Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 754/05Usnesení ÚS ze dne 18.04.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.754.05
Datum podání24.11.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 754/05 ze dne 18. 4. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 754/05

Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2006 ve věci ústavní stížnosti S. D., zastoupené JUDr. Zdeňkem Jedinákem, advokátem, AK se sídlem Vašátkova 1015/10, 198 00 Praha 9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. března 2005, sp. zn. 30 T 59/2004, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2005, sp. zn. 7 To 312/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů označená v záhlaví tohoto usnesení s tím, že jimi byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.

Stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v tom, že:

a) rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 30.3.2005 nemělo být znovu rozhodováno o zprošťujících výrocích, neboť tyto rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 22.12.2004 zůstaly nedotčeny,

b) dva skutky kvalifikované obžalobou jako dva trestné činy se dle formulace jednání překrývají, je mezi nimi časová souvislost i způsob konání, v obou případech měla po poškozené bez právního důvodu požadovat platbu a u obou jde alespoň o částečnou totožnost jednání, takže pokud bylo pravomocným zprošťujícím výrokem prvého rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 rozhodnuto o jednom skutku kvalifikovaném jako trestný čin podle § 235 odst. 1 tr. zák., bylo rozhodnuto i o skutku druhém kvalifikovaném jako trestný čin podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a tento zprošťující výrok vytvořil překážku věci rozhodnuté, která bránila následnému uznání viny trestným činem podvodu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30.3.2005,

c) odsuzující rozsudek při hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené nepřihlédl dostatečně k výpovědi znalce z oboru zdravotnictví.

V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby ústavní stížností napadená rozhodnutí soudů obou stupňů byla Ústavním soudem zrušena.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 30 T 59/2004, zjistil Ústavní soud následující:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13.10.2004, sp. zn. 30 T 59/2004, byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a byl jí uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Podle § 226 písm. a) tr. ř. byla stěžovatelka zproštěna obžaloby pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a pro návod k tomuto trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 235 odst. 1 tr. zák. Z podnětu odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 22.12.2004, sp. zn. 6 To 571/2004, zrušil napadený rozsudek v odsuzující části výroku o vině a ve výroku o trestu ve vztahu ke stěžovatelce a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30.3.2005, sp. zn. 30 T 59/2004, byla stěžovatelka znovu uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustila jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině předmětného rozsudku a byl jí uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 13 měsíců. Dále byla zproštěna obžaloby v rozsahu zcela shodném s rozsudkem ze dne 13.10.2004. Odvolání stěžovatelky bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14.7.2005, sp. zn. 7 To 312/2005, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

K výzvě Ústavního soudu Obvodní soud pro Prahu 5 jako účastník řízení pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 30.3.2005.

Ústavní soud po přezkoumání procesního postupu soudů a napadených rozhodnutí, jakož i postupu stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v dané věci nepřípustná.

K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které k zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky ( § 75 odst. 2 cit. zákona). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, a to zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

Stěžovatelka napadá ústavní stížností usnesení odvolacího soudu (potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně), proti kterému není řádný opravný prostředek přípustný. Odvolacím soudem byla však stěžovatelka řádně poučena o zákonných podmínkách, za jejichž existence lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu mimořádným opravným prostředkem, a to dovoláním. V daném případě byly tyto podmínky splněny. Jedná se o rozhodnutí, kdy soud rozhodoval ve věci samé ve druhém stupni (§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.) a vzhledem k tomu, že zásadní námitka, kterou stěžovatelka uplatňuje v ústavní stížnosti, je námitka týkající se právního posouzení skutku, kterým byla uznána vinnou, uplatňuje i zákonný dovolací důvod. Stěžovatelka tvrdí, že její jednání, které bylo obžalobou posouzeno jako dva skutky a kvalifikováno jako dva trestné činy (podvodu a vydírání), je jedním pokračujícím trestným činem. Namítá tudíž nesprávné právní posouzení skutku formulovaného ve skutkových větách odsuzujícího a zprošťujícího výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, což odpovídá dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stěžovatelka však možnosti podat proti rozhodnutí odvolacího soudu v zákonné lhůtě dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky nevyužila a námitku týkající se porušení ustanovení trestního zákona neuplatnila ani v řízení před soudy obou stupňů, nýbrž učinila tak až v ústavní stížnosti.

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka nevyčerpáním všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, sama svým jednáním způsobila, že rozhodnutí soudu nižšího stupně nebylo a ani nemohlo být přezkoumáno soudem instančně nadřízeným. Pokud stěžovatelka dovolání nepodala, ač byla k podání tohoto mimořádného opravného prostředku oprávněna, nenaplnila podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud dodává, že není oprávněn posuzovat opodstatněnost předmětné dovolací námitky, neboť dle příslušných procesních předpisů toto posouzení náleží výlučně Nejvyššímu soudu České republiky.

V dané věci nejsou splněny ani podmínky pro postup podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu, neboť se nejedná o ústavní stížnost, která by svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky a rovněž nejde o průtahy v řízení o opravném prostředku.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, dalšími námitkami stěžovatelky se nezabýval. Pro úplnost pouze konstatuje, že postup Obvodního soudu pro Prahu 5, kdy opakoval v rozsudku ze dne 30.3.2005 zprošťující výroky, které nabyly právní moci rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 22.12.2004, je sice procesně vadný, neměl však negativní dopad na ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a to i z toho důvodu, že v obou případech byla zproštěna obžaloby podle ustanovení pro ni nejvýhodnějšího (§ 226 písm. a) tr. ř.). Z obsahu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že s námitkami stěžovatelky vztahujícími se k hodnocení provedených důkazů obsahově shodnými s námitkami ústavní stížnosti, se tento soud řádně vypořádal.

Za shora popsaných okolností hlediska interpretace zásady subsidiarity v řízení o ústavních stížnostech plně dopadají i na posuzovanou věc, takže Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost z důvodu nepřípustnosti odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2006

Miloslav Výborný

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru