Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 798/02Usnesení ÚS ze dne 19.05.2003Nemožnost podání správní žaloby proti rozhodnutí dle § 5 občanského zákoníku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříksprávní rozhodnutí
PoznámkaStanovisko Pl.ÚS-st 18/03 (publ. ve svazku 30 SbNU str. 533). Překonává nález sp. zn. III.ÚS 142/98.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 11/30 SbNU 531
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.798.02
Datum podání30.12.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 5

99/1963 Sb., § 247, § 249, § 250, § 250a, § 250b, § 250c, § 250d, § 250e, § 250f, § 250g, § 250h, § 250i, § 250j, § 250k, § 248 odst.2 písm.e


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 798/02 ze dne 19. 5. 2003

U 11/30 SbNU 531

Nemožnost podání správní žaloby proti rozhodnutí dle § 5 občanského zákoníku

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 19. května 2003 sp. zn. IV. ÚS 798/02 ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně z 18. 10. 2002 sp. zn. 30 Ca 136/2001, kterým bylo zastaveno řízení o stěžovatelově žalobě proti rozhodnutí Magistrátu města Brna z 12. 4. 2001 č. j. byt/01/15826-JUDr.P./3216, jímž bylo změněno rozhodnutí Úřadu městské části Brno-střed, že se stěžovateli podle § 5 občanského zákoníku ukládá povinnost umožnit H. L. přístup do prostor v přízemí specifikované nemovitosti a povinnost zdržet se zásahu do pokojného stavu spočívajícího v právu H. L. užívat tuto část nemovitosti.

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 12. 2002, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2002 č. j. 30 Ca 136/2001-25, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě ze dne 30. 4. 2001 proti rozhodnutí vedlejšího účastníka Magistrátu města Brna ze dne 12. 4. 2001 č. j. byt/01/15826-JUDr.P./3216. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí Úřadu městské části Brno-střed ze dne 9. 2. 2001 č. j. BT/01/00002/Ja tak, že podle § 5 občanského zákoníku se stěžovateli ukládá povinnost do 3 dnů od právní moci rozhodnutí umožnit H. L. přístup do prostor v přízemí specifikované nemovitosti v Brně a povinnost zdržet se zásahu do pokojného stavu spočívajícího v právu H. L. užívat tuto část nemovitosti. Řízení bylo správním soudem zastaveno s odůvodněním, že právní ochrana vyplývající z § 5 občanského zákoníku je ochranou předběžnou. Účelem uvedeného ustanovení je poskytnout ochranu výkonu zaužívaného (pokojného) stavu. Při tomto rozhodování není podstatné, zda existence tohoto "pokojného stavu" je v souladu s právem. Posouzení této otázky je vyhrazeno soudu v občanskoprávním řízení. Jedná se tedy o rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") Soud v odůvodnění poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2001 sp. zn. IV. ÚS 666/2000.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vyjádřil názor, že čl. 36 odst. 2 Listiny je v poměru k čl. 36 odst. 1 Listiny ustanovením speciálním. Poukázal též na názory právní teorie, dle nichž nutno interpretovat ustanovení čl. 36 odst. 2 věty druhé Listiny extenzivně, tj. v pochybnostech dát přednost ochraně základních práv a svobod, a tudíž důvody vylučující soudní přezkum interpretovat restriktivně. Dle jeho přesvědčení v posuzované věci bylo extenzivní interpretací pojmu správní rozhodnutí předběžné povahy podle § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajícího se základního práva domáhat se stanoveným postupem svého hmotného práva u jiného orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále uvedl, že ústavní stížností napadené usnesení soudu je opřeno o nepublikované usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 666/2000. Toto usnesení mu není známo, je mu však známo přesvědčivé a publikované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 142/98, které se k této problematice jednoznačně vyjadřuje opačným způsobem.

Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud jde o námitky stěžovatele, odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, a navrhl, aby Ústavní soud návrh stěžovatele zamítl.

IV. senát Ústavního soudu v řízení o této ústavní stížnosti dospěl k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného ve shora citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 142/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, str. 131 a násl.) a předložil otázku k posouzení plénu ve smyslu § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Plénum Ústavního soudu pak na svém zasedání dne 13. 5. 2003 přijalo stanovisko sp. zn. Pl. ÚS st. - 18/03 (v této sbírce str. xxx a násl.), dle něhož proti rozhodnutí orgánu státní správy vydanému podle ustanovení § 5 občanského zákoníku nebylo před 1. lednem 2003 možno brojit správní žalobou podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, ve znění tehdy platném a účinném. Podle přesvědčení pléna stanoví-li poslední věta § 5 občanského zákoníku, že rozhodnutím správního orgánu není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu, měl zákon nepochybně na mysli normální civilní řízení. Teprve v takovém řízení soud, který posoudí občanskoprávní aspekty věci, rozhodne s konečnou platností. Případné vyhovění ústavní stížnosti by tedy pouze prozatímní stav prodlužovalo a bylo by zbytečným mezikrokem. Navíc by šlo o posuzování legality rozhodnutí, které není rozhodnutím o hmotném právu, ale pouze (zpravidla bez jakéhokoliv složitějšího důkazního řízení) poskytuje ochranu tzv. pokojnému stavu. Pokud tedy Ústavní soud nahlíží na vyčerpání všech procesních prostředků nikoliv izolovaně, ale důsledně se řídí zásadou subsidiarity svých rozhodnutí, nemohl přijmout názor, že rozhodnutí vydané podle § 5 občanského zákoníku bylo možno při úpravě platné a účinné před 1. lednem 2003 napadnout správní žalobou. S přihlédnutím k tomuto stanovisku pléna a po posouzení předložených argumentů stěžovatele a účastníků řízení, jakož i s přihlédnutím k obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 136/2001 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Stanovisko pléna Ústavního soudu

Pl. ÚS - st. 18/03

Plénum Ústavního soudu přijalo dne 13. května 2003 podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci právního názoru IV. senátu Ústavního soudu odchylného od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 142/98 toto

stanovisko:

Proti rozhodnutí orgánu státní správy vydanému podle ustanovení § 5 občanského zákoníku nebylo před 1. lednem 2003 možno brojit správní žalobou podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, ve znění tehdy platném a účinném.

Odůvodnění:

V nálezu ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 142/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, str. 131 a násl.) zaujal třetí senát Ústavního soudu právní názor, že správními rozhodnutími předběžné povahy je nutno chápat (vycházeje ze smyslu a účelu správního soudnictví) taková rozhodnutí, jež mají předběžnou povahu ve správním řízení. Rozhodování podle ustanovení § 5 občanského zákoníku je však příkladem svěření pravomoci správnímu orgánu rozhodovat ve věcech soukromoprávních, z čehož III. senát dovodil, že řízení nemělo být správním soudem zastaveno. Pokud jde o další argumenty, lze odkázat na celé odůvodnění citovaného rozhodnutí III. senátu Ústavního soudu.

Čtvrtý senát Ústavního soudu v souvislosti s posuzováním ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 798/02 se s tímto závěrem neztotožnil a předložil věc podle ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb. plénu tohoto soudu k zaujetí stanoviska.

Čtvrtý senát ve svém návrhu uvedl, že sice nepopírá argumenty třetího senátu zcela, nesouhlasí však s tím, že bysoudem příslušným k řízení ve věci vydaného opatření podle ustanovení § 5 občanského zákoníku (tedy opatření, kdy správní orgán poskytuje předběžnou ochranu pokojnému stavu) měl být správní soud v řízení o správní žalobě. Pokud by totiž takové řízení mělo proběhnout, mohlo by jeho výsledkem být pouze potvrzení nebo zrušení opatření, jehož funkce je nepochybně dočasná a bezprostřední. Jestliže tedy poslední věta ustanovení § 5 občanského zákoníku stanoví, že rozhodnutím správního orgánu není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu, měl zákon nepochybně na mysli normální civilní řízení. Teprve v takovém řízení soud, který posoudí občanskoprávní aspekty věci, rozhodne s konečnou platností. Případné vyhovění ústavní stížnosti by tedy pouze prozatímní stav prodlužovalo a bylo by zbytečným mezikrokem. Navíc by šlo o posuzování legality rozhodnutí, které není rozhodnutím o hmotném právu, ale pouze (zpravidla bez jakéhokoliv složitějšího důkazního řízení) poskytuje ochranu pokojnému stavu.

Pokud tedy Ústavnísoud nahlíží na vyčerpání procesních prostředků nikoliv izolovaně, ale důsledně se řídí zásadou subsidiarity svých rozhodnutí, měl by přijmout názor, že rozhodnutí vydané podle § 5 občanského zákoníku nebylo možno při úpravě platné a účinné před 1. lednem 2003 napadnout správní žalobou, ale normální žalobou (vlastnickou) podle části třetí občanského soudního řádu.

Plénum Ústavníhosoudu po zvážení argumentů obsažených v citovaném nálezu třetího senátu a argumentech předložených čtvrtým senátem přisvědčilo odchylnému právnímu názoru čtvrtého senátu a tento svůj názor vyjádřilo v právní větě uvedené ve výroku tohoto stanoviska.

Při projednání věci vyjádřilo plénum navíc i pochybnost o přijatelnosti koncepce ustanovení § 5 občanského zákoníku, která svěřuje správnímu orgánu rozhodování v soukromoprávních věcech (byť jsou označena jako předběžná). Dále pak vzalo plénum na vědomí i změnu právního stavu, ke které došlo k 1. lednu 2003 v oblasti správníhosoudnictví, a z ní vyplývající možnost, aby se k posouzení postupu, kterým by měla být soudy "přezkoumávána" rozhodnutí učiněná podle ustanovení § 5 občanského zákoníku, vyjádřil Nejvyšší správní soud, kterému nepochybně tato role náleží především.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru