Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 765/19 #1Usnesení ÚS ze dne 30.04.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/náležitosti
EcliECLI:CZ:US:2019:4.US.765.19.1
Datum podání04.03.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241a odst.2, § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 765/19 ze dne 30. 4. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti Slavomíra Chrásta, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, nám. 28. října 1898/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, č. j. 28 Cdo 3446/2018-518, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Ing. Zdeňka Formana, jako vedlejšího účastníka řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovateli (žalovanému) bylo v řízení před obecnými soudy uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobci) 1 566 020 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout splacením úvěru vedlejším účastníkem jako zástavním dlužníkem za stěžovatele. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení důvodu jeho přípustnosti.

Stěžovatel se na Ústavní soud obrací s tvrzeným porušením čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel je přesvědčen, že sporné právní otázky, na jejichž posouzení rozhodnutí odvolacího soudu záviselo a při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, v dovolání vymezil dostatečně; šlo především o otázku charakteru vložených částek na běžný účet stěžovatele a počátku běhu promlčecí lhůty. Stěžovatel dále poukazuje na své dovolání ze dne 7. 7. 2015 v podobné věci, v němž byla přípustnost "vymezena prakticky totožně" a jemuž Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, č. j. 28 Cdo 4756/2016-585, vyhověl. Jestliže proto v projednávané věci Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro nevymezení důvodu přípustnosti, odchýlil se přinejmenším od citovaného rozsudku.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud dále prostudoval obsah napadeného usnesení i obou stěžovatelem přiložených dovolání a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že za řádné vymezení právních otázek zakládajících přípustnost dovolání nelze považovat obecnou informaci dovolatele, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce práva hmotného a procesního, a nemůže jím být ani odkaz dovolatele na citovaný rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4756/2016-585, vyhlášený v jiné věci týchž účastníků řízení, učiněný bez jakéhokoli vysvětlení, jakým způsobem by závěry z tohoto rozhodnutí vyplývající mohly dopadat do poměrů nyní projednávané věci.

S uvedeným hodnocením Nejvyššího soudu se Ústavní soud ztotožňuje. Nelze přisvědčit ani stěžovatelovu tvrzení o tom, že se Nejvyšší soud odchýlil minimálně od citovaného rozsudku č. j. 28 Cdo 4756/2016-585, přijal-li "totožně vymezené" dovolání jednou k věcnému přezkumu a podruhé je shledal vadným. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že přiložená dovolání jsou "vymezena prakticky totožně". I kdyby Ústavní soud přisvědčil tvrzení stěžovatele, že konkrétní otázky hmotného práva byly řádně pojmenovány, na rozdíl od dovolání ze dne 7. 7. 2015 stěžovatel v nyní odmítnutém dovolání ze dne 10. 10. 2017 skutečně neuvádí příklady konkrétní praxe, od níž se měl odvolací soud při řešení rozhodných právních otázek odchýlit. Tento požadavek přitom plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uvedená v odůvodnění napadeného usnesení), kterou Ústavní soud s ohledem na výše uvedené místo Nejvyššího soudu na vrcholu soustavy obecných soudů považuje za ústavně konformní. Stěžovatel v dovolání předkládá vlastní právní náhled na posuzovanou věc a subjektivně rozporuje závěry odvolacího soudu, aniž by předložil dovolacímu soudu relevantní argumenty (příklady ustálené rozhodovací praxe podporující závěry stěžovatele). K citovanému rozsudku č. j. 28 Cdo 4756/2016-585 stěžovatel v dovolání toliko uvedl, že s projednávanou věcí souvisí - ani z uvedené formulace splnění požadavku řádného vymezení důvodu přípustnosti dovolání dovozovat nelze. Nejvyššímu soudu tak v souvislosti s posouzením stěžovatelova dovolání a odůvodněním napadeného usnesení není čeho vytknout; Nejvyšší soud se žádného pochybení, natož ústavněprávní relevance, nedopustil.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru