Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 744/14 #1Usnesení ÚS ze dne 28.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestná činnost
Adhezní řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.744.14.1
Datum podání25.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 228

40/2009 Sb., § 206


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 744/14 ze dne 28. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Z., zastoupeného JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou se sídlem Ruská 87/11, Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 7 To 70/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 819/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 7 To 70/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 819/2013.

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 12. 2012, č.j. 80 T 64/2011-2037, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (ad I.) a zločinem zpronevěry (ad II./1-10) podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a odsouzen podle § 206 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a šesti měsíců. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byl stěžovatel zavázán zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti částku 3,524.545,- Kč s úrokem z prodlení.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013, č.j. 7 To 70/2013-2182, byl zrušen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku a stěžovatel byl nově uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (ad I.) a zločinem zpronevěry (ad II./1-10) podle § 206 odst. 1, odst. 4, písm. d) trestního zákoníku. Podle § 206 odst. 4 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku byl nově odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byl stěžovatel zavázán zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti částku 3,325.839,- Kč s úrokem z prodlení.

Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2013, č.j. 5 Tdo 819/2013-54, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

II.

Stěžovatel má za to, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho právo dle čl. 96 Ústavy a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Podle stěžovatele krajský soud nesprávně právně posoudil jemu vytýkané jednání jako trestný čin zpronevěry, ačkoli toto jednání naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušení povinností při správě cizího majetku. Stěžovatel je toho názoru, že z jeho strany nebyl naplněn úmysl nakládat s finančními prostředky poškozené společnosti jako s prostředky vlastními, jelikož ani jedna z majetkových dispozic nebyla činěna v rozporu s vůlí majitele věci, resp. bez jeho vědomí. Všechny majetkové dispozice byly podle stěžovatele naopak konány s vědomím majitele věci a právě toto vědomí majitele věci, resp. jeho souhlas, vylučuje naplnění zákonného znaku přisvojení si věci, čili nakládání s touto věcí jako s vlastní v rozporu s vůlí majitele věci. Bez naplnění zákonného znaku přisvojení si věci nelze podle stěžovatele mluvit o trestném činu zpronevěry. Námitku stěžovatele stran neexistence subjektivní stránky ve vztahu k trestnému činu zpronevěry nevyslyšel ani dovolací soud.

Stěžovatel dále namítá, že krajský soud také vyslovil nespravedlivý výrok o náhradě škody, když konstatoval, že žádné spoluzavinění poškozené společnosti na způsobené škodě nebylo prokázáno. Stěžovatel upozorňuje, že je-li poškozenou právnická osoba, potom ani u ní nelze vyloučit zavinění na vzniku škody, jestliže byla škoda způsobena činností jiné fyzické osoby - jednatele. Projev vůle právnické osoby je projevem vůle statutárního orgánu, a pokud každý jednatel může jednat jménem této společnosti samostatně, pak jednání (konání či nekonání) tohoto jednatele je také projevem vůle celé právnické osoby.

Tvrzení Nejvyššího soudu, že z hlediska závěru o neexistenci spoluzavinění poškozené společnosti na způsobené škodě je relevantní, že nebyla prokázána vědomost všech jednatelů obchodní společnosti o protiprávním jednání stěžovatele, nemá dle stěžovatele právní opodstatnění. Stejně tak považuje stěžovatel za absurdní závěr, že pokud bylo jednáno s vědomím jednoho z jednatelů, neznamená to ještě souhlas takového jednatele.

Shora uvedené skutečnosti je dle stěžovatele nutno při adhezním řízení přezkoumat, vyhodnotit a řádně odůvodnit. K ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu podle mínění stěžovatele nelze přistupovat pouze paušálně jako v jeho případě, tedy tak, že pokud byl stěžovatel odsouzen, má povinnost nahradit škodu stanovenou v popisu skutku v rozsudku, bez ohledu na jakékoliv další aspekty týkající se náhrady škody. Za stěžejní ve vztahu k výroku o náhradě škody stěžovatel považuje skutečnost, která podle něj byla jednoznačně prokázána a která se objevuje i v popisu skutku ve výrokové části rozsudku, a to spoluzavinění poškozené společnosti prostřednictvím projevu vůle jejího jednatele. V tomto bodě pak stěžovatel uzavírá, že byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, má nést škodu poměrně.

Pokud se jedná o výrok Krajského soudu v Ostravě o trestu, tento považuje stěžovatel za nepřiměřeně přísný, a to zejména s ohledem na nesprávně užitou právní kvalifikaci a na ni navazující rozdílnou trestní sazbu, ale také ve vztahu k nesprávnému výkladu přitěžujících okolností, zejména ziskuchtivosti a získání vyššího prospěchu, a současně i vzhledem k otázce individuální a generální prevence. Odvolací soud při svém rozhodnutí podle stěžovatele jednoznačně upřednostnil exemplární potrestání, což nelze považovat za spravedlivé, když je zřejmé, že účelu trestu mohlo být dosaženo i bez výkonu trestu odnětí svobody. V tomto směru stěžovatel odvolacímu soudu navíc vytýká také absenci náležitého odůvodnění. Nesouhlasí také s tím, že dovolací soud se s těmito námitkami stěžovatele vypořádal značně formalisticky.

Významný vliv na způsob potrestání by dle stěžovatele měla mít také ta okolnost, že na jeho protiprávním jednání profitovaly i další osoby. De iure je poškozenou společností právnická osoba, ale specifikum daného případu dle něj spočívá právě v tom, že majitelé této právnické osoby de facto z jeho jednání profitovali. Subjektivní pocit újmy z poškození tak právnická osoba podle stěžovatele pociťovat nemůže, i když jí de iure vznikla škoda, jelikož finanční prostředky, které tvořily profit z trestné činnosti, fakticky skončily nejenom u stěžovatele, ale také u majitelů společnosti, což je dle stěžovatele skutečnost, která vylučuje jejich subjektivní pocit újmy, a to bez ohledu na to, že účetně a trestněprávně byla této společnosti způsobena škoda.

V podstatě ve stejném duchu pak stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti blíže brojí také proti usnesení Nejvyššího soudu, když má v zásadě za to, že ten se s jeho výše uvedenými námitkami vypořádal buď zcela nedostatečným, nebo zjevně nesprávným způsobem.

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

IV.

Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když v zásadě pouze opakuje již dříve uplatněné námitky. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit jen v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby.

Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu", a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. K deficitu v tomto směru by pak mohlo dojít až tehdy, pokud by soudy podaný výklad rozhodných právních norem nebyl předvídatelný a rozumný, nekorespondoval by s ustálenými závěry soudní praxe, byl by výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně by představoval rozpor s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí, neboť k takovýmto ústavněprávně relevantním pochybením v projednávané věci nedošlo.

V.

Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se stěžovatel k vytýkanému jednání doznal. Také v ústavní stížnosti připustil, že jeho jednání popsané v jednotlivých skutcích nelze považovat za jednání konané ve prospěch firmy a rovněž připustil, že svým chováním porušil povinnost spravovat cizí majetek, v důsledku čehož vznikla poškozené společnosti škoda.

Ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatele pak lze především uvést, že se s nimi již vypořádaly obecné soudy. Ústavnímu soudu při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterým ústavní stížnost směřuje, nevykazují znaky zjevné libovůle a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.

Stěžovatel především namítá, že jemu vytýkané jednání bylo posouzeno jako trestný čin zpronevěry, ačkoli naplňuje toliko znaky skutkové podstaty trestného činu porušení povinností při správě cizího majetku. Touto námitkou se podrobně zabýval krajský soud (s. 13-15 rozsudku). Z odůvodnění rozsudku krajského soudu plyne, že stěžovatel byl z titulu svého postavení ředitele oprávněn nakládat s majetkem poškozené společnosti a měl tak činit v její prospěch, když mu byl svěřen dohled nad způsobem, jakým bude nakládáno s finančními prostředky společnosti, jejichž pohyb svými příkazy usměrňoval. Zjednodušeně je možno říci, že stěžovatel věděl, že fakturami, které jsou na jeho příkaz vkládány do účetnictví a jsou z majetku poškozené společnosti dle jeho pokynů propláceny, jsou hrazeny zboží a služby, které byly poskytnuty buď jemu osobně, nebo byly dodány třetí osobě nebo nebyly dodány nikomu. Podstatné však je, že nikdy nebyly dodány poškozené společnosti. Ačkoliv stěžovatel nebyl vlastníkem poškozené společnosti, ani jí patřících finančních prostředků, přesto s tímto majetkem nakládal jako s vlastním a přisvojoval si tak svěřené finanční prostředky.

Stěžovatel je přesvědčen, že se svým jednáním mohl dopustit toliko trestného činu povinnosti při správě cizího majetku. K tomu krajský soud uvedl, že tento trestný čin je v subsidiárním poměru k trestnému činu zpronevěry. Pachatel trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, který způsobuje škodu, ale nejedná v úmyslu přisvojit si svěřenou věc, ani v úmyslu sebe nebo jiného obohatit. Takto kvalifikovat jednání stěžovatele by tak bylo možné pouze tehdy, pokud by se prokázalo, že stěžovatel, coby osoba, které bylo spravování majetku společnosti svěřeno, ve své funkci sebe ani nikoho jiného neobohatil. Tak tomu však nebylo, když bylo naopak prokázáno, že k obohacení stěžovatele i jiných osob docházelo, a to v přímém důsledku úmyslného, promyšleného a dlouhodobého jednání stěžovatele.

K tomu Ústavní soud doplňuje, že výše naznačená argumentace odvolacího soudu je v souladu také s komentářovou literaturou - viz Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2018 a s. 2195, a také s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 276/2000. Stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje na rozdílnost jeho případu a právě zmíněného judikátu Nejvyššího soudu spočívající v tom, že v daném judikátu šlo o situaci, kdy k přisvojení věci došlo proti vůli vlastníka, resp. podle stěžovatele bez vědomí vlastníka, zatímco v jeho případě o takovou situaci nešlo, neboť i ve výrokové části rozsudku je uvedeno, že jednal s vědomím jednoho z tehdejších jednatelů. Zde je možno uvést, že pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele za trestný čin zpronevěry není podstatné, že v některých případech k trestné činnosti stěžovatele docházelo s vědomím jednoho z tehdejších jednatelů poškozené společnosti (viz formulace z rozsudku: "sám nebo s vědomím jednoho z tehdejších jednatelů"). Jinými slovy - ani eventuální povědomí jednoho z jednatelů společnosti o činnosti stěžovatele nezbavuje stěžovatele trestní odpovědnosti za jednání vůči poškozené společnosti, spočívající v přisvojování si svěřené věci, kterým jí byla způsobena škoda.

Pokud jde o námitku stěžovatele stran náhrady škody, krajský soud při vázanosti skutkovými zjištěními okresního soudu konstatoval, že k prokázání jakéhokoli spoluzavinění poškozené společnosti na způsobené škodě nedošlo. Pokud se na vzniku škody zčásti podílela i jiná osoba, odlišná od stěžovatele, což nebylo možné vyloučit, nejednalo se o osobu totožnou s poškozenou, když tou je výlučně poškozená společnost a nikoliv některý z jejich jednatelů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí také proti druhu a výši trestu, který mu byl krajským soudem uložen. Krajský soud své rozhodnutí o trestu přiměřeně zdůvodnil, když uvedl, že obžalovaný jednal ze ziskuchtivosti, k páchání trestné činnosti využil své řídící funkce, trestné činnosti se dopouštěl po dobu několika let, trest je mu ukládán za více než jeden trestný čin a výše způsobené škody dosahuje 3,5 milionu korun. Z těchto důvodů dospěl soud k závěru, že je třeba stěžovateli uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, který s ohledem na dosavadní bezúhonnost stěžovatele a jeho doznání uložil na samé spodní hranici, když v úvahu přicházel trest v rozpětí od dvou do sedmi let. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovateli nebyl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest stanovený mimo zákonem stanovené hranice a nedošlo ani k jinému hmotně právnímu pochybení v uvedeném smyslu. Odvolací soud dle názoru Nejvyššího soudu správně přihlédl k některým přitěžujícím okolnostem, přičemž postupoval v souladu se zákonem.

Ústavnímu soudu vzhledem k jeho postavení zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008), ani v tomto směru přehodnocovat závěry obecných soudů. Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Taková situace by mohla nastat v případě, pokud by soud uložil druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu by se pohybovala mimo rozsah zákonem stanovené sazby, při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu by byly zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, nebo pokud by došlo k extrémní nevyváženosti prvku represe a prevence (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3121/13 ze dne 3. 3. 2014).

Žádnou z výše uvedených zásad však odvolací soud při ukládání trestu stěžovateli neporušil. Soud vzal v úvahu okolnosti spáchaného činu a přihlédl k polehčujícím i přitěžujícím okolnostem na straně stěžovatele. Trest byl uložen v předvídatelné výměře a na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Zdůvodnění odvolacího soudu a jeho závěry o druhu a výši trestu jsou tak adekvátní konkrétním okolnostem.

VII.

Na základě výše uvedené rekapitulace Ústavní soud uzavírá, že s námitkami uplatněnými stěžovatelem v ústavní stížnosti se již vypořádaly obecné soudy. Ve způsobu, kterým tak učinily, přitom Ústavní soud nespatřuje stěžovatelem namítané porušení jeho základních práv, když je patrné, že argumentaci krajského soudu (ale i Nejvyššího soudu) je možno označit za přiléhavou.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru