Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 772/15 #1Usnesení ÚS ze dne 02.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
újma
poučení
Poškozený
zasedání/veřejné
Adhezní řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.772.15.1
Datum podání14.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 238, § 229 odst.2, § 43 odst.3, § 2 odst.5, § 2 odst.6

45/2013 Sb.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 772/15 ze dne 2. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Michala Laušmana a 2) Jany Laušmanové, zastoupených Mgr. Martinou Houžvovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Slezská 103, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Tmo 18/2014 ze dne 27. 11. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasným návrhem, splňujícím podmínky dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení svých základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Stěžovatelé se coby poškození v trestním řízení domáhali náhrady škody a nemajetkové újmy, vzniklých v důsledku jejich fyzického napadení odsouzenými dne 18. 5. 2013. Stěžovatel 1) požadoval náhradu majetkové škody ve výši 1 529 Kč, náhradu škody na zdraví ve výši 6 720 Kč a náhradu nemajetkové újmy ve výši 400 000 Kč, stěžovatelka 2) požadovala náhradu majetkové škody ve výši 399 Kč, náhradu škody na zdraví ve výši 133 266 Kč, náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 37 614 Kč a náhradu nemajetkové újmy ve výši 600 000 Kč. V rámci adhezního řízení krajský soud přiznal stěžovateli 1) náhradu nemajetkové újmy ve výši 20 000 Kč a se zbytkem nároku jej odkázal na občanské soudní řízení, stěžovatelce 2) přiznal náhradu škody na zdraví ve výši 2 072 Kč a náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč a se zbytkem nároku ji odkázal na občanské soudní řízení. Odvolání stěžovatelů vrchní soud napadeným rozsudkem zamítl, pouze stěžovatelce 2) přiznal náhradu škody na zdraví ve výši 72 Kč (oproti částce 2 072 Kč přiznané krajským soudem), a to s odůvodněním, že jedna z obžalovaných v průběhu řízení stěžovatelce 2) uhradila na náhradě škody částku 2 000 Kč.

Stěžovatelé namítali, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, garantované zejména čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle stěžovatelů není napadené rozhodnutí v části týkající se jejich nároků coby poškozených dostatečně odůvodněno a jejich nároky byly krajským soudem odmítnuty blanketním způsobem, přičemž vrchní soud toto pochybení nijak nenapravil. Závěry vrchního soudu nemají podle stěžovatelů oporu v zákoně. Vrchní soud se podle nich rovněž dostatečně nevypořádal s uplatněnými námitkami, zejména s námitkou neproporčního zvýhodnění práv obviněných na úkor poškozených - v této souvislosti stěžovatelé poukazovali na situaci, kdy vrchní soud nevyhověl žádosti poškozených o odročení veřejného zasedání za účelem předložení nového znaleckého posudku k prokázání stěžovatelčina aktuálního zdravotního stavu. Tímto postupem měl vrchní soud porušit zásadu rovnosti účastníků, resp. stran řízení, a zároveň porušit právo stěžovatelky 2) domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Zásada rovnosti účastníků řízení měla být porušena i tím, že oba soudy v plném rozsahu zamítly důkazní návrhy stěžovatelů; provedené důkazy navíc hodnotily jednostranně a výlučně ve prospěch obžalovaných, čímž měly být porušeny rovněž základní zásady týkající se dokazování. Stěžovatelé konečně namítali, že obecné soudy je dostatečně neochránily před sekundární viktimizací.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 48 Tm 1/2013, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí, jakož i řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Stěžovatelé v prvé řadě namítali, že v řízení před soudy obou stupňů byly jimi uplatněné nároky negovány (sic!) bez zjevného odůvodnění a blanketním způsobem, a současně brojili proti způsobu, jakým se vrchní soud vypořádal s jejich důkazními návrhy, přičemž v jejich zamítnutí spatřovali porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Na úvod vlastního posouzení Ústavní soud považuje za vhodné učinit poznámku ohledně terminologické nepřesnosti, jíž se stěžovatelé v ústavní stížnosti dopustili. Jakkoli Ústavní soud chápe frustraci stěžovatelů ohledně způsobu, jakým byly jejich nároky v adhezním řízení vypořádány, odkázání stěžovatelů na řízení v občanskoprávních věcech ve smyslu § 229 odst. 2 trestního řádu neznamená zamítnutí či bagatelizování jejich nároků. Soud totiž postup dle § 229 odst. 2 trestního řádu volí zejména tehdy, pokud výsledky dokazování nepotvrzují nárok poškozeného v celém rozsahu nebo neposkytují podklad všem složkám uplatněného nároku, jak se stalo ve věci stěžovatelů (blíže viz RŮŽIČKA, M., PÚRY, F., ZEZULOVÁ, J. Poškozený a trestní řízení v České republice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 512). Skutečnost, že nároky stěžovatelů nebyly zcela uspokojeny v adhezním, resp. trestním řízení, proto bez dalšího nelze chápat tak, že nebudou uspokojeny vůbec.

Co se týká vlastních námitek stěžovatelů proti napadenému rozhodnutí, Ústavní soud se s nimi z níže uvedených důvodů nemůže ztotožnit. Oproti stěžovatelům zastává Ústavní soud názor, že napadené rozhodnutí vrchního soudu je odůvodněno pečlivě. Vrchní soud se vypořádal se všemi námitkami vznesenými v odvolání stěžovatelů - mj. také vysvětlil, proč nelze stěžovateli utrpěnou škodu a újmu považovat za následky rasově motivovaného útoku a toto promítnout do výše přiznané náhrady. Rovněž vysvětlil, proč nebyly provedeny stěžovateli navrhované důkazy, a to jak před soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím, a vypořádal se s námitkou o nerovném přístupu ke stěžovatelům na straně jedné a dalšímu poškozenému v projednávané trestní věci na straně druhé. Ústavní soud nemá tomuto vysvětlení z ústavněprávního hlediska co vytknout a zcela se ztotožňuje s argumentem uvedeným na str. 19 - 20 napadeného rozsudku, podle něhož bylo nutno výši škody utrpěnou dalším poškozeným zjistit i z úřední povinnosti, neboť na rozdíl od stěžovatelů činila výše škody součást trestněprávní kvalifikace daného skutku. Odkaz stěžovatelů na porušení čl. 37 odst. 3 Listiny je tak nepřípadný.

Ohledně námitky neprovedení stěžovateli navrhovaných důkazů a na ně navazujícího nesprávně zjištěného skutkového stavu Ústavní soud konstatuje, že také v tomto ohledu neshledává postup obecných soudů ústavně nekonformním. Vrchní soud se nedopustil procesního postupu v rozporu s trestním řádem, pokud nevyhověl návrhu na odročení veřejného zasedání, neboť za důležitou překážku bránící provedení veřejného zasedání ve smyslu § 238 ve spojení s § 219 odst. 1 trestního řádu nelze považovat důkazní návrh poškozených, jejž soud neakceptoval. Ústavní soud navíc k provádění a hodnocení důkazů v trestním řízení opakovaně připomíná, že pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255). V dané věci však k takové situaci nedošlo, a proto není dán prostor pro kasační zásah Ústavního soudu.

Stěžovatelům lze přisvědčit ohledně tvrzení, že v průběhu hlavního líčení před krajským soudem i veřejného zasedání před soudem vrchním nebyli poučeni ve smyslu § 43 odst. 3 trestního řádu o nutnosti doplnění podkladů pro rozhodnutí o jejich nároku. Ústavní soud nicméně považuje vysvětlení, jež stěžovatelům ohledně tohoto postupu poskytl v napadeném rozsudku vrchní soud, za dostačující. Jakkoli stěžovatelé mohou zastávat názor, že odročení hlavního líčení o-z jejich hlediska pouhé - dva měsíce, resp. veřejného zasedání o cca 30 dnů, nepředstavuje zásadní prodloužení trestního řízení, a není tak splněna podmínka pro postup dle ustanovení § 43 odst. 3 trestního řádu in fine, Ústavní soud v postupu, jaký obecné soudy zvolily, porušení principů spravedlivého procesu ani zakázanou libovůli nespatřuje, a proto ani tuto jejich námitku nelze považovat za opodstatněnou.

Stěžovatelé dále tvrdili, že v řízení nebyli dostatečně ochráněni před sekundární viktimizací, přičemž porušení zákazu sekundární viktimizace spatřovali zejména v nedostatečném zohlednění jejich nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu a na náhradu škody. K této části stížnostních námitek se Ústavní soud vyjádřil již výše a své závěry nebude opakovat. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že v hlavním líčení byla stěžovatelka 2) postupem dle § 209 odst. 1 trestního řádu vyslechnuta bez přítomnosti obžalovaných a krajský soud přijal opatření, aby se stěžovatelé v prostorách soudu nedostali k přímému kontaktu s obžalovanými. Současně vysvětlil, proč nevyhověl návrhu na provedení výslechu stěžovatele 1) shodným postupem jako v případě stěžovatelky 2). Stěžovatelům lze přisvědčit v tom, že krajský soud se dostatečně nevypořádal s otázkou, zda jsou stěžovatelé zvlášť zranitelnými oběťmi ve smyslu § 2 odst. 4 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákona o obětech trestných činů; dále jen "zákon č. 45/2013 Sb.") a zda jsou dostatečně naplněny podmínky stanovené § 17 zákona č. 45/2013 Sb. Případné konstatování protiústavnosti postupu krajského soudu by ovšem nemohlo nic změnit, neboť hlavní líčení již bylo ukončeno, a proto Ústavní soud i tuto námitku shledává neopodstatněnou.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelům se porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nezdařilo prokázat. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru