Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 794/06Usnesení ÚS ze dne 22.01.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2007:4.US.794.06
Datum podání14.12.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 40a

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 794/06 ze dne 22. 1. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 22. ledna 2007, v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti ROYAL Praha a. s., se sídlem v Praze 5, Vrchlického 29, zastoupené Mgr. Kryštofem Mannem, advokátem se sídlem 110 00 Praha I, Maiselova 15, proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 9 C 149/2002 ze dne 25. 8. 2004, Městského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 140/2005 ze dne 3. 5. 2005 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3012/2005 ze dne 14. 9. 2006,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh, zejména obsahu napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení zahájeném k žalobě manželů T., směřující proti stěžovateli, na zaplacení částky 60.002,30 Kč, představující nájemné za měsíc září 2001 za užívání nebytových prostor stěžovatelem v domě žalobců. Žalobě bylo soudem I. stupně, po provedení řady důkazů a jejich zhodnocení, v záhlaví označeným rozsudkem s podrobným zdůvodněním vyhověno. V odvolání proti rozsudku soudu I. stupně stěžovatel (kromě dalších důvodů) namítal, stejně jako nyní v ústavní stížnosti, i nesprávné právní posouzení platnosti s ním uzavřené nájemní smlouvy těchto prostor se týkající na základě soudem nesprávně zjištěného skutkového stavu. Tvrdil totiž, že v době jejího uzavření trval předchozí nájemní vztah k předmětným prostorám s předchozím nájemcem A. M. a namítal, že ukončení předchozího nájmu vzal soud za prokázáno jen na základě písemného zápisu o předání předmětných prostor A. M., aniž bral v úvahu, že pokud má nájemní vztah ze smlouvy o nájmu nebytových prostor skončit dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem, musí být taková dohoda uzavřena písemně, což podle něj prokázáno nebylo.

Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, a to rovněž s podrobným zdůvodněním svých závěrů, přitom také vysvětlil, proč uvěřil výpovědi žalobců, že předchozí nájemní vztah s A. M. byl ukončen řádně ve smyslu zákona, tj. písemnou formou - a to mimo jiné i poukazem na to, že stěžovatel nerušeně užíval nebytové prostory až do doby, kdy se sám o své vůli rozhodl je opustit a sám ani v řízení netvrdil, že by jeho právo užívat předmětné prostory bylo jakýmkoliv způsobem zpochybňováno. Sama skutečnost, že žalobci nebyli schopni v řízení předložit listinu o ukončení předchozího nájmu, nemohla podle soudu bez dalšího vést k závěru, že k zániku předchozího nájemního vztahu nedošlo. Soud poukázal i na skutečnost, že to byl i sám stěžovatel, který ve smlouvě skončení předchozího nájemního vztahu potvrdil.

Dovolací soud následně stěžovatelem podané dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že s ohledem na zcela jedinečné skutkové okolnosti bez jakéhokoli judikatorního přesahu z hlediska právního posouzení věci přicházela - ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. - v úvahu přípustnost dovolání jen pro posouzení věci nižší instancí v rozporu s hmotným právem. Takové pochybení však dovolací soud neshledal, a to s odkazem na přesvědčivé a vyčerpávající rozhodnutí odvolacího soudu, který se vypořádal se všemi námitkami, jež stěžovatel opakovaně a podle názoru dovolacího soudu účelově vznášel. Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po rekapitulaci věci a s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu, z níž cituje, tvrdí porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Opakovaně argumentuje neplatností s ním uzavřené nájemní smlouvy. Neplatnost smlouvy podle něj plyne z toho, že předchozí nájemní poměr s A. M. nebyl řádně zákonem požadovanou písemnou formou ukončen. V této souvislosti poukazuje - stejně jako v odvolání a dovolání - na provedené důkazy, z nichž části cituje a z jejichž vlastního zhodnocení dovozuje, že písemná dohoda o skončení nájmu s předchozím uživatelem uzavřena nebyla. Podle jeho názoru se obecné soudy nevypořádaly se zjevným rozporem objektivních skutečností vyplývajících z jednotlivých důkazů a učinily závěr na základě určitého důkazu, ze kterého však objektivně informace o skutečnosti, která je předmětem závěru soudu, podle něj nevyplývá. Byl tak podle něj překročen rozsah principu volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř., v důsledku čehož došlo k porušení práv na spravedlivý proces. Navrhl proto zrušení všech napadených rozhodnutí.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud připomíná svou dosavadní obecně přístupnou judikaturu, z níž plyne, že tento soud není součástí soustavy obecných soudů, jímž není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo nesouhlas s postupem soudů v dané věci, zejména se zhodnocením provedeného dokazování a následným právním posouzením věci, přičemž v podstatě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení.

Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti, obsahem napadených rozhodnutí i obsahem připojených protokolů o výpovědi svědků, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitkám stěžovatele, týkajícím se hodnocení provedeného dokazování obecnými soudy, nelze přisvědčit. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů rozhodně neplyne, že by tyto závěr o existenci písemné dohody o ukončení předchozího nájemního vztahu dovodily pouze na základě důkazů, z nichž uvedená skutečnost nevyplývá. Jednak totiž stěžovatel ze svědeckých výpovědí, které navíc nevyznívají nijak jednoznačně, cituje pouze části nasvědčující jeho skutkové verzi a jednak pomíjí, že obecné soudy právě v souladu se zásadami volného hodnocení důkazů stanovenými v ust. § 132 o. s. ř. hodnotily všechny provedené důkazy ve vzájemných souvislostech a přihlížely ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Právě proto v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal odvolací soud také na to, že při uzavírání smlouvy vzal stěžovatel sám na vědomí skončení předchozího nájemního vztahu a že sám až do měsíce září 2001 nebytové prostory na základě s ním uzavřené smlouvy nerušeně užíval, řádně platil nájemné, aniž by platnost této smlouvy dříve on sám či někdo jiný jakkoli zpochybňoval. Lze tak souhlasit i s konstatováním dovolacího soudu, který stěžovatelovy námitky v průběhu řízení vznášené považoval za účelové. Argumentaci odvolacího soudu, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, stejně tak jako zdůvodnění soudu dovolacího, jehož postup je zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy dovolacího řízení se týkajícími, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a úvahy tam uvedené neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Na uvedeném pak v této posuzované věci nemůže ničeho změnit ani fakt, na který stěžovatel poukazuje, totiž fakt, že jiný senát odvolacího soudu v jiné věci účastníků postupoval odlišně a k posouzení platnosti předmětné nájemní smlouvy považoval za potřebné provést další dokazování. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv v daném případě neshledal, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru