Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 78/96Nález ÚS ze dne 01.07.1997K odškodnění obětí nacistické perzekuce. K pojmu koncentrační tábor.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
odškodnění
Poznámkavychází z nálezu sp.zn. PL. ÚS 23/96
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 90/8 SbNU 319
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.78.96
Datum podání13.03.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

217/1994 Sb., § 3 odst.1 písm.c

255/1946 Sb., § 2 odst.1

77/1995 Sb.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 78/96 ze dne 1. 7. 1997

N 90/8 SbNU 319

K odškodnění obětí nacistické perzekuce. K pojmu koncentrační tábor.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě, o ústavní stížnosti R. Ch.

proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 3 A 59/95-8, ze dne

5.1.1996,

takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze, čj. 3 A 59/95-8, ze dne

5.1.1996, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá

zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 3 A 59/95-8, ze dne

5.1.1996, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního

zabezpečení v Praze ze dne 30.1.1995, č. 106 008 440, jímž byla

zamítnuta její žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky

podle ustanovení § 3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb.,

o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým některým obětem

nacistické perzekuce,ve znění zákona č.77/1995 Sb.

Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu České správy

sociálního zabezpečení v Praze a spisu Vrchního soudu v Praze, sp.

zn. 3 A 59/95, byla rozhodnutím České správy sociálního

zabezpečení ze dne 30.1.1995, č. 106 008 440, zamítnuta žádost

stěžovatelky, vdovy po B. Ch., zemřelém v koncentračním táboře

Zwickau dne 14.5.1945, o poskytnutí jednorázové peněžité částky.

Zamítavé rozhodnutí odůvodnila Česká správa sociálního zabezpečení

tím, že v daném případě nebyly splněny podmínky ustanovení § 3

odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., když k úmrtí postiženého

manžela došlo dne 14.5.1945, tedy po datu 4.5.1945, a v době, kdy

tento tábor již nebyl pod nacistickou správou. Úmrtí po 4.5.1945

v táboře již osvobozeném nelze podle názoru uvedeného v rozhodnutí

považovat za kvalifikovanou skutečnost ve smyslu ustanovení § 3

odst. l písm. c) citovaného zákona. Vrchní soud v Praze, který

rozhodoval o opravném prostředku stěžovatelky, podaném proti

uvedenému rozhodnutí, toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v posuzovaném případě

nebyly k přiznání jednorázové peněžní částky splněny podmínky

požadované zákonem č. 217/1994 Sb. Odkázal na ustanovení § 2

tohoto zákona, podle něhož je postiženým občanem pro účely tohoto

zákona občan, který je československým politickým vězněm podle §

2 odst. l bod 5 zákona č. 255/1946 Sb., tedy ten, kdo byl v době

mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945 omezen na osobní svobodě

vězněním, internováním, odvlečením nebo jinak pro protifašistickou

bojovou nebo politickou činnost. V případě navrhovatelčina manžela

bylo vydáno osvědčení o tom, že v době od 25.6.1944 do 5.5.1945

byl československým politickým vězněm, a byl proto v uvedeném

období i postiženým občanem ve smyslu výše zmíněného ustanovení

§ 2 zákona č. 217/1994 Sb. Podle názoru Vrchního soudu v Praze se

však u něj ke dni jeho úmrtí, tj. 14.5.1945, již nejednalo

o postavení československého politického vězně, i když soud

nepochyboval o tom, že jeho smrt nastala v důsledku věznění

a onemocnění v koncentračním táboře Zwickau, ten však v den jeho

úmrtí již nebyl pod nacistickou správou. Manžel navrhovatelky byl

sice ještě po datu 5.5.1945 v koncentračním táboře dále internován

a zde také 14.5.1945 zemřel, ale již nikoliv pro protifašistickou

bojovou nebo politickou činnost, směřující přímo proti nacistickým

nebo fašistickým okupantům, jak stanoví výše uvedené ustanovení

§ 2 odst. l bod 5 zákona č. 255/1946 Sb. Pokud tedy Česká správa

sociálního zabezpečení nepřiznala navrhovatelce jednorázovou

peněžní částku podle ustanovení § 3 odst. l písm. c) zákona č.

217/1994 Sb. ve výši 100.000,- Kč, rozhodla podle názoru vrchního

soudu správně a v souladu se zákonem.

Proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu směřuje ústavní

stížnost, v níž stěžovatelka namítá, že shora uvedeným rozsudkem

Vrchního soudu v Praze bylo dotčeno její ústavně zaručené základní

právo, obsažené v čl. 11 odst. l Listiny základních práv a svobod,

zaručující vlastnit majetek. Své vlastnické právo odvozuje ze

znění ustanovení § 3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., na

jehož podkladě požádala o vyplacení jednorázové peněžní částky,

která náleží vdovám a vdovcům po postižených občanech, popravených

nebo zemřelých ve vyšetřovací vazbě, vězeních, koncentračních

a internačních táborech nebo násilně usmrcených v souvislosti se

zatýkáním. Vrchní soud v Praze neposkytl ochranu těmto jejím

vlastnickým právům, neboť v důsledku vadného výkladu dospěl

k závěru, že v jejím případě není výše uvedená podmínka stanovená

v § 3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb. splněna. Odmítá

názor soudu, že pokud její manžel zemřel dne 14.5.1945

v koncentračním táboře v důsledku útrap věznění několik dní po

osvobození tábora, kdy nebyl fyzicky schopen pro těžké onemocnění

tábor opustit, nešlo o kvalifikovanou skutečnost ve smyslu výše

uvedeného ustanovení zákona č. 217/1994 Sb. Kdyby měl zákonodárce

tento postup na mysli, jistě by do znění zákona vtělil ustanovení,

které by časově omezovalo uvedený nárok. Podle stěžovatelky je

třeba rozlišovat případy, kdy k úmrtí politického vězně došlo

bezprostředně po osvobození a v přímé příčinné souvislosti

s vězněním tak, jak je tomu v případě jejího manžela, od případů,

kdy politický vězeň přežil ještě nějakou dobu po osvobození

a zemřel v době, kdy se již pohyboval na svobodě. Vrchní soud

rovněž nesprávně vykládá status politického vězně. Osvědčení podle

§ 8 zákona č. 255/1946 Sb. je dokladem potvrzujícím skutečnost, že

jistá osoba je účastníkem národního boje za osvobození, politickým

vězněm však žádný člověk nepřestal být dnem osvobození, přestal

být pouze účastníkem odboje. Za koncentrační tábor nelze považovat

takový tábor pouze do doby, kdy byl převzat pod kontrolu

spojeneckých armád, ale ještě nějakou dobu poté. Zákonodárce tedy

chtěl, podle názoru stěžovatelky, vyjádřit snahu o odškodnění

a zmírnění utrpení těch, kteří se již nikdy nesetkali se svými

manžely, ženami, otci a matkami po jejich odvlečení do

koncentračních táborů, a jiný zájem ani míti nemohl. Vrchní soud

v Praze jí z uvedených důvodů neposkytl ústavně zaručenou ochranu

jejích práv, a proto navrhuje jeho rozhodnutí zrušit.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze, jako

účastník řízení, v celém rozsahu odkázal na odůvodnění svého

stížností napadeného rozsudku a doplnil, že zákon č. 217/1994 Sb.

neumožňuje přistupovat k případu stěžovatelky individuálně, když

neobsahuje žádné ustanovení o možnosti odstranění tvrdostí, které

se při jeho uplatňování mohou vyskytnout. Soud vycházel ze znění

zákona č. 217/1994 Sb. a jestliže se tento v ustanovení § 2

výslovně odvolává na ustanovení § 2 odst. l bod 5 zákona č.

255/1946 Sb., pak je soud toho názoru, že tam stanovené období lze

překročit pouze do 5.5.1945. K další námitce stěžovatelky, že její

manžel byl československým politickým vězněm až do své smrti

a nepřestal jím být po 5.5.1945, vrchní soud uvádí, že svým

rozhodnutím chtěl vyjádřit jen tu skutečnost, že v úmrtí po

5.5.1945 byl již stěžovatelčin manžel v jiném postavení, ne

v postavení politického vězně. Konečně k námitce stěžovatelky, že

zákonodárce chtěl v zákoně vyjádřit snahu po odškodnění těch,

kteří se již nikdy nesetkali se svými blízkými, uvádí, že

z ustanovení § 3 odst. l písm. a) citovaného zákona je zřejmé, že

zákonodárce chtěl především odškodnit ty, kteří válečné útrapy

přežili.

Česká správa sociálního zabezpečení, jako vedlejší účastník,

ve svém obsáhlém vyjádření v části týkající se samotného obsahu

ústavní stížnosti konstatuje, že její podstatou je tvrzení, že

orgány, které ve věci rozhodovaly, provedly necitlivý výklad

právní normy a v důsledku toho došlo k zamítnutí stěžovatelčiny

žádosti, ačkoliv právní norma poskytovala interpretační prostor jí

vyhovět. Česká správa sociálního zabezpečení poukazuje v této

souvislosti na fakt, že její výklad pojmu československý politický

vězeň se v průběhu aplikace zákona č. 217/1994 Sb. postupně

rozšiřoval, se stěžovatelkou je zajedno v tom, že závěr o časovém

omezení vlastnosti občana jako československého politického vězně

je velmi kontroverzní, v této souvislosti také upozorňuje na

závěry uvedené v rozsudku Vrchního soudu v Praze, vydaném dne 22.

12. 1995, pod sp. zn. 6 A 800/95, s nimiž se vedlejší účastník

v podstatě ztotožňuje, výkladovým problémem však zůstává vymezení

pojmu koncentrační tábor tak, jak je uveden v § 3 odst. l písm. c)

zákona č. 217/1994 Sb. Při řešení tohoto výkladového problému pak

převážil názor, podle něhož je pojem koncentračního, resp.

internačního tábora třeba vykládat v souladu s tím, zda a do jaké

míry toto zařízení v předmětné době plnilo účel, ke kterému bylo

zřízeno, tedy že tato zařízení byla podle svého účelu

koncentračními, resp. internačními tábory do té doby, dokud v nich

byla schopna nacistická administrativa uplatňovat faktickou moc.

Za této situace se vedlejší účastník domnívá, že si nepočínal

necitlivě, pokud dovodil, že zmíněné zařízení mělo charakter

internačního, resp. koncentračního tábora do té doby, než bylo

osvobozeno spojeneckými vojsky. Ke stejnému závěru ostatně dospěl

i Vrchní soud v Praze. Vedlejší účastník je toho názoru, že

ačkoliv nelze v plném rozsahu popřít námitky stěžovatelky

o složitosti situace a kontroverznosti režimu v takovém zařízení

krátce po ukončení nacistické správy, jen velmi obtížně by bylo

možno dovozovat, že toto zařízení bylo i po instalaci

administrativy spojeneckých vojsk internačním, resp. koncentračním

táborem v intencích § 3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb.

Podle jeho názoru by podobný výklad již nebyl jen výkladem

extenzivním, ale evidentním překročením zákonných podmínek normou

stanovených. Argumentaci stěžovatelky o dotčení jejího

vlastnického práva považuje vedlejší účastník za poněkud

nešťastnou, neboť je z pohledu teorie práva sporné, zda uvedené

plnění, ve své podstatě obligační povahy, může být předmětem

vlastnictví.

Ústavní soud po seznámení se s obsahem připojeného správního

spisu České správy sociálního zabezpečení, čj. 106 008 440/B,

a soudního spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 A 59/95,

a v návaznosti na závěry, které učinilo plénum Ústavního soudu ve

věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 23/96, jimiž je senát vázán, dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V uvedené plenární věci, v níž Ústavní soud rozhodoval

o návrhu M. Š. na zrušení ustanovení § 3 odst. l písm. c) zákona

č. 217/1994 Sb., kteréžto ustanovení bylo také nyní v posuzovaném

případě stěžovatelky doposud rozhodujícími orgány aplikováno,

rozhodl tak, že návrh na zrušení napadeného ustanovení zamítl,

přičemž k věci zaujal mimo jiné názor, že ústavně konformní řešení

nespočívá ve zrušení napadeného ustanovení, nýbrž v odklonu od

jeho nepřiměřeně restriktivní interpretace. Za takovou je pak

třeba považovat i interpretaci České správy sociálního zabezpečení

a vrchního soudu v posuzované věci.

Datum 4. května 1945, uvedené v § 2 odst. l bodu 5 zákona č.

255/1946 Sb., je rozhodující pro definici československých

politických vězňů v průběhu okupace a druhé světové války. Toto

datum však - jak konstatoval Ústavní soud ve shora označené

plenární věci - nelze vztáhnout na ustanovení § 3 zcela jiného

zákona, totiž zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění. Pokud tedy

postižený manžel stěžovatelky, který jak je patrno z osvědčení

vydaného podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb. nepochybně politickým

vězněm byl, pak i když den 4.5.1945 přežil, zemřel jako čsl.

politický vězeň a stěžovatelka tedy zcela správně namítá, že její

manžel nepřestal být po 4.5.1945 politickým vězněm, ale zůstal jím

až do své smrti 14.5.1945. Závěr vrchního soudu, že by status

politického vězně občan ztratil tím, že k jeho úmrtí došlo po datu

4.5.1945, zcela odporuje smyslu zákona. Za této situace tedy

zbývalo posoudit otázku, zda v daném případě, kdy k úmrtí

postiženého manžela stěžovatelky došlo sice na území

koncentračního tábora, ale teprve 14.5.1945, tedy v době, kdy

tábor již nebyl pod nacistickou správou, bylo možno ustanovení §

3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb. aplikovat. Již ve shora

označeném nálezu plénum Ústavního soudu konstatovalo, že jestliže

zákon nestanoví ani pojem koncentračního tábora, ani nevymezuje

dobu existence koncentračních táborů, není ani zákonného podkladu

pro interpretaci, podle níž koncentrační tábor po dni 5.5.1945 již

nemohl existovat a svoboda vězně již po tomto datu nemohla být

omezena. Z hlediska konkrétních okolností posuzovaného případu je

proto třeba dovodit, že manžel stěžovatelky zemřel v koncentračním

táboře, který nemohl svobodně opustit z důvodu nemoci způsobené

v přímé souvislosti s útrapami věznění a že jde tedy o skutečnost

zakládající nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky ve

smyslu ustanovení § 3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb.

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud napadený rozsudek Vrchního

soudu v Praze zrušil, když dospěl k závěru, že restriktivním

výkladem tohoto soudu a z něho plynoucím zamítavým rozhodnutím

bylo zasaženo do práva stěžovatelky na soudní ochranu,

zaručovaného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelkou namítané porušení čl. ll Listiny základních práv

a svobod s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je

předmětem ochrany uvedeného článku vlastnické právo již

konstituované, Ústavnísoud neshledal.

Pouče ní : Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 1. července 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru