Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 769/2000Usnesení ÚS ze dne 02.08.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkprocesní postup
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.769.2000
Datum podání28.12.2000
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.4, § 2 odst.5, § 66, § 164


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 769/2000 ze dne 2. 8. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 769/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti P. Z., zastoupeného JUDr. Š. R., advokátem, proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy, ze dne 15. 9. 2000, č.j. ČVS:ÚVP-244/99 a proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 10. 2000, č.j. KZv 2368/99, za účasti Policie ČR, Úřadu vyšetřování hl. města Prahy, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě uvedl, že napadeným rozhodnutím, tedy usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy, ze dne 15. 9. 2000, čj. ČVS:ÚVP-244/99, mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 20.000,- Kč, a to pro údajné maření vyšetřování, neboť se bez omluvy nedostavil k výslechu a jeho stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením státní zástupkyně MSZ v Praze ze dne 27. 10. 2000, čj. KZv 2368/99, zamítnuta. Dále pak mimo jiné uvádí, že v průběhu trestního stíhání, které je proti němu vedeno pro trestný čin podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, doručil prostřednictvím svého obhájce řádnou "pracovní neschopenku" (z kontextu vyplývá, že vyšetřovateli), když po doručení této neschopenky ze dne 18. 7. 2000 byl opakovaně obesílán k výslechům, a to na dny 24. 7. 2000, 21. 8. 2000 a 7. 9. 2000. Na první dva z těchto výslechů byl řádně omluven a předpokládal, že se tak stane i stran předvolání k výslechu na 7. 9. 2000. K tomu však nedošlo, neboť jeho obhájce "nebyl včas a řádně obeslán k tomuto úkonu", a tak vyšetřovatel, ačkoliv údajně věděl, že stěžovatel je v pracovní neschopnosti, jej zadržel s tím, že maří vyšetřování. Dle stěžovatele se jedná o zjevnou "šikanu" vyšetřovatele, který nejprve poslal obsílku k výslechu na 7. 9. 2000 jemu, kterou převzal 28. 8. 2000 a teprve 29. 8. 2000 obeslal vyšetřovatel jeho obhájce. Tato obsílka nebyla včas řádně doručena. Jelikož se jedná o případ nutné obhajoby, nemohl se tento výslech uskutečnit, a stěžovatel tedy nemohl zmařit tento úkon, jak jest uvedeno v usnesení o uložení pořádkové pokuty. K zmíněnému termínu výslechu nebyla ukončena jeho pracovní neschopnost, což bylo vyšetřovateli známo, a proto dle tvrzení stěžovatele "platil předpoklad existence omluvy do ukončení pracovní neschopnosti". Citované usnesení, kterým byla zamítnuta stížnost do předmětného usnesení vyšetřovatele, zcela bagatelizovalo jeho stížnostní důvody. Napadená rozhodnutí jsou projevem nerespektování trestního řádu dle ustanovení § 2 odst. 4 a odst. 5, což zcela zjevně "zapříčinilo porušení práva na spravedlivé trestní řízení".

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Policie ČR, Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy. Ve vyjádření ze dne 21. 2. 2001 odkázal vyšetřovatel mjr. Ivan Rytíř na odůvodnění předmětného usnesení o uložení pořádkové pokuty s tím, že nemá více, co by k němu dodal.

Městské státní zastupitelství v Praze, jako účastník řízení, pak ve svém přípise ze dne 12. 2. 2001, prostřednictvím státní zástupkyně JUDr. D. M., uvedlo, že dle dozorového spisu byl stěžovatel předvolán k vyšetřovateli na den 19. 7. 2000, když předvolánku převzal dne 12. 7. 2000. V tento den se dostavila JUDr. R. (i.s. JUDr. R.), která vyšetřovateli sdělila, že stěžovatel je v pracovní neschopnosti a "marodí" mimo Prahu. Stěžovatel sám se neomluvil a vyšetřovatel osobně zjišťoval přes zdravotní pojišťovnu, kým byla vystavena neschopenka a zde zjistil "adresu" pracovní neschopnosti - D. 73 u Týna nad Vltavou. Prostřednictvím správy sociálních služeb požádal vyšetřovatel o provedení kontroly, zda se obviněný na uvedené adrese zdržuje. Poté mu bylo telefonicky pracovnicí SSZ sděleno, že kontrola obviněného na této adrese nezastihla. V této době rozšířil vyšetřovatel stěžovateli obvinění o další útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona a záznam mu zaslal na adresu jeho trvalého bydliště. Stěžovatel však tento záznam nepřevzal. Dále byl předvolán vyšetřovatelem k výslechu na den 7. 9. 2000 (předvolání převzal dne 28. 8. 2000), doručení obhájci o tomto vyšetřovacím úkonu vykázáno nebylo. K tomuto výslechu se stěžovatel nedostavil a rovněž se řádně písemně ani telefonicky neomluvil. Vyšetřovatel proto požádal policejní orgán, aby provedl šetření ve firmě stěžovatele H. CAR, s.r.o., kde byl tento zastižen, a to v době kdy měl pobývat v pracovní neschopnosti v obci D. Z těchto důvodů vyšetřovatel, který měl vyslýchat velké množství svědků (čemuž měl předcházet výslech obviněného), přistoupil k uložení pořádkové pokuty v souladu s ustanovením § 66 odst. 1 trestního řádu. Při posuzování námitek stížnosti proti uložení pořádkové pokuty nestačilo dle státní zástupkyně hodnotit pouze jako důvod pracovní neschopnost. Stěžovatel se včas neomluvil, ač tak mohl učinit písemně či telefonicky sám a osobně. Skutečnost, že ho v předchozím termínu omluvil obhájce, který v tomto případě nebyl vyrozuměn, nemůže stěžovatele omluvit, když tato závada v doručení nic nemění na tom, že obviněný neuposlechl výzvy vyšetřovatele dané podle trestního řádu.

Po prostudování ústavní stížnosti a spisu Policie ČR, Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy, sp. zn. ČVS:ÚVP-244/99, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Meritum ústavní stížnosti spočívá v námitkách stěžovatele, že vyšetřovatel nejprve poslal předvolání k výslechu na 7. 9. 2000 jemu a teprve následně obeslal jeho obhájce, kterému vyrozumění o tomto vyšetřovacím úkonu nebylo včas řádně doručeno. Jelikož se jedná v posuzované věci o případ nutné obhajoby, nemohl se předmětný výslech uskutečnit a stěžovatel nemohl zmařit tento úkon. Stran tohoto tvrzení stěžovatele je nutno poukázat na dikci ustanovení § 66 odst. 1 trestního řádu, stanovící, že "kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě ..., může být potrestán ... vyšetřovatelem pořádkovou pokutou do 50.000,- Kč". Zmaření příslušného úkonu v důsledku uvedeného jednání je tedy v tomto případě právně irelevantní, a to i kdyby k němu z tohoto důvodu došlo a je nerozhodné, zda by byl úkon zmařen i z jiných současně působících důvodů, v posuzované věci nepřítomností obhájce obviněného při tomto vyšetřovacím úkonu. Předvolání k výslechu se doručuje obviněnému do vlastních rukou [§ 63 odst. 1 písm. a) trestního řádu], obhájce je potom vyrozuměn o tomto vyšetřovacím úkonu (§ 164 odst. 2 trestního řádu). Lze sice přisvědčit stěžovateli, že jeho omluva, kdy se nemůže účastnit výslechu pro pracovní neschopnost ze zdravotních důvodů, je dostatečnou omluvou ve smyslu § 66 odst. 1 trestního řádu, a to i když jde o omluvu opakovanou. V takovém případě nemůže být bez dalšího potrestán pořádkovou pokutou. Na druhé straně, i když má obviněný vážné důvody, které mu brání účastnit se výslechu, nelze souhlasit s jeho námitkami nesoucími se k situaci, kdy se za těchto okolností neomluvil, ačkoliv tak učinit mohl (obdobně Rt 15/90). Jinými slovy, pokud bylo předvolání stěžovateli jako obviněnému řádně doručeno a tento se řádným způsobem neomluvil, nemá absence včasného vyrozumění o vyšetřovacím úkonu obhájci, jímž je výslech obviněného, vliv na "řádné doručení předvolání obviněnému" a zákonné důsledky z tohoto doručení vyplývající. Tento nedostatek by ovlivnil až další případné nekonání výslechu obviněného či za situace, kdyby k němu došlo, procesní neúčinnost tohoto důkazu.

Uvedenému postupu vyšetřovatele a dozorového státního zástupce z pohledu Ústavního soudu, který věc posuzoval z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, lze stěží co vytknout. Procesní postup těchto orgánů odpovídá intencím relevantních ustanovení trestního řádu, která byla ve věci aplikována, jmenovitě ustanovení § 66. Toto ustanovení přesně vymezuje podmínky, za kterých je možno pořádkovou pokutu uložit a tyto podmínky v projednávané věci evidentně naplněny byly.

Na základě všech výše uvedených zjištění a úvah proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2001

JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru