Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 799/21 #1Usnesení ÚS ze dne 13.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkpoplatek/soudní
právní moc
rozsudek/pro zmeškání
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.799.21.1
Datum podání25.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 9 odst.6, § 9 odst.4 písm.a

99/1963 Sb., § 166


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 799/21 ze dne 13. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ZVVZ-Enven Engineering, a. s., sídlem Sažinova 1339, Milevsko, zastoupené Mgr. Michalem Briaským, advokátem, sídlem Politických vězňů 935/13, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2021 č. j. 13 Co 408/2020- 40 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. října 2020 č. j. 5 C 315/2019-32, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti LEVEL CONSULT, s. r. o., sídlem Košická 63/30, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zásada enumerace veřejnoprávních pretenzí podle čl. 2 odst. 2 Listiny a podle čl. 4 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením doplnil svůj rozsudek pro zmeškání ze dne 27. 5. 2020 č. j. 5 C 315/2019-22 o III. výrok, kterým stěžovatelce uložil doplatit soudní poplatek ve výši 136 560 Kč. Rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že stěžovatelka, jejíž žalobě bylo tímto rozsudkem plně vyhověno (pozn. vedlejší účastnici byla uložena povinnosti zaplatit stěžovatelce částku 3 034 680 Kč s příslušenstvím), měla zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 151 734 Kč. Nesprávnou výzvou obvodního soudu jí byla uložena povinnost k zaplacení poplatku ve výši 15 174 Kč. Proto jí obvodní soud usnesením, které označil jako doplňující, uložil povinnost doplatit soudní poplatek ve výši rozdílu uvedených částek.

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu. Podle něj obecný soud při doplnění rozhodnutí o poplatkové povinnosti není omezen okamžikem právní moci doplňovaného rozsudku ve smyslu § 166 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), protože takové doplnění se řídí principy plynoucími ze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). V této souvislosti městský soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. 27 Cdo 442/2019. Zákon o soudních poplatcích také neumožňuje bez dalšího přenášet poplatkovou povinnost za podání návrhu (žaloby), která stíhá toho, jenž návrh činí, na druhou stranu řízení (zde vedlejší účastnici). Na věc stěžovatelky podle městského soudu nedopadá ani nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 4026/17 (N 72/89 SbNU 109), neboť stěžovatelka je - na rozdíl od skutkových okolností odkazovaného nálezu - od počátku zastoupena advokátem a již proto nemohlo být pro stěžovatelku překvapením, že soudní poplatek za žalobu nečiní při tarifní hodnotě sporu přesahující 3 mil. Kč částku toliko 15 174 Kč.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že obvodní soud nemohl rozhodnout doplňujícím usnesením ve smyslu § 166 o. s. ř., neboť byl limitován právní mocí doplňovaného rozsudku. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 672/03 (N 17/32 SbNU 163). Zastává názor, že měl-li by někdo doplatek soudního poplatku uhradit, pak to měla být ve sporu neúspěšná vedlejší účastnice. Rozhodujícím argumentem svědčícím o nesprávnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí je ovšem podle stěžovatelky nález sp. zn. II. ÚS 4026/17, podle něhož je obecný soud odpovědný za to, že soudní poplatek bude stanoven v zákonem určené výši, tedy správně. Z východiska správnosti rozhodnutí soudu (respektive z východiska "neomylnosti soudu") připouští zákon výjimku v případě, že soud začal jednat ve věci samé, aniž by byl soudní poplatek zaplacen. V takovém případě, opomene-li soud poplatkovou povinnost, nemůže již z toho důvodu řízení zastavit a povinnost zaplatit soudní poplatek uloží společně s rozhodnutím, jímž se řízení končí. Vyzve-li obecný soud účastníka řízení k uhrazení soudního poplatku, ten jej v souladu s výzvou zaplatí a soud teprve dodatečně zjistí, že se ve své původní výzvě mýlil, nemůže již doplacení soudního poplatku po účastníku řízení požadovat.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.

7. Stěžovatelce lze sice přisvědčit v tom, že odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 4026/17 na její věc dopadá, neboť obvodní soud stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku za podanou žalobu a stěžovatelka k této výzvě soudní poplatek uhradila. Mýlil-li se obvodní soud, nemohl v souladu s odkazovaným nálezem po stěžovatelce požadovat doplatek. Skutečnost, že je stěžovatelka - na rozdíl od stěžovatele, jehož ústavní stížnost vyústila právě v nález sp. zn. II. ÚS 4026/17 - zastoupena advokátem, není ani podle Ústavního soudu dostatečně odlišujícím kritériem, jak tvrdí městský soud v napadeném rozhodnutí. Okolnost zakládající odlišnost stěžovatelčiny věci od věci, v nichž byl vydán tento nález, spočívá v tom, že vedlejší účastnici byla rozsudkem pro zmeškání uložena povinnost uhradit stěžovatelce náklady řízení, včetně soudního poplatku, a to ve výši, která je nyní po stěžovatelce požadována. Tuto odlišnost stěžovatelka v ústavní stížnosti nezmiňuje, přičemž ani netvrdí, že by pro ni jako právnickou osobu bylo jakkoliv ohrožující doplatit soudní poplatek v řádu nepřevyšujícím ani 140 000 Kč. Ústavní soud v daném kontextu sice nepřehlíží, že jde o výdaj nikoliv - už vhledem k jeho výši - zanedbatelný, nicméně (mají-li být závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 4026/17 aplikovány důsledně) povinnost doplatit soudní poplatek je třeba poměřovat i celkovým výsledkem řízení, tedy částkou stěžovatelce soudem přisouzenou [srov. k tomu mimo jiné bod 26. nálezu sp. zn. II. ÚS 4026/17 a tam zdůrazněná racionalita transakčních nákladů]. Uvedený nepoměr však ve věci stěžovatelky - pro okolnosti právě vysvětlené - zjistitelný není.

8. Pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že akceptuje závěr městského soudu, který vyvozuje z jím odkazované judikatury Nejvyššího soudu, že při doplnění rozhodnutí o povinnost uhradit soudní poplatek není soud vázán okamžikem právní moci doplňovaného rozhodnutí. Ostatně i stěžovatelkou odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 672/03 se týkal odměny a náhrady hotových výdajů notářky jako soudní komisařky v dědickém řízení, a nikoliv přímo doplatku soudního poplatku. Ústavní soud rovněž souhlasí s městským soudem v tom, že doplatek soudního poplatku nelze v daném případě mimo zákonem vymezené důvody přenášet na neúspěšnou vedlejší účastnici. K takovému výkladu ostatně není ani z hlediska materiální spravedlnosti hlubší důvod, neboť stěžovatelce bude soudní poplatek vedlejší účastnicí nahrazen. Z toho ale ještě nelze zjednodušeně dovozovat, že by obecný soud měl vedlejší účastnici přímo uložit povinnost doplatit soudní poplatek.

9. Ústavní soud neshledal, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru