Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 764/21 #1Usnesení ÚS ze dne 11.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Vyškov
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Vyškov
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Obhajoba
presumpce/neviny
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.764.21.1
Datum podání22.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 206


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 764/21 ze dne 11. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele I. Ř., zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 4 Tdo 1137/2020-384, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2020 č. j. 8 To 60/2020-322 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 16. prosince 2019 č. j. 1 T 136/2019-283, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Vyškově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil stručně uvedeno tím, že poté, co dne 13. 12. 2018 obdržel na svůj bankovní účet finanční částku ve výši 300 000 Kč, která byla zaslána D. K. z jeho bankovního účtu, tuto finanční částku obratem přeposlal na jiný svůj účet a dále užil pro svou vlastní potřebu, ačkoliv D. K. mu tuto finanční částku zaslal za účelem zprostředkování koupě osobního automobilu tovární značky Mercedes Benz pro svou přítelkyni M. M., konkrétně jako zálohu na koupi tohoto automobilu. Následně se stěžovatel vymlouval na obtíže spojené s vánočními svátky, s přetlumočením komunikace s prodejcem ve Spolkové republice Německo, během toho D. K. předložil doklad o platbě 3 400 EUR ze svého účtu, kterou měl zaslat prodejci jako zálohu, ačkoliv tato platba nebyla provedena z důvodu nedostatku finančních prostředků na bankovním účtu, a poté přestal s D. K. komunikovat, koupi automobilu nezprostředkoval a shora uvedenou finanční částku do současné doby nevrátil, čímž způsobil poškozené M. M. škodu ve výši 300 000 Kč. Za to mu byl uložen podle § 206 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku. Podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a současně mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") mu byla uložena povinnost nahradit poškozené M. M. škodu ve výši 300 000 Kč.

3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví specifikovaným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné. Krajský soud neshledal v provedeném dokazování oporu pro tvrzení stěžovatele, že částka, kterou převzal jako zálohu, se stala jeho vlastnictvím, a tudíž se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry. Podle krajského soudu z učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že vůči stěžovateli šlo o cizí věc, neboť složená částka sloužila na zprostředkování shora uvedené koupě konkrétního osobního automobilu Mercedes Benz (viz skutkové zjištění okresního soudu v napadeném rozsudku) a stěžovatel se tak nestal jejich vlastníkem. Výslovně však neuvedl, o jaký typ smlouvy šlo.

4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. K námitkám týkajícím se údajně opomenutých důkazů, situace tvrzení proti tvrzení a extrémního nesouladu mezi právními závěry soudů a skutkovým stavem Nejvyšší soud uvedl, že jde o námitky, které nelze podřadit pod žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Přesto se však k daným námitkám vyjádřil, a to i z hlediska toho, zda postupem rozhodujících soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž zdůraznil, že s výjimkou tzv. extrémního nesouladu, který však v této věci neshledal, je povinen vycházet ze skutkového stavu, který byl zjištěn v průběhu předcházejícího trestního řízení a jak byl vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku okresního soudu. Mimo jiné dále podotkl, že i přes jistou stručnost rozhodnutí krajského soudu lze mít za to, že se v zákonných mezích s odvoláním stěžovatele řádně vypořádal, když konstatoval, že vůči stěžovateli šlo o cizí věc, neboť složená částka sloužila na koupi konkretizovaného osobního automobilu, aniž by však výslovně uvedl, o jaký typ smlouvy šlo. Nejvyšší soud připustil, že šlo nepochybně o jistý nedostatek rozhodnutí krajského soudu, ale současně shledal, že tento nedostatek nedosahuje takové intenzity, že by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

5. Za právně relevantně uplatněnou, byť neopodstatněnou, považoval Nejvyšší soud toliko argumentaci týkající se posouzení právní povahy smluvního závazku mezi stěžovatelem a svědkem D. K. jako předběžné otázky pro vyřešení toho, zda částka 300 000 Kč byla vůči stěžovateli cizí věcí či nikoliv. Nejvyšší soud na základě učiněných skutkových zjištění shledal, že je nepochybné, že mezi stěžovatelem a D. K. vznikl závazek, který by se podle terminologie občanského zákoníku dal nazvat smlouvou s prvky smlouvy příkazního typu a smlouvy kupní. Za podstatné považoval to, že převažuje vztah stěžovatele obstarat ("zprostředkovat koupi") na pokyn D. K. vozidlo jím dále konkretizované. Stěžovatel se sám považoval za dovozce a prodejce ojetých motorových vozidel a svědek D. K. u něho důvodně presumoval odbornost a předchozí zkušenosti s nákupem vozu z ciziny (z Německa) podle požadavků klienta. Nejvyšší soud zdůraznil, že smlouva příkazní nemá předepsanou písemnou formu. V tomto případě šlo o obstarání záležitostí pro D. K., potažmo jeho přítelkyni M. M., stěžovatelem, který měl přenechat D. K. veškerý užitek z obstarávané záležitosti, tj. měl dovést a prodat mu osobní vozidlo blíže specifikované v e-mailové komunikaci, což prokazatelně neučinil, když dokonce ani neuhradil zálohu na koupi vozidla německému prodejci (pro nedostatek financí na účtu platba nemohla odejít, o čemž stěžovatel věděl). Nejvyšší soud proto uzavřel, že došlo ústně k uzavření smlouvy, přičemž smluvené jednání mezi stěžovatelem a D. K. obsahovalo nejen závazek zajištění odkupu požadovaného vozidla, nýbrž i další činnosti spočívající v kontaktování německého prodejce, zaplacení zálohy v eurech, prověření vozidla pomocí VIN kódu, dovezení vozidla do České republiky a další administrativu s tím spojenou. Podle Nejvyššího soudu je nepochybné, že byť skutečně uzavřená smlouva nebyla zcela bezvadná z hlediska relevantních právních předpisů, tak ve své podstatě šlo o smlouvu příkazní a předmětná částka 300 000 Kč byla vůči stěžovateli cizí věcí, která mu byla svěřena za určitým účelem, který nedodržel, čímž zmařil účel svěření. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 7 Tdo 882/2018.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v průběhu trestního řízení konstantně namítal, že byl oprávněn se zálohou disponovat s tím, že peníze převzal na podkladě kupní smlouvy, a že tedy nemohl spáchat trestný čin zpronevěry, neboť záloha se stala jeho vlastnictvím. Okresní soud a krajský soud se podle něj k této otázce nevyjádřily a Nejvyšší soud v podstatě doplnil odůvodnění rozhodnutí krajského soudu tak, že nešlo o kupní smlouvu, nýbrž o smlouvu příkazní. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud provedl sám přezkum věci i ze skutkové stránky a nevycházel toliko ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Takový postup je podle něj překvapivý a v rozporu s povahou dovolacího přezkumu, neboť Nejvyšší soud nahradil napadeným rozhodnutím odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, aniž by měl stěžovatel možnost se k učiněnému hodnocení důkazů vyjádřit. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud se svými závěry rovněž odchýlil od skutkové věty vymezené v rozsudku okresního soudu, neboť v této nebylo specifikované konkrétní vozidlo, ale toliko značka Mercedes Benz.

7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel ze svého pohledu popisuje průběh skutkového děje a uzavírá, že D. K. muselo být zřejmé, že bude muset s uhrazenou zálohou disponovat. Situace, kdy zálohu přeposílal mezi svými účty a účty obchodní společnosti Cars & Boats Import, nelze podle něj považovat za jednání v rozporu s dohodou mezi ním a D. K., a tedy ani za trestný čin zpronevěry. Tvrdí, že dohoda mezi ním a D. K. nezůstala u toho, co si původně sjednali a že se tato jejich dohoda změnila v dohodu obchodní společnosti Cars & Boats Import s D. K., že mu prodá konkrétně specifikované vozidlo. Šlo podle něj o nový smluvní vztah, který je třeba posoudit jako smlouvu o smlouvě budoucí kupní, přičemž původní smluvní vztah mezi ním a D. K. byl zrušen a jemu zůstala toliko povinnost převést zálohu na účet obchodní společnosti Cars & Boats Import, což učinil. Rozhodujícími soudy zjištěný skutkový stav nelze podle stěžovatele považovat za stav, který by nevyvolával důvodné pochybnosti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší převážně totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry rozhodujících soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, příp. i dalšími důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

11. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.

12. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudku okresního soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Okresní soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. Jeho úvahám nelze nic vytknout.

13. Krajský soud považoval závěry učiněné okresním soudem za správné, a to včetně té části skutku popsaného ve výroku o vině v napadeném rozsudku okresního soudu, kde uvedl, že "koupi automobilu nezprostředkoval a shora uvedenou finanční částku do současné doby nevrátil, čímž způsobil poškozené M. M. škodu ve výši 300 000 Kč", která byla podložena obsahem provedených důkazů s tím, že jde o skutková zjištění bez důvodných pochybností pro rozhodnutí soudu, jak to předpokládá základní zásada trestního řízení v § 2 odst. 5 trestního řádu (viz bod 3. tohoto rozhodnutí). Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.

14. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Zabýval se přitom i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení.

15. K námitce stěžovatele (kterou uplatnil již v dovolání proti rozhodnutí krajského soudu), že krajský soud se nevyjádřil k otázce, o jaký typ smlouvy mezi stěžovatelem a svědkem D. K. šlo, a že postup Nejvyššího soudu je překvapivý a v rozporu s povahou dovolacího přezkumu, neboť nahradil napadeným rozhodnutím odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, a stěžovatel neměl možnost se k učiněnému hodnocení důkazů vyjádřit, je třeba uvést, že Nejvyšší soud pouze blíže upřesnil závěr krajského soudu, že ve své podstatě šlo o smlouvu příkazní a předmětná částka 300 000 Kč byla vůči stěžovateli cizí věcí, která mu byla svěřena za určitým účelem (na obstarání koupě individualizovaného, konkretizovaného osobního automobilu), který nedodržel, čímž zmařil účel svěření (podrobně viz bod 5 shora). Ústavní soud nespatřuje v tomto závěru Nejvyššího soudu, a to přesto, že krajský soud se otázkou právního posouzení daného závazkového vztahu zabýval jen stručně v návaznosti na uvedené skutkové zjištění okresního soudu, žádné znaky neústavního pochybení, byť nepochybně jde v tomto ohledu o jistý nedostatek rozhodnutí krajského soudu. Uvedený nedostatek však nedosahuje takové intenzity, že by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a že by nemohla napadená rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu obstát.

16. Jde-li o překvapivost rozhodnutí, Ústavní soud ve své judikatuře charakterizuje jako překvapivá rozhodnutí založená na takovém právním závěru přezkumného soudu, který nebylo možné na základě doposud zjištěného skutkového stavu předvídat [srov. např. nález ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 909/17 (N 158/86 SbNU 599), usnesení ze dne 9. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1341/20 aj.]. V nyní posuzované věci však Nejvyšší soud toliko upřesnil a doplnil závěr krajského soudu, který vycházel z napadeného rozsudku okresního soudu. Samotná skutečnost, že se soud neztotožnil s argumentací účastníka nebo nevydal jemu vyhovující rozhodnutí, překvapivost rozhodnutí nezakládá.

17. Tvrdí-li stěžovatel, že D. K. muselo být zřejmé, že bude muset s uhrazenou zálohou disponovat, a že dohoda mezi ním a D. K. nezůstala u toho, co si původně sjednali, ale změnila se v dohodu společnosti Cars & Boats Import s D. K., že mu prodá konkrétně specifikované vozidlo, ani v tomto ohledu mu nelze přisvědčit. Předkládá tak totiž pouze vlastní verzi průběhu skutkového děje, která neodpovídá výsledkům provedeného dokazování, když obecné soudy především dospěly k závěru, že finanční částku 300 000 Kč poté, co ji obdržel od D. K., obratem přeposlal na jiný svůj účet a dále užil pro svou vlastní potřebu, následně se vymlouval na obtíže spojené s vánočními svátky, s přetlumočením komunikace s prodejcem ve Spolkové republice Německo, a navíc D. K. předložil doklad o platbě 3 400 EUR ze svého účtu, kterou měl zaslat prodejci jako zálohu, ačkoliv tato platba nebyla provedena z důvodu nedostatku finančních prostředků na bankovním účtu, o čemž věděl (blíže viz bod 2 a 3 shora). Ani v tomto směru Ústavní soud žádné neústavní pochybení neshledal. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.

18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru