Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 788/02Usnesení ÚS ze dne 15.10.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Stavba
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.788.02
Datum podání27.12.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 788/02 ze dne 15. 10. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 788/02

Ústavní soud ČR rozhodl dne 15. října 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, o ústavní stížnosti Š. A., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.10.2002, čj. 10 Ca 199/02-20, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu v Českých Budějovicích, okresního pozemkového úřadu, čj. OPÚ/R-90/02/3973/92 ze dne 20.5.2002,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27.12.2002, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.10.2002, čj. 10 Ca 199/02-20, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu v Českých Budějovicích, okresního pozemkového úřadu, čj. OPÚ/R-90/02/3973/92, ze dne 20.5.2002. Tvrdila, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva daná čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k této Úmluvě (dále jen "Úmluva").

Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp.zn. 10 Ca 199/2002 a spisu Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu České Budějovice, které si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 20.5.2002 rozhodl Okresní úřad v Českých Budějovicích, okresní pozemkový úřad, pod čj. OPÚ/R-90/02/3973/92 tak, že právní předchůdkyně stěžovatelky A. A. není vlastníkem pozemků zapsaných v katastru nemovitostí pro obec České Budějovice pod p.č. 1299/5, ostatní plocha, o výměře 1608 m2 a pozemku p.č. 1296/20, ostatní plocha, o výměře 247m2 v k.ú. Č. 2 (dále jen "předmětné nemovitosti"). Rozhodnutí odůvodnil tím, že předmětné pozemky sice nejsou bezprostředně zastavěny stavbami, které by bránily zemědělskému využití pozemku, avšak pozemek p.č. 1296/20 lze označit jako pozemek, který slouží jako manipulační přístupová a obslužná plocha k učebnám Jihočeské univerzity, takže tvoří funkční celek se stavbou. Pozemek p.č. 1299/5 je součástí funkčního celku stavby koleje K3. Jedná se tedy o pozemky, které nelze vydat podle § 11 odst. 1 písmeno c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Zároveň okresní pozemkový úřad rozhodl, že oprávněná osoba může uplatnit nárok na vydání náhradního pozemku u Pozemkového fondu ČR, popř. může uplatnit finanční náhradu.

Uvedené rozhodnutí napadla stěžovatelka (právní nástupkyně oprávněné osoby) správní žalobou. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 16.10.2002 rozsudkem čj. 10 Ca 199/2002-20 napadené rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění rozsudku se soud ztotožnil se skutkovým zjištěním i s právními závěry učiněnými správním orgánem.

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadla stěžovatelka včas ústavní stížností. V ní namítala, že správní orgán ani soud nezjistily řádně skutečný stav věci, a tudíž jí soud neposkytl náležitou právní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Podle jejího názoru je právo na restituční navrácení nemovitého majetku součástí práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny. Dále stěžovatelka uvádí, že pokud soud v napadeném rozhodnutí poznamenává, že má nárok na bezúplatné převedení jiného pozemku ve vlastnictví státu, je jí známo, že takový pozemek se v dané lokalitě nenachází.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou kterou je ČR vázána.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění svého rozsudku řádně vypořádal.

Podle § 11 odst. 1 písmeno c) zákona o půdě nelze pozemek vydat, jestliže byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Okresní pozemkový úřad i Krajský soud v Českých Budějovicích v napadených rozhodnutích podle názoru Ústavního soudu dostatečně odůvodnily, proč předmětné nemovitosti nelze stěžovatelce vydat právě poukazem na to, že ve smyslu cit. ustanovení zákona o půdě je třeba předmětné nemovitosti považovat za zastavěné. Tyto úvahy soudu jsou v souladu s běžnou judikaturou a nikterak nevybočují z rámce ústavnosti.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že úkolem restitučních zákonů je zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989. Zákon má především umožnit, aby byl pozemek restituentům vydán. Pouze výjimečně, nastanou-li okolnosti předvídané tímto zákonem (v ust. § 11), pozemek vydán nebude. Tyto vylučující okolnosti nemusejí souviset s nemožností pozemek zemědělsky využít, ale i s jiným veřejným zájmem. Pravidlem je, že pozemek se restituentům při splnění všech podmínek vydává. Výjimečně k tomu dojít nemusí, např. podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c), pokud byl pozemek po přechodu či převodu do vlastnictví státu zastavěn. Tak tomu bylo i v souzeném případě.

V této souvislosti je třeba považovat za bezpředmětnou námitku stěžovatelky, že podle jejího názoru není v dané lokalitě (zřejmě se jedná o katastrální území České Budějovice) žádný vhodný pozemek.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.10.2002, čj. 10 Ca 199/02-20, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a nezbylo mu, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. října 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru