Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 794/05Usnesení ÚS ze dne 24.10.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTrestný čin
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.794.05
Datum podání13.12.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250

141/1961 Sb., § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 794/05 ze dne 24. 10. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. M. Ř., t.č., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem v Praze, Vápencová 13, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 7. 2005, č. j. 5 Tdo 595/2005-4766, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2004, č. j. 9 To 87/2004-4650, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2004, č. j. 20 T 55/2001-4474, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 13. 12. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 1. 2004, č. j. 20 T 55/2001-4474, byl stěžovatel mj. shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném od 1. 1. 2002 (dále jen "trestní zákon"), úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 5 trestního zákona, poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákona, zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona a trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. c) trestního zákona, spáchaných ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 6 let a 6 měsíců a k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu funkce jednatele obchodní společnosti po dobu 6 let. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 1. 12. 2004, č. j. 9 To 87/2004-4650, ve věci znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 5 let a 6 měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce jednatele obchodní společnosti po dobu 6 let. Nejvyšší soud České republiky poté usnesením ze dne 20. 7. 2005, č. j. 5 Tdo 595/2005-4766, dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").

Trestná činnost, za níž byl stěžovatel odsouzen, měla spočívat v tom, že v době od ledna 1996 do března 1999 společně s J. K. jako společníci a jednatelé obchodní společnosti SATRIA, s.r.o., se sídlem České Budějovice, J. Š. Baara 9, celkem v 91 případech odebírali zboží, nechávali provádět služby, uzavírali smlouvy o pronájmu a odběru energie, smlouvy leasingové apod., avšak za poskytnutá plnění neplatili buď vůbec nebo po četných urgencích pouze částečně, přičemž svým podvodným jednáním způsobili dodavatelům celkovou škodu ve výši 21 225 741 Kč. Dále bylo stěžovateli a J. K. kladeno za vinu, že dne 10. 6. 1998 uzavřeli úvěrovou rámcovou smlouvu s ČSOB Praha, a.s., pobočka Písek, na celkovou částku 7 500 000 Kč, přičemž při jejímž sjednávání uvedli nepravdivé údaje týkající se zástavy k zajištění úvěru; úvěr následně nespláceli, čímž bance způsobili škodu ve výši 7 500 000 Kč. Stěžovatel a J. K. si rovněž nechali od podnikatele J. L. vystavit fiktivní fakturu na částku 22 570 000 Kč, včetně daně z přidané hodnoty v částce 4 070 000 Kč, i když k žádnému zdanitelnému plnění ve skutečnosti nedošlo. Tím neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti SATRIA, s.r.o. vůči Finančnímu úřadu v Českých Budějovicích a způsobili tak České republice škodu ve výši nejméně 4 070 000 Kč. Přibližně dva měsíce před prohlášením konkurzu na společnost SATRIA, s.r.o., si oba obžalovaní nechali od J. L. vystavit druhou fakturu, znějící na částku 4 542 500 Kč jako vyúčtování úroků z prodlení, ačkoli plnění, na základě kterých byl úrok z prodlení nárokován, byla pouze fiktivní. Uvedené fingování pasiv poškodilo věřitele společnosti SATRIA, s.r.o., neboť se tím snížila hodnota dlužníkova majetku o částku nejméně 4 542 500 Kč. Stěžovatel byl též uznán vinným z toho, že společně s J. K. prodali společnosti Corfina, a.s. Praha, mj. vstřikovací lis Engel ES 650, ačkoliv věděli, že lis mají pouze zapůjčený a není tedy jejich majetkem.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že se obecné soudy v průběhu trestního řízení dopustily řady pochybení, v jejichž důsledku bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 40 odst. 6 Listiny, jenž stanoví, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl trestný čin spáchán.

Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýkal, že se řádně nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v dovolání a dovolání neprávem odmítl s tvrzením, že se jedná o námitky skutkové. Stěžovatel dále polemizoval s právním názorem krajského soudu, který jeho jednání, spočívající v odebírání zboží a služeb, za něž následně nebylo placeno, kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Stěžovatel dovozoval, že za daných okolností by každý úpadce musel být trestně stíhán za jakýkoli nákup zboží nebo služeb, který uskutečnil za stavu byť i přechodného nedostatku finančních prostředků, neboť eventuální úmysl nezaplatit v dohodnutém termínu by byl vždy dán. Jestliže byl stěžovatel za takové jednání trestně postižen, zakládá toto porušení principu rovnosti před zákonem. Stěžovatel pokračoval společně s J. K. v činnosti ve společnosti SATRIA, s.r.o., neboť oba věřili v reálnou možnost odvrácení nebezpečí konkurzu. Stěžovatel dále uvedl, že obecné soudy nebraly zřetel na jeho obhajobu, že všichni konkurzní věřitelé nemohou být bez dalšího považováni za poškozené, neboť dodavatelé věděli přinejmenším o tom, že byl ohrožen termín platby i výše úhrady za poskytnutá plnění, přesto v dodávkách pokračovali i za této situace. V tomto směru stěžovatel odkázal na podrobný rozbor svědeckých výpovědí, jež tvořil přílohu ústavní stížnosti. Stěžovatel dále konstatoval, že obecné soudy v daném případě nezohlednily skutečnost, že trestní právo je chápáno jako ultima ratio a neslouží k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy. Jestliže by měl být každý úpadce, který postupoval obdobně jako stěžovatel, trestně stíhán, jednalo by se o nepřípustný státní paternalismus, kdy by stát přebíral za poškozeného iniciativu při ochraně jeho zájmů. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 4/04, a dále na nález, sp. zn. I. ÚS 558/01, který upozorňuje na nutnost zohlednění konkrétní ekonomické situace, což obecné soudy rovněž neučinily. Stěžovatel taktéž poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Kokkinakis proti Řecku a Cantoni proti Francii, z nichž vyplývá, že vina stěžovatele může být konstatována pouze ve vztahu k takovému jednání, o němž mohl pachatel, v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona a ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů.

Ve vztahu k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 5 trestního zákona stěžovatel především namítal, že Nejvyšší soud ČR nezohlednil, že zástavní smlouva trpěla formálními vadami, ačkoliv tato skutečnost měla zásadní význam pro posouzení existence příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a spoluobžalovaného J. K. a vzniklou škodou. Nadto ve vztahu k těžšímu následku se mohlo v důsledku absence příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a těžším následkem jednat pouze o nezpůsobilý pokus s nižší mírou společenské nebezpečnosti, a tedy o čin mírněji trestný. Stěžovatel v této souvislosti citoval nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 5/2000, přičemž dovozoval, že konkrétní okolnosti projednávaného případu nevyžadovaly zvýšenou formu ochrany, akcentovanou předmětným nálezem Ústavního soudu, neboť uváděné nepravdivé údaje směřovaly k uzavření zástavní smlouvy, jejíž existenci právní řád neumožňoval. Obě strany nadto jednaly v jiném úmyslu než zajistit úvěr, když ze strany pracovníků banky mohlo jít o snahu vylepšit bonitu daného obchodu. S ohledem na to, že smluvní strany v době uzavírání zástavní smlouvy jednaly v jiném úmyslu než zajistit úvěr, měly se obecné soudy zabývat tím, zda se nejednalo o trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 trestního zákona ve znění platném do 31. 12. 1997.

Stěžovatel dále konstatoval, že ve vztahu k dalším výrokům nepodal dovolání, neboť jeho obhájce ve vztahu k nim neshledal existenci dovolacích důvodů, nicméně ani tyto výroky nebyly dle jeho názoru v souladu se zákonem. Obecné soudy neuvěřily obhajobě stěžovatele ve vztahu k trestnému činu podvodu a úvěrového podvodu, při projednávání ostatních skutků pak již nevěnovaly dostatečnou pozornost prověření obhajoby a náležitě se nevypořádaly se všemi námitkami a důkazními návrhy, ačkoliv jim taková povinnost plyne mj. i z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 122/99. Citovaný nález sice neklade odvolacímu soudu za povinnost provést všechny důkazy, nicméně stěžovatel byl přesvědčen, že tím, že nebyly provedeny alespoň některé navrhované důkazy, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 7. 2005, č. j. 5 Tdo 595/2005-4766, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2004, č. j. 9 To 87/2004-4650, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2004, č. j. 20 T 55/2001-4474, zrušil.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené za tímto účelem zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti požadoval zrušit výše uvedená rozhodnutí v jejich celku (en bloc), což by při formalistickém přístupu k jeho návrhu znamenalo částečné odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť řada výroků těchto rozhodnutí se týká jiných spoluobžalovaných a tudíž nejsou způsobilé se jakkoliv dotknout ústavně zaručených práv stěžovatele, a částečné odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o výroky již zrušené. Ústavní soud nicméně v této souvislosti zohlednil svou stabilizovanou judikaturu, respektující judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž je rozhodující, že se veškeré námitky stěžovatele upínají toliko k těm částem napadených rozhodnutí, jež se vztahují přímo k osobě stěžovatele. Ústavní soud proto podrobil ústavní stížnost přezkumu jen v rozsahu těchto výhrad.

Za účelem posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis krajského soudu, sp. zn. 20 T 55/2001.

Obecné soudy ve svých vyjádřeních shodně uvedly, že námitky vznesené v ústavní stížnosti jsou totožné s argumenty, jež stěžovatel uplatňoval v předchozích řízeních a s nimiž se tyto soudy řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Krajský soud konstatoval, že stěžovateli byl poskytnut dostatek příležitostí se hájit a taktéž byla důsledně respektována všechna jeho procesní práva. Vrchní soud podotkl, že podstatnou část ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele se způsobem hodnocení důkazů krajským soudem. Námitky stěžovatele neshledal důvodnými, přičemž v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž se v této otázce se závěry krajského soudu plně ztotožnil. Vrchní soud uvedl, že krajský soud pečlivě zhodnotil veškeré provedené důkazy, jeho postup byl v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a proto nepovažoval za nutné dokazování dále doplňovat. Upozornil též na skutečnost, že se v dané věci nejednalo o případ, kdy by trestní právo zasahovalo do soukromoprávní sféry, resp. do sféry obchodněprávních vztahů, neboť stupeň nebezpečnosti stěžovatelova jednání pro společnost byl podstatně zvýšen, zejména s ohledem na dlouhodobost jeho jednání, vysoký počet dílčích útoků a výši způsobené škody. Krajský, vrchní i Nejvyšší soud měly za to, že vydáním napadených rozhodnutí nedošlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a shodně navrhly, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích, Vrchní státní zastupitelství v Praze i Nejvyšší státní zastupitelství ČR, se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Výše uvedená vyjádření byla právnímu zástupci stěžovatele přípisem ze dne 27. 3. 2006 zaslána k replice, přičemž stěžovatel svého práva vyjádřit se k uváděným skutečnostem nevyužil. Dne 20. 9. 2006 pak byl Ústavnímu soudu doručen podrobný rozbor, vypracovaný stěžovatelem, jenž obsahoval jeho komentář ke skutkovým zjištěním obecných soudů a k právní kvalifikaci jednání, jež mu bylo kladeno za vinu.

III.

Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však nejednalo. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze rozvedl argumentaci, s níž se obecné soudy řádně a důsledně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Pokud jde o obhajobou stěžovatele, že pokračoval v podnikání s přesvědčením, že je možno odvrátit konkurz, lze odkázat zejména na odůvodnění rozsudku vrchního soudu ze dne 1. 12. 2004, č. j. 9 To 87/2004-4650, z nějž je patrno, že se odvolací soud podrobně zabýval jak naplněním subjektivní stránky trestného činu (str. 14 rozsudku), tak i tvrzením stěžovatele, že poškození věděli o finančních potížích společnosti SATRIA, s.r.o., a přesto pokračovali v dodávkách (str. 9 rozsudku). Vrchní soud rovněž zdůvodnil, proč bylo v tomto konkrétním případě nezbytné přistoupit k trestněprávnímu postihu stěžovatele, přestože úloha trestní represe v hospodářských vztazích je pouze pomocná. Argumentace vrchního soudu přitom byla plně konformní s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 a sp. zn. I. ÚS 558/01, na něž stěžovatel odkazoval. Stejně tak i námitky stěžovatele, týkající se relevance formálních vad zástavní smlouvy, byly obecnými soudy správně a úplně zodpovězeny (str. 11 rozsudku vrchního soudu). Nebylo možno přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy nezabývaly jeho obhajobou ve vztahu k trestnému činu poškozování věřitele, trestnému činu zpronevěry a trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, neboť i v tomto případě se odvolací soud se všemi rozhodnými skutečnostmi vypořádal (str. 12 a 13 rozsudku vrchního soudu).

Stejně tak byly shledány nedůvodnými námitky, že odvolací soud neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy a nepřibral znalce z oboru grafologie a písmoznalectví a tím porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces. Ve vztahu k případům tzv. opomenutých důkazů z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: V první řadě to může být argument, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dále lze argumentovat tím, že důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Třetím důvodem pak může být nadbytečnost důkazu, tj. že tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, již bylo v dosavadním řízení ověřeno nebo vyvráceno (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Z odůvodnění rozhodnutí je patrné, že odvolací soud se důkazními návrhy stěžovatele zabýval; doplnění dokazování však s ohledem na jeho nadbytečnost neakceptoval (srov. rozsudek vrchního soudu str. 7 a str. 12). Vrchní soud se tedy s důkazními návrhy stěžovatele vypořádal prostřednictvím výše uvedených ústavně konformních argumentů, k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces proto nedošlo.

Ve vztahu k tvrzenému porušení čl. 40 odst. 6 Listiny, dle něhož platí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl trestný čin spáchán, pak Ústavní soud odkazuje na řádně odůvodněné závěry obecných soudů, že se v případě stěžovatele jednalo o pokračující trestný čin, který je trestný podle trestního zákona účinného v době, kdy byl spáchán poslední dílčí útok (srov. rozsudek krajského soudu ze dne 19. 1. 2004, č. j. 20 T 55/2001-4474, str. 80 a 84, rozsudek vrchního soudu ze dne 1. 12. 2004, č. j. 9 To 87/2004-4650, str. 14 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, č. j. 5 Tdo 595/2005-4766, str. 6).

Nebylo možno přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že jím podané dovolání bylo odmítnuto neprávem. Nejvyšší soud konstatoval, že námitky uplatněné stěžovatelem byly převážně skutkové, nicméně těmi, jež byly způsobilé naplnit některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b trestního řádu, se věcně zabýval a dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Ústavní soud postup dovolacího soudu přezkoumal, přičemž nezjistil žádná pochybení, svědčící o neoprávněném zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a to jak pokud jde o rozsah, v němž byly námitky stěžovatele dovolacím soudem přezkoumány, tak i o jejich věcné vyřízení.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru