Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 79/97Nález ÚS ze dne 20.08.1997K odepření náležité soudní ochrany v daňové věci. K jednání bez přítomnosti a možnosti vyjádření se dotčené osoby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
právní úkon/simulovaný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 101/8 SbNU 405
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.79.97
Datum podání05.03.1997
Napadený akt

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 96 odst.2

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 2 odst.7

588/1992 Sb., § 14, § 1 odst.2, § 35

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 79/97 ze dne 20. 8. 1997

N 101/8 SbNU 405

K odepření náležité soudní ochrany v daňové věci. K jednání bez přítomnosti a možnosti vyjádření se dotčené osoby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti R., a.s. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

21. 11. 1996, č. j. 22 Ca 263/96-27, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 1996, č. j.

22 Ca 263/96-27, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 5. 3. 1997 doručena ústavní

stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým

byla zamítnuta žaloba na přezkoumání rozhodnutí Finančního

ředitelství v Ostravě ze dne 26. 3. 1996. č. j. FŘ-760/130/1996,

ve věci vyměření daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty ve

výši Kč 3 807 657,-.

Stěžovatelka považuje napadený rozsudek za nezákonný, a to

zejména ve vztahu k aplikaci ustanovení § 2 odst. 7 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších

předpisů, ve kterém je stanovena jedna ze základních zásad

daňového řízení, podle které při uplatňování daňových zákonů

v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního

úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání

daní, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho.

V souladu s tímto ustanovením totiž správní orgány posoudily

právní úkony provedené mezi společností R., a.s., a společností

P.R. C., a.s., jako převod majetku v rámci smlouvy o prodeji

podniku, který je od daně osvobozen. Na základě provedených

zjištění správce daně dospěl k závěru, že P.R. C., a.s., jako

prodávající nevznikla povinnost platit daň z přidané hodnoty

z převáděného zboží a stěžovatelka pak nemá nárok si tuto daň

odečíst, a proto jí byla stanovena nová daňová povinnost, která se

následně stala předmětem přezkumu soudem. Podle přesvědčení

stěžovatelky tvrzení, že právní úkon, který zastírá právní úkon

skutečný, nemusí splňovat jeho náležitosti, odporuje zásadě

zákonnosti. Podle jejího názoru je to jedině smluvní vůle

subjektu, který právní úkon činí, z níž musí správce daně

vycházet, aby zjistil, zda někdo simuluje právní úkon jiný.

Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že nebyl řádně zjištěn

skutkový stav věci, zejména pokud jde o otázku smluvní vůle

kupující, platnosti právního úkonu ohledně smluvního převodu

zaměstnanců, platební neschopnosti společnosti P. R. C., a.s.,

která vyvrcholila následným prohlášením konkurzu na majetek této

společnosti. V postupu správních orgánů, jehož výsledkem je

neoprávněné vyměření daňové povinnosti, tak spatřuje zásah do

svého vlastnického práva. Dále namítá, že byla porušena zásada

rovnosti a to v tom smyslu, že je sice nutno chránit zájmy státu,

ale současně je nezbytné dbát na zachování práv a právem

chráněných zájmů osob zúčastněných na daňovém řízení. Hodnocení

důkazů v daňovém řízení vyžaduje podle jejího názoru pohled

v souvislostech a nelze se spokojit s jednostranným a účelovým

výkladem. Stěžovatelka se na základě uvedených tvrzení dovolává

řádné soudní ochrany deklarované v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") a stejně tak

i projednání věci v její přítomnosti, neboť Krajský soud v Ostravě

postupoval podle § 250f občanského soudního řádu. Navrhuje proto

zrušení napadeného rozsudku.

Ústavní soud si v souladu s postupem stanoveným v ustanovení

§ 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal

vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Finančního ředitelství

v Ostravě. Finanční ředitelství se svého postavení vedlejšího

účastníka dne 1. 4. 1997 vzdalo. Pokud jde o vyjádření krajského

soudu, předsedkyně senátu v podstatě odkázala na odůvodnění

napadeného rozsudku a k námitce, že nebylo nařízeno jednání pak

uvádí, že s ohledem na nález č. 269/1996 Sb. považuje vyjádření za

nadbytečné, neboť lze předpokládat zrušení napadeného rozsudku.

Účastníci řízení vyslovili souhlas s tím, aby Ústavní soud o věci

rozhodl bez ústního jednání.

Ústavní soud si dále vyžádal spis vedený u Krajského soudu

v Ostravě pod sp. zn. 22 ca 263/96. s jehož obsahem se seznámil.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není

soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,

a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad

jejich činností, pokud ovšem tyto soudy ve své činnosti postupují

ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Proto se Ústavní soud

především zaměřil na posouzení toho, zda byla naplněna jedna ze

základních zásad spravedlivého procesu, a to právo stěžovatelky na

veřejné projednání věci v její přítomnosti a zda jí bylo umožněno

vyjádřit se ke všem prováděným důkazům tak, jak je garantováno

v čl. 38 odst. 2 Listiny. V dané věci postupoval Krajský soud

v Ostravě podle ustanovení § 250f o.s.ř. a rozhodl dne 21. 11.

1996 o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a o návrhu na

odklad jeho vykonatelnosti v nepřítomnosti účastníků. V této

souvislosti Ústavní soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne

24. 9. 1996 (publikovaný pod č. 269/1996 Sb.), kterým bylo

s účinností od 1. 5. 1997 zrušeno ustanovení § 250f o.s.ř., neboť

bylo shledáno neústavním, a to z toho důvodu, že neveřejné

projednání věci a absence jakéhokoli opravného prostředku proti

rozhodnutí, které bylo v takovém řízení vydáno, zbavuje účastníka

možnosti dožadovat se respektování zásad fair procesu. Za této

situace je třeba přisvědčit námitce stěžovatelky, že se jí

nedostalo náležité soudní ochrany, když Krajský soud v Ostravě

její věc projednal bez její přítomnosti. Navíc se jedná o daňovou

věc, jejíž posouzení spočívalo v hodnocení řady důkazů, především

smluv a daňových dokladů, které svým charakterem byly rozhodující

pro zjištění, zda došlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku nebo

zda jednání subjektů k tomuto úkonu směřovalo. Proto je tedy

vyloučeno, s přihlédnutím ke složitosti a závažnosti předmětné

věci, ji považovat za věc jednoduchou a skutkově natolik jasnou,

aby soud, který přezkoumával zákonnost správního rozhodnutí,

rozhodl bez jednání a nedal tak stěžovatelce možnost předstoupit

před nezávislý a nestranný soud ve veřejném ústním jednání.

Stěžovatelce tak bylo znemožněno, aby náležitě hájila své zájmy

a přednesla své argumenty k vysvětlení svého postupu pro plnění

daňové povinnosti.

Na základě uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje

porušení čl. 90, čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 38

odst. 2 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl

a napadený rozsudek zrušil. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že

nepovažoval za nutné zabývat se dalšími námitkami uvedenými

v ústavní stížnosti vztahujícími se k meritu věci, neboť za dané

situace není oprávněn se vyslovit k tomu, jaký by byl výsledek

řízení, kdyby bylo dodrženo právo zaručující spravedlivý proces.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je

vykonatelné rozhodnutí Ústavníhosoudu závazné pro

všechny orgány i osoby.

V Brně dne 20. 8. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru