudu v Brně, sp.zn. 1 T 166/99, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že i když výtkám stěžovatele je třeba v některých bodech (zejména pokud jde o to, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pominul otázku, zda svědkyně JUDr. Ř. byla či nebyla advokátkou stěžovatele a zda měla být zbavena mlčenlivosti) přiznat jistou míru oprávnění, nelze na druhé straně pominout skutečnost, podle názoru Ústavního osudu relevantní, že v dané věci rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele z ústavně právního pohledu obstojí na základě dalších nezpochybněných důkazů (např. výpovědí svědků JUDr. L. H., ing. Z. a M. S.), když v souvislosti s jejich hodnocením se úvahy a závěry obecných soudů pohybují zcela v ústavních mezích. Jakkoli tedy Ústavní soud sdílí v již konstatovaných bodech stěžovatelovy výtky a je si vědom i toho, že postup Městského soudu v Brně v tomto směru vykazuje vady řízení, a to v rovině protizákonné, postrádá tato skutečnost vzhledem k nezpochybnitelnosti stěžovatelova odsouzení svoji právní funkci. Ústavní soud si je vědom i názoru, který zaujal ve věci sp. zn. III. ÚS 471/99, nicméně má za to, že v daném případě jde o věc s odlišnými aspekty.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv daným ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a nezbylo mu, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. září 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru