Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 78/01Nález ÚS ze dne 27.08.2001K právu na ochranu zpráv podávaných telefonem - k otázce presumpce neviny

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 123/23 SbNU 197
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.78.01
Datum vyhlášení27.09.2001
Datum podání05.02.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 88

283/1991 Sb., § 36


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 78/01 ze dne 27. 8. 2001

N 123/23 SbNU 197

K právu na ochranu zpráv podávaných telefonem - k otázce presumpce neviny

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti B.

M., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Plzeň-Bory,

proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2000, sp. zn.

10 To 176/2000, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9.

2000, sp. zn. 33 T 7/2000, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako

účastníka řízení, za souhlasu účastníků řízení s upuštěním od

ústního jednání, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2000, sp. zn.

10 To 176/2000, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným

rozhodnutím obecných soudů stěžovatel podrobně rekapituluje

řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo s tvrzením, že

v jeho průběhu došlo k porušení zákona, nepřesnému hodnocení

důkazů a v důsledku toho pak i k porušení jeho základních práv

a svobod, přičemž jejich porušení konkrétně spatřuje v podstatě

v tom, že mu nebyla tlumočena obžaloba do jeho mateřského jazyka,

tedy do albánštiny, po dostatečně dlouhou dobu, svědkyně S-ová

nebyla při svém prohlášení, uvedeném do protokolu, o vydání věci

poučena dle § 100 trestního řádu, spoluodsouzený H. P. byl

vyslýchán dne 3. 2. 1999 německými vyšetřovateli bez účasti

obhájce, v hlavním líčení byly čteny a do písemného odůvodnění

rozhodnutí uvedeny žádosti Úředního soudu v Koblenzi

a Ministerstva spravedlnosti Rakouské republiky o jeho vydání,

s uvedením skutků, kterých se měl dopustit, a tím byla zpochybněna

presumpce neviny, když také řada důkazů před obecnými soudy nebyla

provedena vůbec a řada důkazů byla hodnocena "sporným způsobem",

mezi nimi zejména poukazuje na výpisy z telefonních hovorů

mobilního telefonu č. 0603/775771Z těchto, jakož i z dalších

důvodů, domáhá se stěžovatel pro porušení svých ústavně zaručených

práv zrušení napadených rozsudků obecných soudů.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 7/2000,

Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, spolu s dalším obžalovaným,

H. P., byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2000,

sp. zn. 33 T 7/2000, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby

a držení omamných a psychotropních látek a jedů (stěžovatel podle

ustanovení § 187 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) trestního

zákona). Za spáchání uvedeného trestného činu mu byl uložen trest

odnětí svobody v trvání deseti roků se zařazením do věznice

s ostrahou. Trestného činu se měl podle zjištění soudu dopustit

tím, že po předchozích osobních a telefonických jednáních

o přepravě heroinu, k nímž došlo nejméně od počátku prosince 1998

a jehož se účastnily i v rozhodnutí dále jmenované osoby působící

v Bad Oyenhausen ve SRN, se stěžovatel po telefonickém kontaktu

setkal dne 29. 12. 1998 kolem 12.00 hodin s obžalovaným H. P.,

který dne 28. 12. 1998 přijel z Bad Oyenhausenu do Plzně, a to

poblíž čerpací stanice Tesa. Společně odjeli vozidlem obžalovaného

P., tov. zn. Seat Alhambra, do Prahy, kde od osoby, kterou se

nepodařilo zjistit, převzal stěžovatel igelitovou tašku

s balíčkem, kterou ukryl při zastávce během cesty mezi Plzní

a Prahou v motorovém prostoru vozidla obžalovaného P. Ten pak, ač

byl informován o tom, že převáží ve voze heroin, dle pokynů

stěžovatele cestoval sám dále z Plzně tímto vozidlem v úmyslu

zásilku předat nezjištěné osobě ve SRN, a to ve Stuttgartu. Kolem

16.00 hodin byl však kontrolován celními orgány na dálničním

hraničním přechodu z České republiky do SRN Rozvadov-Waidhaus. Při

kontrole byla celními orgány nalezena igelitová taška, která

obsahovala 1.524,54 g směsi paracetamolu, kofeinu a heroinu, který

je uveden ve skupině III přílohy 3 k nařízení vlády č. 192/1988

Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako omamná látka, a jehož

podíl ve směsi činil 17,5 %. Tímto jednáním tedy stěžovatel spolu

s obžalovaným P. po vzájemné dohodě neoprávněně vyvezli a jinému

opatřili omamnou látku, přičemž tento čin spáchali ve větším

rozsahu a stěžovatel navíc ve spojení s organizovanou skupinou

působící ve více státech. Tento závěr učinil soud I. stupně po

provedení obsáhlého dokazování.

Proti rozsudku krajského soudu podali odvolání k Vrchnímu

soudu v Praze jak stěžovatel, tak i krajská státní zástupkyně

v Plzni, jejíž odvolání bylo modifikováno intervenující státní

zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze. Vrchní soud

odvolání stěžovatele do rozsudku krajského soudu jako nedůvodné

zamítl. Odvolání státní zástupkyně, směřující stran stěžovatele do

výroku o trestu, shledal důvodným, když zdůraznil, že při úvaze

o výměře trestu krajský soud nevzal dostatečně v úvahu, že

stěžovatel již byl v poměrně nedávné minulosti odsouzen na území

České republiky pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu

odnětí svobody, přičemž předmětné trestné činnosti se dopustil

krátce po jeho výkonu. Zrušil proto napadený rozsudek ve výroku

o trestu a stěžovateli nově vyměřil trest odnětí svobody o jeden

rok vyšší než v odvolání napadeném rozsudku, tedy trest odnětí

svobody v trvání jedenácti roků se zařazením do věznice

s ostrahou. Vzhledem k tomu, že stěžovateli byl uložen trest

vyhoštění již v předchozím trestním řízení proti němu vedeném

a dosud nebyl vykonán, nebyl mu již ukládán v projednávané věci.

Vrchní soud v Praze, jak je patrno z jeho vyjádření k obsahu

ústavní stížnosti ze dne 26. 3. 2001, se nedomnívá, že by

stěžovateli nebylo přiznáno právo jednat před soudem v mateřském

jazyce, neboť řízení před soudy obou stupňů probíhalo za účasti

tlumočníka z jazyka albánského a nad rámec svých povinností

zajistil předseda senátu krajského soudu i přetlumočení obžaloby.

Pokud jde o stěžovatelem namítané skutečnosti stran rozsahu

a hodnocení provedených důkazů, domnívá se, že jde o uplatnění

obhajoby, s níž se náležitě krajský i vrchní soud vypořádaly.

Stran okolností, za nichž došlo k vydání mobilního telefonu

družkou stěžovatele - L. S-ovou, je potom toho názoru, že

skutečnost používání předmětného telefonu stěžovatelem vyplývá

mimo jiné i z toho, že tento telefon měl u sebe i při zadržení

a protokolárně jej předal svému obhájci. Závěrem dodal, že v době

jeho rozhodování ještě neexistoval nález Ústavního soudu ČR ve

věci vedené pod sp. zn. II.ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2000, přičemž

zdůraznil, že za základ skutkových zjištění byla v předmětné

trestní věci brána usvědčující a jednoznačná výpověď

spoluobviněného H. P.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího

účastníka řízení před Ústavním soudem svým přípisem ze dne 23. 3.

2001 vzdalo.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Krajského

soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 7/2000, dospěl k závěru, že ústavní

stížnost je důvodná, i když ne všem jejím námitkám lze přisvědčit.

S ohledem na to, že Ústavní soud není další běžnou instancí

v systému obecného soudnictví, nebylo možno se zabývat

jednotlivými body ústavní stížnosti, zejména pokud jde o rozsah

provedeného dokazování a hodnocení provedených důkazů (s výjimkou

důkazů v další části odůvodnění označených). V tomto směru je

možno odkázat na rozhodnutí vrchního soudu, který se shodnými

námitkami stěžovatele ve svém rozhodnutí zabýval. Ke zbývajícím

námitkám uvádí Ústavní soud následující:

Stěžovatel spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva

v tom, že mu sice byla obžaloba v předmětné věci doručena řádně

a včas, ale její celý text byl v českém jazyce. Když mu tato byla

v průběhu hlavního líčení dne 14. 6. 2000 přeložena tlumočníkem,

uvedl, že mu byla poskytnuta příliš krátká doba na to, aby se mohl

vyjádřit ke dvaceti stranám obžaloby. V daném případě, kdy se

jedná o trestný čin, při jehož spáchání lze uložit trest v rámci

trestní sazby v rozpětí deseti až patnácti let, se mu čtyři hodiny

na přetlumočení a vysvětlení obžaloby zdají příliš málo

a v protokole o hlavním líčení není uvedeno, jak dlouho trvalo

tlumočení obžaloby, když tato skutečnost, uvedená pouze

v odůvodnění rozsudku krajského soudu, není nijak prokázána.

V tomto směru stěžovatel odkazuje na ustanovení § 2 odst. 14

trestního řádu, dle kterého je každý oprávněn používat před orgány

činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka a orgány činné

v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí

v českém jazyce. Stěžovatel tedy, jak uvedl, nemohl v dostatečné

míře používat svého jazyka při studiu obžaloby, přičemž poukazuje

taktéž na to, že dne 6. 6. 2000 podal u Krajského soudu v Plzni

prostřednictvím svého obhájce žádost, aby mu byla přetlumočena do

jeho mateřského jazyka, když krajský soud na tuto žádost

nereagoval. V návaznosti na uvedené se domnívá, že byl zkrácen ve

svém právu používat mateřského jazyka, nerozuměl česky psané

obžalobě a doba jejího tlumočení mu nestačila. Stran této námitky

stěžovateli nelze přisvědčit, neboť z dikce ustanovení § 2 odst.

14 trestního řádu, ve znění dosud účinném, nelze dovodit právo na

doručování písemností v mateřském jazyce. V případě písemností,

které byly procesním stranám doručeny k přípravě soudního jednání,

jako je obžaloba dle trestního řádu, stačilo, byly-li těmto

stranám ústně přetlumočeny, pokud o to požádají nebo si neopatří

znalost jejich obsahu jinak. Procesní strany si mohou opatřit

překlad obžaloby na svůj náklad podle § 12 odst. 2 zákona č.

36/1997 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších

předpisů, a soudy jsou povinny jim k žádosti takový postup

umožnit. Dlužno poznamenat, že toto mohl a měl učinit také krajský

soud v reakci na uvedenou žádost stěžovatele např. sdělením jmen

a adres příslušných tlumočníků zapsaných do seznamu tlumočníků.

Pokud potom obžalovanému nestačila lhůta mezi doručením obžaloby

a stanoveným dnem, na který bylo nařízeno hlavní líčení

v posuzované věci, k tomu, aby si příslušný překlad obstaral, mohl

z tohoto důvodu požádat o odročení soudního jednání. To, že

nepostupoval uvedeným způsobem nelze přičítat k tíži soudu, který

podle platné úpravy nebyl povinen zajistit na žádost obžalovaného

písemný překlad obžaloby. Adekvátnost či neadekvátnost doby čtyř

hodin k přetlumočení a vysvětlení obžaloby tlumočníkem bylo potom

třeba posoudit i v kontextu se skutečnostmi, že stěžovatel hovoří

plynně česky a měl možnost prostudovat vyšetřovací spis bez

omezení, za účasti tlumočníka v rozsahu, jaký sám požadoval (č.l.

658 a násl.). Podle tehdejšího stavu řízení v této věci nemělo

tedy tlumočení obžaloby v době trvání čtyř hodin vzhledem

k uvedenému zásadní dopad na výkon práva obhajoby.

Stěžovateli taktéž nelze přisvědčit, pokud shledává procesní

pochybení v tom, že spoluodsouzený H. P.t byl dne 3. 2. 1999

vyslýchán německými vyšetřovateli, bez účasti obhájce, v trestní

věci vedené v SRN, když tomuto výslechu nebyl přítomen obhájce

a přitom jmenovaný uvedl, že mu byly ze strany německých

vyšetřovatelů činěny nereálné sliby, na základě nichž potom

účelově vypovídal při svém následujícím výslechu dne 25. 2. 2000

v trestní věci, jež je předmětem ústavní stížnosti. S touto

námitkou, uplatněnou již v odvolání, se vypořádal vrchní soud

v odůvodnění svého rozhodnutí, když zdůraznil, že pokud byl

spoluobžalovaný P. vyslechnut německými vyšetřovateli bez účasti

obhájce, nešlo o úkony v dané trestní věci. Ústavní soud pak

v této souvislosti považuje za významné, že H. P. sice své

výpovědi měnil, vždy se však ve svých výpovědích shodoval v tom,

že balíček, který byl v jeho autě nalezen, tam umístil právě

stěžovatel. Až potud tedy ústavní stížnost za opodstatněnou

považovat nelze.

Jak je dále patrno z obsahu spisu, družka stěžovatele, L.

S-ová, vydala orgánům činným v trestním řízení mobilní telefon zn.

Panasonic GSM. V protokolu o vydání věci prohlásila, že uvedený

telefonní přístroj používala společně se stěžovatelem. U tohoto

odevzdání nebyl přítomen jeho obhájce a L. S-ová nebyla poučena

podle § 100 odst. 1 trestního řádu o možnosti odepřít výpověď.

Stejně tak měla být zabezpečena účast obhájce dle ustanovení § 41

odst. 2 trestního řádu při tomto vydání věci, neboť odebrání věci

je jedním z vyšetřovacích úkonů. Když byla později slyšena jako

svědkyně do protokolu o výslechu svědka v rámci přípravného řízení

a byla řádně poučena o možnosti odepřít výpověď, této možnosti

využila. Opírá-li krajský soud svá skutková zjištění mimo jiné

i o to, co uvedla L. S-ová do protokolu o vydání věci, dlužno

v souladu s námitkou stěžovatele konstatovat, že zde nejde

o důkaz, který by byl procesně použitelný v řízení před soudem,

jelikož zde nedošlo k naplnění podmínek, za nichž je nutno

a zároveň i možno uskutečnit výslech svědka dle trestního řádu

a při hodnocení důkazní situace toto prohlášení zohlednit jako

jeden z pokladů pro skutková zjištění soudu. Je sice pravda, že

dalším důkazem, o který opíraly obecné soudy své skutkové zjištění

o tom, že předmětný mobilní telefon užíval právě stěžovatel, který

ve vlastní výpověďi, při svém výslechu u hlavního, líčení konaném

dne 23. 8. 2000, uvedl stran telefonního čísla 00 42 0603/775771,

že "jde o číslo telefonu, který jsem měl u sebe v den zatčení"

(č.l. 815, v odůvodnění rozsudku krajského soudu taktéž, č.l.

866), to však nemůže nic změnit na shora uvedeném závěru stran

procesní nepoužitelnosti označeného protokolu. Nové zhodnocení

"zbylých" řádně provedených důkazů, jak bude dále uvedeno, je pak

oprávněn provést pouze soud obecný, nikoliv soud Ústavní.

K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces

však zejména došlo, jak patrno dále z připojeného soudního spisu

tím, že obecné soudy vycházely při svém rozhodování také

z listinných důkazů, kterými byly výpisy hovorů z tel. č.

0x0x/xxxxxx ze dnů 21. 12. 1998 až 6. 1. 1999, poskytnutých

společností Radio Mobil, a.s., (č.l. 617) a hovorů z tel. č.

0x0x/xxxxxx ze dnů 27. 12. 1998 až 29. 12. 1998, poskytnutých

společností Eurotel PRAHA, spol. s r.o. (č.l. 622). Je na místě

konstatovat, že tyto listinné materiály nelze před soudem jako

důkaz použít, neboť nebyly získány řádným procesním způsobem.

V tomto směru vychází Ústavní soud ze svých dřívějších nálezů,

v nichž mimo jiné uvedl, že právo na ochranu tajemství zpráv

podávaných telefonem, plynoucí z čl. 13 Listiny, jako ústavně

zaručené právo svou povahou a významem spadá mezi základní lidská

práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně

zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince,

jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku

důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je

nutno respektovat a důsledně chránit. Zcela právem proto spadá

tato ochrana pod ochranu ústavní, neboť - posuzováno jen

z poněkud jiného hlediska - jde o výraz úcty k právům a svobodám

člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR).

V daném případě společnosti Radio Mobil, a.s., a Eurotel

PRAHA, spol. s r.o., pořídily výpisy z telefonních účtů, ve

kterých bylo uvedeno mimo jiné číslo volané stanice, datum a čas

počátku hovoru, doba jeho trvání, označení základové stanice,

která zajišťovala hovor v okamžiku spojení, a označení základové

stanice, která hovor zajišťovala v momentu ukončení, přičemž tento

výpis poskytla na základě žádosti orgánům policie bez souhlasu

majitelů mobilních telefonů. Dle názoru Ústavního soudu, který je

vázán svými nálezy, sp. zn. II. ÚS 502/2000 a IV. ÚS 536/2000,

odkazujících mimo jiné také na rozsudek Evropského soudu pro

lidská práva ze dne 2. 8. 1984 ve věci Malone proti Spojenému

království, je třeba výše uvedené údaje, a zvláště pak volaná

čísla, považovat za nedílnou součást komunikace uskutečněné

prostřednictvím telefonu. Čl. 13 Listiny tedy nezakládá pouze

ochranu tajemství vlastního obsahu zpráv, ale i výše uvedených

složek.

Jak již Ústavní soud uvedl v citovaných nálezech, pokud

ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany,

děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické

společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených

základních práv a svobod jiných. Sem spadá především obecný zájem

na ochraně společnosti před trestnými činy a dále to, aby takové

činy byly zjištěny a potrestány. Přípustný je tedy pouze zásah do

základního práva nebo svobody jednotlivce ze strany státní moci,

jestliže jde o zásah nezbytný ve výše uvedeném smyslu. K tomu, aby

nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém

adekvátních a dostatečných záruk sestávající se z odpovídajících

právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování. Tyto právní

předpisy musí být přesné ve svých formulacích, aby daly občanům

dostatečnou informaci o okolnostech a podmínkách, za kterých jsou

státní orgány oprávněny k zásahu do soukromí; přesně musí být

definovány i pravomoci udělené příslušným orgánům a způsob jejich

provádění tak, aby jednotlivcům byla poskytnuta ochrana proti

svévolnému zasahování (viz také shora citovaný rozsudek Evropského

soudu pro lidská práva). V případě, že tyto zásady nebudou ze

strany státní moci respektovány, jsou zásahy do uvedeného

základního práva vyloučeny a dojde-li k nim, stávají se

protiústavními.

Současná právní úprava nezná institut poskytování či

pořizování registrace telekomunikačního provozu pro účely

trestního stíhání či plnění úkolů policie (či institut jinak

nazvaný, ale obsahově shodný). Neznamená to však, že by příslušné

státní orgány nebyly oprávněny za žádných okolností tuto

registraci provádět či vyžadovat. S ohledem na to, že jsou

stanovena pravidla pro odposlech a záznam telekomunikačního

provozu ze strany těchto orgánů, která umožňují kromě dalších

údajů pořídit především obsah telefonické zprávy, je možné

postupovat podle těchto pravidel i při pořizování či získávání

těchto "dalších" údajů, tedy při registraci telekomunikačního

provozu. Orgány činné v trestním řízení, resp. policejní orgány

před zahájením trestního stíhání, jsou tedy v případě pořizování

či získávání evidence telekomunikačního provozu povinny postupovat

přiměřeně podle § 88 trestního řádu, resp. podle § 36 zákona č.

283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, s tím,

že pojem "záznam" se vztahuje také na údaje získané evidováním

telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétní osobě nebo

osobám. Touto ústavně konformní interpretací citovaných ustanovení

lze dosáhnout účinné kontroly před neoprávněnými zásahy do daného

základního práva ze strany státních orgánů, když současně nebude

vyloučena pro tyto orgány možnost pořizovat nepochybně často

nezbytný typ důkazů pro plnění svých funkcí, a to případně do doby

přijetí specifické právní úpravy ohledně pořizování těchto údajů.

Obecné soudy tedy v daném případě pochybily, když připustily,

že důkaz registrací telekomunikačního provozu byl do spisu nejen

zařazen, ale také jako důkaz proveden a následně v jejich

rozhodnutích hodnocen.

Konečně je pak třeba uvést, že použití materiálů - žádosti

Úředního soudu v Koblenzi a Ministerstva spravedlnosti Rakouské

republiky o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do těchto

států, jako důkazů svědčících pro závěr o vině stěžovatele, je

v rozporu s principem presumce neviny, neboť tyto materiály se

týkají věcí, v nichž stěžovatel doposud pravomocně odsouzen nebyl.

Závěrem tak Ústavní soud konstatuje, že v řízení

předcházejícím napadeným rozhodnutím obecných soudů došlo

k některým procesním pochybením, a v jejich v důsledku

i k nedostatečné ochraně ústavně zaručených práv, zejména práva na

spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů,

a tak v zásadě není ani oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční

činnosti tím, že by sám prováděl hodnocení důkazů. K takovému

zásahu by v dané věci došlo, kdyby Ústavní soud sám po vyloučení

shora uvedených důkazů provedl hodnocení důkazů zbývajících, a tak

v podstatě rozhodl i v otázce viny stěžovatele. Nikoli na Ústavním

soudu, nýbrž na soudech obecných, tedy je, aby po vyloučení těchto

procesně nepoužitelných důkazů znovu důkazní situaci zhodnotily

a vyvodily z ní odpovídající právní závěry.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že napadenými rozhodnutími

došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a to práva

na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a práv zakotvených

ve čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod. Proto

Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

vyhověl. Jsa veden zásadou minimalizace zásahů do pravomoci jiných

orgánů, pak podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil pouze

rozsudek vrchníhosoudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. srpna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru