Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 777/19 #1Usnesení ÚS ze dne 04.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
dovolání/přípustnost
zdravotnické zařízení
zdravotnické vyšetření
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.777.19.1
Datum podání04.03.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 7 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420

99/1963 Sb., § 237, § 243c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 777/19 ze dne 4. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. nezletilého D. Š. a 2. D. H., zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 30 Cdo 34/2018-462, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017 č. j. 3 Co 160/2015-400 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. června 2015 č. j. 16 C 273/2010-358, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Fakultní nemocnice Hradec Králové, sídlem Sokolská 581, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo na "spravedlivý proces" podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na spravedlivou náhradu škody podle čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, práva na nedotknutelnost osoby a soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny, jakož i práva, aby nejlepší zájem dítěte byl předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, kterou se každý z nich domáhal na vedlejší účastnici zaplacení nemajetkové újmy (spojené s úmrtím jejich matky) v částce 1 000 000 Kč, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků ani Česká republika nemají právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice žádnou svou povinnost (a právo stěžovatelů na ochranu osobnosti) neporušila, neboť při léčbě jejich matky, která zemřela 29. 11. 2008 na následky rakovinového onemocnění (konkrétně Ewingova sarkomu), péči nezanedbala, a to ani tím, že její vyšetření magnetickou rezonancí (MRI) provedla až dne 8. 11. 2007, resp. že postupovala lege artis. K argumentu stěžovatelů, že nebylo provedeno laboratorní vyšetření zánětlivých markerů (např. CRP), krajsky soud konstatoval, že to nemohlo být v přímé souvislosti s neodhalením uvedeného onemocnění.

3. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedený soud ve shodě s krajským soudem uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno ani protiprávní jednání vedlejší účastnice, ani příčinná souvislost mezi jakýmkoliv jejím jednáním a onemocněním matky stěžovatelů.

4. Proti tomuto rozsudku brojili stěžovatelé dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že námitka stěžovatelů, že se odvolací soud ve svém rozsudku nevyrovnal s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky, konkrétně neprovedení vyšetření zánětlivých markerů, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře tohoto (Nejvyššího) soudu.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že diagnostický postup vedlejší účastnice byl liknavý, nikoliv na úrovni současných poznatků lékařské vědy, čímž došlo ke snížení šance na včasné stanovení diagnózy a zahájení léčby Ewingova sarkomu u jejich matky. To snížilo její šanci na vyléčení, či alespoň dlouhodobé přežití. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na znalecké posudky znalce z odvětví neurologie MUDr. Jaroslava Střílka a znaleckého ústavu Lékařské fakulty v Plzni Univerzity Karlovy, jakož i na doporučený postup České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, dle nichž v případě déletrvajících bolestí zad je namístě provést laboratorní vyšetření zánětlivých markerů, psychiatrické vyšetření a zobrazovací vyšetření CT nebo MRI. Krajskému soudu pak vytýkají, že přes absenci výsledků laboratorního vyšetření zánětlivých markerů (především CRP), na jehož základě mohly být při nádorovém onemocnění zjištěny zvýšené hodnoty, k jejich tíži konstatoval, že neprovedení daného vyšetření nemohlo být v přímé příčinné souvislosti s dřívějším neodhalením zmíněného onemocnění.

6. Dále stěžovatelé poukazují na obsah odvolání, v němž namítali, že závěr krajského soudu odporuje provedeným důkazům i elementární logice (tedy kdyby dané vyšetření zjistilo abnormální výsledky, nebylo by to důvodem žádných dalších vyšetření, a k dřívějšímu odhalení nádoru by to přispět nemohlo), a zdůrazňují, že poukázali na § 6 odst. 2 ve spojení s § 3030 občanského zákoníku s tím, že je nutno vycházet z předpokladu, že výsledky těchto šetření by byly hrubě abnormální, a vedly by tak k dalším vyšetřením, která by pak vedla k dřívějšímu zjištění nádoru, a tedy i k dřívějšímu zahájení léčby s lepšími vyhlídkami pro jejich matku. Vrchnímu soudu vytýkají, že se daným rozporem nezabýval, k absenci vyšetření MRI argumentoval tak, že je ve druhém a třetím trimestru těhotenství kontraindikováno, ačkoliv ve znaleckém posudku uvedla, že takové vyšetření bylo skutečně relativně kontraindikováno ve druhém trimestru (od března 2007 do května 2007), ve třetím trimestru však nikoliv. Jde tedy o nové skutkové zjištění, které však nemá oporu v provedeném dokazování. Absenci vyšetření zánětlivých markerů pak vrchní soud interpretoval v jejich neprospěch, když uvedl, že to nepokládal za zásadní, neboť nelze dodatečně zjistit, zda by byly normální nebo ne, ač by tato skutečnost měla jít k tíži vedlejší účastnice.

7. Stěžovatelé dále citují z obsahu jimi podaného dovolání, konkrétně uvádějí dvě otázky, které Nejvyššímu soudu předestřeli (které se týkají vad odůvodnění rozhodnutí), s tím, že vrchní soud, ač jim dal za pravdu, že zvýšená hladina CRP je možná i při nádorovém onemocnění, se nevypořádal s jejich klíčovým argumentem, že pokud by vyšetření zánětlivých markerů bylo provedeno, a jejich hladina by byla zvýšená, vedlo by to pravděpodobně k dalším vyšetřením. Závěr vrchního soudu, dle něhož souvislost daného vyšetření se zjištěním Ewingova sarkomu nebyla prokázána, označili v dovolání za nelogický a také neodůvodněný, když z rozsudku nelze seznat, proč - pokud by výsledek tohoto opominutého laboratorního vyšetření mohl svědčit pro přítomnost nádorového onemocnění obecně - nemohl svědčit pro přítomnost jednoho z mnoha možných onemocnění, konkrétně pak výše uvedeného, resp. proč - pokud by abnormální výsledek vedl k provedení dalších vyšetření - by tato další vyšetření nemohla vést k dřívějšímu stanovení správné diagnózy. Nejvyššímu soudu pak vytýkají, že neuvedl, který ze tří důvodů odmítnutí dovolání předpokládaných § 243c odst. 1 o. s. ř. považoval za relevantní, z faktického hlediska z něho není patrno, kde bylo - jak uvedl Nejvyšší soud - "dostatečně vysvětleno", proč neprovedené vyšetření, ač mohlo iniciovat vyšetření další, k dřívějšímu zjištění Ewingova sarkomu přispět nemohlo. Závěrem stěžovatelé - v souvislosti s nutností aplikace čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte - poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1737/16 (N 124/86 SbNU 109).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí (ve stručnosti řečeno), že vedlejší účastnice pochybila, když jejich matce, která se u ní léčila s bolestí zad, neprovedly laboratorní vyšetření zánětlivých markerů a vyšetření MRI, v důsledku čehož nebyl včas odhalen Ewingův sarkom. Soudům nižších stupňů pak vytýkají, že jejich úvahy jsou v rozporu s elementární logikou, resp. že jejich závěry nejsou v napadených rozhodnutích řádně odůvodněny, konkrétně pak v otázce, zda mezi neprovedením prvně uvedeného vyšetření a včasným zjištěním daného nádorového onemocnění existuje příčinná souvislost. Stěžovatelé (zjevně) vycházejí z předpokladu, že postup vedlejší účastnice, která neprovedla výše uvedená vyšetření, resp. je neprovedla dříve, je třeba považovat za postup non lege artis, resp. že podmínka zmíněné příčinné souvislosti byla splněna.

11. Jak patrno z napadených rozhodnutí (resp. z obsahu soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal), léčebným postupem vedlejší účastnice v období od 6. 4. 2006 do 7. 11. 2007 se podrobně zabýval znalecký posudek Fakultní nemocnice Olomouc, z jehož závěrů plyne, že k žádnému pochybení (posuzováno ex ante) na straně vedlejší účastnice nedošlo. Nutno dodat, že těžiště tohoto znaleckého posudku spočívalo v řešení otázky, zda vedlejší účastnice nepochybila, když vyšetření magnetickou rezonancí (MRI), které mohlo dané onemocnění eventuálně odhalit, provedla až dne 8. 11. 2007. Z daného posudku přitom plyne, že pacientka trpěla bolestmi hrudní páteře, přičemž opakovaná RTG vyšetření a výsledky terapie potvrzovaly stanovenou diagnózu - recidivující vertebrogenní syndrom, resp. že zde nebyly žádné okolnosti, z nichž by bylo možné vyvodit, že příčinou zdravotních potíží by (také) mohl být Ewingův sarkom (a to za situace, kdy šlo o mimokostní šíření původně kostního zhoubného nádoru, které je běžným RTG vyšetřením nezjistitelné, a dané onemocnění je zcela raritní příčinou bolesti zad).

12. Uvedené znalecké závěry stěžovatelé zpochybnili znaleckým posudkem MUDr. Jaroslava Střílka, který shledal, že vedlejší účastnice nevyužila všech diagnostických prostředků, když neprovedla laboratorní vyšetření zánětlivých markerů (vedle vyšetření MRI a psychiatrického vyšetření, která se obecně doporučují). Z tohoto důvodu krajský soud nechal vypracovat revizní znalecký posudek znaleckým ústavem - Univerzitou Karlovou v Praze, Lékařskou fakultou v Plzni, jenž shledal závěry prvně uvedeného posudku (tedy že postup vedlejší účastnice, jde-li o vyšetření MRI, byl lege artis) zcela správnými.

13. Jde-li o otázku neprovedení laboratorního vyšetření zánětlivých markerů (např. CRP), stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že krajský soud sice správně vyšel z toho, že znalci takové vyšetření doporučili, ale že vadně uzavřel, že takové zjištění nemohlo být v přímé příčinné souvislosti s dřívějším neodhalením Ewingova sarkomu. Z revizního znaleckého posudku plyne, že vedlejší účastnice se sice odchýlila od běžného postupu (obecně), avšak bylo velmi nepravděpodobné, že by takové vyšetření přineslo spolehlivou informaci (viz str. 4 posudku MUDr. Jiřího Fiedlera, Ph.D.), resp. že zde není jednoznačná souvislost mezi neprovedením tohoto vyšetření a úmrtím pacientky (viz str. 6 posudku). Nutno dodat, že uvedený znalec svůj závěr o nesprávném postupu v dalších pasážích značně relativizuje, když poukazuje na to, že dokument "Doporučený postup pro praktické lékaře: Bolesti zad vertebrogenního původu", vydaný Českou lékařskou společností Jana Evangelisty Purkyně, kterého se stěžovatelé dovolávali a dovolávají, je třeba chápat jako nezávazné doporučení, a konstatuje, že je na konkrétní situaci a na zkušenosti lékaře, jak široké spektrum pomocných vyšetření zvolí (str. 5), z čehož lze usuzovat, že s ohledem na diagnostikované onemocnění nešlo o pochybení podstatné.

14. K otázce významu daného laboratorního vyšetření se pak v řízení před krajským soudem (a to na základě otázek samotných stěžovatelů) blíže vyjádřil další ze zpracovatelů revizního znaleckého posudku, MUDr. Jiří Polívka, CSc. Z jeho výpovědi plyne, že zvýšená úroveň CRP je možná i při nádorovém onemocnění, nejde však o specifický marker, výsledky takového vyšetření mohly být normální a abnormální, ve druhém případě by vedlo k dalším vyšetřením za účelem zjištění zdroje zánětu, a že sám by takového pacienta nejspíše poslal k praktickému lékaři, aby jej sledoval.

15. Z výše uvedeného lze dovodit, že dané vyšetření by bezprostředně k dřívějšímu odhalení Ewingova sarkomu nevedlo a že není ani zřejmé, že by tomu mohlo být zprostředkovaně, na základě případných navazujících vyšetření; jde tedy o možnost hypotetickou, nikoliv však pravděpodobnou. Závěr krajského a vrchního soudu, které neshledaly mezi neprovedením tohoto vyšetření a úmrtím matky stěžovatelů vztah příčinné souvislosti, tak nelze z hlediska ústavnosti považovat za vadný (tedy že by stál zcela bez opory v provedeném dokazování či dokonce s ním byl ve zjevném rozporu). Namítaná nepřesnost v rozsudku vrchního soudu, týkající se kontraindikace MRI v těhotenství, žádný význam z hlediska výsledku daného řízení nemá.

16. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelé v dovolání namítali, že rozsudek vrchního soudu je (ve stručnosti řečeno) nepřezkoumatelný, uvedený soud pak ve vztahu k výše předestřené otázce příčinné souvislosti, jež by mohla být z hlediska výsledku soudního řízení relevantní, námitku stěžovatelů posoudil a dospěl k závěru, že důvody, pro které odvolací soud nesouhlasil s náhledem stěžovatelů na existenci příčinné souvislosti mezi utrpěnou újmou a neprovedením vyšetření zánětlivých markerů (např. CRP), jsou dostatečně vysvětleny. Namítají-li stěžovatelé, že není zřejmé, jaký z důvodů odmítnutí dovolání uvedený v § 243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud uplatnil, z napadeného usnesení zřetelně plyne, že jím byla nepřípustnost podle § 237 o. s. ř., neboť se dle jeho názoru odvolací soud od (konkrétní) judikatury dovolacího soudu neodchýlil.

17. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelé dovolávají, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru