Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 750/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.750.14.1
Datum podání26.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 750/14 ze dne 13. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky KUBDAT Software, s. r. o. "v likvidaci", se sídlem Volgogradská 74, Ostrava, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. legií 5, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 29 Cdo 2731/2013-443, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2013 č. j. 8 Cmo 414/2012-364 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2012 č. j. 42 Cm 61/2007-316, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem proti žalovanému, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, při současném porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 9 odst. 2 a 3, čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Současně navrhla, aby Ústavní soud podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uložil žalovanému Ing. Milanu Mikušovi (dále jen "vedlejší účastník") povinnost zaplatit stěžovatelce náklady tohoto řízení.

II.

Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že Krajský soud v Ostravě výše uvedeným rozsudkem rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce částku 10 788,21 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši a za období ve výroku uvedené (výrok č. I), zamítl žalobu co do částky 403 091,65 Kč s úrokem z prodlení za období ve výroku uvedená až do jejich zaplacení (výrok č. II) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 99 576 Kč (výrok č. III). Soud podrobně uvedl svá skutková zjištění a konstatoval, že jediným nárokem stěžovatelky, u kterého lze dovodit porušení povinnosti vedlejšího účastníka jednat s péčí řádného hospodáře s příčinnou souvislostí mezi škodou a porušením právní povinnosti v podobě neuhrazení splatného závazku stěžovatelky, je nárok na zaplacení úroku z prodlení ode dne následujícího po splatnosti pohyblivé části autorské odměny, tj. od 1. 4. 2003 do 4. 6. 2003, kdy se stal Libor Kubala druhým jednatelem stěžovatelky.

Vrchní soud v Olomouci v odvoláním napadené části potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku č. II ve věci samé, změnil jej v nákladovém výroku č. III tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení ve výši 108 235,70 Kč; odvolací soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 55 807,60 Kč. Odvolací soud poukázal mimo jiné na to, že pro stěžovatelku je typické namítání týchž skutečností a nedostatků, které již byly v jednotlivých řízeních (tedy nejen v právě souzené věci) soudy různých stupňů posouzeny a shledány nedůvodnými. Vrchní soud obšírně posoudil skutkový i procesní stav, uvedl, že postup soudu prvního stupně byl souladný s právní úpravou i judikaturou civilních soudů i Ústavního soudu a potvrdil jeho rozsudek v napadené části jako správný. Při posuzování délky řízení soud poukázal na procesní náročnost souzené věci (která mimo jiné vyplývá z nutnosti odstraňování nedostatků podání stěžovatelky), na nutnost reagovat na opětovná doplňování žaloby a na její změny a konečně také na to, že stěžovatelka "důsledně využívá práv, jež procesní předpisy účastníkům sporného řízení poskytují".

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky z důvodů nepřípustnosti odmítl a rozhodl, že je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12 390 Kč. Dovolací soud tak učinil proto, že dovolání, které není přípustné podle § 238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle § 237, neboť dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení § 265 obch. z. V této souvislosti odkázal na vlastní rozsudek sp. zn. 32 Cdo 3651/2011 a na judikaturu v něm citovanou; k závěru, podle něhož je společník ve vztahu ke společnosti povinen jednat s nezbytnou loajalitou soud odkázal na vlastní judikát sp. zn. 29 Odo 387/2006. Nejvyšší soud připomněl, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení důkazního břemene; otázku jeho unesení tudíž nelze považovat za otázku procesního práva, na jejímž vyřešení spočívá napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. K názoru stěžovatelky, podle něhož nese jednatel společnosti v případě sporu důkazní břemeno ve vztahu ke všem předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu společnosti způsobenou, soud zdůraznil, že je ve zjevném rozporu s ustanovením § 194 odst. 5 obch. z. a dotčenou ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3542/2011). Vytýkané vady řízení ani námitky proti skutkovým závěrům odvolacího soudu nejsou s účinností od 1. 1. 2013 způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud konečně - a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání - dodal, že z § 157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. V této souvislosti odkázal na opakovanou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže civilní soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 989/08 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje. Potvrdil-li pak odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, přitakávaje právním závěrům jím učiněným, nelze napadené rozhodnutí považovat za překvapivé; skutečnost, že právní závěry odvolacího soudu jsou odlišné od právního názoru stěžovatelky, je z tohoto pohledu nevýznamná.

III.

Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti (která je v podstatném takřka identická s její argumentací v odvolání a dovolání) podrobně připomněla věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci. Tu doprovodila hypertrofovaným a detailním odůvodněním, jež však je - jak ostatně Ústavní soud již připomněl u jiných stěžovatelkou podaných ústavních stížností (srov. např. z poslední doby usnesení sp. zn. III. ÚS 3723/14) - na újmu přehlednosti a řádné ústavně právní argumentace. V zásadě lze říci, že stěžovatelka poukazuje na deficitní argumentaci civilních soudů, které správně neposoudily (ne-)unesení břemen tvrzení a důkazu ze strany vedlejšího účastníka ve věci jeho péče řádného hospodáře nebo vytunelování stěžovatelky či jeho zlého úmyslu. Tyto skutečnosti se promítají do právních úkonů společnosti, resp. vedlejšího účastníka či osob s ním spolčených a mají také vliv na posuzování odpovědnosti vedlejšího účastníka za způsobenou škodu. Nesprávný výklad a aplikace dotčených ustanovení obchodního zákoníku, občanského soudního řádu a dalších pramenů práva civilními soudy podle stěžovatelky vede k jejich neúplnému a nesprávnému rozhodování ve věci. Přijatá rozhodnutí jsou podle stěžovatelky nepřezkoumatelná, nepředvídatelná a překvapivá.

Dosavadní průběh řízení, obsah soudního spisu a stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

IV.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah vyžádaného spisu i naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením její věci civilními soudy, jež vyústilo v částečné zamítnutí její žaloby vydáním ústavní stížností napadených rozhodnutí.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejzávažnější excesy (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03).

Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud musí v prvé řadě - ke stěžovatelkou namítanému porušení ústavně zaručených práv a zvláště práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny - odkázat na svoji konstantní judikaturu. Podle ní by k takovému následku mohlo primárně dojít tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu (denegatio iustitiae), případně by zůstal v řízení nečinný bez zákonného důvodu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93). Taková situace však nenastala; postupem civilních soudů nebylo takové právo stěžovatelky vyloučeno ani omezeno. Stěžovatelce se dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala obsáhlé odvolání. Vrchní soud se s námitkami v něm uvedenými podrobně vypořádal.

Ústavní soud za dané situace také nemůže akceptovat stěžovatelčin názor o tom, že dovolací soud "bez řádného projednání" posoudil jí uplatněné námitky, neboť jak z obsahu spisu, tak z odůvodnění napadeného usnesení zřetelně vyplývají důvody, pro které přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. konstatována být nemohla. K této dostatečně jasné argumentaci Ústavní soud nepovažuje za nutné cokoliv dodávat. Navíc připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14).

Ústavní soud má za to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti vlastně pokračuje obsáhlou, nepřehlednou a začasté nepřiléhavou argumentací v polemice se závěry civilních soudů. Řízení před Ústavním soudem však nelze považovat za další krok v rámci instančního přezkumu, a to navíc za situace, kdy Ústavní soud v souzené věci zjistil, že napadená rozhodnutí vycházejí z adekvátně zjištěného skutkového stavu věci, přičemž civilní soudy postupovaly v mezích zákona a vlastní právní názory dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (k tomu srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98, I. ÚS 226/98, II. ÚS 444/01, III. ÚS 455/02, I. ÚS 600/05, I. ÚS 671/06, I. ÚS 1728/07, IV. ÚS 3600/13, III. ÚS 181/14, III. ÚS 621/15). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud, stejně jako v obdobné věci téže stěžovatelky (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3723/14), dospěl po celkovém posouzení k závěru, že civilní soudy postupovaly v souladu s ústavními principy a požadavky spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k vydání jejich rozhodnutí nelze než kvalifikovat jako spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý (řádný) proces je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, podle něhož je soud povinen poskytnout stěžovatelům veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení civilního řízení toho názoru, že stěžovatelce možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.

Právo na spravedlivý (řádný) proces navíc není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před civilními soudy sám o sobě porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv neznamená.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nepřiznal náhradu nákladů řízení stěžovatelce proti vedlejšímu účastníkovi.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru