Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 776/18 #1Usnesení ÚS ze dne 27.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkškoda/náhrada
darovací smlouva
odůvodnění
interpretace
nemovitost
retroaktivita
Společné jmění manželů
excindační řízení
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.776.18.1
Datum podání05.03.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 42 odst.1

40/1964 Sb., § 143a

89/2012 Sb., § 3054

99/1963 Sb., § 267 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 776/18 ze dne 27. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Extra Gastro s. r. o., se sídlem Budějovická 2056/96, Praha 4, zastoupené Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2017 č. j. 20 Cdo 4827/2017-149, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. února 2017 č. j. 20 Co 11/2017-113 a proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. srpna 2016 č. j. 13 C 243/2015-75, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení a za účasti Radky Bukovanské, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka (dále rovněž "žalovaná") se podanou ústavní stížností domáhá zrušení všech, v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, která, podle jejího názoru porušila její ústavně zaručená práva, a to právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo na účinné opravné prostředky (čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva") a právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

U Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") probíhalo pod sp. zn. 13 C 243/2015 občanskoprávní řízení mezi žalobkyní Radkou Bukovanskou (dále jen "žalobkyně") a žalovanou obchodní společností Extra Gastro s. r. o (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") o vyloučení věci nemovité z exekuce, vedené proti povinnému Jiřímu Novákovi. Exekuci prováděl soudní exekutor Mgr. Dušan Šnaider, Exekutorský úřad Praha-západ pod sp. zn. 174 Ex 114/15, který byl pověřen prováděním exekuce Okresním soudem Praha - západ dne 16. 3. 2015 pod sp. zn. 207 EXE 5378/2015.

Rozsudkem okresního soudu ze dne 25. srpna 2016 č. j. 13 C 243/2015-75 bylo žalobě vyhověno.

Vyloučenou nemovitostí byla stavba rodinného domu Z., včetně příslušného pozemku v obci a kat. území L., D. (dále jen "předmětná nemovitost"). Oprávněnou v exekučním řízení byla stěžovatelka a povinným byl Jiří Novák, bývalý manžel žalobkyně, exekučním titulem byl notářský zápis ze dne 4. 12. 2014, jímž bývalý manžel žalobkyně uznal svůj dluh vůči žalovanému v celkové výši 1 798 000,- Kč z titulu náhrady škody způsobené žalovanému výkonem funkce jednatele žalovaného. Okresní soud konstatoval, že dne 17. 6. 2013 uzavřeli, v té době ještě manželé, smlouvu o zúžení společného jmění manželů. Z provedeného dokazování bylo mimo jiné zjištěno, že pozemek zastavěný předmětnou nemovitostí obdržela žalobkyně darem a byla jeho výlučnou vlastnicí. Na tomto pozemku vybudovala žalobkyně rodinný domek, jehož stavbu financovala z hypotéčního úvěru, který výlučně sama splácela. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že předmětná nemovitost je ve výlučném vlastnictví žalobkyně. K datu účinnosti nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se stavba rodinného domu stala součástí darovaného pozemku, který již byl ve výlučném vlastnictví žalobkyně.

Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 8. 2. 2017 č. j. 20 Co 11/2017-113 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž jeho potvrzující výrok vycházel z výsledků provedeného dokazování před soudem prvního stupně. Na projednávanou věc aplikoval jak příslušná ustanovení dříve platného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tak i zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 [§ 143 odst. 1 písm. a), § 143a odst. 1 a § 3054]. Na základě výše uvedených skutkových zjištění odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně získala pozemek, později zastavěný stavbou rodinného domu, do svého vlastnictví v roce 2012 darem od svého otce, tj. v době ještě před uzavřením manželství. Odvolací soud uzavřel, že nabytím účinnosti zákona č. 89/2012, občanský zákoník v platném znění, se ve smyslu ustanovení § 3054 o. z. stavba rodinného domu (rovněž ve vlastnictví žalobkyně na základě smlouvy o zúžení společného jmění manželů) stala součástí pozemku ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Exekuce byla však zahájena až poté, co se stavba stala součástí pozemku. Proto byl správný závěr soudu prvního stupně, že předmětnou nemovitost jako celek je nutné z exekuce vyloučit.

Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") rozsudkem ze dne 1. 12. 2017 č. j. 20 Cdo 4827/2017-149 dovolání žalované zamítl, přičemž potvrdil právní závěr obou soudů nižších stupňů.

III.

Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy spatřuje stěžovatelka v údajně nesprávném právním posouzení projednávané věci. Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem všech ve věci rozhodujících obecných soudů, neboť podle jejího názoru, pokud dluh vůči bývalému manželovi žalobkyně údajně vznikl v průběhu roku 2013, tedy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, je aplikace příslušných ustanovení "nového" občanského zákoníku na projednávanou věc "nepřípustnou retroaktivitou". Stěžovatelka je přesvědčena, že nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník "fakticky" přišla o možnost domoci se zhojení své pohledávky z majetku bývalé manželky svého dřívějšího jednatele - povinného.

Stěžovatelka namítá, že extrémně vadným výkladem právních předpisů obecnými soudy došlo i k porušení práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví.

IV.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V.

Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelky směřující proti napadeným rozhodnutím a vzhledem k tomu, že mohl zkoumat pouze namítanou protiústavnost, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky dále jen "Ústava"), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je také řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal.

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje převážně stejné námitky, které jako žalovaná strana a dovolatelka vznášela před obecnými soudy již v průběhu civilního sporu; týká se to zejména námitky údajné nepřípustné retroaktivity.

Těmito námitkami se obecné soudy náležitě zabývaly a přesvědčivě se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Zejména lze odkázat na odůvodnění rozsudku dovolacího soudu, v němž se na str. 5 pojednává o uplatněné námitce retroaktivity. Dovolací soud v rozsudku konstatuje, že nejde o nepřípustnou retroaktivitu, neboť exekuční příkaz prodejem nemovitých věcí nebyl vydán po právu. Ustanovení § 42 exekučního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2015 nebylo možno v posuzované věci aplikovat, protože stavba již v době vydání exekučního příkazu jako věc právně neexistovala; v exekuci prodejem nemovitých věcí nelze samostatně postihnout stavbu (nelze vydat exekuční příkaz) poté, co se stala součástí pozemku podle ustanovení § 3054, případně § 3058 odst. 1 o. z., a to bez ohledu na to, kdy vznikl dluh, pro nějž je exekuce vedena.

S těmito závěry obecných soudů Ústavní soud souhlasí a nemá, co by jim z ústavněprávního hlediska vytknul.

Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavní práva stěžovatelky. Odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jsou výstižná, komplexně odpovídají na námitky stěžovatelky a logicky srozumitelným způsobem vysvětlují všechny argumenty, které stěžovatelka v průběhu řízení těmto soudům předložila k posouzení.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru