Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 748/05Nález ÚS ze dne 12.07.2006Nedoručení odvolání do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků říze... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
opravný prostředek - řádný
Doručování
Výkon rozhodnutí
advokát/zvolený
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 135/42 SbNU 83
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.748.05
Datum vyhlášení12.07.2006
Datum podání21.11.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 210 odst.1, § 214 odst.2 písm.e, § 18, § 28 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 748/05 ze dne 12. 7. 2006

N 135/42 SbNU 83

Nedoručení odvolání do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 12. července 2006 sp. zn. IV. ÚS 748/05 ve věci ústavní stížnosti P. C. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2005 č. j. 14 Co 332/2005-32, kterým bylo k odvolání vedlejší účastnice Ing. J. H. změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů exekučního řízení a nákladů exekuce, a kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2005 č. j. 14 Co 332/2005-32 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze. V ústavní stížnosti zrekapituloval průběh exekučního řízení, ve kterém k jeho návrhu jako oprávněného Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 21. 1. 2005 č. j. 33 Nc 6815/2003-24 zastavil výkon exekuce vedené proti povinné (výrok I.), uložil jí, aby uhradila stěžovateli náklady exekučního řízení ve výši 1 500 Kč a náklady exekuce ve výši 3 974 Kč (výroky II. a III.) a stěžovatele zavázal povinností zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 3 974 Kč (výrok IV.). Proti výrokům II. a III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 podala povinná, mající v řízení před Ústavním soudem postavení vedlejší účastnice, odvolání spojené se žádostí o osvobození od soudních poplatků a dalších nákladů soudního řízení, kterému Městský soud v Praze vyhověl.

2. Stěžovatel s rozhodnutím Městského soudu v Praze nesouhlasil a namítl, že mu nesprávným postupem obecných soudů byla odňata možnost vyjádřit se k odvolání povinné, neboť Obvodní soud pro Prahu 1 při doručování odvolání povinné pochybil, když je nezaslal stěžovateli či jeho právnímu zástupci Mgr. Stanislavu Němcovi, ale odvolání adresoval advokátce Mgr. Janě Bodlákové, která však v té době již stěžovatele nezastupovala. Pochybení v doručení nezjistil ani Městský soud v Praze, který vycházel z toho, že stěžovatel se k podanému odvolání nevyjádřil, a v neveřejném zasedání ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 v napadených výrocích tak, že stěžovateli náhradu nákladů exekučního řízení a nákladů exekuce nepřiznal. Stěžovatel označil způsob, jakým odvolací soud zjišťoval osobní a majetkové poměry povinné, za nedůsledný, upozornil, že jeho poměry soud nezjišťoval vůbec, a poukázal na to, že o zastavení výkonu exekuce bylo rozhodnuto až po osmi měsících od podání návrhu.

II.

3. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. 4. 2006, podepsaném předsedkyní senátu 14 Co, odmítl názor, že by svým rozhodnutím porušil stěžovatelova základní práva. K jednotlivým námitkám uvedl, že při rozhodování o odvolání povinné vzal v úvahu všechny okolnosti případu a rozhodující skutečnosti. Poměry povinné posoudil na základě doložené výše jejího důchodu a vyživovací povinnosti a skutečnost, že nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení a nákladů exekuce jinak úspěšnému oprávněnému stěžovateli z důvodu aplikace § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") podle soudu neznamená, že tím porušil zásadu rovnosti účastníků řízení. Městský soud v Praze nepřisvědčil námitce o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť stěžovateli v realizaci jeho práva obrátit se na soud s návrhem na nařízení exekuce nebylo bráněno. K tvrzení o porušení práva zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny Městský soud v Praze uvedl, že odvoláním povinné byly napadeny výroky o nákladech výkonu rozhodnutí, kde platí obecná zásada neveřejnosti jednání i v případě změny rozhodnutí. Postup soudu tak byl zcela v souladu s ustanovením § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. V závěru svého vyjádření Městský soud v Praze navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

4. Vedlejší účastnice, Ing. J. H., ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. 4. 2006 polemizovala s názorem, zda její odvolání bylo stěžovateli řádně doručeno, či nikoliv, aiv případě negativního zjištění má za to, že by tím nedošlo k porušení stěžovatelových ústavních procesních práv, neboť je přesvědčena, že odvolací soud by rozhodl stejným způsobem, jak rozhodl v napadeném usnesení. K jejímu osvobození od poplatkové povinnosti uvedla, že pokud soudu postačily předložené listinné důkazy, nebylo třeba, aby byla podrobena, jak se stěžovatel domníval, povinnosti vyplnit dotazníkový formulář. Vedlejší účastnice označila námitku o prodlevě při rozhodování o zastavení exekučního řízení za irelevantní, neboť nemohla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, a zpochybnila přípustnost ústavní stížnosti, neboť dle jejího názoru stěžovatel mohl podat dovolání podle § 237 odst. l písm. c) o. s. ř. Navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, případně zamítnuta a požádala o přiznání nákladů právního zastoupení podle advokátního tarifu.

5. Podáním ze dne 25. 4. 2006 k dotazu Ústavního soudu stěžovatel sdělil, že nesouhlasí s upuštěním od ústního jednání.

III.

6. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 33 Nc 6815/2003 Ústavní soud zjistil, že pravomocným a vykonatelným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 byla vedlejší účastnici uložena povinnost vydat stěžovateli klíče od domu v Praze 1, Václavské náměstí č. 17, a od bytu nacházejícího se v tomto domě ve čtvrtém podlaží. K návrhu stěžovatele, v té době právně zastoupeného advokátkou Mgr. Janou Bodlákovou (plná moc č. l. 3), Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 24. 4. 2003 č. j. 33 Nc 6815/2003-6 nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Luďka Němce z Exekutorského úřadu v Karlových Varech. Vedlejší účastnice se proti nařízení exekuce odvolala, její odvolání však bylo odmítnuto s tím, že jí uplatněné námitky mohou být toliko podkladem pro návrh na zastavení výkonu rozhodnutí. Podáním ze dne 21. 5. 2004 stěžovatel navrhl zastavení exekuce s tím, že si klíče od domu a bytu opatřil od pronajímatele, kterému je vedlejší účastnice předala společně s bytem. K podání stěžovatel připojil plnou moc ze dne 20. 5. 2004, ze které vyplývá, že v předmětné věci je stěžovatele zmocněn zastupovat advokát Mgr. Stanislav Němec (č. l. 21). Obvodní soud pro Prahu 1 poté shora citovaným usnesením ze dne 21. 1. 2005 výkon exekuce zastavil a rozhodl o úhradě nákladů exekučního řízení. Ze záhlaví tohoto usnesení je zřejmé, že soud zaznamenal změnu v právním zastoupení stěžovatele, když jako právního zástupce stěžovatele uvedl advokáta Mgr. Stanislava Němce (č. l. 24), rozhodnutí však doručoval přímo stěžovateli. Podáním doručeným soudu dne 8. 3. 2005 podala vedlejší účastnice proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 v jeho náhradově nákladových výrocích odvolání spojené se žádostí o osvobození od soudních poplatků. Její odvolání, včetně žádosti, Obvodní soud pro Prahu 1 doručil dne 21. 4. 2005 soudnímu exekutorovi a advokátce Mgr. Janě Bodlákové (č. l. 28 verte) a dne 23. 6. 2005 předložil spis Městskému soudu v Praze s poznámkou, že vyjádření k odvolání nebylo podáno. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. tak, že stěžovateli náhradu nákladů exekučního řízení a nákladů exekuce nepřiznal (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Podle odůvodnění usnesení je zřejmé, že Městský soud v Praze vzal v úvahu, že vedlejší účastnice předala klíče od sporného bytu pronajímateli dvanáct dnů po podání návrhu na nařízení exekuce, a přestože svoji povinnost nesplnila, jak měla, právo stěžovatele bylo uspokojeno, neboť klíče získal od pronajímatele. Doložila rovněž výši svého plného invalidního důchodu a prokázala, že vyživuje své dvě již zletilé děti. Tyto okolnosti odvolací soud považoval za hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. a odůvodnil jimi změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. K nákladům odvolacího řízení pak uvedl, že úspěšné povinné v odvolacím řízení žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly.

IV.

7. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny předpoklady předepsané k takovému přezkumu zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

8. Vady prvotního podání stěžovatele byly k výzvě Ústavního soudu odstraněny (v této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že k obsahu odůvodnění tohoto podání nepřihlížel, a to proto, že šlo o návrh vadný pro absenci obligatorního právního zastoupení stěžovatele), ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou, nebyly dány důvody nepříslušnosti Ústavního soudu k jejímu projednání a šlo o ústavní stížnost přípustnou [mylná byla námitka vedlejší účastnice, že stěžovatel měl možnost naříkané rozhodnutí napadnout dovoláním ve smyslu ustanovení § 237 odst. 12 (správně snad "odst. 1") písm. c) o. s. ř., neboť dovolání do náhradově nákladových výroků přípustné není].

V.

9. Po přezkoumání napadeného usnesení Městského soudu v Praze a řízení jemu předcházejícího z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

10. Stěžovatel opřel svoji ústavněprávní argumentaci o čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Podle relevantních ustanovení těchto článků se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), čl. 37 odst. 3 Listiny zaručuje, že všichni účastníci řízení si jsou rovni. Podle Ústavního soudu je zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit.

11. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí, či princip "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je zakotven v ustanovení § 18 o. s. ř. a v podmínkách tohoto soudního řádu se promítá v řadě jeho ustanovení, která jsou aplikovatelná i v projednávaném případě, neboť podle ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), platí, že nestanoví-li exekuční řád jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Proto i pro projednávaný případ je relevantním ustanovením § 210 odst. 1 o. s. ř., podle kterého "předseda senátu soudu prvního stupně doručí odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům", a ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., podle kterého "není třeba nařizovat jednání k projednání odvolání, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení". K ústavně konformnímu výkladu těchto ustanovení se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tato ustanovení je nutné interpretovat jak v souladu s účelem soudního řízení, tak i v souladu s požadavky kladenými na soudní řízení ústavními procesními kautelami (srov. nález sp. zn. III. ÚS 202/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 134). V citovaném nálezu Ústavní soud s odkazem na princip rovnosti účastníků občanského soudního řízení vyložil, že pokud obecný soud nedoručil stěžovateli (v postavení žalovaného) odvolání žalobkyně, neumožnil se mu k němu vyjádřit a rozhodl o nákladech řízení toliko na základě podaného odvolání, zkrátil stěžovatele na jeho procesních právech. Tyto závěry plně dopadají i na projednávanou věc a Ústavní soud neshledal žádný důvod se od nich jakkoliv odchýlit (stejně i nález sp. zn. IV. ÚS 88/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 87).

12. Ústavní soud připomíná, že i Evropský soud pro lidská práva, který v souvislosti s rovností účastníků řízení používá pojem "rovnost zbraní", podle své konstantní judikatury vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. V případě Beer proti Rakousku (2004, stížnost č. 30428/96) či Baumann proti Rakousku (2001, stížnost č. 76809/01, obě rozhodnutí dostupná v elektronické verzi na http://hudoc.echr.coe.int) Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je aplikovatelný i na rozhodování o nákladech řízení (za předpokladu, že předmětem tohoto řízení byly občanská práva a závazky) a že k porušení tohoto článku došlo tím, že odvolací soud neposlal odvolání do výroku o nákladech řízení protistraně, a nedal jí tak možnost, aby se k němu vyjádřila a uplatnila svá tvrzení a důkazy.

13. V projednávané věci Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, že stěžovatel si dne 20. 5. 2004 zvolil nového právního zástupce; tuto volbu spolu s předložením plné moci řádně sdělil soudu. Podle ustanovení § 28 odst. 3 o. s. ř., zvolí-li si účastník jiného zástupce, platí, že tím také vypověděl plnou moc dosavadnímu zástupci. Obvodní soud pro Prahu 1, přestože změnu v právním zastoupení zaznamenal, odvolání vedlejší účastnice stěžovateli či jeho novému právnímu zástupci nedoručil. Bylo tedy namístě, aby Městský soud v Praze před svým rozhodnutím dbal na doručení odvolání vedlejší účastnice stěžovateli a poskytl mu přiměřenou lhůtu k realizaci jeho procesních práv. Pokud tak soud neučinil a rozhodl v neveřejném jednání, aplikoval relevantní ustanovení občanského soudního řádu v rozporu s ústavním principem rovnosti účastníků řízení a zkrátil stěžovatele na jeho ústavním procesním právu zaručeném v čl. 37 odst. 3 Listiny.

14. Ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. představuje kogentní příkaz prosoud prvního stupně, aby v případech, kdy odvolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, je doručil ostatním účastníkům. Ze zákona tedy sice nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům, to však neznamená, že tak soud prvního stupně nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Obdobně je třeba přistupovat i k ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., ze kterého nevyplývá zákaz nařízení jednání, jde-li o projednání odvolání proti rozhodnutím v tomto ustanovení vyjmenovaným. Bude tedy na odvolacím soudu, aby zvážil, zda v projednávané věci nařídí jednání, byť odvolání vedlejší účastnice bylo podáno jen do náhradově nákladového výroku rozhodnutí soudu prvního stupně; v rámci této úvahy odvolací soud sám vezme v potaz, zda by rozhodnutím bez jednání mohlo být dotčeno ústavní právo stěžovatele na spravedlivý proces.

15. Námitku stěžovatele o porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nepovažoval Ústavnísoud v projednávané věci za případnou, a proto se jí nezabýval. Uplatněné tvrzení se totiž vztahuje k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, výroku I., který nabyl právní moci dne 24. 2. 2005 a nebyl napaden ústavní stížností.

16. Ústavnísoud nevyhověl návrhu vedlejší účastnice na úhradu jejích nákladů spojených s právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si hradí vzniklé náklady účastníci a vedlejší účastníci sami. K postupu podle odstavce 4 citovaného ustanovení, podle kterého Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, neshledal Ústavní soud v projednávaném případě důvod.

17. Z důvodů výše uvedených Ústavnísoud pro porušení čl. 37 odst. 3 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru