Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 75/95Nález ÚS ze dne 05.10.1995Rozhodování soudů ve správním soudnictví bez jednání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkSprávní řízení
procesní zásady
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 57/4 SbNU 81
EcliECLI:CZ:US:1995:4.US.75.95
Datum podání06.04.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 96 odst.2

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.c

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 75/95 ze dne 5. 10. 1995

N 57/4 SbNU 81

Rozhodování soudů ve správním soudnictví bez jednání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti Ing. J.J. a spol. proti rozsudku Krajského soudu

v Ostravě ze dne 5. 1. 1995, č. j. 22 Ca 72/94-42 takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 1995, č. j. 22 Ca

72/94-42, se zrušuje.

Odůvodnění:

Dne 6. 4. 1995 byla doručena Ústavnímu soudu včas podaná

ústavní stížnost, doplněná podáním doručeným dne 10. 4. 1995,

která směřuje proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu

v Ostravě, kterým bylo pro překážku věci rozsouzené zastaveno

řízení ohledně pozemku p. č. 6752/25 v k. ú. P. a potvrzeno

rozhodnutí správního orgánu ohledně pozemků p. č. 6751 a zbytku p.

č. 6752 v k. ú. P. o nepřiznání vlastnictví oprávněným osobám,

t.j. stěžovatelům. Podle učiněných právních závěrů existence

objektu výstaviště Státního plemenářského podniku se sídlem v O.,

jako osoby povinné, je ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, překážkou,

která brání vydání jakéhokoliv pozemku nacházejícího se v jeho

obvodu.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že nesouhlasí se

závěry učiněnými soudem a jeho rozhodnutí považují za porušující

jejich práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1, 2 a 4, čl. 36

odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Předně se domnívají, že krajský soud procesně pochybil, když

rozhodl o opravném prostředku proti rozhodnutí okresního

pozemkového úřadu. Odvolacím orgánem měl být, s ohledem na

ustanovení § 13 písm. g) zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových

úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů,

Ústřední pozemkový úřad. Porušení rovnosti účastníků před soudem

spatřují stěžovatelé v tom, že soud přiznal zvýšenou ochranu

veřejnému zájmu oproti individuálním zájmům vlastníka věci, což je

v daném případě v rozporu s čl. 11 odst. 2 a 4 Listiny. V závěru

ústavní stížnosti žádají, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí

zrušil. Při jednání dne 5. 10. 1995 pak právní zástupce

stěžovatelů návrh na zrušení rozsudku soudu odůvodnil, s odvoláním

na stanovisko Ústavního soudu, též tím, že byly porušeny zásady

spravedlivého procesu, neboť soud neměl rozhodnout bez účasti

stran a bez jednání, když podmínky § 250f o. s. ř. v této věci

rozhodně dány nebyly.

Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém

vyjádření uvedl, že nepovažuje námitky stěžovatelů za důvodné.

Předně uvedl, že nedošlo k procesnímu pochybení, neboť soud

přezkoumával rozhodnutí pozemkového úřadu vydané podle § 9 odst.

4 zákona č. 229/1991 Sb. K námitce porušení zásady rovnosti

účastníků před soudem, krajský soud odkázal na obsah odůvodnění

svého rozhodnutí a uvedl, že jeho postup byl v souladu s ústavním

principem nezávislosti soudu. K porušení práva vlastnit majetek se

soud vyjádřil tak, že chránit lze až vlastnické právo

konstituované. Krajský soud v Ostravě navrhl, aby byla ústavní

stížnost na základě uvedených důvodů zamítnuta.

Vedlejší účastník řízení, Pozemkový úřad v P., ve svém

vyjádření konstatoval, že při posuzování uvedené restituce

vycházel zejména ze znaleckých posudků a výsledků místních

šetření. Oprávněným osobám byla proto vydána část požadovaných

pozemků, které nejsou dotčeny výstavbou. Pokud jde o pozemky,

jejichž vydání brání existence objektu výstaviště, které je

překážkou podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.,

pozemkový úřad odkazuje na ustanovení § 16 téhož zákona, podle

kterého mají oprávněné osoby nárok na náhradu. Při jednání dne 5.

10. 1995 pak právní zástupkyně vedlejšího účastníka uvedla, že

požadované pozemky nemohou být s ohledem na své umístění

v uzavřeném areálu zemědělsky využity. Přitom možnost zemědělského

využití považují za nutnou podmínku pro vydání.

Ústavní soud se dále seznámil s obsahem vyžádaných spisů

Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 72/94, a Okresního úřadu

v Přerově, okresního pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ

1070/91/W/HU-1. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě Ústavní

soud zjistil, že stěžovatelé ve svém odvolání ze dne 27. 1. 1994

proti rozhodnutí pozemkového úřadu uvedli, že vydání předmětných

nemovitostí je provedeným způsobem kusé a že jejich návrh na

zřízení určitých břemen byl zohledněn pouze ve prospěch strany

povinné. Dále namítli, že nebyl dostatečně respektován znalecký

posudek, včetně jeho dodatku. Na základě toho navrhli, aby soud

napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl tak, že na parcele č. 6765 se

zřizuje břemeno a další nemovitosti se vydávají v rozsahu

doporučeném znalcem (tzv. varianta č. I - minimum). Předsedkyně

senátu dne 25. 7. 1994 předvolala účastníky řízení k jednání na

den 1. 8. 1994. S ohledem na omluvu (z důvodu dovolené) většiny

účastníků řízení předsedkyně senátu dne 28. 7. 1994 odročila

jednání na neurčito.

Dne 15. 8. 1994 byla zástupkyně navrhovatelů vyzvána

k doplnění návrhu. Z protokolu napsaného před Krajským soudem

v Ostravě dne 24. 8. 1994 vyplývá, že oprávněné osoby se domáhají

přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu. Pokud jde o pozemek

p. č. 6752/25, namítají, že k němu nemají možnost přístupu, i když

v průběhu řízení navrhovali zřízení věcného břemene. K pozemku p.

č. 6751 uvádějí, že na pozemku nestojí žádná stavba, neboť

stodola, která zde stávala, byla po přechodu nemovitosti na stát

zbourána. Proto zde neexistuje překážka, která by bránila vydání

pozemku. Pokud jde o zbývající část pozemku p. č. 6752 o výměře

2,5402 ha, požadují jeho vydání. Jeho původní výměra byla 3,0576

ha a vzhledem k tomu, že zde byly postaveny stavby, navrhují,

s odkazem na znalecký posudek, aby část tohoto pozemku o výměře

O,5174 ha byla oddělena, neboť ta neodpovídá podmínkám vydání. Dne

5. 1. 1995 pak Krajský soud v Ostravě ve věci rozhodl, aniž by již

nařizoval jednání.

Při posuzování ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud

z názoru, který již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, tj.

především, že není soudem nadřízeným soudům obecným a za

předpokladu, že při své činnosti postupují v souladu s procesními

principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich

rozhodovací činnosti zasahovat. Z ústavního principu nezávislosti

soudu vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Za předpokladu,

že soudy postupují v souladu s ustanoveními § 132 o. s. ř.,

nespadá do pravomoci Ústavního soudu, aby "hodnotil" obecnými

soudy provedené hodnocení důkazů, a to ani v případě, kdyby se

s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Stejně tak, pokud jde

o tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, tj. ústavně zaručeného

práva vlastnit majetek, je třeba poukázat na již ustálenou

judikaturu Ústavního soudu, podle které ochranu stanovenou tímto

ustanovením chápe Ústavní soud především jako ochranu vlastnického

práva již konstituovaného, tedy existujícího. Pouhý spor

o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve

zjištěna a konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže.

Krajský soud v Ostravě, jak již bylo uvedeno, rozhodl ve

věci dne 5. 1. 1995 bez jednání, s odvoláním na § 250f občanského

soudního řádu. Podle tohoto ustanovení může soud rozhodnout bez

jednání o žalobě v jednoduchých případech, zejména je-li

nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného

skutkového stavu a jde-li jen o posouzení právní otázky. Ústavní

soud v tomto směru odkazuje na své nálezy (např. IV. ÚS 51/94, II.

ÚS 75/94, IV. ÚS 97/94, IV. ÚS 113/94), z nichž vyplývá, že takový

způsob projednání věci před soudem prolamuje jednu

z nejdůležitějších zásad soudního řízení podle čl. 38 odst. 2

Listiny, tj. právo každého, aby jeho věc byla projednána veřejně,

bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit

ke všem prováděným důkazům.

Je nepochybné, že kvalita procesu musí odpovídat právům

a povinnostem, o kterých se jedná. Pokud procesní předpisy

výjimečně umožňují soudu rozhodnout bez jednání a bez slyšení

účastníků, je třeba, aby všechny podmínky pro aplikaci ustanovení

§ 250f o. s. ř. byly náležitě respektovány a dodržovány. Ústavní

soud zastává názor, že k přirozeným právům každého člověka patří

právo, aby ve složitém procesu nalézání práva a spravedlnosti mu

bylo umožněno předstoupit před nezávislý soud a být slyšen ve

věci. Takovým právem musí disponovat i každá osoba, která se

dožaduje přezkumu rozhodnutí správního orgánu.

V projednávané věci soud rozhodl bez jednání a bez slyšení

účastníků řízení, ačkoliv rozhodně nešlo o případ jednoduchý a jen

o posouzení právní otázky. V dané věci se jedná o zkoumání

zastavěnosti pozemků a posouzení této překážky ve vztahu

k ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.,

v platném znění. Jde o kategorie nejen teoreticky, ale i skutkově

náročné, což ostatně vyplývá i z obsahu spisu pozemkového úřadu

(vyžádání znaleckého posudku). Je tedy zcela evidentní, že se

o jednoduchý případ nejednalo. Navíc pak je nezbytné přihlédnout

k tomu, že se jedná o spor podle zákona, jehož účelem je zmírnit

následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům

zemědělského a lesního majetku. Je proto nanejvíc žádoucí, aby

soudy v těchto věcech postupovaly v souladu se základními

procesními zásadami.

Z výše uvedeného je zřejmé, že soud měl nařídit jednání

a stanoveným způsobem, v souladu s příslušnými ustanoveními

občanského soudního řádu, poskytnout plnou ochranu právům. Důvodem

je i ta skutečnost, že řízení ve správním soudnictví je řízením

jednoinstančním, v daném případě bez přípustnosti opravných

prostředků. Tento existující systém správního soudnictví pak vede

ve svých důsledcích k tomu, že Ústavní soud se dostává do

postavení, které mu, přísně vzato, nepřísluší, které však za dané

situace nemůže odmítnout.

Vzhledem ke zmíněným skutečnostem Ústavní soud zastává názor,

že napadený rozsudek soudu byl vydán po takovém soudním řízení,

které jako celek nebylo v souladu se zásadami uvedenými v čl. 90

a čl. 96 odst. 2 Ústavy a dále v čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož

i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod.

Pokud jde o námitku stěžovatelů ohledně věcné příslušnosti

soudu, nelze ji přisvědčit, neboť kompetence soudu nepochybně

vyplývá z § 9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění.

V návaznosti na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti

stěžovatelů proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.

1. 1995, č. j. 22 Ca 72/94-42, vyhověl a podle § 82 odst. 1

a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

napadené rozhodnutí zrušil. Zrušení tohoto rozsudku považuje

Ústavní soud za dostačující k tomu, aby se stěžovatelé domáhali

stanoveným postupem svého práva v novém řádném procesu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy je rozhodnutí Ústavníhosoudu závazné

pro všechny orgány i osoby.

V Brně dne 5. 10. 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru