Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 772/07 #2Usnesení ÚS ze dne 04.02.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelPOLITICKÁ / VOLEBNÍ STRANA
STĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných /volební a hlasovací právo
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí ... více
Věcný rejstříkvolby/do zastupitelstev krajů
volby/do zastupitelstev obcí
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.772.07.2
Datum podání23.03.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 21, čl. 22

Ostatní dotčené předpisy

491/2001 Sb., § 60 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 772/07 ze dne 4. 2. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelů 1) Nezávislých demokratů, politické strany se sídlem v Praze 1, Dlouhá 12, 2) P. H. staršího, 3) RNDr. K. L., 4) A. D., zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2007 č. j. 31 Ca 202/2006-67, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 23. 3. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), jímž byl zamítnut jejich návrh na prohlášení neplatnosti hlasování a voleb do Zastupitelstva Městské části Brno - Starý Lískovec, konaných ve dnech 20. 10. 2006 a 21. 10. 2006.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že se jednalo o v pořadí druhé rozhodnutí krajského soudu v dané věci, neboť usnesení krajského soudu ze dne 20. 11. 2006 č. j. 31 Ca 202/2006-32, jímž byly volby do Zastupitelstva Městské části Brno - Starý Lískovec, konané ve dnech 20. 10. 2006 a 21. 10. 2006, prohlášeny za neplatné, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 787/06. Stěžovatelé se v úvodu vyjádřili k otázce aktivní a pasivní legitimace ve vztahu k řízení o ústavní stížnosti, přičemž v této souvislosti odkázali na obsah "příslušných souvisejících zákonů" a dále konstatovali, že stěžovatelé č. 1 a 2 jsou k podání ústavní stížnosti aktivně legitimováni z titulu svého účastenství v řízení, z nějž napadeného rozhodnutí vzešlo, zatímco aktivní legitimace stěžovatelů č. 3 a 4 je odvozena od skutečnosti, že tyto osoby byly zapsány do seznamu voličů v dotčeném volebním okrsku. Pasivně legitimovanými v řízení o ústavní stížnosti jsou pak dle názoru stěžovatelů všechny subjekty, které byly označeny za účastníky řízení v návrhu na vyslovení neplatnosti voleb, tzn. okrskové volební komise č. 211 až 224, Úřad městské části Brno - Starý Lískovec, Krajský úřad Jihomoravského kraje a Český statistický úřad, a to přesto, že se s jejich účastenstvím krajský soud v průběhu řízení ani ve svém rozhodnutí nikterak nevypořádal. Účastenství těchto subjektů na řízení před krajským soudem vyplývalo z § 90 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení se zákonem č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "volební zákon").

Krajskému soudu bylo v ústavní stížnosti vytýkáno, že porušil ústavně zaručené právo stěžovatelů č. 1 a 2 na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že zcela pominul řadu důkazních návrhů, které stěžovatelé za účelem prokázání jejich tvrzení o porušení volebního zákona v řízení vznesli. Z principů spravedlivého procesu, obsažených v hlavě páté Listiny, jakož i z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97 a III. ÚS 87/98), vyplývá, že soud je povinen rozhodnout o všech důkazních návrzích, které byly v řízení vzneseny a u těch, jimž nevyhoví, musí řádně odůvodnit, proč k jejich provedení nepřistoupil. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu lze přitom dovodit, že tento provedl pouze jediný důkaz, a to zkonstatováním části volební dokumentace, která nadto nebyla v rozporu se zákonem zapečetěna, a o tento jediný důkaz pak opřel své rozhodnutí. Důkazy, navržené stěžovateli, provedeny nebyly, přičemž v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela absentovaly důvody, pro něž se tak stalo. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelé spatřovali rovněž v nedostatku nestrannosti předsedkyně senátu JUDr. Jaroslavy Skoumalové, která udržovala nadstandardní vztahy s osobami, které podaly ústavní stížnost ve věci sp. zn. IV. ÚS 787/06, a zejména pak se zaměstnankyní - právničkou - Úřadu městské části Brno - Starý Lískovec, jíž přednostně sdělovala informace, týkající se řízení. Nadto bylo právnímu zástupci stěžovatelů č. 1 a 2 až dne 9. 2. 2007, tzn. v den, kdy bylo vydáno rozhodnutí ve věci samé, doručeno poučení o složení senátu 31 Ca pro rok 2007 a stěžovatelům tak byla odňata možnost na toto poučení jakkoliv reagovat, včetně eventuálního vznesení námitky podjatosti. Další pochybení krajského soudu, mající za následek porušení práva na spravedlivý proces, spočívalo dle stěžovatelů v tom, že se tento nevypořádal se skutečnostmi uváděnými v doplnění návrhu na zahájení řízení ze dne 5. 2. 2007 s odůvodněním, že po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání návrhu již nelze s ohledem na princip právní jistoty stížní body dále rozšiřovat. Toto tvrzení jednak neodpovídá platné právní úpravě a jednak jej sám krajský soud popřel v usnesení ze dne 20. 11. 2006 č. j. 31 Ca 202/2006-32, když své rozhodnutí opřel o skutečnost, která vůbec nebyla v návrhu na zahájení řízení uvedena.

Stěžovatelé rovněž podrobili kritice nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 787/06, v němž bylo mimo jiné konstatováno, že stěžovatelé údajně "ve svém návrhu jakékoli rozhodující důkazy k vyvrácení presumpce platnosti hlasování a voleb neuvedli a nepředložili a ani ze samotné volební dokumentace nelze dovodit objektivní příčinnou souvislost mezi volební vadou a neplatností voleb". Stěžovatelé měli za to, že výše uvedené tvrzení bylo jednak nesprávné, neboť v řízení před krajským soudem označili řadu důkazů, svědčících o závažném porušení volebního zákona, které ovšem nebyly soudem provedeny, a jednak si jeho prostřednictvím Ústavní soud v rozporu s proklamovanými principy svého rozhodování (nálezy sp. zn. I. ÚS 641/99, III. ÚS 501/04, I. ÚS 191/05 a další) sám přisvojil pravomoc obecného soudu a hodnotil provedené důkazy, a to aniž by hodnocení provedené krajským soudem bylo poznamenáno prvkem libovůle v důsledku absence akceptovatelného racionálního základu, jež by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod a jež by vyžadovalo zásah Ústavního soudu. Jinými slovy, za daných okolností neexistoval důvod, pro nějž by měl Ústavní soud závěry krajského soudu přehodnocovat. Ostatně sám Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 874/06 ze dne 14. 12. 2006 výslovně konstatoval, že mu ve věcech volebních nepřísluší postavení druhé instance, vybavené instrumenty úplného soudního přezkumu. Závěr, že Ústavní soud při vlastním hodnocení důkazů postupoval jako by byl další instancí v sytému obecného soudnictví, zjevně sdílel rovněž krajský soud, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že "Ústavní soud již skutkový stav vyhodnotil, byť, dle názoru zdejšího soudu, z pohledu práva jednoduchého" a že je tímto hodnocením krajský soud vázán.

V souvislosti s rozsahem dokazování stěžovatelé dovozovali, že došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť v ostatních řízeních, v nichž byla přezkoumávána platnost posledních voleb, byla důsledně a do všech podrobností zkoumána jednotlivá tvrzení navrhovatelů o údajných volebních vadách, zatímco v případě stěžovatelů se soud jejich námitkami vůbec věcně nezabýval a pouze formalisticky odkázal na předcházející nález Ústavního soudu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu nebylo patrno, zda soud vůbec nějaké důkazy provedl, a i kdyby tak učinil, porušil by ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces, neboť tito nebyli provádění důkazů přítomni a byli by tak zbaveni možnosti se k jednotlivým důkazům vyjádřit.

Dle názoru stěžovatelů došlo v důsledku vydání napadeného rozhodnutí taktéž k neoprávněnému zásahu do jejich ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 21 odst. 1, 3 a 4 a čl. 22 Listiny. Stěžovatelé vyjádřili přesvědčení, že posuzování důvodnosti návrhu na prohlášení neplatnosti voleb a hlasování náleží výlučně do kompetence krajského soudu, nicméně s ohledem na postup Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 787/06 považovali z opatrnosti za nutné upozornit na některé nově najevo vyšlé skutečnosti, týkající se předmětných voleb, a to konkrétně že kandidát za Občanskou demokratickou stranu, V. K., navštívil před volbami dům s pečovatelskou službou, kde prováděl volební agitaci, když sliboval obyvatelům domu zvýšení důchodů, budou-li volit jeho politickou stranu, dále že týž kandidát ovlivňoval voliče v době konání voleb přímo před místnostmi jednotlivých okrskových volebních komisí, dále že před volbami a v jejich průběhu probíhala, a stále probíhá, pomlouvačná kampaň směřující vůči stěžovateli č. 2 a tím i vůči stěžovateli č. 1, dále že je z usnesení Policie České republiky ze dne 20. 2. 2007 č. j. MRBM-16702/TČ-03-2006 zřejmé, že k tvrzené diskreditaci stěžovatele č. 2 protizákonným zveřejněním jeho rejstříku trestů skutečně došlo, byť se nezdařilo prokázat zavinění konkrétní osoby, že orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byly třetí osoby v souvislosti se svým nekalým jednáním v průběhu voleb vyviněny a aby naopak vše bylo obráceno proti stěžovateli č. 2, proti němuž bylo společně s jeho synem bezdůvodně zahájeno trestní stíhání, a konečně že redaktorka MF Dnes a V. K. působili na právního zástupce stěžovatelů kvůli jeho angažování se ve volebních věcech stěžovatelů, přičemž druhý jmenovaný mu dokonce vyhrožoval stížností k České advokátní komoře. Dle stěžovatelů byla všechna namítaná porušení volebního zákona, a to zejména ve svém souhrnu, natolik závažná, že zapříčinila, že konečný výsledek voleb neodpovídal skutečné vůli voličů.

Ve vztahu k tvrzenému porušení čl. 22 Listiny stěžovatelé uvedli, že zákonná úprava politických práv i její výklad musí chránit svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti, jakožto jednu ze základních náležitostí demokratického právního státu, proto je nezbytné, aby existovala možnost řádného přezkumu voleb. Řádný přezkum voleb dle názoru stěžovatelů není zajištěn za situace, kdy k prohlášení neplatnosti voleb a hlasování nepostačuje existence vady, s níž zákon neplatnost voleb či hlasování spojuje, nýbrž je třeba rovněž spolehlivě prokázat, že tato vada ovlivnila výsledek voleb, přičemž jediným důkazem, způsobilým tuto skutečnost prokázat, je výslech jednotlivých voličů, kterýžto však objektivně není možno provést. Stěžovatelé dále poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 1999 sp. zn. I. ÚS 508/98, a to v části, v níž se uvádí, že: "Ztráta všech volebních dokumentů musí jít nutně k tíži volební komise a zvolených poslanců, a nikoliv k tíži voličů. Podle názoru Městského soudu v Praze je totiž na volební komisi a zvolených členech zastupitelstva, aby byli schopni doložit řádný průběh voleb přinejmenším po dobu, kdy na základě stížnosti je soud oprávněn přezkoumávat osvědčení o zvolení členem zastupitelstva. Při ztrátě volebních dokumentů však řádný průběh voleb doložit nelze". Stěžovatelé dospěli na základě výše uvedeného k závěru, že neexistuje-li přezkoumatelná volební dokumentace, jako je tomu v projednávané věci, není ani možný řádný soudní přezkum voleb a nezbývá než prohlásit volby za neplatné. Stěžovatelé zdůraznili, opět s odkazem na již citovaný nález Ústavního soudu, že "volební zákon oprávněně chrání zájem voličů na správném provádění voleb a zvolení těch, kteří splňují předpoklady stanovené ústavními a zákonnými předpisy" a dále, že "jen takový výklad může skutečně chránit zájem voličů na správném provádění voleb a zvolení těch, kteří splňují předpoklady stanovené ústavními a zákonnými předpisy, jakož i střežit, aby i formální předpisy o volbách byly důsledně dodržovány a řádný průběh voleb byl beze zbytku zajištěn." Stěžovatelé rovněž upozornili na skutečnost, že v dané věci Ústavní soud považoval za relevantní například vadu ve vydávání obálek. Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 508/98 dospěl k závěru, že "nelze na prvním místě akcentovat subjektivní, osobní práva jednotlivců, ale objektivní podmínky, které mají chránit řádný průběh voleb. Jde o základní otázku objektivního ústavního práva, totiž o to, zda byly volby řádně provedeny, zda tím splnily poslání stanovené v čl. 5 a čl. 6 Ústavy ČR, totiž vyjádřit politickou vůli na základě svobodného hlasování při volné soutěži respektující základní demokratické principy, a zda jsou proto z hlediska demokratického zřízení věrohodné." Z hlediska interpretace tzv. jednoduchého práva pak stěžovatelé odkázali na věc vedenou u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 Ca 253/2006, v níž byla vyslovena neplatnost hlasování, přestože volební vady, které se v onom případě vyskytly, byly o poznání méně závažné než volební vady v projednávané věci. Ústavní soud přitom rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem potvrdil. S ohledem na zásadu právní jistoty a legitimního očekávání by měla být věc stěžovatelů posuzována obdobně.

Stěžovatelé dále uvedli, že jistou indicií, svědčící o nikoliv řádném průběhu voleb, je rovněž skutečnost, že zatímco po předchozích volbách měli stěžovatelé č. 1 a 2 v Brně-Starém Lískovci v zastupitelském sboru absolutní většinu, ve volbách právě proběhlých docílili výsledku podstatně horšího. Stěžovatelé namítli porušení čl. 21 odst. 4 v totožném rozsahu, v němž bylo shledáno u stěžovatelů ve věci sp. zn. IV. ÚS 787/06, přičemž podotkli, že dokud nebude o platnosti či neplatnosti voleb řádně rozhodnuto, měl by být respektován stávající stav, tzn. stěžovatelé by měli být ponecháni ve svých stávajících funkcích, do nichž byly v posledních řádných volbách zvoleni. V závěru své Ústavní stížnosti stěžovatelé zrekapitulovali své námitky vůči nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 787/06, spočívající v tom, že tento si měl přisvojit roli odvolací instance a napadené rozhodnutí krajského soudu přezkoumával z pohledu jednoduchého práva a hodnotil jednotlivé důkazy, aniž by tyto on sám či alespoň krajský soud provedl, a současně vznesli námitku podjatosti vůči všem členům IV. senátu, tzn. vůči jeho tehdejšímu předsedovi Miloslavu Výbornému a soudkyním Vlastě Formánkové a Michaele Židlické. V této souvislosti stěžovatelé konstatovali, že stěžovatel č. 2 byl v nálezu sp. zn. IV. ÚS 787/06 bez jakéhokoliv zkoumání souvislostí nařčen, že dostatečně nedohlížel na to, aby bylo s volební dokumentací nakládáno v souladu se zákonem. Stěžovatelé jsou naopak přesvědčeni, že kdyby tak stěžovatel č. 2 učinil a více se ve věci angažoval, nařkla by jej opozice z manipulace s volební dokumentací. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2007 č. j. 31 Ca 202/2006-67 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní soud usnesením ze dne 20. 6. 2007 č. j. IV. ÚS 772/07-20 rozhodl o námitce podjatosti, vznesené stěžovateli, tak, že soudci Vlasta Formánková, Miloslav Výborný a Michaela Židlická nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování v této věci; v řízení o ústavní stížnosti proto pokračoval IV. senát Ústavního soudu.

III.

Dříve než Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda byla ústavní stížnost podána včas, oprávněnými osobami, zda byla přípustná a zda splňovala další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom shledal, že ústavní stížnost byla, ve vztahu ke stěžovatelům č. 3 a 4, podána osobami zjevně neoprávněnými.

Dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Stěžovatelé č. 3 a 4 nebyli účastníky předmětného řízení před krajským soudem, jednalo se toliko o voliče, zapsané v seznamu voličů v dotčeném volebním okrsku, a nebyli proto ani aktivně legitimováni k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, které z tohoto řízení vzešlo. Ústavní soud k tomu podotýká, že ve věci sp. zn. IV. ÚS 787/06 sice považoval stěžovatele V. K., Mgr. K. D. a P. H. za osoby aktivně legitimované k podání ústavní stížnosti, přestože tito nebyli účastníky řízení před krajským soudem, nicméně závěry, k nimž dospěl ohledně aktivní legitimace výše uvedených osob, nelze v projednávané věci aplikovat. Ústavní soud v úvahách o aktivní legitimaci stěžovatelů ve věci IV. ÚS 787/06 vycházel z "potenciality účastenství v řízení o soudním přezkumu hlasování, voleb, případně volby kandidáta, dále z povahy soudního rozhodování ve volebních věcech, jakož i ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí obecného soudu se dotýká sféry základních práv stěžovatelů". Základní rozdíl mezi stěžovateli ve věci sp. zn. IV. ÚS 787/06 a stěžovateli č. 3 a 4 byl ten, že stěžovatelé ve věci sp. zn. IV. ÚS 787/06 tvrdili, že volby byly platné, zatímco stěžovatelé č. 3 a 4 se naopak domáhali prohlášení jejich neplatnosti. Zatímco u stěžovatelů ve věci sp. zn. IV. ÚS 787/06 byl zásah do jejich ústavně zaručených práv konstituován až rozhodnutím krajského soudu, jímž byly volby prohlášeny za neplatné, a ve vztahu k tomuto zásahu tito stěžovatelé nedisponovali žádnými jinými prostředky krom ústavní stížnosti, jimiž by mohli svá ústavně zaručená práva chránit, stěžovatelům č. 3 a 4, jestliže byli přesvědčeni o existenci volebních vad, nic nebránilo domáhat se v zákonné lhůtě u krajského soudu prohlášení neplatnosti voleb, případně se k takovému návrhu připojit. Jestliže tuto možnost nevyužili, nemohou následně "přistoupit" k ústavní stížnosti původních navrhovatelů. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ve vztahu ke stěžovatelům č. 3 a 4 ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

IV.

Ve vztahu ke stěžovatelům č. 1 a 2 byly splněny všechny podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti, k němuž Ústavní soud následně přistoupil. Za tímto účelem si vyžádal spis krajského soudu sp. zn. 31 Ca 202/2006. Poté, co Ústavní soud napadené rozhodnutí krajského soudu přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstatu ústavní stížnosti tvořila zejména polemika stěžovatelů s postupem Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 787/06, jemuž vytýkali, že sám a bez provedení jakýchkoliv důkazů vyhodnotil tvrzené volební vady jako nezpůsobilé ovlivnit výsledek voleb. Krajský soud se pak následně cítil hodnocením Ústavního soudu vázán a toto bez dalšího přejal, čímž zatížil své rozhodnutí stejnou vadou, mající ve svém důsledku za následek porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Ze skutečnosti, že nebylo vyhověno jejich návrhu na prohlášení neplatnosti voleb, pak stěžovatelé rovněž odvozovali zásah do svých ústavně zaručených práv obsažených v čl. 21 a 22 Listiny. Těmto tvrzením nemohl Ústavní soud přisvědčit.

V prvé řadě nelze odhlédnout od skutečnosti, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány a osoby a že proti takovým rozhodnutím není přípustný žádný řádný ani mimořádný prostředek, ústavní stížnost nevyjímaje. Jestliže se stěžovatelé, byť formálně prostřednictvím napadeného rozhodnutí krajského soudu, domáhají přehodnocení závěrů, k nimž Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 787/06 dospěl, resp. zpochybňují jeho postup v dané věci, nelze než takové námitky považovat za nepřípustné.

Nad rámec výše uvedeného je možno k otázce kompetence Ústavního soudu posoudit skutkový stav věci doplnit, že Ústavní soud je vždy vázán pouze petitem návrhu a nikoliv jeho odůvodněním. Současně platí, že Ústavní soud ve výjimečných případech nepřistoupí ke kasaci rozhodnutí obecného soudu, přestože shledá existenci vady, způsobilé založit protiústavnost napadeného rozhodnutí. Jedná se o případy, v nichž by kasační nález Ústavního soudu neměl pro stěžovatele žádný faktický přínos a pouze by prodloužil celkovou délku řízení a vedl ke vzniku dalších nákladů na straně stěžovatele (srov. např. judikaturu ve věcech zrušeného ustanovení § 243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - usnesení sp. zn. I. ÚS 254/04, II. ÚS 428/03 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy při rozhodování o ústavních stížnostech nepostupuje čistě mechanicky, nýbrž v rozumné míře zohledňuje i další okolnosti případu. S ohledem na mimořádnou závažnost rozhodnutí, které bylo ústavní stížností ve věci sp. zn. IV. ÚS 787/06 napadeno, a vzhledem k nutnosti rozhodnout v krátkém čase, Ústavní soud nad rámec odůvodnění ústavní stížnosti zkoumal, zda i přesto, že shledal závěry krajského soudu, týkající se volební dokumentace, nesprávnými, nejsou dány jiné důvody, pro něž by měl usnesení krajského soudu o prohlášení neplatnosti voleb ponechat v platnosti. Skutečnost, že se Ústavní soud zabýval rovněž tímto aspektem případu, pak nalezla své vyjádření v konstatování, že "navrhovatelé jakékoli rozhodující důkazy ve svém návrhu neuvedli a nepředložili".

Krajský soud se následně ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2007 č. j. 31 Ca 202/2006-67 s názorem Ústavního soudu ztotožnil, když vycházel zejména z jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 73/04, v němž byla vyslovena základní teze, dle níž pro volební soudnictví z principu demokracie plyne vyvratitelná domněnka, že volební výsledek odpovídá vůli voličů, a předložit důkazy k jejímu vyvrácení je povinností toho, kdo volební pochybení namítá. Ústavní soud rovněž v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 73/04, jakož i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 787/06, konstatoval, že právní úprava volebního soudnictví nezná absolutní vady volebního řízení (absolutní zmatky volebního řízení), tj. takové porušení ustanovení volebního předpisu, které by mělo za následek automatické zrušení voleb, volby kandidáta nebo hlasování, a všechny možné vady a pochybení je v tomto smyslu třeba považovat za relativní a jejich význam je třeba poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb do zastupitelského orgánu jako takového nebo na výsledek volby konkrétního kandidáta, popř. na výsledek hlasování, a to podle principu proporcionality. Řízení ve věcech volebního soudnictví je založeno na ústavním principu ochrany rozhodnutí, které vzešlo z vůle většiny, vyjádřené svobodným rozhodováním a respektujícím práva menšiny (viz rovněž nález sp. zn. Pl. ÚS 5/02). Úprava ověřování voleb je přitom alternativně založena na předpokladu objektivní příčinné souvislosti mezi volební vadou a složením zastupitelského sboru nebo alespoň možné příčinné souvislosti (princip potenciální kauzality ve volebním soudnictví). Tuto možnou příčinnou souvislost je však třeba vykládat nikoli jako pouhou abstraktní možnost. Z čl. 21 odst. 4 Listiny lze dovodit právo zvoleného kandidáta na nerušený výkon funkce po stanovené časové období (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/95), rozhodnutí voličů jako suveréna může tudíž soudní moc změnit jen ve výjimečných případech, kdy vady volebního procesu způsobily nebo mohly prokazatelně způsobit, že by voliči rozhodli jinak a byl by zvolen jiný kandidát.

Tyto základní teze v plném rozsahu dopadají i na ústavně konformní interpretaci a aplikaci práva v projednávané věci. Krajský soud se s důkazními návrhy stěžovatelů vypořádal na str. 3 odůvodnění citovaného usnesení, a to způsobem, z nějž je zřejmé, že stěžovateli tvrzené skutečnosti nepovažoval za způsobilé vést k prohlášení neplatnosti voleb, a to z důvodu nedostatku příčinné souvislosti mezi chováním jiných subjektů údajně namířenému proti stěžovatelům a výsledkem voleb. Nebylo tedy třeba provádět dokazování, neboť, jinými slovy řečeno, krajský soud měl za to, že tvrzená porušení volebního zákona již svou povahou, tzn. i v případě, že by se některá z nich skutečně prokázala, nedosahovala intenzity potřebné pro konstatování neplatnosti voleb či hlasování. Způsob, jímž se krajský soud s tvrzeními stěžovatelů vypořádal, považuje Ústavní soud ve světle nastíněných tezí za dostatečný a z hlediska ústavněprávního i za ústavně konformní.

Ani co se týče argumentace, vztahující se zákazu rozšiřování "stížních" bodů, nelze krajskému soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně ozřejmil, z jakých důvodů považoval za nepřípustné rozšiřovat okruh námitek, uvedených v původním návrhu na zahájení řízení, přičemž Ústavní soud se v tomto ohledu s jeho hodnocením ztotožňuje. Ze shodných důvodů považuje Ústavní soud za nepřípustné zabývat se novými argumenty stěžovatelů, zpochybňujícími regulérní průběh voleb, které tito uplatnili až v nyní projednávané ústavní stížnosti, tedy daleko po uplynutí zákonné lhůty stanovené volebním zákonem v § 60 odst. 1. Rozhodl-li krajský soud ve věci návrhu na prohlášení neplatnosti voleb a hlasování v souladu s ústavním pořádkem, k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, zakotvených v čl. 21 a 22 Listiny, dojít nemohlo.

Namítali-li stěžovatelé porušení principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3, nutno konstatovat, že tento zaručuje, že s účastníky téhož řízení bude zacházeno rovným způsobem. Nelze jej vykládat tak, že má účastník řízení nárok na to, aby v jeho věci bylo rozhodnuto shodně jako v jiném samostatném řízení. Nadto skutkové okolnosti v případech, na něž stěžovatelé odkazovali, vykazovaly podstatné odlišnosti; závěry v citovaných rozhodnutích uvedené proto nebylo možno na projednávanou věc aplikovat.

Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitkám stran možné podjatosti předsedkyně senátu krajského soudu JUDr. Jaroslavy Skoumalové. Jestliže měli stěžovatelé za to, že jmenovaná soudkyně není soudkyní nestrannou a nezávislou, mohli vůči její osobě vznést námitku podjatosti. Jestliže tak neučinili, nemohl se Ústavní soud jejich tvrzeními blíže zabývat, neboť v důsledku nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) je tato jejich námitka nepřípustná. K námitce, že stěžovatelé nebyli poučeni o novém složení senátu pro rok 2007, Ústavní soud podotýká, že jediným členem senátu, jehož nestrannost a nezávislost stěžovatelé v ústavní stížnosti zpochybnili, byla právě předsedkyně senátu JUDr. Skoumalová, která senátu 31 Ca předsedala i v roce 2006. Ačkoliv se ze strany krajského soudu jednalo o pochybení, potencionálně způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelů, vzhledem k okolnostem případu, toto pochybení takový zásah nekonstituovalo. Stěžovatelé mohli jednak vznést námitku podjatosti již v předchozím průběhu řízení, tzn. před vydáním prvního rozhodnutí krajského soudu v této věci, a jednak si museli být vědomi, že ve věci bude poté, co Ústavní soud usnesení krajského soudu svým nálezem sp. zn. IV. ÚS 787/06 zrušil, rozhodovat týž senát krajského soudu a mohli tedy předpokládat, že jeho členkou bude rovněž JUDr. Skoumalová. Po kasaci rozhodnutí krajského soudu nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 787/06 měli pro vznesení námitky podjatosti dostatečný časový prostor.

Jelikož Ústavnísoud neshledal existenci pochybení, majícího za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, nezbylo mu, než jejich ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2008

Michaela Židlickápředsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru