Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 780/10 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Nymburk
POLICIE - Krajské ředitelství Policie Středočeského kraje, Územní odbor SKV Nymburk
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
Věcný rejstříkTrestný čin
orgán činný v trestním řízení
trestní stíhání
Policie České republiky
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.780.10.1
Datum podání17.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí jiné

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 39, čl. 40 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 206

141/1961 Sb., § 159a odst.1 písm.a, § 158 odst.3, § 157, § 2 odst.4, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 780/10 ze dne 21. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1) H. V. a 2) M. M., 3) M. K., 4) Agentury MM Praha, s. r. o., se sídlem v Řitce, Sportovní 122 a 5) Mgr. J. G., zastoupených Mgr. J. G., advokátkou, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Nymburce ze dne 18. 1. 2010 č. j. 1ZN 2070/2009 a proti postupu a usnesení policejního orgánu Územní odbor SKPV Nymburk, Krajského ředitelství Policie Středočeského kraje Policie České republiky ze dne 17. 12. 2009 č. j. KRPS-37461-10/TČ-2009-010871-SY, za účasti Krajského ředitelství Policie Středočeského kraje, Územní odbor SKPV Nymburk a Okresního státního zastupitelství v Nymburce, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé se svou včas podanou stížností domáhají s odvoláním na porušení svých základních práv zaručených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2, odst. 3 a odst. 4, čl. 5, čl. 10 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina"), jakož i porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a vyslovení zákazu orgánům činným v trestním řízení pokračovat v porušování jejich základních práv a svobod.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatelé podali Obvodnímu oddělení Křinec Policie České republiky žádost ze dne 24. 9. 2009 o prověření, zda nedošlo ke spáchání trestného činu pomluvy ve smyslu ustanovení § 206 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a to ve vztahu k článkům uveřejněným v době od 18. 9. 2009 na internetových stránkách www.k213.cz. Územní odbor SKPV Nymburk Krajského ředitelství Policie Středočeského kraje Policie České republiky (dále jen ,,policejní orgán") však usnesením ze dne 17. 12. 2009 č. j. KRPS-37461-10/TČ-2009-010871-SY danou věc podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř." nebo "trestní řád"), odložil s tím, že se nejedná o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. K podané stížnosti Okresní státní zastupitelství v Nymburce usnesením ze dne 18. 1. 2010 č. j. 1ZN 2070/2009 stížnost stěžovatelů proti usnesení policejního orgánu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítlo.

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyslovují nesouhlas s postupem a závěry předmětných orgánů činných v trestním řízení. K usnesení policejního orgánu stěžovatelé namítají, že v něm uvedený odkaz na využití dalších obecně závazných norem stran ochrany jejich osobnostních práv je nepřípadný a zdůrazňují, že argumentaci o chápání trestního práva jako ultima ratio lze přijmout jen pokud občanskoprávní prostředky postačují k účinné nápravě a jedná se jen o občasná vybočení z jinak zákonného postupu. Tyto podmínky však nejsou podle názoru stěžovatelů v jejich případě splněny. Stěžovatelé vyslovují tvrzení, že v rámci České republiky nelze hovořit o účinné nápravě v rámci ochranně-osobnostních sporů. Pokud by se policejní orgány věcí skutečně zabývaly, pak by podle stěžovatelů zcela nepochybně zjistily, že v daném případě byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu pomluvy. Ing. J. F. na svých internetových stránkách uveřejnil vědomě neověřené a pomlouvačné informace a nijak si neověřil, zda se zakládají na pravdě. Orgánům činným v trestním řízení pak postačilo prohlášení Ing. F., že objektivně a pravdivě informoval o skutečnostech, a že nehodlal nikomu ublížit. Postup orgánů činných v trestním řízení tak byl podle stěžovatelů v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 a § 158 tr. ř., neboť důkazy předložené stěžovateli nebyly vzaty v potaz a nelze hovořit o tom, že by byl zjištěn stav, o němž by nebylo důvodných pochybností. S ohledem na shora uvedená tvrzení proto stěžovatelé v závěru ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení zrušil a zakázal jim pokračovat v porušování základních práv a svobod stěžovatelů.

II.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis policejního orgánu a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Okresního státního zastupitelství v Nymburce a policejního orgánu.

5. Okresní státní zastupitelství ve svém vyjádření uvádí, že na podkladě žádosti stěžovatelů o přezkoumání postupu státní zástupkyně a policejního orgánu, uplatněné následně po podání ústavní stížnosti, bylo šetření doplněno a po zhodnocení zjištěných skutečností bylo opatřením policejního orgánu ze dne 2. 11. 2010 č. j. KRPS-37461-56/TČ-2009-010871-SY rozhodnuto podle § 159a odst. 1 písm. a) tr. ř. o odevzdání věci Městskému úřadu v Nymburce, komisi pro projednávání přestupků k dalšímu projednání a rozhodnutí o přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o přestupcích"), spáchaném Ing. J. F. Jednáním Ing. J. F. nebyly dle okresního státního zastupitelství naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu pomluvy ani jiného trestného činu. Vzhledem k tomu, že v textu byly použity i vulgární výrazy na adresu stěžovatelů, mohlo by se jednat o přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti se okresní státní zastupitelství k jejímu obsahu blíže nevyjadřuje a pouze konstatuje, že ústavní stížnost neshledává důvodnou.

6. Policejní orgán ve svém vyjádření uvádí, že z trestního spisu vedeného pod č. j. 37461-10/TČ-2009-010871-SY vyplývá, že ve shora popsané trestní věci týkající se uveřejnění článků na webových stránkách bylo vedeno prověřování podle § 158 odst. 3 tr. ř., které bylo nejprve ukončeno odložením věci podle § 159a odst. 1 tr. ř. Následně pak bylo v řízení pokračováno a znovu ukončeno odevzdáním věci k projednání přestupku podle § 159a odst. 1 písm. a) tr. ř. Nedošlo tedy k založení podání "AA", jak uvádí právní zástupce stěžovatelů na listu druhém ústavní stížnosti. Mgr. G. pak byla prokazatelně jako právní zástupce stěžovatelů vyrozuměna o stavu řízení, konkrétně 23. 12. 2009 převzala poštovní zásilku s usnesením o odložení věci a dne 5. 11. 2010 převzala vyrozumění o odevzdání věci k projednání přestupku. Policejní orgán má za to, že postupoval v souladu s platnými právními předpisy pro trestní řízení soudní, zejména pak s ustanovením § 2 odst. 4, odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Současně bylo uplatňováno ustanovení § 157 tr. ř., kdy státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Nymburce byl opakovaně předkládán trestní spis policejního orgánu, podávány zprávy o stavu a délce prověřování, tudíž byl zachován zákonný požadavek dozoru státního zástupce nad přípravným řízením.

7. Shora uvedená vyjádření Okresního státního zastupitelství a policejního orgánu k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelům na vědomí.

III.

8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s postupem orgánů činných v trestním řízení, které věc podezření ze spáchání trestného činu podle § 159a odst. 1 tr. ř. odložily.

9. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 345 a sp. zn. I. ÚS 84/99, tamtéž, sv. 14, str. 291) vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny). Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná pravidla nestanoví, natož aby byl takový požadavek chráněn na ústavní úrovni. Podle Ústavního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 192/2000, dostupné na http://nalus.usoud.cz) způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva garantovaná Listinou. Ústavně zaručené právo jednotlivce na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána, neexistuje. Domáhat se zrušení uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení proto v posuzovaném případě není úspěšně možné, tím spíše nelze - za této procesní situace - těmto orgánům předepisovat, jak by měly postupovat, resp. domáhat se, aby Ústavní soud vyslovil zákaz pokračovat v údajném porušování práv a svobod stěžovatelů.

10. Přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje trestní řád v ustanoveních § 158 a násl. Nejde-li ve věci o podezření z trestného činu, státní zástupce nebo policejní orgán věc odloží usnesením, jestliže není na místě vyřídit věc jinak. Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci policejní orgán přijal podnět stěžovatelů, provedl šetření a podnět odložil. Stěžovatelé využili zákonné možnosti podat proti usnesení o odložení věci stížnost, kterou státní zástupkyně přijala a rozhodla o ní podle § 148 odst. 1 tr. ř. Z vyžádaného spisu policejního orgánu dále vyplynulo, že stěžovatelé se s daným stavem nespokojili a podali žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu státní zástupkyni Okresního státního zastupitelství v Nymburce. Na podkladě této žádosti bylo šetření doplněno a po zhodnocení zjištěných skutečností bylo opatřením policejního orgánu ze dne 2. 11. 2010 č. j. KRPS-37461-56/TČ-2009-010871-SY rozhodnuto o odevzdání věci do komise pro projednávání přestupků Městskému úřadu v Nymburce (č. l. 154). Lze tedy učinit závěr, že orgány činné v trestním řízení nezůstaly nečinné, podnětem stěžovatelů se přiměřeným způsobem zabývaly a rozhodly o něm v souladu s požadavky kladenými na jejich rozhodování příslušnými ustanoveními trestního řádu. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatelů, jestliže rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení neodpovídá názorům stěžovatelů.

11. Ve vztahu ke stěžovatelce č. 4 Agentuře MM Praha, s. r. o., Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost neobsahuje jakoukoliv argumentaci, z níž by bylo možno dovodit, v čem by mělo spočívat porušení jejích základních práv.

12. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že smyslem a účelem ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenciace vzhledem k druhu řízení před Ústavním soudem, jakož i vzhledem k druhu řízení, jež mu předcházelo, a současně i bez diferenciace povinnosti právního zastoupení v závislosti na stupni právní kvalifikace účastníků nebo vedlejších účastníků řízení (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, Pl. ÚS-st. 1/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, str. 471 a násl.). Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s ním spjaté snahy povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení. To znamená, že rovněž advokát v postavení účastníka či vedlejšího účastníka řízení musí být v řízení zastoupen jiným advokátem.

13. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelů Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, aniž by byla stěžovatelka č. 5 vyzývána k odstranění vady podání spočívající v absenci jejího zastoupení advokátem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru