Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 787/13 #1Nález ÚS ze dne 09.06.2014Požadavky na dokazování u trestného činu vraždy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomen... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
trestný čin/vražda
In dubio pro reo
Skutková podstata trestného činu
zavinění/úmyslné
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 116/73 SbNU 801
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.787.13.1
Datum vyhlášení24.06.2014
Datum podání04.03.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 2 odst.3

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 2 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 219 odst.1, § 219 odst.2 písm.e, § 220

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 2 odst.4

40/2009 Sb., § 142, § 2 odst.1, § 141


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Soulad s principem in dubio pro reo a se zásadou presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyžaduje, aby u trestného činu vraždy bylo prokázáno zavinění, přičemž rozhodující je, k jakému následku směřoval úmysl pachatele, byť eventuální; u trestného činu vraždy musí úmysl, a to i nepřímý, směřovat k usmrcení člověka, pouhá lhostejnost či nedbalost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu; nepřímý úmysl nelze přitom jen předpokládat, nýbrž je nutno jej prokázat.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky K. K. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 9. 6. 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 23. února 2012 č.j. 56 T 9/2010-398, Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2012 č.j. 8 To 37/2012-427 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012 č.j. 7 Tdo 1286/2012-29 pro rozpor s 36 odstavce 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatelka porodila nechtěné dítě, které bylo krátce po narození nalezeno mrtvé. Znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že dítě po narození začalo žít (dýchat), v důsledku intenzivního dušení však zemřelo. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka zavraždila své dítě úmyslně v rozrušení způsobeným porodem a kvalifikoval její jednání jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 trestního zákoníku. K odvolání státní zástupkyně i stěžovatelky překvalifikoval vrchní soud jednání stěžovatelky na vraždu podle § 219; souhlasil se závěrem narození živého a životaschopného dítěte i s úmyslným zakrytím dýchacích otvorů, stěžovatelka však podle něj nejednala v rozrušení způsobeném porodem. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Stěžovatelka namítala, že byla odsouzena na základě nedostatečných důkazů a nebyla uplatněna zásada in dubio pro reo.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud připomenul svou judikaturu týkající se presumpce neviny a principu in dubio pro reo, z níž vyplývá, že není-li v důkazním řízení dosaženo jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález sp. zn. I. ÚS 733/01). Dále odkázal na svou předchozí judikaturu, z níž vyplývá nezbytnost prokázat zavinění u trestného činu vraždy (viz nález sp. zn. II. ÚS 301/98).

V projednávané věci Ústavní soud zjistil, že soudy neprokázaly úmysl stěžovatelky zavraždit dítě, ale dovodily subjektivní stránku trestného činu pouze nepřímo, totiž z faktu, že se stěžovatelka nepřipravovala na porod a následnou péči o dítě, těhotenství tajila, porodila osamoceně a odmítala jakoukoliv pomoc. Závěr, ke kterému obecné soudy dospěly, a rovněž způsob, jakým vyloučily, že stěžovatelka mohla jednat v rozrušení způsobeném porodem, nebyl náležitě odůvodněný. Ústavní soud uzavřel že u trestného činu vraždy musí úmysl, a to i nepřímý, směřovat k usmrcení člověka; nepřímý úmysl nestačí přitom jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí z důvodu porušení principu in dubio pro reo a principu presumpce neviny vyplývajících z čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Vlasta Formánková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 787/13 ze dne 9. 6. 2014

N 116/73 SbNU 801

Požadavky na dokazování u trestného činu vraždy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 9. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13 ve věci ústavní stížnosti K. K., zastoupené Mgr. Vladislavem Šintákem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Liberec, 8. března 20/12, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. února 2012 č. j. 56 T 9/2010-398, kterým byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2012 č. j. 8 To 37/2012-427, jenž zrušil prvostupňový rozsudek a uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání trestného činu vraždy, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012 č. j. 7 Tdo 1286/2012-29, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání.

I. Rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. února 2012 č. j. 56 T 9/2010-398 a Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2012 č. j. 8 To 37/2012-427 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012 č. j. 7 Tdo 1286/2012-29 došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Uvedená rozhodnutí se proto zrušují.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 trestního zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženému na zkušební dobu pěti let. Dále jí byl uložena povinnost podrobit se vhodným programům psychologického poradenství. K odvolání státní zástupkyně i stěžovatelky Vrchní soud v Praze citovaným rozsudkem zrušil rozsudek nalézacího soudu v plném rozsahu a nově shledal stěžovatelku vinnou ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odstavce 1 trestního zákona a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání desíti let do věznice s ostrahou; současně zamítl odvolání stěžovatelky. Dovolání stěžovatelky napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl jako podané z jiného než zákonného důvodu.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že byť byla obviněna ze spáchání závažného trestného činu, byla odsouzena na základě úvah soudců, nemajících důvodnou a podstatnou oporu v provedeném dokazování. V její věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces, přičemž se zejména neuplatnila zásada in dubio pro reo. Znalecký posudek byl nejednoznačný, závěry znalců byly rozporné a v posudku není popsán způsob, jakým došlo k úmrtí. Proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se se žádostí o vyjádření k ústavní stížnosti obrátil na účastníka řízení, Vrchní soud v Praze. Předsedkyně senátu 7 To Ústavní soud odkázala na odůvodnění napadených rozsudků, které se námitkami stěžovatelky již zabývaly a vypořádaly se s nimi. Proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud se obrátil rovněž na Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočku v Liberci. Předseda senátu 56 T uvedl, že krajský soud vyjádřil svůj názor v rozsudku, který byl následně zrušen rozsudkem odvolacího soudu, jehož rozhodnutí je pro něj závazné. Za daného stavu věci tedy Ústavní soud tato sdělení k případné replice stěžovatelce nepředkládal.

II.

Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů [srovnej usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)].

Ústavní soud se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy České republiky rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. V projednávaném případě má však Ústavní soud za to, že obecné soudy nerespektovaly práva stěžovatelky v soudním řízení, a proto namítané porušení čl. 36 Listiny shledal.

III.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci sp. zn. 56 T 9/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z předloženého spisu krajského soudu se podává následující děj.

Stěžovatelka byla třikrát s týmž partnerem těhotná. První těhotenství poznala v době, kdy mohla podstoupit potrat, k němuž ji vedly tehdejší okolnosti. S partnerem žila krátce v malém a nevyhovujícím bytě. Druhé těhotenství, s ohledem na specifický, nicméně i dle znalců nikoliv neobvyklý průběh, vytušila poměrně krátkou dobu před porodem (několik málo týdnů). Po dalších dvou letech otěhotněla potřetí aiv tomto případě pojala tušení o změně svého stavu teprve v pokročilém stadiu. Také v tomto případě (obdobně jako v případě prvního) se jednalo o těhotenství neplánované a nechtěné. Stěžovatelka proto údajně zvažovala možnost nechat novorozence k adopci ihned po porodu.

V noci z 15. na 16. června 2009 cítila nevolnost, opakovaně odcházela na záchod, až kolem 1 hodiny ranní začala rodit. Na porod nebyla připravena, a to ani teoreticky, ani prakticky. Okolnosti jejího nezvyklého chování vedly jejího přítele k tomu, že jí v koupelně navštívil, a to v okamžiku, kdy již porodila dítě, stále napojené pupeční šňůrou k doposud neporozené placentě. Na její pokyn přinesl nůžky, jimiž pupeční šňůru přestřihl. Stěžovatelka mu přitom řekla, že dítě se nehýbe, že je mrtvé. Poté, co odmítla přivolání pomoci, odešel zpět do ložnice, hlídat spícího dvouletého syna, aby náhodou nešel do koupelny. Později se vrátil do koupelny, kde krátce předtím sprchující se stěžovatelka porodila placentu. Novorozenci, v tu dobu již zabaleného do ručníku si nevšímal. Po chvíli, kolem 3 hodiny ranní, se stěžovatelka přišla do pokoje, po chvíli se však vrátila uklidit koupelnu, teprve poté šla spát. Ráno věnovala svou péči dvouletému synovi, zatímco její druh odešel z bytu. Kolem poledne se druh dostavil do restaurace, kde zapíjel "velký průšvih", a odkud následně odešel do bytu svých rodičů. Po skončení televizních zpráv sdělil svému otci, co se stalo, ten následně (ve 21:55 hod.) zavolal záchrannou službu do bytu stěžovatelky, kde lékař potvrdil smrt novorozence, dobu smrti však nebyl, s ohledem na uplynulý čas schopen určit. Při ohledání místa byla nalezena mrtvolka novorozence položená řadu hodin na jednom místě, na několika místech na stěnách a na podlaze byly nalezeny stopy krve, placenta zabalená do zakrvaveného ručníku byla nalezena v pytli s odpadky.

Následným znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že poté, co se dítě narodilo, začalo žít (dýchat) [plovací zkouškou, která určuje množství vzduchu v plicích]. V důsledku intenzivního dušení však zemřelo [mnohočetné krevní výronky a výrony v měkkých tkáních, způsobené zvýšením krevního tlaku při boji organismu o zachování života].

S ohledem na okolnosti zde stručně popsaného děje, posoudil chování stěžovatelky státní zástupce jako vraždu podle § 219 trestního zákona. Krajský soud v Ústí nad Labem po provedeném řízení ve věci samé překvalifikoval jednání stěžovatelky na trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou a odsoudil ji k podmíněnému trestu odnětí svobody. V důsledku odvolání státní zástupkyně překvalifikoval Vrchní soud v Praze jednání stěžovatelky na vraždu podle § 219 a odsoudil ji k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. K dovolání stěžovatelky se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která navrhla Nejvyššímu soudu zvážit, zda se v daném případě nemohlo jednat o jiný, nedbalostní trestný čin. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatelky odmítl.

Ústavnímu soudu byla předložena rozsahem sice poměrně stručná ústavní stížnost, v níž však stěžovatelka jasně poukázala na okolnosti, v nichž spatřuje zkrácení ve svých zaručených právech, kdy existující pochybnosti nebral zejména odvolací soud za relevantní, a zasáhl tak do zásady in dubio pro reo.

Ústavní soud zjistil, že subjektivní stránku trestného činu dovodily soudy pouze nepřímo. Zejména pak z faktu, že se stěžovatelka nepřipravovala na porod a následnou péči o novorozené dítě, že těhotenství tajila, porodila osamoceně a odmítala jakoukoliv pomoc. Obhajoba naproti tomu uváděla, že stěžovatelka hodlala poskytnout dítě ihned po porodu k adopci. Porod doma stěžovatelku překvapil a zaskočil nepřipravenou. Porod tedy provedla intuitivně, v adekvátním šoku, kdy okolí, partner, jí poskytl pomoc pouze v tom, že na výzvu přinesl nůžky a přestřihl pupeční šňůru, a pak odešel. Ze znaleckého zkoumání stěžovatelky je navíc pak patrné, že se jedná o osobu s velmi lehkou akcentací simplicity, inklinující k samostatnosti a vyhýbavým tendencím a se sklonem odkládat řešení problémů na pozdější dobu; která, ač průměrný extrovert, se není schopna s důvěrnostmi svěřit ani své sestře dvojčeti. Odhad stadia těhotenství s ohledem na nepozorovatelné fyzické změny mohl stěžovatelku vést k nesprávnému vyhodnocení toho, kdy bude namístě navštívit gynekologa, respektive, s ohledem na povahu stěžovatelky, konzultovat s okolím (Ani tato nezodpovědnost však neprokazuje úmysl stěžovatelky usmrtit své novorozené dítě.).

Skutečností tak zůstává pouze to, že stěžovatelka porodila dítě, které krátce po porodu zemřelo. Jaké jednání stěžovatelky, a zda úmyslné či nikoliv, vedlo ke smrti novorozence, nade vši pochybnost však prokázáno nebylo. Ze slyšení znalců je zřejmé, že lékařský termín "extrémní dušení" je nutno chápat jako několik minut trvající nemožnost (neschopnost) nadechnout se pro existenci vnější překážky zneprůchodňující dýchací cesty, kterou však, v případě novorozence, může představovat i látka zakrývající dýchací otvory. V dýchacích cestách nebyly nalezeny žádné překážky, nebyly zjištěny ani žádné stopy, z nichž by bylo možno dovodit soustředěný tlak při zakrytí dýchacích otvorů. Neschopnost stěžovatelky řešit problémy, respektive tendence odkládat jejich řešení až na pozdější dobu, je patrná i z faktu, že ještě po dvaceti hodinách leželo tělo novorozence na místě, kam jej stěžovatelka odložila bezprostředně po porodu. Rovněž tak skutečnost, že placenta byla v pytli s odpadky v bytě v době ohledání místa činu kriminalisty, podporuje spíše obhajobu stěžovatelky.

Stěžovatelka byla obžalována z vraždy [§ 219 odstavce 1 a 2 písmeno e) trestního zákona]. Nalézací soud však neshledal v jednání stěžovatelky nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se mělo jednat o kvalifikovanou vraždu. Dospěl však k závěru, že stěžovatelka zavraždila své dítě úmyslně, v rozrušení způsobeném porodem, a tedy že její jednání vykazuje znaky speciální vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 142 trestního zákoníku). Krajský soud dovodil v jednání stěžovatelky nepřímý úmysl, protože při svých schopnostech a zkušenostech i s prvním porodem musela vědět, že svým jednáním (?) může způsobit porušení a ohrožení zájmu chráněného zákonem. A pro případ, že se tak stane, s tím byla srozuměna.

Vrchní soud k odvolání provedl dodatečné dokazování výslechem stěžovatelky, který však byl bez výrazných změn, nově stěžovatelka připustila pouze to, že pro očekávané dítě nepořídila žádnou výbavičku, kočárek či postýlku. Hodnocení důkazů nalézacím soudem nesplňovalo podle soudu odvolacího zákonné požadavky, a proto neshledal skutkové závěry ve všech bodech jako dostatečně přesvědčivé. Souhlasil se závěrem narození živého a životaschopného dítěte i s úmyslným zakrytím dýchacích otvorů stěžovatelkou, která však nejednala podle Vrchního soudu v Praze v rozrušení způsobeném porodem, které měl Krajský soud v Ústí nad Labem aplikovat nepřiměřeně extenzivním způsobem.

Nejvyšší soud pak odmítl dovolání stěžovatelky podle § 265i odstavce 1 písmene b) trestního řádu, jako podané z jiného než zákonného důvodu, když dovodil, že soudy při hodnocení věci nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů ani se nedopustily jejich deformace.

Soudy tedy jednání stěžovatelky označily jako úmyslné, přičemž vrchní soud skutkovou podstatu trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou dle § 220 trestního zákona (§ 142 trestního zákoníku) posoudil jako nepřípadnou a nalézacímu soudu vytkl bagatelizaci věci. Úmyslnost jednání stěžovatelky pak soudy dovodily z faktů, že stěžovatelka své těhotenství tajila po dobu 1 či 2-3 měsíců; při porodu si počínala racionálně; v průběhu porodu odmítala pomoc; a nepřipravovala se na adopci.

Z popisu věci stěžovatelkou i jejím partnerem je však patrná spíše nejistota co dělat v nastalé situaci než znalost a povědomost o tom jak postupovat při porodu Z prvotní výpovědi stěžovatelky je patrné, že své těhotenství tušila, a v době porodu měla za to, že by se mohla nacházet v sedmém měsíci těhotenství. Orgány činné v trestním řízení její výpovědi vyhodnotily jako vědomí o pokročilém (závěrečném) stadiu těhotenství, na které se nepřipravovala; nezajištovala podmínky pro dítě ani se nezajímala o možnosti adopce. Soudy jednoduše neuvěřily tomu, že porod ji mohl překvapit. Možné i intuitivní vedení porodu posoudily jako racionální jednání, jednoznačně vylučující možnost existence nezvyklého rozpoložení vyvolaného porodem, jehož projevem by mohla být i reakce na nabídku přivolání pomoci jejím druhem. Tomu byla navíc, odlišně od stěžovatelky, přiznána možnost být z nastalé situace v šoku. Dále orgány činné v trestním řízení uvěřily, a dále zpracovávaly, údaj o době, po kterou stěžovatelka své těhotenství tušila, neuvěřily jí však, pokud ve svých výpovědích uvedla úvahy o možnosti adopce. Pokud stěžovatelku porod sám překvapil, mohla plánovanou návštěvu nemocnice po nečekaném porodu spojit například s umístěním dítěte do babyboxu, který v liberecké nemocnici v té době již téměř jeden rok fungoval a který by její problém se živým novorozencem vyřešil, bez předchozího zjišťování okolností možností adopce.

Soudy, zejména pak odvolací, však dovodily vinu stěžovatelky z toho, že jí zemřelo dítě snad ještě v průběhu porodu, v důsledku jejího úmyslného jednání. S tím však lze polemizovat jednak s ohledem na skutečnost, že se během následujících přibližně dvaceti hodin těla nezbavila ani se jakkoliv nesnažila zničit stopy porodu a vraždy. Tím umožnila nález hodiny nemanipulovanou mrtvolkou novorozeněte i placenty zabalené do zakrvaveného ručníku v nevynesených odpadcích. Stěžovatelka přitom opakovaně vyloučila možnost, že by se novorozenec při porodu uškrtil pupeční šnůrou, která byla v době nálezu těla omotána kolem krku. Z povahových rysů stěžovatelky byl dovozen úmysl vědomě vraždit, aniž by byly vzaty v úvahu okolnosti způsobilé vyvolat pochybnosti. Zde je možno odkázat na znalecké posudky. Znalkyně zkoumající duševní stav stěžovatelky poskytly možné vysvětlení jejího jednání, bude-li toto prokázáno. Ani v posudku, ani v provedených výsleších totiž tyto znalkyně neuvedly, že stěžovatelka se stíhaného jednání dopustila, ale pouze to, co by mohlo být příčinou. Pokud se týká, pro věc možná nejvýznamnějšího, znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, je zde možno odkázat například doplnění posudku ze dne 2. února 2010, podle kterého: "Bezprostřední příčinou smrti novorozence bylo udušení při zakrytí obličejových otvorů tkaninou (ručník). Připustit lze i delší dobu trvající (několik minut) zakrytí dýchacích otvorů rukou či rukama druhé osoby ..." (č. l. 51), "... Pokud by dítěti byla poskytnuta běžná péče (omytí, zajištění tělesné teploty, zajištění přístupu vzduchu k dýchacím otvorům atd.), bylo by nepochybně schopno dalšího života ..." (č. l. 8 dole). Z uvedeného plyne příčina smrti, nikoliv však přesné jednání vedoucí k ní, natož úmysl takového jednání.

V této souvislosti lze proto odkázat rovněž na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání stěžovatelky. Ta konstatovala, že odvolací soud dostatečně nezohlednil stav, v jakém se nacházela. Vycházela ze závěru nalézacího soudu, potažmo znaleckého posudku, podle kterého je porod sám o sobě velký psychologický inzult, i když je plánovaný a očekávaný. Vrchní soud však tuto okolnost pominul a vyloučil, že by se stěžovatelka nacházela ve stavu rozrušení. V souladu s ustanovením § 2 odstavcem 1 trestního zákoníku, však měl zvažovat i to, zda se stěžovatelka nedopustila trestného činu zabití, který rozrušení zohledňuje. Zároveň se podrobně zabývala vzájemným vztahem jednotlivých skutkových podstat vraždy (§ 140), zabití (§ 141) a vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 142 trestního zákoníku) ve vztahu ke konkrétnímu jednání stěžovatelky.

Ve světle uvedených okolností proto Ústavní soud nepokládá závěr obecných soudů o zavinění stěžovatelky za náležitě zdůvodněný. Použité nepřímé dovození úmyslu, má-li sloužit k jednoznačnému závěru o vině, musí tvořit systém, jehož jednotlivé články musí být v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností, tj. v daném případě s existencí eventuálního úmyslu, respektive neexistenci žádných pochybností o něm. V tomto případě však nejsou tyto požadavky ohledně souladnosti nepřímých důkazů a jejich vztahu k dokazované skutečnosti splněny, tedy představují existenci reálných pochybností o vině stěžovatelky.

IV.

Podle čl. 2 odstavce 2 Listiny, respektive podle čl. 2 odstavce 3 Ústavy, lze státní moc uplatňovat jen v zákonem stanovených případech, mezích a zákonným způsobem. Podle čl. 4 Listiny pak mohou být meze základních práv a svobod upraveny pouze zákonem, přičemž při jejich aplikaci musí být šetřena jejich podstata a smysl.

Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Soudy přitom vycházejí z principu in dubio pro reo. Jedná se o právní zásadu, uznávanou civilizovanými národy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 438/2000 (N 128/23 SbNU 233), též http://nalus.usoud.cz]. "Z principu presumpce neviny ... plyne ... pravidlo in dubio pro reo, dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného" [srovnej nález sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239), též http://nalus.usoud.cz]. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Principy odpovědnosti za zavinění a presumpce neviny nelze izolovat [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 (N 54/11 SbNU 43), též http://nalus.usoud.cz]. Tyto principy se promítají i do jednotlivých ustanovení trestního řádu a obecné soudy jsou na úrovni ústavního i podústavního práva zavázány k jejich bezpodmínečnému respektování.

Důkazní situace, při níž v trestním řízení fakticky existuje pouze jediný usvědčující důkaz spočívající v nepřítomnosti jiné osoby u porodu, respektive smrti novorozence, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření věci [sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479), též http://nalus.usoud.cz].

Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody (nález sp. zn. IV. ÚS 335/05, in N 116/41 SbNU 453, též http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud již v předchozích judikátech upozorňoval na to, že nezbytným znakem pro trestný čin vraždy je zavinění, přičemž je rozhodující, k jakému následku směřoval, byť eventuální, úmysl pachatele. U trestného činu vraždy musí úmysl, a to i nepřímý, směřovat k usmrcení člověka; sama lhostejnost či nedbalost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu [viz nález sp. zn. II. ÚS 301/98 (N 45/13 SbNU 325)].

V judikaturní praxi byl rovněž vysloven názor, že nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o vražedném úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat. Tyto závěry však nesmějí nabýt povahy jakýchsi presumpcí. Zvlášť obtížné je objasňování a posuzování subjektivní stránky v případech, kdy pachatel spáchá trestný čin vraždy v somatickém nebo fyziologickém afektu (viz č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými, ale průkaznými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odstavců 4, 5 a 6 trestního řádu), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na princip presumpce neviny, který vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno, a tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [viz nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 (N 86/45 SbNU 259)].

V projednávané věci tedy čtvrtý senát Ústavníhosoudu shledal stěžovatelkou tvrzená pochybení soudu a porušení principu in dubio pro reo a principu presumpce neviny zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 2 Úmluvy, a proto v souladu s ustanovením § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadená rozhodnutí, neboť provedené důkazy není možno bez dalšího interpretovat tak jednoznačně, jak to soudy učinily.

Proto Ústavnísoud rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. února 2012 č. j. 56 T 9/2010-398 a Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2012 č. j. 8 To 37/2012-427 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012 č. j. 7 Tdo 1286/2012-29 zrušil podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž tak učinil v souladu s § 44 zákona o Ústavním soudu bez ústního jednání.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru