Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 770/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/vražda
Skutková podstata trestného činu
trestný čin/ublížení na zdraví
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.770.15.1
Datum podání13.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 140, § 145


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 770/15 ze dne 19. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ž., t.č. Věznice P.O.BOX 50, Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem U Soudu 363/10, Liberec, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. 7. 2013, č.j. 52 Tm 3/2012-1970, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 1 Tmo 16/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, č.j. 8 Tdo 1208/2014-59, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížnost proti výše uvedeným rozhodnutím byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 3. 2015. Ústavní stížnost však nesplňovala potřebné náležitosti. Stěžovatel především nebyl zastoupen advokátem a byl proto v tomto směru vyzván k odstranění vad ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě, která mu k jeho žádosti následně byla také prodloužena. Poté, co advokát stěžovatele doložil Ústavnímu soudu speciální plnou moc, musel být i on vyzván k doplnění ústavní stížnosti, k čemuž z jeho strany došlo až dne 20. 7. 2015.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 29. 7. 2013, č.j. 52 Tm 3/2012-1970, byl stěžovatel uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v délce trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Vrchní soud v Praze, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 1 Tmo 16/2013, rozhodl tak, že podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl odvolání stěžovatele a obžalovaných V. H., A. S. a mladistvého Pavla K. (jedná se o pseudonym). Dále zamítl odvolání státního zástupce směřující proti výrokům napadeného rozsudku ohledně stěžovatele a mladistvého Pavla K. Z podnětu odvolání státního zástupce vrchní soud napadený rozsudek podle § 258 odst. 2 trestního řádu zrušil ohledně obžalovaného A. S. a mladistvého Dana B. (jedná se o pseudonym) z důvodu § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu v celém rozsahu a ohledně obžalovaného V. H. z důvodu § 258 odst. 1 písm. d), e) trestního řádu ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu pak znovu rozhodl o vině a trestu obžalovaného A. S. a o trestu obžalovaného V. H. Ohledně mladistvého Dana B. věc vrátil podle § 259 odst. 1 trestního řádu krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Usnesením ze dne 26. 11. 2014, č.j. 8 Tdo 1208/2014-59, odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání stěžovatele, V. H., mladistvého Pavla K. a A. S.

II.

Napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo podle stěžovatele k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť soud prvého stupně provedl neúplné dokazování, nepřihlédl ke stěžovatelem tvrzeným skutečnostem, nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a nesprávně právně kvalifikoval jednání, jehož se stěžovatel dopustil.

Stěžovatel souhlasí s tím, že zaútočil na jednoho poškozeného (M. K.), tak jak je uvedeno ve výroku rozsudku, avšak nesouhlasí s tím, že by útočil i na druhého poškozeného (L. H.). Je přesvědčen, že v tomto směru ho neusvědčoval ani jeden ze záběrů bezpečnostních kamer nebo obrazové dokumentace, ale soud prvého stupně přesto rozhodl o opaku, přičemž dle názoru stěžovatele ovšem neuvedl, na základě jakých důkazů k tomuto závěru dospěl.

Podle stěžovatele je také nesporné, že popisovaná zranění sice mohl poškozenému M. K. způsobit on, zároveň stěžovatel ale upozorňuje na to, že poškozený byl napaden i ze strany dalších osob, tudíž není zřejmé, jaká zranění poškozenému přesně způsobil on a jaká zranění mu způsobili ostatní obvinění. Útok měl být proto dle názoru stěžovatele kvalifikován jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví dle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 trestního zákoníku.

Dále stěžovatel brojí proti právnímu názoru odvolacího soudu, podle něhož všichni obvinění jednali ve spolupachatelství. Jednak se podle stěžovatele jednalo o závěr odvolacího soudu zcela nový a jednak jej považuje za nesprávný. Stěžovatel namítá, že na místo útoku přišel po jeho zahájení, aniž by byl informován o tom, že k němu došlo, přičemž se po otevření vstupních dveří ihned zapojil do probíhajícího konfliktu, aniž by měl přehled, co dělají další obvinění, tedy jakým způsobem a proti komu kdo útočí. Stěžovatel se proto domnívá, že se soudy měly zabývat vyvozováním odpovědnosti jednotlivých obviněných ve vztahu k tomu, jakým způsobem se podíleli na útoku a na zranění všech poškozených.

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když pouze opakuje námitky již uplatněné v rámci odvolání a dovolání. Přestože na tyto námitky soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

Snahou stěžovatele je především zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).

Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).

Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost tak byla posouzena jako zjevně neopodstatněná.

Pro úplnost lze pak uvést, že v nedávné době byly Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněné odmítnuty také další ústavní stížnosti směřující proti totožným rozhodnutím obecných soudů, a to konkrétně ústavní stížnost stěžovatele A. S. (usnesení sp. zn. IV. ÚS 664/15 ze dne 15. 9. 2015) a stěžovatele V. H. (usnesení sp. zn. IV. ÚS 657/15 ze dne 20. 10. 2015), přičemž oba tito stěžovatelé byli napadenými rozhodnutími, stejně jako stěžovatel J. Ž, uznáni vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku.

V.

Stěžovatel připouští, že útočil na poškozeného M. K., ale namítá, že není pravdou, že by útočil i na druhého poškozeného (L. H.). Navíc je přesvědčen, že ho v tomto směru neusvědčovaly žádné důkazy a že z rozhodnutí krajského soudu není patrné, na základě čeho k tomuto závěru dospěl.

K tomu je především třeba uvést, že tato námitka vůbec nemá oporu v napadených rozhodnutích. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zřejmé, že k závěru o tom, že stěžovatel útočil i na druhého poškozeného, dospěl soud na základě výpovědí svědků (zejména výpovědi servírky z baru, kde k útoku došlo), podrobné analýzy záznamů z kamer z místa útoku, identifikace jednotlivých obžalovaných dle oblečení a výpovědí svědků, přičemž tyto důkazy byly v souladu s obsahem dalších rozhodujících důkazů, například s výpověďmi poškozených a znaleckými posudky o rozsahu, mechanismu a následcích zranění způsobených poškozeným (podrobně zejména viz s. 33 a s. 36-40 rozsudku krajského soudu, ale také např. s. 11 a s. 17-18 rozsudku Vrchního soudu v Praze nebo s. 12-13 a s. 21 usnesení Nejvyššího soudu).

Soudy se také velmi podrobně věnovaly otázce právní kvalifikace útoku. Stěžovatele uznaly vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy, přičemž tuto právní kvalifikaci podpořily velmi obsáhlou argumentací zahrnující např. rozsah, charakter, způsob a intenzitu napadení, použité zbraně, četnost a lokalizaci úderů na životně důležité orgány či následky jednání. Stěžovatel společně s dalšími osobami poškozené fyzicky napadli za použití mačety, předmětů tyčovitého tvaru, údery pěstmi a kopy nohou, přičemž útok vedli velkou intenzitou proti celému tělu poškozených, ale zejména vůči jejich hlavám.

Konkrétně stěžovatel napadl poškozené předmětem tyčovitého tvaru opakovanými a s velkou razancí vedenými údery do oblasti hlavy a ostatních částí těla, přičemž na poškozené surově útočil poté, co byli již oslabeni či paralyzováni předchozím útokem ostatních obžalovaných. Tohoto jednání se dopustil s vědomím, že tak poškozeným může způsobit smrt, když se jednalo o útok zákeřný a brutální, vedený proti životně důležitým orgánům, o jehož intenzitě svědčí charakter zranění i množství nalezené krve. K fatálním následkům u poškozených přitom nedošlo díky jejich obranným pohybům a v případě poškozeného L. H. pak především díky vysoce specializovanému lékařskému zákroku, když dle lékařských zpráv a závěrů znaleckých posudků byl útok stěžovatele a ostatních obžalovaných vzhledem k razanci a použitým nástrojům v podstatě likvidační (podrobně viz s. 36-40 rozsudku krajského soudu, s. 11-13 rozsudku Vrchního soudu v Praze).

S ohledem na právě uvedené má Ústavní soud za to, že právní kvalifikace jednání stěžovatele jakožto pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy je zcela přiléhavá a obecné soudy se v tomto směru žádného pochybení nedopustily.

Stěžovatel je také přesvědčen, že se soudy nezabývaly vyvozováním odpovědnosti jednotlivých osob ve vztahu k tomu, jakým způsobem se podílely na útoku. Zde však musí Ústavní soud konstatovat, že obecné soudy se problematikou toho, jakým způsobem se jednotlivé osoby zasadily o průběh konfliktu a o způsobená poškození na zdraví, zabývaly naopak velmi pečlivě. Důkazem byly v tomto ohledu nejen svědecké výpovědi, ale především záznam z kamerového systému, ke kterému se někteří obžalovaní, ale hlavně poškození a svědci, podrobně vyjádřili. Krajský soud se zaměřil také na dokazování toho, jak byli jednotliví obžalovaní v průběhu útoku oblečení a v návaznosti na to identifikoval jejich jednání na záznamech z kamer, přičemž závěry o účasti jednotlivých obžalovaných na útoku jsou v souladu s obsahem dalších rozhodujících důkazů (blíže viz s. 36 rozsudku krajského soudu, s. 11 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Ani této námitce stěžovatele tak nelze přisvědčit.

Pokud stěžovatel brojí proti právnímu názoru odvolacího soudu, podle něhož k předmětnému jednání došlo ve spolupachatelství, a tento má za nesprávný, je nutno upozornit, že s touto námitkou se již vyčerpávajícím způsobem vypořádal Nejvyšší soud (viz s. 15-21 usnesení Nejvyššího soudu).

Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že všichni obvinění jednali společně, každý z nich se do útoku ihned po příchodu do baru aktivně zapojil, žádný z nich ostatním v útoku nijak nebránil ani se nesnažil nikterak mírnit razanci útoku. Všichni naopak spolupracovali a pomáhali si, útočili v přesile či využívali nemohoucnosti poškozených osob způsobené předchozím útokem, tedy jeden druhému provedení útoku usnadňovali, a to bez ohledu na to, zda a jak byli ozbrojeni. Obvinění jednali ve vzájemné souhře a na útocích vůči poškozeným se podíleli všichni; všichni také z místa napadení společně utekli. Nikdo z obviněných ze společného jednání nijak nevybočil, od jednání ostatních se žádným způsobem nedistancoval, ostatním v surovém jednání vůči poškozeným nezabránil ani poškozeným neposkytl pomoc. Všichni si přitom byli vědomi, že jejich vlastní fyzický útok, bez ohledu na jeho konkrétní intenzitu u každého z nich, je součástí velmi intenzivního a brutálního fyzického násilí, které může vést k následku v podobě smrti poškozených.

Nejvyšší soud tedy v návaznosti na zjištění učiněná krajským soudem a odvolacím soudem závěr o tom, že trestné činnosti se stěžovatel a ostatní obvinění dopustili ve spolupachatelství, velmi podrobně a zcela přiléhavě zdůvodnil.

Svou argumentaci Nejvyšší soud podpořil také relevantní judikaturou k dané otázce, kterou aplikoval na konkrétní případ stěžovatele. Zdůraznil přitom, že přestože to ve výroku o vině není explicitně uvedeno, obvinění pokus zvlášť závažného zločinu vraždy spáchali jako spolupachatelé, přičemž citace § 23 trestního zákoníku není podmínkou uznání viny trestným činem spáchaným ve spolupachatelství, neboť spolupachatelství není zvláštní formou trestného činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 368/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 3 Tdo 78/2003). Zmínil také to, že při spolupachatelství se nemusí všichni spolupachatelé účastnit na trestné činnosti stejnou měrou, když stačí i částečné přispění, které je vedeno stejným úmyslem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1433/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 604/2014). V případě spolupachatelství přitom není nutně vyžadována ani předchozí vzájemná výslovná dohoda, ale postačí, jde-li o dohodu konkludentní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1534/2012). Nejvyšší soud pak upozornil také na to, že u trestných činů proti životu a zdraví všichni spolupachatelé odpovídají za celý následek, resp. účinek jejich společného jednání, bez ohledu na to, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého spolupachatele, a také bez ohledu na okolnost, zda byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 1993, sp. zn. 5 To 21/1993, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1534/2012).

Na základě výše naznačené stručné rekapitulace pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že obecné soudy se beze zbytku vypořádaly s námitkami stěžovatele, a to způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout. Podle přesvědčení Ústavního soudu se soudy dostatečně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, patřičně se věnovaly také obhajobě a námitkám stěžovatele a svá rozhodnutí opřely o velmi pečlivou, logickou a zcela srozumitelnou argumentaci.

VI.

Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

Vladimír Sládeček v. r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru