Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 755/20 #1Usnesení ÚS ze dne 21.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Ústí nad Orlicí
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkDokazování
In dubio pro reo
trestná činnost
pravidla silničního provozu
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.755.20.1
Datum podání12.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5

361/2000 Sb., § 17 odst.5 písm.e

40/2009 Sb., § 147


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 755/20 ze dne 21. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele N. W., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2019 č. j. 4 Tdo 1450/2019-257, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. července 2019 č. j. 13 To 223/2019-226 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29. května 2019 č. j. 3 T 38/2019-204, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se měl dle okresního soudu dopustit, stručně řečeno, tak, že způsobil dopravní nehodu, když nepovolenou rychlostí předjížděl dvě před ním jedoucí auta, z nichž první levotočivě odbočovalo. V důsledku dopravní nehody došlo k vážnému zranění řidiče druhého vozu. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí, kamerového záznamu provozu a znaleckého zkoumání z oboru doprava. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel, na dobu dvou let. Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry soudu okresního.

4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Dle jeho odůvodnění uplatnil stěžovatel v dovolání námitky toliko skutkové povahy. V hodnocení soudů nižších stupňů žádný relevantní rozpor neshledal.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel především namítá, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna. Obecné soudy od sebe navzájem přebíraly své závěry a tvrzení obhajoby buď bagatelizovaly, nebo úplně ignorovaly. Zejména se nevypořádaly se vzniklými závažnými pochybnostmi o naplnění znaků uvedeného trestného činu. Při správné právní kvalifikaci stěžovatelova jednání by mu pak nemohl být uložen vyměřený trest. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je dle stěžovatele rozporné, neboť na jednu stranu uvádí, že nemůže hodnotit provedené důkazy, dále však uvádí, že hodnocení soudů nižších stupňů jsou správná. Obecné soudy dále podle stěžovatele nevzaly v potaz skutečnost, že dle znalce nebyla rychlost jeho jízdy v přímé souvislosti s nehodou. Prokázání této skutečnosti však bylo nutné pro použití kvalifikované skutkové podstaty. Závěry obecných soudů o schopnosti stěžovatele zabránit střetu při dodržení rychlostního limitu jsou tedy nepodložené, stejně jako závěr o jeho schopnosti zpozorovat tzv. blinkr před ním jedoucího auta, když navíc nebylo prokázáno ani jeho použití. Přestupek "zakázaného předjetí" je dle stěžovatele na samé spodní hranici hierarchie dopravních přestupků, což soudy nikterak nezohlednily. Dle stěžovatele tak nejde o zvláštní povinnosti vyplývající ze zákona. Skutková konstrukce soudů je dle stěžovatele jen jednou z mnoha, které z provedených důkazů vyplývají.

III.

Procesní podmínky řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Rovněž třeba podotknout, že je to obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.

9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo, které z ní vyplývá. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedené pravidla je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.

10. Ústavní stížnost je založena pouze na opakování vybraných bodů uplatněné obhajoby, s níž se však obecné soudy dostatečně vypořádaly; zde lze plně odkázat na příslušná místa zevrubného odůvodnění napadených rozhodnutí. Vzhledem k postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není jeho úkolem, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, nezjistí-li, že jde o případ zjevné svévole či libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

11. Stěžovatel byl v souladu s ústavními principy řádně vedeného soudního řízení shledán vinným na základě souboru nepřímých důkazů, jejichž hodnocením byla jakákoliv jiná skutková verze oproti jeho očekávání vyloučena. V ústavní stížnosti toliko opakuje své vlastní hodnocení z kontextu vytržených skutečností, přičemž zásadní důkazy (výpovědi svědků a kamerový záznam) v podstatě opomíjí. Obecné soudy se dostatečně zabývaly vlivem rychlosti na nehodový děj (opíraly se zejména o písemné znění znaleckého posudku), přičemž podle Ústavního soudu je zcela nerozhodné, zda při jiné rychlosti bylo možné nehodě zabránit. Stěžovatel povolenou rychlost zcela jednoznačně překročil a nehodu (ať už samotnou rychlostí nebo nepozorností) z nedbalosti způsobil. Za dostatečně odůvodněné Ústavní soud považuje i závěry o užití kvalifikované skutkové podstaty předmětného přečinu. Ta zásadně dopadá na všechny situace nedbalostního porušení důležité povinnosti plynoucí z dopravních předpisů, při nichž je další osobě způsobeno těžké ublížení na zdraví. Na takové právní konstrukci však Ústavní soud nespatřuje nic neústavního, neboť klade na řidiče motorových vozidel, jako osoby se zvláštním oprávněním a zkouškami, větší nároky na dodržování právních předpisů při užívání potenciálně velmi nebezpečných strojů.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru