Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 745/21 #1Usnesení ÚS ze dne 11.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v základních právech a svobodách a zákaz diskriminace
hospodářská, sociální a kulturní práva/ochrana žen, mladistvých ... více
Věcný rejstříkDokazování
výpověď
svědek/výpověď
důkazní břemeno
Pracovní poměr
předběžná otázka/ESD
Diskriminace
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.745.21.1
Datum podání19.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 29 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1, čl. 3 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

198/2009 Sb., § 3 odst.2

262/2006 Sb., § 16 odst.3

99/1963 Sb., § 132, § 120, § 133a, § 118a odst.3, § 109 odst.1 písm.d


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 745/21 ze dne 11. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem, sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2020 č. j. 21 Cdo 1844/2020-103, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2019 č. j. 30 Co 240/2019-62 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. března 2019 č. j. 21 C 123/2018-35, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti A.T. Kearney GmbH, sídlem Dreischeibenhaus 1, Düsseldorf, Spolková republika Německo, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 3, čl. 29 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal omluvy za diskriminační jednání, zaplacení 200 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění a 88 936 Kč jako náhrady škody. Obvodní soud zjistil, že stěžovatel jako zaměstnanec a vedlejší účastnice jako zaměstnavatelka uzavřeli dne 12. 3. 2018 pracovní smlouvu a dne 10. 7. 2018 vedlejší účastnice stěžovateli doručila oznámení o zrušení pracovního poměru ve zkušební době, přičemž shledal, že nedošlo k přímé ani nepřímé diskriminaci stěžovatele v pracovním vztahu, když diskriminační jednání je vědomé jednání zaměstnavatele. Vedlejší účastnici nebyla známa podstata zdravotního postižení stěžovatele, kterému sice byly stanoveny diagnózy F151 - poruchy způsobené jinými stimulancii - škodlivé použití a F61 - smíšené a jiné poruchy osobnosti s rysy narcistickými a hraničními, přičemž v popředí jeho klinického obrazu jsou výkyvy nálad a problematický vztah s autoritami, avšak stěžovatel o svém zdravotním postižení vedlejší účastnici neinformoval, tudíž o něm neměla povědomí. Na mzdové účtárně vedlejší účastnice předložil rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení, že je osobou zdravotně znevýhodněnou (§ 67 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů), ale z tohoto rozhodnutí nevyplývá, v čem spočívá stěžovatelovo zdravotní omezení. Ani z toho, že stěžovatel své nadřízené sdělil, že je citlivý na hluk, neúctu, kritiku a že má problémy s egem a autoritami, podle obvodního soudu nemohla vedlejší účastnice nabýt povědomí, že je osobou trpící psychickým onemocněním a že vyžaduje přizpůsobení pracovního prostředí, a to zvláště za situace, kdy od lékaře dostala po vstupní prohlídce informaci, že stěžovatel je zcela způsobilý pro výkon práce. Protože vedlejší účastnice neměla informace o zdravotním postižení stěžovatele, nemohla se dopustit ani nepřímé diskriminace ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), tím, že by opomněla přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postižením přístup k určitému zaměstnání. Přijetí takových opatření vyžaduje v první řadě povědomost zaměstnavatele o povaze postižení, což v posuzované věci splněno nebylo.

3. Na základě stěžovatelova odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud doplnil dokazování účastnickou výpovědí stěžovatele a ztotožnil se se skutkovým závěrem, že vedlejší účastnice nevěděla o povaze jeho postižení. Vedlejší účastnice věděla pouze o některých projevech postižení (zvýšená potřeba uznání, obtížná komunikace s kolegy), nemohla z nich však dovodit existenci uvedeného zdravotního postižení, neboť z jejího pohledu mohlo jít o stěžovatelovy osobnostní vlastnosti. Městský soud se ztotožnil i se závěrem, že se tudíž nemohla dopustit diskriminace, jen korigoval závěry obvodního soudu v tom smyslu, že neplatí paušálně, že by diskriminace byla ze své podstaty spojena jen s vědomým jednáním zaměstnavatele. Možnost dovodit i nezaviněnou formu diskriminace zaměstnavatelem však nelze dovádět ad absurdum do podoby, že by se zaměstnavatel mohl dopustit nepřímé diskriminace nepřijetím přiměřených pozitivních opatření i vůči zaměstnanci, o jehož postižení vůbec nevěděl.

4. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem odmítl stěžovatelovo dovolání v části, v níž směřovalo proti části rozsudku městského soudu, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, ve zbytku dovolání zamítl. Vyhodnotil, že rozsudek městského soudu závisí na řešení otázky hmotného práva, kdy jde u zaměstnavatele o nepřímou diskriminaci spočívající v opomenutí přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postižením přístup k určitému zaměstnání (§ 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona). Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, založila přípustnost dovolání. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zaměstnavatel se může vůči zaměstnanci dopustit diskriminace podle § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona jen tehdy, bylo-li mu (muselo-li mu být) s ohledem na všechny okolnosti případu zřejmé, že zaměstnanec má zdravotní postižení, a přesto nepřijal žádné z přiměřených opatření, jež by za daných okolností připadala v úvahu a jež pro něj nepředstavují nepřiměřené zatížení. Vedlejší účastnici nebylo a ani nemuselo být zřejmé, že stěžovatel takovým zdravotním postižením trpí, nemohla se tudíž dopustit opomenutí přijmout přiměřená opatření.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že mu obvodní soud neumožnil prokázat přímou diskriminaci tím, že zamítl dotazy na svědkyně k prokázání obecného kontextu a k důvodům ukončení pracovního vztahu. Dokazování soudy zúžily na vědomost vedlejší účastnice o zdravotním postižení stěžovatele, od čehož odvíjely přenos důkazního břemene. Stěžovatel se však domnívá, že podmínky pro přenos důkazního břemene byly splněny již před zkoumáním vědomosti o postižení. Podle něj má být povědomost zaměstnavatele o postižení zaměstnance posuzována bez ohledu na okolnost, zda mu byla sdělena formální lékařská diagnóza. Postačí laický poznatek o charakteru postižení zaměstnance a o bariérách, které zaměstnanci při výkonu práce jeho postižení klade. Ke zmíněné stěžovatelově argumentaci městský soud ani Nejvyšší soud nezaujaly žádné stanovisko.

6. Porušení práva na soudní ochranu stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy se nezákonně vypořádaly s jím tvrzeným diskriminačním důvodem, neboť postupovaly v rozporu s podmínkami sdíleného důkazního břemene. Rozložení důkazního břemene se odvíjelo od § 133a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel musel tvrdit a prokázat, že s ním nebylo zacházeno neznevýhodňujícím způsobem, a dále musel tvrdit, že znevýhodňující zacházení bylo motivováno diskriminací. Diskriminační motivaci však již nemusel prokazovat. Domnívá se, že těmto požadavkům dostál, protože nabídl důkaz o přímé diskriminaci (o práci přišel on a jiní zaměstnanci zůstali) i nepřímé diskriminaci (nebyla přijata akomodační opatření ve smyslu § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona) a tvrdil diskriminační důvod nerovného zacházení. Obvodní soud zaujal k přímé diskriminaci vadný názor, který městský soud vyvrátil, věc posuzoval jen v kontextu nepřímé diskriminace. Stěžovatel rovněž namítá, že se Nejvyšší soud dopustil pochybení, když nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") předběžné otázky.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedené.

9. O porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) nesvědčí námitka, že obvodní soud mu neumožnil prokázat diskriminaci, protože zamítl otázky na svědky, které směřovaly k prokázání obecného kontextu a důvodům ukončení pracovního vztahu. Ústavní soud na základě údajů z protokolu o jednání před obvodním soudem konaným dne 28. 3. 2019 (č. l. 27 spisu obvodního soudu) shledal, že obvodní soud nepřipustil otázku na svědkyni Kejnovskou (účetní vedlejší účastnice), jak se jmenují kolegové této svědkyně a do jakého oddělení je svědkyně zařazena. Dále nepřipustil dvě otázky na svědkyni Kreppke (ředitelku personálního oddělení vedlejší účastnice), a to, jak svědkyně vnímala nespokojenost stěžovatele a co zjistila z rozhovoru mezi stěžovatelem a jeho nadřízenou při výstupním pohovoru. Podle protokolu o jednání obvodní soud nepřipuštění těchto otázek odůvodnil, avšak důvody jejich nepřipuštění nejsou v protokolu uvedeny. Ústavní soud konstatuje, že důvody, pro které byl stěžovatel propuštěn, popisovala při své svědecké výpovědi jeho nadřízená (Martina Scheibová), a to jako nefungující týmovou spolupráci, nedodržování stanových postupů a že "mu to u nás asi nevyhovuje, když se takhle chová". Ředitelka personálního oddělení zmínila, že při ukončení pracovního vztahu nadřízená stěžovatele mu uvedla jako důvody neplnění pracovních povinností, nerespektování firemních pravidel procesů a problémy s prací v týmu. K těmto důvodům svědkyně vypovídaly, čehož se nepřipuštění výše uvedených otázek nedotklo, tudíž stěžovatelova základní práva porušena nebyla. Co se týče stěžovatelem zmíněného prokázání "obecného kontextu", není Ústavnímu soudu zřejmé, jaká konkrétní skutková tvrzení mají pod toto neurčité sousloví spadat. Pro neurčitost stěžovatelem užitého pojmu je možné jen obecné vypořádání. K první nepřipuštěné otázce lze uvést, že není patrné, jaký význam by pro věc měla znalost jmen kolegů účetní. Ke druhé otázce (jak ředitelka personálního oddělení vnímala stěžovatelovu nespokojenost) Ústavní soud shledal, že tato svědkyně v následující části své výpovědi uvedla, že neví, s čím byl stěžovatel v týmu nespokojen. U třetí otázky lze zopakovat výše uvedené, že v jiné části své výpovědi se svědkyně vyjadřovala k tomu, jaké důvody pro propuštění zmiňovala stěžovatelova nadřízená při oznámení skončení pracovního vztahu ve zkušební době.

10. Porušení stěžovatelových základních práv nelze shledat na základě námitky zpochybňující skutkový závěr soudů, že vedlejší účastnici nebylo zřejmé (ani nemuselo) stěžovatelovo zdravotní postižení. Důvod pro zásah Ústavního soudu by byl dán jen v případě excesu při utváření skutkových zjištění (takový exces nastává např. tehdy, nemají-li skutková zjištění soudů vůbec obsahovou spojitost s důkazy či nevyplývají-li skutková zjištění soudů z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení). Zmíněnou vadou však rozsudky obvodního soudu ani městského soudu netrpí, neboť jejich hodnocení provedených důkazů (viz body 2. a 3.) je logické a má oporu v dokazování.

11. S důvody, na kterých jsou založena napadená rozhodnutí, se míjí stěžovatelova argumentace, že povědomost vedlejší účastnice měla být posuzována bez ohledu na to, zda byla sdělena formální lékařská diagnóza, a že stačí, když existenci postižení naznačují i laické poznatky o charakteru postižení zaměstnance. Ústavní soud souhlasí s hodnocením Nejvyššího soudu, že ani obvodní soud ani městský soud nezaložily své rozhodnutí na závěru, že by stěžovatel musel vedlejší účastnici sdělit konkrétní diagnózu. Oba soudy se podrobně věnovaly zkoumání, zda z informací, které vedlejší účastnice měla, si mohla učinit představu, že stěžovatel trpí zdravotním postižením. V obecné rovině vycházely z toho, že vědomost o existenci takového postižení může zaměstnavatel nabýt i jako laik na základě konkrétních projevů postižení, i když mu zaměstnanec nesdělil, že nějakým zdravotním postižením trpí, a to tehdy, jde-li o projevy takového charakteru, podle nichž může takový závěr laik učinit. V posuzované věci však dospěly k závěru, že projevy stěžovatelova postižení nebyly takového rázu, aby na jejich základě mohla vedlejší účastnice nabýt povědomí o existenci zdravotního postižení, a srozumitelně objasnily, že laikovi se projevy stěžovatelova postižení jevily jako rysy jeho osobnosti či pracovního přístupu.

12. Nejvyšší soud neporušil stěžovatelova základní práva či svobody tím, že nepoložil Soudnímu dvoru v dovolání navrhované předběžné otázky [1) zda je formální sdělení medicínské diagnózy nutnou podmínku vědomosti zaměstnavatele o zdravotním postižení zaměstnance a 2) pokud ne, zda jsou postačující podmínkou této vědomosti laické poznatky o charakteru postižení zaměstnance a vzájemném působení mezi postižením a bariérami v účasti zaměstnance na profesním životě]. Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru, že nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v situacích, kdy její položení právo Evropské unie vyžaduje, může přivodit porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce [nález ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 1658/11 (N 202/63 SbNU 357), bod 18.]. Nejvyšší soud je soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, a má podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie povinnost předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se výkladu Smlouvy o Evropské unii, Smlouvy o fungování Evropské unie a platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Evropské unie. Daná povinnost však nedopadá mimo jiné na případy, kdy otázka není relevantní, tedy v případech, kdy by odpověď na tuto otázku, ať už je jakákoliv, nemohla mít žádný vliv na řešení sporu (viz rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci C-283/81 Cilfit v. Ministero della Sanita, bod 10.; dostupný z https://curia.europa.eu). Právě o takový případ šlo u stěžovatelem navržených předběžných otázek. Ať by na ně byla odpověď jakákoli (včetně stěžovatelově náhledu nejvíce konvenující odpovědi, že postačí laické poznatky zaměstnavatele), nic by to nezměnilo na závěru, že vedlejší účastnici postižení stěžovatele nebylo a nemuselo být zřejmé, neboť jí o tom stěžovatel neinformoval a nešlo o takové postižení, u nějž by mohla bez této informace jako laik dospět k závěru o tom, že stěžovatelovy projevy mají souvislost s jeho zdravotním postižením a že nejde o projevy jeho osobnostních rysů či přístupu k práci. Nejvyšší soud nebyl povinen navržené předběžné otázky pokládat a jejich nepoložením neporušil stěžovatelova práva. Nepoložení předběžných otázek přitom Nejvyšší soud odůvodnil právě tím, že nejsou pro věc významné.

13. S ohledem na okolnosti posuzované věci nemají význam stěžovatelovy námitky o důkazním břemenu u nepřímé diskriminace, v nichž poukazoval na § 118a odst. 3 a § 133a o. s. ř.

14. Pojmy přímá diskriminace a nepřímá diskriminace v pracovněprávních vztazích upravuje antidiskriminační zákon (§ 16 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů). Přímá diskriminace je vymezena v § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona a základní vymezení nepřímé diskriminace je obsaženo v § 3 odst. 1 daného zákona a v § 3 odst. 2 je zvláštní vymezení nepřímé diskriminace, které u zdravotního postižení doplňuje základní vymezení nepřímé diskriminace, a to následovně: nepřímou diskriminací z důvodu zdravotního postižení se rozumí také odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postižením přístup k určitému zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti nebo funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání, aby mohla využít pracovního poradenství, nebo se zúčastnit jiného odborného vzdělávání, nebo aby mohla využít služeb určených veřejnosti, ledaže by takové opatření představovalo nepřiměřené zatížení. Jde o provedení čl. 5 směrnice Rady 2007/78/ES ze dne 27. 11. 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání.

15. Obecné soudy dospěly k závěru, že zaměstnavatel se nedopustí nepřímé diskriminace vůči zaměstnanci podle § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona, nevěděl-li a současně nemusel vědět (ani mu nebylo zřejmé), že jeho zaměstnanec má zdravotní postižení. Proti tomuto výkladu nemá Ústavní soud z ústavního hlediska výhrady. V § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona je upravena určitá povinnost zaměstnavatele, tj. povinnost přijmout přiměřená opatření. Výklad, že daná povinnost je podmíněna tím, že povinná osoba věděla nebo alespoň musela vědět o zdravotním postižení, zajišťuje právní jistotu. Z pohledu právní jistoty není možné vyžadovat po zaměstnavateli přijetí přiměřených opatření v situaci, kdy nevěděl a ani nemusel vědět, že má taková opatření přijmout.

16. V posuzované věci nemělo význam zabývat se rozložením důkazního břemene u nepřímé diskriminace podle § 133a o. s. ř. o okolnosti relevantní pro § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona, tj. o tom, zda zaměstnavatel věděl nebo musel vědět o zdravotním postižení zaměstnance, protože obě strany sporu k vědomosti či nevědomosti o zdravotním postižení uplatnily svá skutkové tvrzení, každá z nich opačné, a navrhly k němu důkazy, které soud provedl a dokazováním dospěl k závěru o skutkovém stavu. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že vedlejší účastnice byla s jeho zdravotním stavem dostatečně seznámena, k čemuž navrhoval důkazy. Naopak vedlejší účastnice ve svém vyjádření k žalobě tvrdila, že stěžovatel svůj zdravotní stav před ní tajil až do skončení pracovního vztahu, a navrhovala důkazy ke svému tvrzení o tom, jaké informace měla, a že z jí dostupných informací nemohla dovodit, že je stěžovatel osobou se zdravotním postižením. Mezi důkazy navrhovanými stěžovatelem a vedlejší účastnicí byl značný průnik (oba navrhovali výslech mzdové účetní, stěžovatelovy nadřízené, ředitelky personálního oddělení a provedení důkazu rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení o tom, že stěžovatel je osobou zdravotně znevýhodněnou). Obvodní soud provedl dokazování, na jehož základě učinil skutkový závěr, že vedlejší účastnice nevěděla o zdravotním postižení, a s tímto skutkovým závěrem se ztotožnil městský soud, který doplnil dokazování účastnickým výslechem stěžovatele. V situaci, kdy obě strany k vědomosti o zdravotním postižení uplatnily opačná tvrzení, navrhly k nim důkazy a soudy na základě dokazování dospěly k závěru, že vedlejší účastnice o postižení stěžovatele nevěděla, je nepodstatné rozložení důkazního břemene podle § 133a o. s. ř. Ať by bylo rozložení důkazního břemene jakékoli, nic by to nezměnilo na tom, že v posuzované věci rozhodná skutková okolnost byla objasněna dokazováním.

17. Ani stěžovatelův poukaz na § 118a odst. 3 o. s. ř. nedává podklad pro závěr o porušení jeho základních práv či svobod. Smyslem § 118 odst. 3 o. s. ř. je, aby žaloba nebyla zamítnuta pro neunesení důkazního břemene, aniž by před tím soud vyzval k označení důkazů (nález ze dne 23. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 2872/18, bod 32.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dané ustanovení dopadá na situaci non liquet (kdy není o nějaké skutkové okolnosti jasno) a nedopadá na situaci, kdy soud dokazováním zjistil skutkový stav, který je odlišný od skutkových tvrzení účastníka, neboť tehdy soudní rozhodnutí není založeno na neunesení důkazního břemene. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2704/2018 uvedl, že postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, nepostačují-li účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Byla-li naopak žaloba zamítnuta nikoliv pro neunesení důkazního břemene, nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak není důvod pro postup soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Co se týče skutkové otázky vědomosti vedlejší účastnice o postižení stěžovatele, nešlo o situaci non liquet (situaci, kdy by soudy pro nedostatek důkazů nemohly učinit ani závěr, že vedlejší účastnice o postižení věděla, ani závěr, že o něm nevěděla), nýbrž šlo o situaci, kdy bylo prokázáno, že vedlejší účastnice o postižení nevěděla, a jak dodal městský soud, ani to vědět nemohla. Na tuto situaci ovšem § 118a odst. 3 o. s. ř. nedopadá, nemohlo tak dojít k jeho porušení.

18. V ústavní stížnosti u důkazního břemene stěžovatel zmiňoval i přímou diskriminaci. K tomu lze uvést, že v dovolání stěžovatel neformuloval žádnou právní otázku týkající se přímé diskriminace (ani věcného posouzení přímé diskriminace ani otázky důkazního břemene u přímé diskriminace). V dovolání formuloval jen otázku k důkaznímu břemenu u nepřímé diskriminace, a to jako otázku podmínek "přenesení důkazního břemene k tvrzené diskriminaci ze žalobce na žalovaného, konkrétně zda stran odlišného zacházení stačí poukázat na neexistenci akomodačních opatření". Protože k přímé diskriminaci (či důkaznímu břemenu u přímé diskriminace) nebyla v dovolání formulována právní otázka, nemohl se jí Nejvyšší soud zabývat. Z tohoto důvodu jsou k přímé diskriminaci, včetně důkazního břemene u ní, námitky v ústavní stížnosti nepřípustné pro nevyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), srov. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), bod 22., a usnesení ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 514/21, bod 10.

19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru