Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 78/02Nález ÚS ze dne 15.10.2002Naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifik... více
Věcný rejstříkTrestný čin
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 129/28 SbNU 109
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.78.02
Datum vyhlášení18.11.2002
Datum podání01.02.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 248 odst.1, § 248 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 78/02 ze dne 15. 10. 2002

N 129/28 SbNU 109

Naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti M.

S., zastoupené JUDr. Z. Š., advokátem směřující proti usnesení

Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2001, sp. zn. 7 To

423/2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne

7. května 2001, sp. zn. 3 T 115/2001, za účasti Krajského soudu

v Ostravě, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2001, sp.

zn. 7 To 423/2001, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 7.

května 2001, sp. zn. 3 T 115/2001, v části týkající se M. S., se

zrušují.

Odůvodnění:

Dne 1. února 2002 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle

ustanovení §. 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost,

kterou se stěžovatelka domáhala zrušení napadených rozhodnutí,

jimiž byla shledána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry

dle ustanovení § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona. Za to byla

odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců,

s podmíněným odkladem na dobu osmnácti měsíců.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že trestné činnosti

se měla dopustit tím, že jako účetní Z. s. P. a.s. (dále jen

"ZSP"), převedla dne 30. září 1999, částku ve výši 65.000,- Kč na

účet Z. d. R. (dále jen "ZDR"), a následně, jakožto účetní ZDR

převedla částku ve výši 143.674,- Kč na účet své dcery M. C. Tím

měla, dle napadeného rozsudku, způsobit škodu minimálně ve výši

53.674,- Kč. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že provedla

převod splatných pohledávek, které měly jednotlivé subjekty

k sobě navzájem, a to za situace, kdy byla k takovému jednání

oprávněna a převody byly provedeny se souhlasem příslušných osob.

Dále uvedla, že vedení obou obchodních společností bylo personálně

totožné, a rovněž, že vedení ZDR uspokojovalo pohledávky

s pozdější dobou splatnosti a svoje podíly si nechalo vyplácet

v hotovosti, zatímco na stěžovatelku a její dceru podalo trestní

oznámení, přestože i dceři stěžovatelky svědčilo právo na výplatu

podílu na základě zrušení jejího členství v družstvu k 31.

prosinci 1995.

V postupu obecných soudů shledala stěžovatelka zásah do svých

základních práv. Zejména se mělo jednat o právo na rovnost

účastníků řízení, zaručené v čl. 96 Ústavy ČR, neboť bylo odlišně

pohlíženo na vyplacení vypořádacího podílu dcery stěžovatelky

a členů vedení ZDR. Rovněž shledala zásah do svého práva

zaručeného v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), neboť byla odsouzena pro jednání, které není trestným

činem. Dle závěru soudu prvého stupně se měla dopustit trestného

činu zpronevěry, dle názoru odvolacího soudu se mohlo jednat

rovněž o trestný čin podvodu. Obou trestných činů se však dopustí

ten, kdo způsobí na cizím majetku škodu. Taková situace však

nemohla nastat v případě, kdy stěžovatelka podáním příkazu

uhradila závazky ZSP vůči ZDR a druhým příkazem existující

a splatné závazky ZDR vůči své dceři. Tímto postupem nejenže

nevznikla škoda, ale naopak závazky jednotlivých subjektů navzájem

se snížily. Nemohla tak být naplněna skutková podstata žádného

trestného činu.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu

vyjádřil účastník - Krajský soud v Ostravě, prostřednictvím

předsedy senátu 7 To. Ten odkázal na odůvodnění napadeného

usnesení odvolacího soudu. Dále uvedl, že ústavní stížnost

stěžovatelky je její pouhou proklamací, bez zohlednění merita

věci. Rovněž popřel tvrzení stěžovatelky, že podání příkazů

stěžovatelka provedla na základě souhlasu oprávněných osob, neboť

provedené důkazy toto tvrzení vyvrátily. Stěžovatelka tímto

postupem řešila majetkovou záležitost své dcery. Přesvědčení

stěžovatelky, že ze strany ZDR nebylo postupováno k uspokojení

nároku její dcery ji neopravňovalo ke svévolnému převodu

finančních prostředků.

Vedlejší účastník - Krajské státní zastupitelství v Ostravě

se svého postavení vzdalo.

Přípisem Vrchního státní zastupitelství v Olomouci, zaslaným

společně se spisem nalézacího soudu, bylo Ústavnímu soudu sděleno,

že stěžovatelka rovněž podala podnět k podání stížnosti

pro porušení zákona. Státní zastupitelství však o podnětu dosud

nerozhodovalo, neboť dle ustanovení § 389a trestního řádu mu

předchází řízení o ústavní stížnosti.

Ústavní soud si k věci rovněž vyžádal spis vedený u Okresního

soudu v Přerově pod sp. zn. 3 T 115/2000. Po seznámení se s jeho

obsahem a dalšími podklady pak Ústavní soud shledal, že ústavní

stížnost je důvodná.

K věci samé Ústavní soud uvádí, že soud prvního stupně

provedl dokazování v dostatečném rozsahu a v odůvodnění svého

rozhodnutí konstatoval obsah výpovědí stěžovatelky a všech

slyšených svědků v přípravném řízení i v řízení před soudem, jakož

i obsah listinných důkazů, dále obecně rozvedl znaky skutkových

podstat trestných činů zpronevěry a podvodu, a na základě

provedených důkazů, bez jejich vyhodnocení, dospěl k závěru, že:

"Přehledem dalšího období byly zřejmě naplněny formální znaky

žalovaného trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2

trestního zákona." (str. 8 odůvodnění rozsudku). V návaznosti na

toto konstatování dále soud prvního stupně obecně uvedl, že "jsou

zde provedené důkazy ve prospěch obžalovaných" (tj. stěžovatelky

a její dcery, která byla obžaloby pro trestný čin zatajení věci

podle § 254 odst. 1 trestního zákona zproštěna).

Odůvodnění výroku o vině stěžovatelky je nepřesvědčivé

a neodůvodňuje popis skutkového děje ve výroku napadeného

rozhodnutí. Dle výroku o vině se měla stěžovatelka dopustit

citovaného trestného činu převedením částky 65.500,- Kč z účtu ZSP

na účet ZDR a poté celkové částky 143.674,- Kč z účtu ZDR na účet

své dcery M. C., čímž měla způsobit škodu pouze ve výši nejméně

53.674,- Kč. Z popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku soudu

prvního stupně, ve kterém je spatřován trestný čin zpronevěry,

nutno dovodit, že za neoprávněné nakládání s finančními prostředky

soud, ve shodě s obžalobou, považoval převod částky 65.500,- Kč ke

škodě ZSP a částky 78.174,- Kč ke škodě ZDR, přičemž způsobenou

škodu (a to pouze ZDR) vyčísluje částkou 53.674,- Kč. Naproti tomu

v odůvodnění výroku o vině soud s poukazem na to, že M. C. má

právní nárok na vydání majetkového podílu od ZDR s termínem

konečného vypořádání do 1. ledna 2000, dospěl k závěru, že pokud

se týká stěžovatelky, je obžaloba důvodná pouze v části týkající

se vypořádání za rok 1999, tj. dle výpočtu soudu pokud jde

o převod částky 53.674,- Kč, ve zbytku se jedná o vztah

občanskoprávní, případně pracovněprávní. Soud tedy v odůvodnění

dospěl k závěru, že k převodu majetkových podílů, které měly být

dle dohody ze dne 20. září 1996 (č.l. 25 trestního spisu) plněny

ve prospěch M. C. za léta 1997 a 1998 (dle výpočtu soudu ve výši

90.000,- Kč) byla stěžovatelka oprávněna a převod této částky

nelze považovat za zpronevěru. Takovéto odůvodnění však

nekoresponduje s popisem skutku ve výroku napadeného rozsudku.

Dospěl-li soud k závěru, že za neoprávněnou dispozici považuje

pouze převod majetkového podílu za rok 1999, který dle jeho názoru

nebyl splatný ke dni převodu, tj. k 30. září 1999, měl být takto:

i formulován skutek ve výroku rozsudku, zejména za situace, kdy

sama příkazkyně Ing. H. S. připouští, že stěžovatelkou provedeným

příkazem na 65.000 Kč byl částečně plněn závazek ZSP k ZDR (č.l.

100b). Takovéto zúžení vymezení skutku (jednání i následku) by

nebylo v rozporu s ustanovením § 220 odst. 1 trestního řádu,

totožnost skutku by byla zachována.

Byla-li dle odůvodnění napadeného rozsudku stěžovatelka

oprávněna převést na účet své dcery majetkové podíly za léta 1997

a 1998, vznikají zcela důvodné pochybnosti, zda mohl být

zpronevěrou převod podílu za rok 1999. V zápisu o dohodě týkající

se vypořádání majetkového podílu M. C. ze dne 20. září 1996,

z kteréžto dohody soud při svých závěrech vycházel, není stanoveno

konkrétní datum, kdy má k plnění za rok 1999 dojít. Formulace zní:

"v r. 1999 bude vypořádán podíl v plném rozsahu". Tato dohoda sice

obsahuje doložku, která opravuje zápis ze dne 25. června 1996 tak,

že "správný termín pro vypořádání je do 1. ledna 2000", ale ani

z toho nelze dovodit, že by k plnění mělo dojít až dne

31. prosince 1999, a to i z toho důvodu, že plnění mělo spočívat

v poskytování prací a jiného věcného plnění. Plněno tedy mělo být

v průběhu roku 1999 a nikoliv až dne 31. prosince 1999. Pokud tedy

stěžovatelka, dle názoru soudu prvního stupně, byla oprávněna

převést na účet své dcery majetkové podíly za léta 1997 a 1998,

bylo třeba velmi podrobně odůvodnit závěr, že převedení

majetkového podílu za rok 1999 v průběhu tohoto roku, konkrétně

tři měsíce před termínem stanoveným pro konečné vypořádání, bylo

zpronevěrou svěřených finančních prostředků ve smyslu trestního

zákona. To se nestalo a konstatování, že ZDR, v likvidaci, mohlo

s částkou 53.674,- Kč disponovat až do konce roku 1999, je pro

prokázání naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu

zpronevěry nedostačující.

V této souvislosti je třeba poukázat i na skutečnost uvedenou

v napadených rozhodnutích, že totiž stěžovatelka své jednání

směřovala proti "ZDR v likvidaci", když právě likvidací odůvodnil

odvolací soud neplnění závazků ze strany ZDR (č.l. 1 usnesení).

Jak je však zjevné z výpisu z obchodního rejstříku, ZDR je

v likvidaci teprve od 17. listopadu 1999, k předmětnému jednání

však došlo již dne 30. září 1999.

U majetkových trestných činů je bezpečné zjištění výše škody

rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda jde o trestný čin

a důležitým hlediskem pro stanovení stupně nebezpečnosti činu

pro společnost. Požadavek zjistit ve smyslu § 2 odst. 5 trestního

řádu skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, platí

bezvýjimečně i pro otázky související s výší škody způsobené

trestným činem. Proto podle § 89 odst. 1 písm. e) trestního řádu

je třeba dokazovat v trestním řízení okolnosti umožňující

stanovení povahy a výše škody způsobené trestným činem. Nesplnění

tohoto požadavku má zpravidla za následek nemožnost stanovit

rozsah viny, posoudit stupeň nebezpečnosti pro společnost a uložit

odpovídající trest. Je proto zarážející, že otázkou výše škody,

která měla jednáním stěžovatelky vzniknout ZSP i ZDR , se soud

prvého stupně začal zabývat teprve po provedení všech důkazů

a také po přednesu závěrečných řečí státního zástupce, obhájce

i obviněných, kdy usnesením znovu připustil provedení dokazovaní

(čl. 112). Při následném hlavním líčení byl na návrh státního

zástupce pověřen likvidátor ZDR vypracováním podkladů týkajících

se zjištění, zda jednáním stěžovatelky vznikla ZDR škoda

a v jakém rozsahu (čl. 134). Ve faxové zprávě, kterou pověřený

likvidátor soudu prvého stupně zaslal, se však konstatování, zda

jednáním stěžovatelky vznikla ZDR škoda, nevyskytuje. Toto podání

se zaměřilo pouze na hodnocení jednání stěžovatelky, což však

likvidátorovi zjevně nepříslušelo.

Následný výpočet škody provedený soudem prvého stupně (č.l.

8 v odůvodnění rozsudku) je pouze teoretický, není zdůvodněno,

jaká skutečná újma nastala v majetkové sféře ZDR. O tom, že soud

nepovažoval škodu uvedenou ve výroku odsuzujícího rozsudku za

jednoznačně a nezpochybnitelně určenou, svědčí i formulace

odůvodnění závěru o výši škody: "Hodnota škody, která by vznikla

k 30. září 1999, by byla zřejmě v toleranci 53.674,- Kč." Na

takovém zjištění výše škody však u majetkového trestného činu

nelze postavit výrok o vině. Odvolací soud se výší škody nezabýval

vůbec, ač námitka, že jednáním stěžovatelky nebyla způsobena ZDR

škoda, byla podstatou jejího odvolání.

V trestním řízení je nezbytné zjištění všech podstatných

skutečností vedoucích k následku naplňujícímu skutkovou podstatu

trestného činu, včetně objasnění jednání všech osob na konkrétním

skutku participujících. Z provedených důkazů však plyne, že

stěžovatelka sama nedisponovala oprávněním provádět takové úkony,

z nichž soudy při rozhodování o vině vycházely. Její kroky musel

schválit hlavní ekonom a k podání příkazu k úhradě bylo nezbytným

předpokladem, aby příkaz byl opatřen podpisy příkazců, tedy

místopředsedy představenstva ZSP i ZDR J. B. a tehdejší

prokuristky ZSP a členky představenstva ZDR Ing. H. S. Jen jim

příslušelo oprávnění rozhodovat o jednotlivých platbách. V tomto

směru soud prvního stupně dospěl k závěru, že z provedeného

dokazování nevyplývá, že by stěžovatelka jednala vůči svým

nadřízeným podvodně a příkazci nepopřeli pravost svých podpisů,

popřeli pouze, že by podepsali platbu označenou jako splátka

restitučního nároku. Ing. H. S. v přípravném řízení uvedla, že

stěžovatelka měla k dispozici podepsané příkazy k úhradě zcela

prázdné, nevyplněné, a že by nepodepsala příkaz k úhradě, na

kterém by bylo uvedeno "splátka restituce" (č.l. 14). U hlavního

líčení tato svědkyně potvrdila, že na předmětném příkaze k úhradě

je její podpis, odmítla však, že při podpisu byla uvedena poznámka

"splátka restituce". Připustila, že nebyla oprávněna podepisovat

bianko tiskopis, a proto neví jak došlo k tomu, že podepsala

příkaz k úhradě. J. B. v přípravném řízení i při hlavním líčení

uvedl, že by nepodepsal příkaz k úhradě s poznámkou "splátka

restituce". K možnosti, že by podepsal zcela nevyplněné příkazy,

v přípravném řízení uvedl, že si myslí, že nikdy prázdný příkaz

nepodepsal, u hlavního líčení připustil, že prázdný příkaz

podepsal pouze jednou, když byl původní příkaz vyplněn nesprávně

a bylo nutno jej přepsat. K předmětnému příkazu k úhradě ze dne

30. září 1999 uvedl, že si nevzpomíná, jestli převod takové částky

podepisoval.

Lze tedy shrnout, že příkazci porušili své povinnosti, ať již

podepsali bianko příkazy, resp. podepsali příkaz k převodu částky

143.674,- Kč bez vyznačení poznámky "splátka restituce", neboť

bylo jejich povinností před podpisem zjistit, z jakého důvodu

a komu je poukazována poměrně vysoká částka z účtu ZDR, které již

od 1. března 1997 přestalo provozovat jakoukoliv hospodářskou

činnost. Nutno zdůraznit, že pravost podpisů na předmětném příkaze

k úhradě nebyla žádným ze jmenovaných svědků zpochybněna.

Obecné soudy se nevypořádaly rovněž s obhajobou stěžovatelky,

že byla přesvědčena o tom, že pokud byly jiným osobám vyplaceny

restituční nároky v hotovosti, za situace, kdy ZDR nesplnilo svůj

závazek vyrovnat dohodnuté restituční podíly za léta 1997

a 1998,(přičemž bylo zcela zřejmé, že ani v roce 1999 nebude tento

podíl formou prací či služeb vyrovnán) měla na vyrovnání

restitučního nároku v hotovosti nárok i její dcera. Na č.l. 30

trestního spisu je založen seznam finančních částek v celkové výši

1.000.000 Kč, které ZDR dne 22. října 1996 vydalo jako restituční

část majetkového podílu v hotovosti funkcionářům družstva, kteří

tyto finanční prostředky použili k založení ZSP. Vedení ZDR a ZSP

byla personálně propojena a došlo tak k situaci, kdy na účtu ZDR

nebyly žádné finanční prostředky a pokud případně finanční

prostředky získalo (např. prodejem nemovitosti) nebyly tyto

prostředky použity k vyrovnání restitučních nároků bývalých členů

zemědělského družstva, nýbrž byly formou půjčky převáděny na ZSP.

Tyto zvláštnosti v postupu obou personálně propojených společností

a peněžních toků mezi nimi však zůstaly mimo pozornost orgánů

činných v trestním řízení.

Soud prvého stupně dospěl k závěru, že předčasným poukázáním

majetkového podílu za rok 1999 na účet své dcery naplnila

stěžovatelka po formální stránce skutkovou podstatu trestného činu

zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona. V odůvodnění

svého rozhodnutí sice konstatoval, že je nutno zkoumat

i materiální stránku činu, tj. zda je dán patřičný stupeň

nebezpečnosti činu pro společnost, ale kritérii určujícími stupeň

naplnění tohoto materiálního znaku stíhaného trestného činu ve

smyslu § 3 odst. 4 trestního zákona se v odůvodnění nezabýval.

V tomto směru lze odkázat i na nález Ústavního soudu sp.zn.

II. ÚS 580/2000 (viz. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu

svazek 21, č. 74), ve kterém je konstatováno, že vypořádání

majetkových nároků vyplývajících z restituce a z transformace

představuje zdlouhavý složitý vývojový proces, jehož cílem je

uspořádání prosperující zemědělské výroby na novém ekonomickém

základě. Každý případ je nutno posuzovat přísně individuálně, se

zřetelem k jeho zvláštnostem. Tento požadavek soud

v přezkoumávané trestní věci nenaplnil.

Odvolací soud odvolání stěžovatelky zamítl jako nedůvodné

podle § 256 trestního řádu, i když i on považoval za nespornou

skutečnost, že dcera stěžovatelky měla restituční nárok vůči ZDR.

Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že

z provedeného dokazování nevyplývá, že by stěžovatelka jednala

podvodně vůči svým nadřízeným a že její obhajobu v tomto směru

nelze vyvrátit, soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,

že nesdílí námitku stěžovatelky, že "předmětný příkaz k úhradě

pouze vyplnila, k jeho realizaci však byly nezbytné podpisy

oprávněných osob, které platnost svého podpisu nezpochybnily",

z čehož odvolací soud odvodil, že jednání stěžovatelky mělo být

hodnoceno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 2

trestního zákona. Tuto kvalifikaci však nebylo již možno použít,

neboť odvolání podala pouze stěžovatelka. Podvodné jednání shledal

odvolací soud i v převodu částky 65.500,- Kč z účtu a.s. ZSP, jímž

se soud prvého stupně nezabýval. Protože však i odvolací soud

považoval za poškozeného pouze ZDR , je třeba dovodit, že tento

převod soud prvního stupně nekvalifikoval jako jednání, které by

bylo v rozporu s trestním zákonem.

Ústavní soud konstatuje, že skutková zjištění soudu prvního

stupně o trestné činnosti stěžovatelky jsou rozdílná od skutkových

zjištění soudu odvolacího, a že tyto soudy dospěly k odlišným

závěrům, pokud jde o způsob a rozsah jednání stěžovatelky

naplňujícího skutkovou podstatu majetkového trestného činu (soud

prvého stupně - pouze předčasná splátka majetkového podílu za rok

1999 ve výši 53.674,- Kč, neboť k převodu splátek

za předcházející roky byla stěžovatelka oprávněna, soud druhého

stupně - neoprávněný převod celé částky ve výši 143.674,- Kč, a to

zneužitím příkazu k úhradě, který nevyplněný, s podpisy

oprávněných osob, měla k dispozici). Stejně tak se soudy neshodly

pokud se jednalo o právní kvalifikaci tohoto jednání. Takovéto

rozdílné hodnocení důkazů a rozdílné závěry vyvozené ze skutkových

zjištění výrazným způsobem zpochybňují správnost a zákonnost

napadených rozhodnutí obecných soudů a činí jejich odůvodnění

nepřesvědčivým a ve své podstatě nepřezkoumatelným. Z výroku

rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeného soudem odvolacím, nelze

jednoznačně dovodit, kterou částí jednání a jakým konkrétním

způsobem měla stěžovatelka naplnit skutkovou podstatu trestného

činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona, kterým

byla uznána vinnou.

Obecné soudy při zvažování, zda jednání stěžovatelky naplnilo

skutkovou podstatu některého z majetkových trestných činů,

nevěnovaly dostatečnou pozornost ani tomu, že mezi M. C. a ZDR

existoval nedořešený vztah vyplývající z dohody o vypořádání

majetkového podílu jmenované v zemědělském družstvu a částka,

prostřednictvím stěžovatelky poukázaná, jí náležela. Trestnost

majetkového trestného činu sice zásadně není vyloučena tím, že

pachatel má vůči poškozenému skutečný nebo domnělý nárok na

majetkové plnění, za takovéto situace je však třeba vždy věnovat

mimořádnou pozornost posuzování subjektivní stránky trestného činu

a prokázání vědomí pachatele o protiprávnosti jednání, kterým

svoji pohledávku uspokojil. V daném případě soudy existenci

pohledávky M. C. vůči ZDR nezpochybnily a soud prvního stupně

přiznal stěžovatelce i oprávnění vyrovnat již splatné závazky

vyplývající z dohody uzavřené mezi uvedenými subjekty. Vyvození

trestní odpovědnosti za jednání spočívající v úhradě poslední

splátky majetkového podílu, jejíž splatnost snad mohla být sporná,

by muselo být podloženo důkazy prokazujícími vědomost stěžovatelky

o protiprávnosti jejího jednání a podrobným odůvodněním zvolené

právní kvalifikace, a to všech znaků skutkové podstaty trestného

činu, ať již trestného činu zpronevěry či podvodu. K tomu, aby

bylo možno rozhodnout o vině a trestu je třeba, aby řetězec důkazů

nevyvolával důvodné pochybnosti a aby skutková zjištění a z nich

vyvozené právní závěry obou stupňů obecných soudů byly alespoň

v podstatných částech shodné. To v daném případě splněno nebylo

a závěr o úmyslném zavinění je vzhledem k nedostatečném odůvodnění

soudních rozhodnutí nepřezkoumatelný.

Pro úplnost nutno uvést i to, že mezi M. C., dcerou

stěžovatelky a ZDR probíhá dosud neskončený občanskoprávní spor.

Rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 5. října 2000 sp. zn.

12 C 59/2000, kterým byla M. C. uložena povinnost zaplatit ZDR

částku 143.674,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši

27.873,- Kč, byl usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka

v Olomouci ze dne 29. března 2002 sp. zn. 12 Co 419/2001 zrušen

a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Na základě uvedených skutečností proto Ústavní soud dospěl

k závěru, že obecné soudy se nezabývaly projednávanou věcí

v dostatečném rozsahu a tímto svým postupem zasáhly do základních

práv stěžovatelky, zejména do práva na spravedlivý proces

zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž bylo zasaženo

do práva nebýt trestán za čin, který zákon jako trestný výslovně

neuvádí (čl. 39 Listiny).

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat (§ 54

odst. 2 zákona).

V Brně dne 15. října 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru