Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 799/02Usnesení ÚS ze dne 25.09.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.799.02
Datum podání27.12.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 233 odst.2, § 33

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 799/02 ze dne 25. 9. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 799/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti L. L., zastoupeného JUDr. J. O., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 3. října 2002, čj. PP 288/96-158, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2002, čj. 14 To 704/2002-167, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i jim odpovídajících právech vyjádřených v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V rámci své ústavněprávní argumentace stěžovatel uvedl, že si dne 17. září 2002 zvolil ve své trestní věci obhájce, který neprodleně (následující den) dopisem požádal z důvodu dlouhodobě předem naplánované zahraniční dovolené o odročení veřejného zasedání, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí Okresního soudu v Kladně. Důvodem této žádosti bylo rovněž to, že stěžovatel výslovně trval na osobní přítomnosti tohoto advokáta v řízení před soudem a substituční zastoupení tudíž nepřicházelo v úvahu.

Stěžovatel posléze na počátku předmětného veřejného zasedání proti jeho konání bez účasti zvoleného obhájce protestoval, aniž by, dle jeho názoru, byly tyto protesty jakkoliv zohledněny. V této souvislosti rovněž uvádí, že označený soud dopisem ze dne 24. září 2002 odpověděl jeho právnímu zástupci, že této žádosti nelze z organizačních důvodů vyhovět, přičemž současně s odkazem na zákon o advokacii upozornil na povinnost a možnost obhájce, a to i přes shora řečenou výhradu, zajistit si k veřejnému zasedání substituci. Uvedené sdělení soudu bylo jeho obhájci doručeno po návratu z dovolené dne 7. října 2002.

Krajský soud v Praze následně podanou stížnost stěžovatele vůči prvostupňovému rozhodnutí, jímž bylo zmíněné veřejné zasedání završeno, v neveřejném zasedání zamítl. Stěžovatel má za to, že na jím dovozovaném porušení práva na obhajobu i před tímto soudem nemůže mít vliv ani skutečnost, že se v daném případě nejednalo o obhajobu nutnou a projednání stížnosti v neveřejném zasedání trestní řád umožňuje. Obhájce totiž neměl možnost se bezprostředně před soudem vyjádřit k prováděným důkazům a ke skutkové a právní podstatě věci, a stejně ani tak klást vyslýchanému stěžovateli doplňující otázky.

Konečně další porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že Krajský soud v Praze rozhodoval o jeho stížnosti již po uplynutí jednoleté lhůty od uplynutí zkušební doby podmíněného propuštění, ve které lze rozhodnout, zda se podmíněně propuštěný ve zkušební době osvědčil či nikoliv. Má za to, že v kontextu výše uvedeného pochybení nemůže obstát odůvodnění stížnostního soudu, dle něhož není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh požadavkům stěžovatele a jeho obhájce. S ohledem na vyložené důvody se v petitu svého návrhu domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Ve svém doplňujícím podání ze dne 6. března 2003 stěžovatel na podporu své argumentace odkázal na nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 561/01.

Z připojeného spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. PP 288/96, jejž si vyžádal, zjistil Ústavní soud pro posouzení relevance ústavní stížnosti následující:

Usnesením tamního soudu ze dne 3. října 2002, čj. PP 288/96-158, bylo podle § 64 odst. 1 tr. zák. rozhodnuto, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného propuštění, o němž bylo rozhodnuto usnesením téhož soudu ze dne 7. 10. 1996 pod shodnou spisovou značkou, neosvědčil a zbytek trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. ledna 1994, sp. zn. 5T 73/93, se vykoná. V odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení poukázal soud na to, že se stěžovatel nacházel ve výkonu trestu pro násilnou trestnou činnost, pročež byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců. Na základě usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 7. října 1996, sp. zn. PP 288/96, byl podmíněně propuštěn na svobodu, a to při současném stanovení zkušební doby v trvání pěti let, tj. do 7. října 2001. Soud v rámci odůvodnění - stručně shrnuto - konstatoval, že se stěžovatel v letech 1998-2000 dopustil spáchání více trestných činů, mezi nimiž rovněž figuruje i trestný čin násilného charakteru, když toto zjistil z výpisu rejstříku trestů a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. listopadu 2000, sp. zn. 24 T 100/2000. Za předmětnou trestnou činnost byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře tří let se zařazením do věznice s ostrahou. Dospěl tudíž k závěru, že si stěžovatel, a to i přes citlivý přístup soudu k jeho osobě, který jej podmíněně propustil, nevzal náležité ponaučení a svým chováním neprokázal, že si zaslouží, aby podmíněné propuštění v jeho případě zůstalo v platnosti.

Uvedené rozhodnutí bylo vydáno poté, co Okresní soud v Kladně na svém veřejném zasedání dne 20. srpna 2002 vyhlásil usnesení, jímž jej odročil na 3. října 2002, neboť stěžovatel žádal, aby byla zachována pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání [§ 233 odst. 2 tr. řádu (č.l. 148 spisu o.s.)]. Z listin založených ve spisu dále plyne, že 20. září 2002 byla soudu doručena žádost obhájce stěžovatele o jeho odročení datovaná dnem 18. září 2002, když tento uvedl, že v době od 20. září do 6. října 2002 je na dlouhodobé předem naplánované dovolené mimo Prahu. Na podporu pravdivosti svého tvrzení přiložil kopii cestovní smlouvy ze dne 3. září 2002 a dodal, že v důsledku výslovného přání stěžovatele, který trvá na jeho osobní přítomnosti u veřejného zasedání, nelze předmětnou věc svěřit do substituce. Současně přiložil plnou moc udělenou stěžovatelem, datovanou dnem 17. září 2002 a v návaznosti na to žádal o odročení na pozdější termín, kromě 7., 8., 15., 16., 23. a 29. až 31. října 2002 (č.l. 149). Na č. l. 153 je potom založeno vyrozumění obhájce ze strany soudu o nemožnosti vyhovění žádosti z důvodů organizačních, jež obsahuje rovněž upozornění na povinnost a možnost dle zákona o advokacii si k veřejnému zasedání obstarat substituci. V rámci vyjádření k věci stěžovatel při veřejném zasedání soudu, konaném dne 3. října 2002, trval na zastoupení obhájcem, resp. na jeho ingerenci do průběhu veřejného zasedání (č.l. 155).

Krajský soud v Praze následně usnesením ze dne 13. listopadu 2002, čj. 14 To 704/2002-167, stížnost stěžovatel do prvostupňového rozhodnutí podle § 148 odst. 1 písm. c) zamítl. Poukázal na to, že účast obhájce ve vykonávacím řízení není obligatorní a není proto vyloučeno, aby bylo veřejné zasedání konáno v jeho nepřítomnosti. Zvoleného obhájce soud o konání veřejného zasedání vyrozuměl a informoval o tom, že k jeho omluvě nemůže přihlížet. Jak v odůvodnění svého rozhodnutí stížnostní soud dále dodal, měl k tomu vážné důvody, neboť v případě odročení jednání by uplynula lhůta, ve které lze rozhodnout, zda se podmíněně propuštěný ve zkušební lhůtě osvědčil či nikoliv. Za této situace si měl obhájce zajistit zastoupení, pokud se sám veřejného zasedání zúčastnit nemohl. Ohledně merita věci samé přisvědčil rozhodovacím důvodům, na nichž bylo založeno usnesení soudu prvého stupně. V podaném vyjádření k ústavní stížnosti setrval na uvedených důvodech a vývody stěžovatele kategoricky odmítl.

II.

Ústavní soud přezkoumal posuzovanou věc z pohledu ústavních kautel a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přitom dbal svého ústavního postavení, jakož i hranic svých pravomocí, vědom si skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně poukázal na to, že ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) je jedním ze základních komponentů spravedlivého procesu, přičemž tato ústavní záruka se přirozeně promítá i do procesního předpisu, jímž je trestní řád (§ 2 odst. 13, § 33 odst. 1 tr. řádu), a který ve shodě s ústavou je vybudován na zcela zřetelné zásadě priority volby obhájce (§ 33 odst. 1, § 37 odst. 2 tr. řádu). V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že je vždy věcí osoby, proti níž se trestní řízení vede, zdali takto koncipovaného práva využije a kdy a koho z osob k tomu oprávněných svou obhajobou pověří. Za uskutečněnou volbu potom nese odpovědnost sama a nelze jí upřít právo na volbu procesní taktiky, jíž zamýšlí svůj záměr v řízení před soudem prosadit. Na druhé straně z práva svobodné volby obhájce a jisté autonomnosti jeho postavení v řízení před soudem ovšem současně vyplývá obhájcova povinnost nejen podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona (§ 41 tr. řádu., § 16 zák. č. 85/1996 Sb. , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), ale současně též jeho povinnost dbát při poskytování právní pomoci etických pravidel svého povolání. Žádný procesní předpis nestanoví. povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (zastoupené osoby). Je věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení "na poslední chvíli", jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá.

Jádrem projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o dotčení jeho práva na obhajobu. Z pohledu ústavněprávního, při hledání odpovědi na otázku, zda bylo zasaženo nepřípustným způsobem do uvedeného ústavně zaručeného základního práva, se tedy jedná o posouzení, zda obecný soud byl povinen vyhovět zmíněnému návrhu na odročení veřejného zasedání za situace, kdy stěžovatel na osobní účasti jím zvoleného obhájce u tohoto jednání soudu nařízeného na den 3. října 2002 výslovně trval. Svou nikoliv nevýznamnou roli zde sehrávají rovněž výše popsané okolnosti udělení plné moci jeho obhájci, z nichž vyplývá, že 20. srpna 2002 byl stěžovatel obeznámen s odročením veřejného zasedání na výše uvedený termín. Plnou moc k zastupování udělil svému obhájci 17. září 2002. Ten, dopisem z následujícího dne, žádal o odročení veřejného zasedání s poukazem na jím dlouhodobě naplánovanou zahraniční dovolenou (ve dnech 20. září až 6. října 2002; jím doložená cestovní smlouva je datována dnem 3. září 2002, jež předchází akceptaci udělené plné moci). Nadto s výhradou, že žádá o odročení na pozdější termín s výjimkou 7., 8., 15., 16., 23. a 29. až 31. října 2002. Zajištění substituce výslovně vyloučil. Dne 7. října 2002 měla uplynout lhůta, v níž je soud oprávněn rozhodnout o tom, že se podmíněně propuštěný osvědčil či že se zbytek trestu vykoná (§ 64 odst. 1, odst. 3 tr. zák.). Za této konstelace má Ústavní soud shodně s obecnými soudy za to, že není namístě vyvozovat z procesního postupu soudu prvého stupně, jak to činí ústavní stížnost, porušení ústavně zaručeného práva na obhajobu.

Právo na právní pomoc v řízení před soudy, resp. právo hájit se sám prostřednictvím obhájce, není bezbřehé a ničím neomezitelné. Je tedy na něj třeba nahlížet nejen v kontextu s jinými ústavně zaručenými právy či ústavně chráněnými hodnotami, nýbrž i rovněž s přihlédnutím k okolnostem zapříčiněným osobou, jež se realizace tohoto subjektivního veřejného práva v konkrétním případě domáhá. V projednávané věci nelze pominout, že se jedná o situaci, kdy došlo v důsledku uvedeného jednání stěžovatele a jeho obhájce k jeho omezení, co do určitých dílčích komponentů, s ohledem na důsledné respektování legitimního veřejného zájmu na dosažení účelu trestního řízení, jímž je náležité zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivé potrestání jejich pachatelů, a stejně tak i předcházení a zamezování trestné činnosti a výchova občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití (§ 1 odst. 1 tr. řádu). Právo na obhajobu není možno vykládat tak, že orgány činné v trestním řízení musí volbu advokáta za všech okolností bez omezení respektovat i ve vztahu k důsledkům z jeho jednání plynoucím, neboť za daného procesního stavu, jakož i skutkových okolností na straně obhájce, které stěžovateli a přirozeně i tomuto obhájci byly známy (opak v ústavní stížnosti není nenamítán či alespoň jakkoli naznačován), měl stěžovatel možnost si zvolit ke svému zastupování kteréhokoliv jiného advokáta, který by jej rovněž řádně při veřejném zasedání soudu, o jehož termínu byl v dostatečném časovém předstihu informován, řádně zastupoval.

Jinými slovy, není možno bez dalšího namítat porušení práva na obhajobu zvoleným obhájcem v případě, kdy lze na základě doložitelných konkrétních skutkových okolností rozumně předpokládat, že si osoba dovolávající se tohoto práva sama svým jednáním vytvořila (resp. vynutila) procesní situaci, v níž nedošlo k jeho realizaci, a to volbou advokáta, jemuž udělila plnou moc k zastupování, ačkoliv věděla, že takto zvolený obhájce nemůže této své povinnosti dostát (předem známá účast na zahraniční dovolené) a možnost substituce sama předem svým jednáním vyloučila (což stěžovatel učinil, neboť na osobní účasti jím zvoleného právního zástupce při veřejném zasedání výslovně trval), a ačkoliv bylo zřejmé, jaké důsledky by dané odročení mělo, tj. znamenalo ztrátu práva státu na vydání rozhodnutí předvídaného v ust. § 64 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Poukaz na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 561/01 potom není přiléhavý, neboť se týkal problematiky související s obhajobou nutnou a jíž je třeba bezvýhradně respektovat za všech okolností.

Vzhledem k těmto vývodům napadená rozhodnutí z ústavněprávního pohledu obstojí, když je třeba dodat, že podle přesvědčení Ústavního soudu z hlediska stanoveného postupu požadavkům na obsah takovýchto usnesení uvedeným v ustanovení § 134 odst. 2 tr. řádu rovněž řádně dostála. Výtce stěžovatele, dle níž předmětné rozhodnutí o tom, že se zbytek trestu vykoná, nestačí v jednoroční lhůtě ve smyslu ust. § 64 odst. 3 vydat, nýbrž v ní musí nabýt rovněž právní moci, Ústavní soud rovněž nepřisvědčil (srov. obdobně R 45/1962).

Ústavnímu soudu tak nezbylo, neboť neshledal v dané věci namítané porušení vpředu označených ústavních práv stěžovatele, než ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou a v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2003

JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru