Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 755/07 #1Usnesení ÚS ze dne 21.01.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.755.07.1
Datum podání22.03.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 755/07 ze dne 21. 1. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Mgr. D. H., zastoupené JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem, AK se sídlem Spálená 10, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 2. 2007, čj. 21 Cdo 212/2006-184, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2005, čj. 13 Co 517,518/2004-145, takto:

Ústavní stížností se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení práv ústavně jí zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 4 Ústavy domáhala zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí.

Stěžovatelka stručně zrekapitulovala průběh a výsledky sporu, který vedla se svým zaměstnavatelem, Domem zahraničních služeb Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, a ve kterém Městský soud v Praze změnil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 tak, že žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 10. 12. 2001 zamítl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení; Nejvyšší soud ČR rozsudkem dovolání stěžovatelky směřující do meritorního výroku zamítl a do náhradově nákladového výroku odmítl. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasila a vytkla jim, že v rámci hodnocení provedených důkazů vycházely pouze z toho, že se při výkonu své funkce odchýlila od zadávání a objednávání služeb u obchodní společnosti S.C.S, s. r. o., a nehodnotily důvody, které ji k tomuto postupu vedly. Stěžovatelka opakovaně upozornila, že důvod, proč jako ředitelka odboru využila pro zajištění některých služebních cest jinou společnost, např. Hapag Lloyd Business Travel, s. r. o., byla skutečnost, že společnost S.C.S., s. r. o., vybraná na základě veřejné soutěže, se kterou Dům zahraničních služeb MŠMT uzavřel smlouvu o poskytování služeb k zajištění pracovních cest pracovníků, ztratila licenci IATA, v důsledku čehož začaly vznikat vážné problémy s dodržením smluvních podmínek při zajišťování cestovních cenin do zahraničí. V podrobnostech odkázala na svoji argumentaci uplatněnou v průběhu řízení před obecnými soudy a výslovně zdůraznila, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že zaměstnavatel v osobě tehdejšího ředitele ing. Z. S. byl o potížích se společností S.C.S., s. r. o., plně informován, avšak potřebou změny se nezabýval; posléze byl pro řadu chyb ve vedení Domu zahraničních služeb z funkce odvolán. Podle stěžovatelky obecné soudy dostatečně nevysvětlily, proč její úsilí o zajištění a udržení chodu servisu poskytovaného Domem zahraničních služeb hodnotily negativně jako porušení pracovní kázně vedoucí až k výpovědi z pracovního poměru a proč se nevypořádaly s důkazy, které svědčily v její prospěch. Dovolacímu soudu stěžovatelka navíc vytkla, že mu trvalo devatenáct měsíců, než o jejím dovolání rozhodl, to navíc za situace, kdy neprováděl dokazování a nenařídil ve věci jednání. Ústavní stížnost stěžovatelka uzavřela že při správné aplikaci ustanovení § 132 o. s. ř. by bylo prokázáno, že pracovní kázeň neporušila a že výpověď z pracovního poměru byla neplatná, jak ostatně opakovaně rozhodl soud prvého stupně.

II.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 23 C 26/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že obvodní soud po provedeném dokazování dospěl nejprve k závěru, že skutečnosti vytýkané stěžovatelce ve výpovědi z pracovního poměru nelze hodnotit jako porušení pracovní kázně, které by odůvodňovalo použití výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) tehdy platného zákoníku práce (č. 65/1965 Sb.) Jeho rozsudek ze dne 19. 11. 2002 však Městský soud v Praze zrušil usnesením ze dne 5. 6. 2003. Obvodní soud po doplnění dokazování poté dospěl k závěru, že jednání stěžovatelky vedoucí k porušení smlouvy uzavřenou se společností S.C.S., s. r. o., a příslušných ustanovení zákona o zadávání veřejných zakázek mělo za následek porušení jejích pracovních povinností, avšak toto jednání nehodnotil jako hrubé nebo závažné. Rozsudkem ze dne 7. 6. 2004 žalobě stěžovatelky vyhověl a rozvázání pracovního poměru označil za neplatné. Městský soud v Praze v odvolacím řízení zhodnotil věc po právní stránce odlišně. Jednání stěžovatelky spočívající v tom, že bez ohledu na smlouvu uzavřenou se společností S.C.S., s. r. o., jako vítězem výběrového řízení, dala pokyn objednávat a nakupovat dopravní ceniny u jiných společností (TQ3, spol. s. r. o. - dříve Hapag Lloyd Business Travel, spol. s r. o.), považoval za závažné porušení pracovní kázně, a proto rozsudek soudu prvého stupně změnil ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobu se žádostí, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru žalovaným se žalobkyní učiněné výpovědí ze dne 10. 12. 2001 je neplatné, zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 25 782,- Kč. Ztrátu licence IATA Městský soud v Praze označil za důvod pro ukončení spolupráce mezi společností S.C.S., s. r. o., a Domem zahraničních služeb MŠMT, dokud se však tak nestalo, byla dle odvolacího soudu stěžovatelka povinna tuto smlouvu dodržovat.

Tento závěr sdílel i Nejvyšší soud ČR, který dovolání stěžovatelky do výroku I. rozsudku odvolacího soudu zamítl. Uvedl, že vymezení hypotézy právní normy ("méně závažné porušení pracovní kázně", "závažné porušení pracovní kázně" a "porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem") závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, kterému zákon ponechává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Nejvyšší soud ČR rozvedl, ke kterým skutečnostem odvolací soud při svých úvahách přihlédl, označil je za úplné a správné a s právním závěrem z nich vyvozeným se ztotožnil. Dovolání směřující do náhradově nákladového výroku rozsudku Městského soudu v Praze dovolací soud odmítl jako nepřípustné a rozhodl, že stěžovatelka je povinna uhradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3 064,- Kč.

III.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení obsahu ústavní stížnosti, zkoumá její formální náležitosti a podmínky přípustnosti. V projednávané věci konstatoval, že včas podanou ústavní stížností stěžovatelka jako oprávněný a řádně zastoupený navrhovatel napadla rozsudky odvolacího a dovolacího soudu ústavní stížností, ve které však kromě námitek zaměřených do merita věci kritizovala i délku dovolacího řízení. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě, je na ústavní úrovni zaručeno v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tzv. průtahy v řízení jsou v judikatuře Ústavního soudu podřazeny pod "zásah orgánu veřejné moci" [srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud se proto touto námitkou zabýval prvotně a dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud rozděluje průtahy v řízení do dvou základních skupin. Do první skupiny řadí případy, v nichž se domáhá ústavně právní ochrany účastník soudního (či jiného právního řízení), které v době podání ústavní stížnosti ještě probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno, neboť podstatou stížnostního žádání je nutnost zamezit časovým prodlevám a prosadit zájem na brzkém ukončení případu vydáním meritorního rozhodnutí.

Do druhé skupiny patří případy, v nichž stěžovatel namítá porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, které však, jako je tomu v projednávané věci, v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, považuje Ústavní soud takovou ústavní stížnost za nepřípustnou. Citovaným zákonem bylo s účinností od 27. 4. 2006 legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí) postaveno najisto, že nesprávným úředním postupem, za který stát nebo samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a týmž zákonem byla do právního řádu České republiky zakotvena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a citovaného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva, zasaženého v již skončeném řízení (tedy i řízení soudním) neodůvodněnými průtahy, jsou proto v důsledku přijetí výše uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanském soudním řízení takovou žalobou zahájeném. Konstatovaná nepřípustnost ústavní stížnosti s tvrzenými průtahy v řízení pravomocně skončeném je tak založena samotnou změnou dosavadní právní úpravy.

Ústavní soud se tak v projednávané věci námitkou stěžovatelky o nepřiměřené délce řízení před Nejvyšším soudem ČR nemohl po obsahové stránce zabývat, neboť, vyjádřeno po formální stránce, její ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v řízení již skončeném považoval v souladu se závěry vyloženými shora za nepřípustnou.

IV.

Ve zbývající části Ústavní soud shledal ústavní stížnost přípustnou a napadenými rozsudky obecných soudů se zabýval. Po jejich přezkoumání z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavně právní argumentace stěžovatelky opřené o čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy byla kritika hodnocení důkazů a v důsledku toho i nedostatečné odůvodnění napadených rozsudků. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že rozhodnutí obecných soudů musí být odůvodněna způsobem stanoveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. a že z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tvrzení, že se Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR právě takového pochybení dopustily v projednávané věci, však Ústavní soud nepřisvědčil. Z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, že po doplněném dokazování odvolací soud změnil právní názor na skutkový stav, jak jej zjistil soud prvého stupně, a ve věci sám rozhodl. Z jeho rozhodnutí je seznatelné, na základě jakých důkazů byl skutkový stav zjištěn (podle dovolacího soudu stěžovatelka správnost skutkových zjištění dovoláním nenapadla) a jak se hodnocení důkazů promítlo do právních závěrů odvolacího soudu, které dovolací soud potvrdil jako správné. S tvrzením stěžovatelky, že napadené rozsudky v tomto směru nebyly přezkoumatelné, se Ústavní soud neztotožnil.

Ústavní soud v tomto směru připomíná, že při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby prováděl přezkum jejich rozhodovací činnosti v tom rozsahu, jak jej již učinily obecné soudy v odvolacím či dovolacím řízení a z hledisek běžné zákonnosti, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud vstoupit pouze v případě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů obecné soudy učinily, a přijatým právním závěrem. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, a to ani tehdy, pokud by se s ním neztotožňoval.

Ústavní soud se tedy nezabýval hodnocením, zda jednání stěžovatelky bylo správné či nikoliv a zda je bylo možné kvalifikovat jako porušení pracovní kázně v intenzitě, která přivodila výpověď z pracovního poměru. Tyto závěry plně příslušely obecným soudům, kterým byl dán dostatečně široký prostor, aby stěžovatelčin případ posoudily v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem. Podle zjištění Ústavního soudu Městský soud v Praze ani Nejvyšší soud ČR při svém rozhodování nevybočily z argumentačního pole vymezeného provedenými důkazy a jejich hodnocení nelze označit za vybočení extrémního charakteru v takovém rozsahu, že by jejich rozhodnutí bylo v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné ve smyslu existence neobhajitelného úsudku o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Pouze takové pochybení by bylo způsobilé přivodit zásah Ústavního soudu; ten však v projednávané věci nebyl namístě. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že není jeho úkolem zkoumat - v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku - do nejmenšího detailu každou jednotlivou námitku stěžovatelky, jež ve svém důsledku směřuje do oblasti hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy, či do závěru vytvořeného na základě soudního uvážení.

Soudní uvážení je třeba chápat jako zákonem povolenou volnou úvahu, která se v projednávaném případě vázala na relativně neurčitý pojem "závažné porušení pracovní kázně". Ústavní soud nevylučuje přezkum soudního uvážení, ale ten se může týkat pouze toho, zda rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem. O relevantní nesprávnost při vymezení relativně neurčitých pojmů může tedy i zde jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry - vůbec - obstát, zatímco není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně, neboť jak již bylo shora uvedeno, posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům. Ústavní soud nezjistil, že by ústavněprávně přípustné meze soudního uvážení byly v projednávaném případě překročeny.

Jakkoliv Ústavní soud chápe snahu stěžovatelky domoci se jiného, opačného, hodnocení jejího pracovního úsilí, z ústavně právního hlediska nezbylo než shrnout, že předložené námitky proti rozhodnutím obecných soudů nebyly způsobilé posunout věc do ústavně právní roviny a přivodit zásah Ústavního soudu.

Ústavní stížnost stěžovatelky zahrnula i výrok dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání do výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Přestože stěžovatelka stran náhradově nákladových výroků nikterak neargumentovala, bylo namístě, aby se jimi Ústavní soud rovněž zabýval a poté, co tak učinil, konstatoval, že nemá, co by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vytkl.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2008

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru