Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 773/18 #2Nález ÚS ze dne 31.08.2018Splnění kritérií pro svěření nezletilého dítěte do střídavé péče pouze jako vodítko, nikoli jako příkaz obecným soudům rozhodnout o svěření do střídavé péče

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS Písek
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Opatrovník
styk rodičů s nezletilými dětmi
interpretace
výživné/pro dítě
rodina
rodiče
rodičovská zodpovědnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 144/90 SbNU 337
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.773.18.2
Datum vyhlášení11.09.2018
Datum podání05.03.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3, čl. 18, čl. 12 odst.2, čl. 9 odst.2

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 32 odst.6, čl. 36 odst.1, čl. 10 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 475 odst.1, § 469 odst.1

359/1999 Sb., § 51 odst.5 písm.a

89/2012 Sb., § 891 odst.1, § 907, § 908, § 892 odst.3, § 943, § 888


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Splnění kritérií pro nařízení střídavé péče je jen vodítkem pro rozhodování obecných soudů, takže jejich splnění nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že obecné soudy ústavně konformním postupem zváží všechny relevantní okolnosti a dospějí k jinému řešení. Obecné soudy musí své rozhodnutí náležitě odůvodnit a přihlédnout ke všem relevantním okolnostem konkrétního případu, mezi které patří především nejlepší zájem dítěte jako prioritní hledisko, ale i funkční vztahy mezi rodiči, v rodině, a to i po rozvodu manželství nebo rozpadu partnerských vztahů a snažit se nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 31. srpna 2018 zamítl IV. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ústavní stížnost stěžovatele R. A., ve které navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. listopadu 2017 č. j. 6 Co 865/2017-1515 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 16. února 2017 č. j. 1 P 40/2015-1074.

Narativní část

Okresní soud v Písku rozhodl napadeným rozsudkem o zamítnutí návrhu stěžovatele na svěření nezletilé dcery do střídavé péče a rozsáhle upravil styk stěžovatele s nezletilou dcerou. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) v převážně části zamítl. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které namítal zejména to, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly důkazy, které jim předložil, nesprávně zhodnotily předložené důkazy, nedostatečně zjišťovaly vlastní názor a přání nezletilé, nedostatečně přihlížely k minulosti matky a nesprávně aplikovaly kritéria při vhodnosti posuzování střídavé péče, jelikož podle názoru stěžovatele jsou splněna veškerá kritéria svěření nezletilé dcery do střídavé péče.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud nejdřív obecně zdůraznil, že střídavá péče není jediným možným způsobem úpravy péče rodičů k nezletilé, dokonce ani upřednostňovaným způsobem, a je proto nutné každý případ posuzovat individuálně. Zdůraznil také povinnost obecných soudů rozhodovat dle nejlepšího zájmu nezletilé a připomněl čtyři základní kritéria, které je nutné prozkoumat při rozhodování o střídavé péči s tím, že mezi tato kritéria nepatří přání konkrétního rodiče.

Ústavní soud se neztotožnil s názory stěžovatele. Ústavní soud uvedl, že důvodem pro nevyhovění návrhu stěžovatele na svěření nezletilé dcery do střídavé péče byly konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly obecné soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé péče. Splnění kritérií pro nařízení střídavé péče není obecným pravidlem, nýbrž jen vodítko pro rozhodování obecných soudů, takže nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že obecné soudy ústavně konformním postupem zváží všechny relevantní okolností. Těmi musí být zejména nejlepší zájem nezletilého dítěte jako prioritní hledisko, a dále funkční vztahy mezi rodiči, v rodině, a to i po rozvodu manželství nebo rozpadu partnerských vztahů. Dle Ústavního soudu obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí také nejsou v kolizi se zájmy nezletilé, naopak obecné soudy správně aplikovaly jako prioritní hledisko při rozhodování nejlepší zájem dítěte. Z těchto důvodu Ústavní soud návrh stěžovatele zamítl.

Ústavní soud se také vyjádřil k povinnosti kolizního opatrovníka hájit práva nezletilých v řízení před Ústavním soudem v souladu s nejlepšími zájmy nezletilé. Kolizní opatrovník není vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem, ale je povinen zastupovat nezletilou se znalostí jejích osobních poměrů, přičemž vedlejším účastníkem je právě nezletilá.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 773/18 ze dne 31. 8. 2018

N 144/90 SbNU 337

Splnění kritérií pro svěření nezletilého dítěte do střídavé péče pouze jako vodítko, nikoli jako příkaz obecným soudům rozhodnout o svěření do střídavé péče

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy - ze dne 31. srpna 2018 sp. zn. IV. ÚS 773/18 ve věci ústavní stížnosti R. A., zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem třída Přátelství 1960, Písek, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. listopadu 2017 č. j. 6 Co 865/2017-1515 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 16. února 2017 č. j. 1 P 40/2015-1074 o zamítnutí stěžovatelova návrhu na svěření nezletilé dcery do střídavé péče rodičů, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku jako účastníků řízení a 1. nezletilé G. A., zastoupené opatrovníkem městem Písek, se sídlem Velké náměstí 114/3, Písek, a 2. E. B. G., zastoupené JUDr. Kateřinou Soukupovou, advokátkou, se sídlem U Malše 8, České Budějovice, jako vedlejších účastníků řízení.

Výrok

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále dle stěžovatele došlo k zásahu do jeho práv dle čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále dle stěžovatele došlo též k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a také čl. 5, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem v Písku (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 1 P 40/2015 se podává, že tento soud rozhodl napadeným rozsudkem o změně úpravy rodičovské odpovědnosti k 1. vedlejší účastnici (dále též "nezletilá") a výživného, o zvýšení výživného na nezletilou a o změně úpravy styku otce s nezletilou takto: Návrh otce, aby bylo rozhodnuto o střídavé péči u nezletilé, se zamítá (výrok I); návrhy 2. vedlejší účastnice (dále též "matka"), aby bylo rozhodnuto o zvýšení výživného na nezletilou, a otce, aby bylo rozhodnuto o snížení výživného na tutéž nezletilou, se zamítají (výrok II); otec je oprávněn stýkat se s nezletilou kromě styku upraveného v rozsudku okresního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. j. 1 Nc 216/2011-374 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 3. 2014 č. j. 6 Co 1476/2013-523 ve větě páté ještě také v každém sudém kalendářním roce od 9.00 hod. prvého dne jarních prázdnin do 18.00 hod. posledního dne jarních prázdnin připadajících na okres Písek. Dále je otec oprávněn stýkat se s touto nezletilou vždy po dobu 14 dní v červenci každého roku a po dobu 14 dní v srpnu každého roku, přičemž matce sdělí písemně do 30. 4. každého roku, kdy tento styk bude konán, včetně času předání a odevzdání nezletilé matce. Otec je dále oprávněn stýkat se s nezletilou vždy v každém sudém kalendářním roce od 24. 12. od 9.00 hod. do 25. 12. do 18.00 hod. a v každém lichém kalendářním roce od 26. 12. od 9.00 hod. do 30. 12. do 18.00 hod. a dále je oprávněn stýkat se s touto nezletilou také v každém lichém kalendářním roce o velikonočních prázdninách od prvního dne těchto prázdnin od 9.00 hod. do posledního dne prázdnin do 18.00 hod (výrok III); styk otce s touto nezletilou stanovený v rozsudku krajského soudu ze dne 25. 3. 2014 č. j. 6 Co 1476/2013-523 ve třetí větě výroku, a to vždy každou středu v lichém kalendářním týdnu, se ruší. Práva a povinnosti rodičů při úpravě styku stanovená v uvedeném rozsudku krajského soudu ze dne 25. 3. 2014 v páté až osmé větě výroku zůstávají zachovány (výrok IV); v průběhu jarních, velikonočních, letních a vánočních prázdnin neplatí běžná úprava styku otce s nezletilou dle rozsudku krajského soudu ze dne 25. 3. 2014 č. j. 6 Co 1476/2013-523 ve větě páté (výrok V); návrh otce, aby bylo rozhodnuto o změně kolizního opatrovníka nezletilé Městského úřadu Písek, se zamítá (výrok VI). Dále okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VII a VIII).

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu ve výrocích I, II, IV a V potvrdil (výrok I). Rozsudek okresního soudu ve výroku III ohledně styku otce s nezletilou v době jarních, letních, vánočních a velikonočních prázdnin byl potvrzen, ohledně běžného styku se rozsudek okresního soudu pak změnil tak, že otec je oprávněn počínaje právní mocí tohoto rozsudku se s nezletilou stýkat každý sudý týden v roce od středy od 17.00 hod. do neděle do 18.00 hod. V tom změnil rozsudek krajského soudu ze dne 25. 4. 2014 č. j. 6 Co 1476/2013-523 (výrok II). Dále zastavil řízení o odvolání otce proti výroku VI rozsudku okresního soudu (výrok III) a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti nejprve shrnul svůj pohled na skutkový stav v projednávané věci a poté zdůraznil, že obecné soudy se zcela nedostatečně zabývaly důkazy a tvrzeními, která soudům stěžovatel opakovaně předkládal. Oba soudy se zaměřily na pouhou aplikaci právních předpisů, aniž by komplexněji posuzovaly celou věc. Soudy dále nedostatečně hodnotily jednotlivé důkazy s ohledem na jejich váhu a nezabývaly se podstatnými skutečnostmi. V konkrétním případě tato pochybení činí rozhodnutí soudů nepřezkoumatelnými. Dále oba soudy odmítly provést důkazy jím navrhované, a to bez odůvodnění, které by neprovedení těchto důkazů dostatečně opodstatňovalo. Stěžovatel zejména namítá, že nebyly oprávněny odmítnout důkaz, který by byl nezbytný pro zjištění základních předpokladů posouzení střídavé péče, a to zejména z hlediska úrovně komunikace mezi rodiči a manipulace s nezletilou.

5. Stěžovatel dále tvrdí, že okresní soud řádným způsobem nezjišťoval vlastní názor a přání nezletilé. Krajský soud se toto zjištění snažil provést pohovorem s nezletilou, avšak de facto nezletilá v rámci tohoto pohovoru pouze "odkývala" to, co jí bylo navrženo předsedkyní senátu, aniž by bylo zjišťováno, co přesně chtěla nezletilá vyjádřit tím, že si přeje být 14 dní u stěžovatele a 13 dní u matky. Stěžovatel dále poukazuje na to, že soudy zcela nesprávně a nedostatečně přihlížely k minulosti matky a jejímu chování vůči stěžovateli a jeho rodinným příslušníkům, kdy na ně opakovaně podávala trestní oznámení, která se následně ukázala jako neodůvodněná. Nijak nebylo bráno v potaz tvrzení samotné nezletilé, že v rodině stěžovatele je jí při zlobení domlouváno, kdežto v rodině matky je na ni křičeno, a že s ní bylo v minulosti ze strany matky manipulováno (viz posudek Mgr. Šnorka pořízený v rámci trestního řízení proti stěžovateli). S ohledem na shora uvedené krajský soud svým nesprávným postupem zcela zjevně porušil právo na spravedlivý proces nezletilé a stěžovatele.

6. Stěžovatel dále obsáhle odkazuje na nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se střídavé péče, jejíž aplikace se domáhá na svůj případ, a konstatuje, že soudy zcela nedostatečně zhodnotily přání nezletilé, která by chtěla být přinejmenším po stejnou dobu u stěžovatele a stejnou dobu u matky. Soudy též nedostatečným způsoben aplikovaly zákonná kritéria při posuzování vhodnosti střídavé péče. Při důsledném zhodnocení těchto kritérií ve věci stěžovatele, matky a nezletilé vyplývá jednoznačná vhodnost střídavé péče pro nezletilou. Stěžovatel o nezletilou projevuje opravdový dlouhodobý zájem a mezi stěžovatelem a nezletilou existuje pokrevní pouto. Stěžovatel výslovně opakovaně prohlásil, že v případě vyslovení přání nezletilé nemá jakýkoli důvod, proč by jí bránil v kontaktu s matkou, pokud bude nezletilá právě v jeho péči. V tomto případě má stěžovatel za to, že jak on coby biologický otec, tak matka projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem. Subjektivní kritérium pro střídavou péči je tedy zcela jistě naplněno. V případě objektivních kritérií má rovněž stěžovatel za to, že jsou také naplněna. Stěžovatel zdůrazňuje, že nebylo dostatečným způsobem zkoumáno, kdo je původcem nevhodné komunikace mezi stěžovatelem a matkou, případně jak by mohly obecné soudy přispět ke zlepšení této komunikace. Dále obecné soudy absolutně nevzaly v potaz závěr Ústavního soudu, že samotná střídavá péče může být impulsem k lepší spolupráci mezi rodiči.

7. Stěžovatel uzavírá, že ve světle výše uvedeného nic nebrání tomu, aby bylo vyhověno jeho návrhu na svěření nezletilé do střídavé péče, neboť naprosto dostatečným způsobem splňuje veškerá kritéria, byť v některých převyšuje matku. Dle něj neexistuje žádná možnost (negativní kritérium), aby soudy zamítly návrh otce. Obecné soudy postupovaly ve svých rozsudcích zcela rozdílně a ignorovaly nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Ačkoliv oba soudy konstatují špatnou komunikaci mezi rodiči, ani jeden z nich nezkoumal její příčiny a ani to, zda zde nedochází ke zneužití postavení rodiče, který má dítě ve své péči. Žádný z těchto soudů se ani nepokouší pomocí vhodných opatření komunikaci mezi rodiči zlepšit, například ve formě nařízení mediace či nařízení alespoň minimální písemné komunikace týkající se dítěte, a ani neuvažují o tom, že samotná střídavá péče může být impulsem ke zlepšení komunikace a lepší spolupráci rodičů (a to zvlášť za situace, kdy matka se neustále odvolává na pravomocná rozhodnutí soudů - tj. pokud by došlo k nařízení střídavé péče, matka by se tomu dle svých slov podrobila a zcela pravděpodobně by zlepšila komunikaci). S ohledem na shora uvedené stěžovatel neví, jak tuto komunikaci zlepšit, když tato špatná komunikace vyplývá ze strany matky, a soudy v tomto směru nepřijaly žádné opatření, kterým by se snažily oba rodiče donutit k lepší spolupráci. Samotným odkazem na špatnou komunikaci soudy otce vystavily situaci, kdy není schopen zajistit dosažení tohoto kritéria přes bojkot matky. Soudy tak vyloučily možnost stěžovatele domáhat se svěření do střídavé péče obou rodičů a tuto možnost tak vylučují i do budoucnosti (nelze předpokládat, že by matka sama od sebe změnila způsob komunikace s otcem). Stěžovatel má dále za to, že oba soudy naopak umožnily matce, aby jednala stejně a ne-li hůře, neboť jí garantují, že otec za současné situace se de facto nedomůže žádné další změny. Nezletilá je na stěžovatele zvyklá, má ho ráda, vždy se na něj těší, a stěžovatel je schopen nezletilé zajistit vynikající výchovné prostředí pro její další rozvoj. Stěžovatel se dále domnívá, že rozhodnutí o střídavé péči by nadále mohlo zlepšit postoj matky vůči němu a zvýšit spolupráci matky se stěžovatelem při domluvě o výchově nezletilé, čímž by došlo i ke zlepšení vzájemné komunikace, pročež navrhuje zrušit napadená rozhodnutí.

III. Vyjádření účastníků řízení, vedlejších účastníků řízení a replika stěžovatele

8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejším účastníkům řízení.

9. Okresní soud ve svém vyjádření konstatoval, že argumentace stěžovatele není případná a soud se v podrobném řízení důkladně zaobíral všemi důkazy, které byly prováděny ve spise včetně znaleckého posudku. Obdobně je možné hodnotit činnost odvolacího soudu, který nad rámec běžně prováděných důkazů konal i úkony běžně neprováděné (specifický výslech nezletilé ve školském zařízení). Na základě toho je možné vyvodit, že soud věnoval patřičnou pozornost řádnému vyřízení návrhu účastníků této opatrovnické věci, a i přes nesouhlasné názory stěžovatele, které opíral i o podrobnou citaci judikatury Ústavního soudu či dalších soudů, není možné dát stěžovateli za pravdu v jeho stanoviscích.

10. Krajský soud ve svém vyjádření zcela odkázal na skutková zjištění, z nichž při svém rozhodování vyšel, a na právní posouzení věci, jak tato vyplývají z odůvodnění jeho rozhodnutí. Poukazuje na skutečnost, že ve věci konal čtyři jednání, a to dne 20. 7., 19. 9., 12. 10. a 7. 11. 2017. Při jednáních doplnil dokazování, a to v podstatě nadstandardním způsobem. Odvolací soud vedle doplnění dokazování listinnými důkazy tak, jak jsou konstatovány v odůvodnění jeho rozhodnutí, provedl důkaz i nahrávkami otce, kde se většinou jedná o nahrávky rozhovoru otce s nezletilou, ale i o nahrávku telefonického hovoru mezi nezletilou a její matkou ze dne 17. 8. 2017, kdy nezletilá byla u otce na dovolené a matka jí volala. Při jednání dne 19. 9. 2017, kde nahrávkami byl proveden důkaz, otec k dotazu soudu, z jakého důvodu opakovaně se v nahrávkách vrací k tomu, zda nezletilá chce být u něho 14 dní a u matky týden a opakovaně jí v podstatě zkouší z toho, zda je více 10 nebo 14 dnů a naopak, otec uvedl, že se ptal jenom proto, že se chtěl ubezpečit, že je to skutečně názor nezletilé a v podstatě opakování je matka moudrosti. Po jednání dne 19. 9. 2017 se odvolací soud rozhodl pro osobní pohovor s nezletilou, a to ve školském zařízení, kde senát odvolacího soudu dne 11. 10. 2017 nezletilou navštívil. Aby se rodiče navzájem opět neosočovali z manipulace s nezletilou tím, u kterého z rodičů byla těsně před pohovorem, žádný z rodičů nebyl o pohovoru předem informován. Za velmi podstatné odvolací soud z provedeného pohovoru s nezletilou považuje zjištění, že nezletilá neví, kolik dní má měsíc, kolik dní chodí v týdnu do školy, a tedy nemá odpovídající pojem o času pro to, aby byla schopna si uvědomit, co by pro ni představovala střídavá péče tak, jak jí to napadlo samotnou, tj. 14 dní u otce a 13 dní u matky, nebo 14 dní u otce a 8 dní u matky, nebo střídavá péče po týdnu, jak se jí domáhá otec. Nezletilá uvedla, že taťka jí říkal, že když už by se jí po mamince stýskalo, tak by jí k mamince dovezl. Taťka se jí opakovaně ptal, jak to chce, že to hned zapomene. Za situace, kdy odvolací soud z pohovoru s nezletilou nabyl přesvědčení, že nezletilá není schopna si představit, co by pro ni představovala střídavá péče po týdnu, ale má zájem na rozšíření styku, nabídl nezletilé takové rozšíření styku, který byl navázal na dosud upravený víkendový styk, aby byl odpovídající v takovém rozsahu, aby nezletilá jej z časového hlediska pochopila a byla s ním srozuměna. Reakce nezletilé na zvážení takové možnosti byla naprosto spontánní ve smyslu souhlasu s tímto řešením. Tímto vysvětlením odvolací soud reaguje na stěžovatelovu námitku, že předsedkyně senátu nevhodně předestřela nezletilé při pohovoru možný rozsah styku. Dále odvolací soud k námitkám stěžovatele v ústavní stížnosti uvádí, že důvodem zamítnutí návrhu navrhovatele na změnu péče o nezletilou ve smyslu střídavé péče rodičů po týdnu není jenom názor nezletilé, ale především nadále přetrvávající velmi špatná komunikace mezi rodiči. Pokud stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že podrobně nezkoumal příčinu problematické komunikace mezi stěžovatelem a matkou, pak odvolací soud odkazuje na závěry znaleckého posudku, kde je jednoznačné, že se otázkou kvality komunikace mezi rodiči znalec zabýval a učinil závěr o tom, že kvalitní komunikace mezi rodiči nezletilé není v zásadě možná pro zcela zásadní nedostatek vzájemné důvěry a respektu k druhému. Navíc dle názoru odvolacího soudu k vylepšení komunikace mezi rodiči nepřispívá ani nahrávání nezletilé otcem v průběhu styku nezletilé u otce, k čemuž má matka zásadní výhrady. Při jednání odvolacího soudu dne 12. 10. 2017 bylo otci zdůrazněno, že nezletilá mu do současné doby skutečně věří, a věří mu tedy, že pokud říká, že ji nenahrává, že ji nenahrává. Otci bylo zdůrazněno nebezpečí, že pokud nezletilá časem zjistí, že otec v tom pokračuje, že mu přestane věřit a samozřejmě může to mít dopad na její vztah k němu, ale i dopad na její psychiku. Odvolací soud zdůrazňuje, že je přesvědčen o tom, že rozhodl v nejlepším zájmu nezletilé a respektoval udržování pravidelného osobního kontaktu nezletilé s oběma rodiči a výrazem toho je právě změna rozsudku soudu prvního stupně ohledně rozsahu styku otce s nezletilou ve smyslu jeho rozšíření.

11. Město Písek jako kolizní opatrovník nezletilé nejprve svým přípisem ze dne 10. 4. 2018 Ústavnímu soudu sdělilo, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka řízení.

12. Soudce zpravodaj navazujícím přípisem ze dne 9. 5. 2018 č. j. IV. ÚS 773/18-102 upozornil kolizního opatrovníka nezletilé, že dle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanoveními § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, § 892 odst. 3 a § 943 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nemůže-li dítě (z důvodů kolize zájmů v řízení) zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Připomenul, že postavení kolizního opatrovníka v řízení není postavením vedlejšího účastníka, který chrání podle své úvahy vlastní zájmy a je oprávněn se svého vedlejšího účastenství v řízení před Ústavním soudem vzdát. Kompetence (v tomto postavení v podobě povinnosti) kolizního opatrovníka (nikoli právo jako v případě právnické osoby) je zastupovat jako opatrovník se znalostí osobních poměrů zájmy nezletilého dítěte, v tomto případě G. A., která je právě tímto vedlejším účastníkem. Proto je povinností kolizního opatrovníka jako orgánu sociálně-právní ochrany dítěte v souladu s nejlepšími zájmy dítěte hájit práva nezletilé v řízení před Ústavním soudem, jak to plyne ze zvláštního předpisu [zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o sociálně-právní ochraně dětí")]. Tomuto požadavku neodpovídá procesní stanovisko města Písek ze dne 10. 4. 2018. Nadto § 51 odst. 5 písm. a) zákona o sociálně-právní ochraně dětí jednoznačně stranoví: "Orgán sociálně-právní ochrany je povinen na žádost poskytnout soudu a správnímu úřadu údaje potřebné pro občanské soudní řízení a správní řízení." Podle § 63 zákona o Ústavním soudu toto ustanovení platí i pro řízení před Ústavním soudem. Soudce zpravodaj upozornil kolizního opatrovníka na možné následky plynoucí pro něj z § 61 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a opětovně jej vyzval k vyjádření k podané ústavní stížnosti, a to ve lhůtě 15 dnů.

13. Město Písek následně tomuto požadavku vyhovělo. Jako opatrovník následně ve svém vyjádření uvedlo, že obecné soudy při zajištění důkazních prostředků rozhodovaly o způsobu dokazování tak, aby dostatečně zjistily skutkový stav věci v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, z něhož dospěly k udržitelným právním závěrům. Otcem navrhovanou střídavou péči o nezletilou nepovažuje za jediné možné východisko v posuzované věci a je přesvědčeno o tom, že obecné soudy rozhodovaly v souladu se zájmy nezletilé za současného respektování práv všech účastníků předmětného soudního řízení.

14. Druhá vedlejší účastnice ve svém vyjádření odkázala v plném rozsahu na své závěrečné vyjádření ve věci adresované krajskému soudu ze dne 26. 10. 2017, které citovala, a shrnula, že s ohledem na celé provedené řízení, veškeré provedené důkazy a především s ohledem na aktuální situaci a zjištění, názory odborníků si matka dovoluje vznést úvahu, zda otec splňuje potřebné výchovné předpoklady pro široký styk s nezletilou dcerou, kdy jeho chování vůči nezletilé, pokud jde o tlak ohledně střídavé péče, výslechy nezletilé na toto téma, nahrávání si nezletilé, jsou pro nezletilou neúnosně zatěžující, ve svých důsledcích negativně ovlivňující psychiku dítěte, a tedy poškozující nezletilou. Matka je tak názoru, že výchovné předpoklady otce by v případě pokračování řízení měly být předmětem nového odborného aktuálního posouzení. I s vědomím toho, co matka právě uvádí a navrhuje, je i nadále toho názoru, stejně jako v závěru odvolacího řízení, že v zájmu nezletilé je uklidnění situace, ukončení všech soudních sporů, stabilizace obou prostředí, kde se nezletilá nachází, a především přehodnocení svého chování otcem a upuštění od nevhodných praktik, kterých se vůči nezletilé dopouští.

15. Stěžovatel ve svých replikách na výše uvedená vyjádření setrval na své argumentaci a zdůraznil, že odmítá jakékoliv obvinění z toho, že by měl nezletilou ovlivňovat. Chce znát názor nezletilé, chce, aby se vyjádřila, co chce, a co nikoliv. K jejím přáním přihlíží. Bez konzultace s dcerou není možné zjistit její názor. Pokud se nezletilá vyjádří, že chce být u otce déle, stěžovatel jedná v souladu s jejím přáním (toto je i v jeho zájmu). Stěžovatel tak touto stížností prosazuje i zájmy nezletilé. Stěžovatel má dále za to, že případná střídavá péče by mohla vést k tomu, že se matka naučí se stěžovatelem komunikovat. Komunikace vázne na straně matky, matka otce neinformuje či ho informuje velice kuse (na další dotazy nereaguje) anebo ho odkazuje na svoji právní zástupkyni. Příčina této nekomunikace není otci známa. Stěžovatel má za to, že matka by mohla zneužívat svoje postavení rodiče. Toto by mohlo být i důvodem k tomu, aby byla změněna výlučná péče. Otec však o výlučnou péči nechce usilovat, neboť má za to, že nezletilá by měla rozvíjet a upevňovat vztahy se svou matkou. Stěžovatel nikdy neusiloval o to, aby jakkoliv vyloučil matku ze života nezletilé (na rozdíl od matky). Stěžovatel má tak za to, že střídavá péče je v zájmu nezletilé. K vyjádření opatrovníka nezletilé sdělil, že opatrovník dle otce nikdy nehájil práva a oprávněné zájmy nezletilé vůči stěžovateli, ale vždy ve shodě s matkou se spíše podílel na jejich oklešťování. Opatrovník rovněž nikdy nebral v úvahu judikaturu Ústavního soudu týkající se střídavé péče. S ohledem na vše výše uvedené má stěžovatel za to, že jeho ústavní stížnost je důvodná.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

17. Ústavní soud nenařizoval jednání, jelikož od tohoto jednání neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

18. Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů obecných, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklad, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425) či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

19. Ústavní soud na základě seznámení se se všemi vyjádřeními účastníků a s obsahem vyžádaného soudního spisu konstatuje, že v posuzované věci neshledal v postupu a v rozhodnutích obecných soudů takový zásah (o zásah však šlo) do základních práv stěžovatele či jeho nezletilé dcery, který by mohl být hodnocen jako kvalifikované pochybení ve formě jejich porušení, a jež by proto mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.

V.a) Obecná východiska pro řešení posuzované věci

20. Ústavní soud se k otázce rozhodování soudů o svěření nezletilých dětí do péče vyjadřoval ke střídavé péči opakovaně a velmi obšírně [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a tam citovaná rozhodnutí, případně v podrobnostech také srov. usnesení ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 791/16]. I když situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve střídavé péči obou rodičů, je vhodným řešením z hlediska proporcionality (nevyhnutelného) zásahu do ústavně zaručených práv rodičů a jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, nebo dokonce prioritní, ovšem tato priorita není v žádném případě zakotvena v zákoně (a to ani jako princip, natož jako pravidlo), a proto je úkolem obecných soudů, aby nalezly právě takové proporcionální řešení.

21. Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatele, podle něhož by měla být střídavá výchova vždy upřednostňována, neboť každý takový spor považuje za potřebné posuzovat individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem, s čímž koresponduje i jeho judikatura [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) a usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957), ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 582/15, ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15, ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1234/15, ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 4/15, ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 611/16 a další]. Nelze pominout ani skutečnosti, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátkém čase měnit, a tím i nově upravovat. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájmy dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Obecné soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči proto lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném, tak záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte (srov. např. usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18).

22. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů tykajícím se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, pak je - v souladu s výše uvedenými východisky jeho ústavněprávního přezkumu - třeba vzít v úvahu, že příslušnou zákonnou úpravou je realizována a konkretizována úprava ústavní (čl. 32 odst. 6 Listiny), přičemž úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy neporušily ústavnost zejména tím, že příslušné normy podústavního práva (srov. zejména § 888, § 891 odst. 1 a § 908 ve spojení s § 907 občanského zákoníku) interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem, tj. zda respektovaly (náležitě zohlednily) ústavně zaručené základní svobody (čl. 10 odst. 2 Listiny) a základní práva stěžovatele na rodinný život a na péči o děti (čl. 32 odst. 4 Listiny). Pokud však jde o stanovení samotného rozsahu styku a jeho modalit, toto ovšem je, jak je patrno z výše uvedeného, úkolem obecných soudů.

23. V tomto ohledu dále platí, že řízení před soudy má být konáno a přijatá opatření mají být činěna vždy z hlediska nejlepších zájmů dítěte a jejich sladění (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). To se nutně týká i rozhodování o úpravě styku dítěte s rodičem, jemuž nebylo svěřeno do péče. Ústavní soud vymezil základní (ústavněprávní) kritéria, na základě nichž by měl být "nejlepší zájem dítěte" zjišťován a posuzován [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), body 18 a násl.]; v případě, kdy obecné soudy rozhodují o úpravě styku, je nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů, a tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z nich, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn (střet dvou základních práv každého z rodičů). Takové uspořádání je zpravidla vždy v "nejlepším zájmu dítěte", přičemž odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu z množiny zájmů, které mají obecné soudy za úkol slaďovat. Konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány [viz nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), srov. i nález ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11 (N 52/64 SbNU 645), bod 29].

24. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v těchto řízeních vzít v potaz, patří zejména 1. existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, 2. míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby, 3. schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a 4. přání dítěte (srov. sub 23 citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 a rozhodnutí v něm uvedená).

25. Svěření dítěte do střídavé péče není při rozchodu rodičů automatické. Ústavní požadavek na takovéto řešení, jenž lze dovodit z čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, se uplatní pouze za předpokladu, je-li dán o střídavou péči skutečný a upřímný zájem ze strany obou rodičů (subjektivní kritérium) a je-li takovéto svěření v nejlepším zájmu dítěte (objektivní kritérium), což vyžaduje posouzení, zda jsou splněna nejen výše uvedená (sub 24) čtyři kritéria, nýbrž i kritéria další, jež mohou vyplynout ze specifických okolností konkrétního případu [např. kritéria Výboru pro práva dítěte formulovaná v Obecném komentáři č. 14 ze dne 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration, 2013, CRC/C/GC/14), kterými jsou např. péče o ochranu a bezpečí dítěte, příslušnost dítěte ke zranitelné skupině, právo dítěte na zdraví nebo jeho právo na vzdělání]. Mezi tato kritéria však nepatří nesouhlas jednoho z rodičů [např. nálezy ze dne 17. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 238/05 (N 15/40 SbNU 123), ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), zejména bod 28, nebo ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)]. V této souvislosti stojí za zmínku, že naše právní úprava (§ 907 občanského zákoníku; předtím § 26 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů) nevyžaduje ke svěření dítěte do střídavé péče souhlas obou rodičů. V platném občanském zákoníku je úmysl zákonodárce nevyžadovat takovýto souhlas vyjádřen ještě zřetelněji, neboť je výslovně požadován jen u svěření do společné péče (srov. § 907 odst. 1 poslední větu občanského zákoníku), zatímco v případě střídavé péče uveden není.

26. Jde-li o posuzování nejlepšího zájmu (nejlepších zájmů) dítěte, v případě splnění výše uvedených kritérií je namístě rozhodnout ve prospěch střídavé péče. Přesto mohou existovat pádné důvody, kdy tomu tak po právu (v nejlepším zájmu) nebude, když by to např. vzhledem k jeho specifickému či psychickému stavu představovala nepřiměřenou zátěž (dotčené dítě je nervově labilní nebo má Aspergerův syndrom - usnesení ze dne 15. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 2441/13), nebo když rodiče, kteří jinak naplňují relevantní kritéria zhruba ve stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte [např. nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289), usnesení ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2587/14 nebo nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)].

27. K otázce problematické komunikace mezi rodiči Ústavní soud shledává, že ve výjimečných případech může být důvodem bránícím svěření do střídavé péče i nevhodná komunikace mezi rodiči (kterou je třeba odlišit od nesouhlasu jednoho z rodičů se střídavou péčí, jenž přípustným důvodem naopak není). Absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita nemůže vést k vyloučení střídavé péče, neboť v takovém případě by se jednalo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů, která sleduje jen "boj o dítě", případně trýznění druhého rodiče prostřednictvím dítěte. Vyloučením střídavé péče pouze na základě nevhodné komunikace by se tak otevíral prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do péče. Soudy mají v takovém případě primárně povinnost zkoumat, z jakých důvodů je komunikace mezi rodiči nevhodná, a následně se pokusit pomocí vhodných opatření komunikaci mezi rodiči zlepšit, například ve formě nařízení mediace či nařízení alespoň minimální písemné komunikace týkající se dítěte. Na tomto místě se soud ztotožňuje se stěžovatelem, že již samotná střídavá péče totiž může být impulsem ke zlepšení komunikace a lepší spolupráci rodičů [srov. nálezy ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363) nebo ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167)], ale již se nemůže ztotožnit se stěžovatelem, že se obecné soudy touto otázkou důsledně nezabývaly.

28. Rodiče by neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak hledět především na jeho zájem být v péči obou z nich a hledat nejvhodnější způsob, jak mu vytvořit harmonické a láskyplné prostředí umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat. Je však nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte. Proto ve výjimečných případech, kdy ani pokusy o nápravu ze strany soudů neměly na zlepšení komunikace vliv, mohou soudy střídavou péči vyloučit. Musí přitom zjistit, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a zohlednit toto zjištění při jeho svěřování do péče pouze jednoho z nich. Dítě by pak mělo být svěřeno právě do péče toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem [nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), bod 32].

V.b) Řešení posuzované věci

29. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele ohledně nedostatků v dokazování a neobhajitelném úsudku soudů obou stupňů o nevhodnosti zavedení střídavé péče u nezletilé G. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) se řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům. Odvolací soud vedl dokazování velmi nadstandardně a důkladně a podle posouzení Ústavního soudu zcela správně interpretoval klíčový důkaz, a to pohovor s nezletilou konaný dne 11. 10. 2017 v ředitelně základní školy (protokol založen na č. l. 1475 až 1476 soudního spisu), kdy správně dovodil, že za situace, kdy nezletilá není schopna si představit, co by pro ni představovala střídavá péče po týdnu (jelikož neví, kolik dnů má měsíc - uvádí, že deset - neví, kolik dnů v týdnu chodí do školy apod.), ale má zájem na rozšíření styku s otcem, je takové řešení velmi široké úpravy styku, jak je nastaveno v napadeném rozsudku krajského soudu, za současné situace možným řešením, které není v rozporu s ústavními kautelami čl. 32 Listiny. Ústavní soud tedy shledává, že odvolací soud v souladu s právním názorem vyjádřeným např. v nálezu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18 (N 73/89 SbNU 121), že k porušení práva na soudní ochranu jednoho z rodičů podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde také tím, že obecný soud při posuzování nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nepřihlédne k právu dítěte zúčastnit se řízení v jeho věci, sdělit své stanovisko a být vyslyšeno v soudním řízení dle čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, nezletilou G. řádně vyslechl a výsledek tohoto pohovoru pak zcela správně interpretoval a promítl do obsahu napadeného rozhodnutí, pročež neporušil ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele.

30. Co se týče absence či nemožnosti komunikace mezi rodiči v nyní posuzovaném případě z obsahu napadených rozhodnutí i z obsahu celého soudního spisu, a ostatně i z písemných podání otce i matky v průběhu řízení o této ústavní stížnosti, jednoznačně vyplývá (jak mj. uvedl i kolizní opatrovník nezletilé v řízení před krajským soudem), že od počátku rozpadu vztahu rodičů nezletilé vládnou mezi rodiči nepřátelské vztahy, kvůli kterým rodiče nejsou schopni konstruktivně komunikovat a spolupracovat v záležitostech týkajících se nezletilé [např. úprava styku, osob přítomných při předání nezletilé, předání průkazu pojištěnce nezletilé, volby školského zařízení (k tomu ostatně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. III. ÚS 1760/18), návštěvy jednoho psychologa nezletilé oběma rodiči apod.]. Ke kvalitě komunikace mezi rodiči nenapomohla ani stabilita života obou rodičů, kteří mají oba již nové funkční vztahy a nové rodiny. Ze závěru znalce PhDr. Forsta vyplývá, že "není kvalitní komunikace mezi rodiči nezletilé v zásadě možná pro zcela zásadní nedostatek vzájemné důvěry a respektu k druhému". Důkazem těchto uvedených skutečností je fakt, že od května 2015 do července 2017, tedy od doby zahájení řízení návrhem otce, rozhodoval soud ve věcech úpravy styku nezletilé s otcem v sedmi případech formou předběžného opatření.

31. Z obsahu soudního spisu pak nelze dle Ústavního soudu dovodit, že by neschopnost komunikace byla toliko jen na straně matky, jak se snaží tvrdit stěžovatel, nýbrž z obsahu soudního spisu jednoznačně vyplývá, že problematický vztah mezi rodiči je oboustranný, tito se dosud nedokázali přenést přes své spory v minulosti, rodiče na sebe vzájemně útočí (a pokračují v tom ostatně i v řízení o ústavní stížnosti) a k narovnání poměru určitě nepřispívá ani nahrávání nezletilé otcem v průběhu styku nezletilé u otce, k čemuž má matka (podle Ústavního soudu pochopitelné) zásadní výhrady, a to navíc za situace, kdy otec dceři nepravdivě tvrdí, že ji nenahrává. Za této situace je pak nutno považovat stabilitu výchovného prostředí nezletilé za hodnotu, již je třeba nepochybně chránit, naopak kasační zásah Ústavního soudu do nyní nastavených poměrů po rozhodnutí krajského soudu je spojen se značným rizikem, že bude docházet ke vzniku dalších konfliktů, což se - prakticky vždy - negativně odrazí v poměrech nezletilého dítěte.

32. Důvodem pro nevyhovění návrhu stěžovatele na svěření nezletilé G. do střídavé péče tedy byly konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé výchovy. Styk otce s nezletilou dcerou probíhá po napadeném rozhodnutí krajského soudu, který rozhodl o rozšíření styku, v širokém rozsahu, a je tak zachována možnost upevňování a rozvíjení jejich vzájemných vztahů. Oba soudy (a zejména pak krajský soud) svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly. Napadené rozhodnutí krajského soudu není v kolizi se zájmy nezletilé, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl dle Ústavního soudu nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (srov. rovněž např. usnesení ze dne 3. 8. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1923/17), o čemž svědčí zejména důkladné odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, ale také celý obsah vyžádaného soudního spisu.

33. Ústavnísoud uzavírá, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].

34. Ústavnísoud shledává, že je na obou rodičích, aby respektovali nejlepší zájem své dcery (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), jemuž nyní podle přesvědčení Ústavního soudu odpovídá napadené rozhodnutí krajského soudu, a snažili se situaci zklidnit a urovnat.

35. Na základě shora uvedeného je tak možno konstatovat, že sice v posuzované věci došlo k zásahu do základního práva stěžovatele podle čl. 32 odst. 4 Listiny, tento zásah však nepřekročil meze určené v čl. 4 odst. 2 Listiny, takže nejde o porušení tohoto práva. Tvrzení stěžovatele o splnění kritérií pro nařízení střídavé péče tak Ústavnísoud nemohl přisvědčit, neboť nejde o obecné pravidlo, nýbrž jen vodítko pro rozhodování obecných soudů, takže splnění judikaturních předpokladů nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že obecné soudy ústavně konformním postupem zváží všechny relevantní okolnosti. Těmi musí být i funkční vztahy mezi rodiči, v rodině, a to i po rozvodu manželství nebo rozpadu partnerských vztahů. Ústavní soud nepopírá, že v některých případech může nařízení střídavé péče vést ke stabilizaci těchto vztahů a obnovení konstruktivní komunikace rozvedených rodičů, jak argumentuje stěžovatel. Z hlediska ústavní konformity je však podstatný jiný aspekt věci, tedy to, že z tohoto důvodu nelze požadovat, aby byla střídavá péče nařízena. Jestliže tedy obecné soudy takovému požadavku nevyhoví a svůj závěr náležitým způsobem odůvodní, nejde o porušení požadavků plynoucích z čl. 32 odst. 4 Listiny, a tím spíše z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

36. Ústavnísoud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl v celém rozsahu. Současně pro úplnost dodává, že zamítnutím této ústavní stížnosti nijak nepředjímá další případné rozhodování civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru