Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 742/14 #2Nález ÚS ze dne 18.06.2015Smlouvy o propagaci reklamní plochy (posuzování rovnováhy práv a povinností stran spotřebitelské smlouvy)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Benešov
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodněn... více
Věcný rejstříkSmlouva
odůvodnění
právní úkon/neplatný
reklama/komerční sdělení
neplatnost
omyl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 117/77 SbNU 711
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.742.14.2
Datum vyhlášení01.07.2015
Datum podání25.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 99/1963 Sb.; občanský soudní řád; § 202/2

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 51a, § 49a

513/1991 Sb., § 265

634/1992 Sb., § 4

99/1963 Sb., § 202 odst.2, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Rozhodnutí obecného soudu v otázce posouzení platnosti spotřebitelské smlouvy založené na formalistickém a selektivním hodnocení jejích ustanovení, co se týče rovnováhy práv a povinností smluvních stran, postrádající náležité vypořádání se s námitkami účastníka řízení, vede k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neboť jde o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů 1) Yauheni Pikselkina a 2) Natallie Dashkouskaye zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 18. června 2015 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Okresního soudu v Benešově č. j. 12 C 307/2010-286 ze dne 21. listopadu 2013, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve vztahu k druhé stěžovatelce pak ústavní stížnost v části směřující proti výroku I citovaného rozsudku odmítl. Stejně tak odmítl návrh na zrušení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu.

Narativní část

Stěžovatelé brojili ústavní stížností proti rozsudku okresního soudu, kterým byla prvnímu stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni (vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem) částku 3 090 Kč s příslušenstvím, jelikož nalézací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení odměny za provedení služby v podobě pasivní propagace reklamní plochy je důvodný. Druhá stěžovatelka byla do tohoto řízení definitivně připuštěna až rozhodnutím krajského soudu. Stěžovatelé okresnímu soudu v ústavní stížnosti vytýkají porušení zákazu svévole, neboť ten dospěl k závěru, že předmětná smlouva neobsahuje ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a navíc neuznal námitku prvního stěžovatele, že smlouvu uzavřel v omylu. Okresní soud přitom nerespektoval právní předpisy zakotvující princip ochrany spotřebitele a judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Spolu s ústavní stížností podali stěžovatelé také návrh na zrušení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud po prostudování příslušného spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Uvedl, že v podstatě totožnou problematikou se ve své judikatuře v minulosti již několikrát zabýval. V těchto rozhodnutích kritizoval závěry obecných soudů, že smlouvy o propagaci reklamní plochy, které se svými klienty uzavírala vedlejší účastnice, resp. některá jejich sporná ustanovení (např. smluvní pokuta), jsou platná. Ústavní soud konstatoval, že tyto závěry byly založeny na formalistickém a selektivním hodnocení, které nezohledňovalo všechny okolnosti případu, a to mimo jiné i ve vazbě na způsob podnikání dotčené obchodní společnosti.

Ústavní soud konstatoval, že výše uvedené platí bezezbytku i v nyní projednávané věci, kdy okresní soud sice dovodil neplatnost vybraných ustanovení smlouvy o propagaci reklamní plochy (konkrétně smluvenou nemožnost vypovědět smlouvu na dobu určitou na straně spotřebitele a ustanovení o nevratnosti částky za poskytování služby v případě předčasného ukončení smluvního vztahu), přičemž ale bez bližšího odůvodnění pominul další relevantní námitky stěžovatelů – zejména pak okresní soud adekvátně nereagoval na předložená soudní rozhodnutí, která byla přijata v obdobných věcech.

Ústavní soud uzavřel, že vývody okresního soudu v otázce posouzení přiměřenosti podmínek ve smlouvě o propagaci reklamní plochy, resp. jejich hodnocení co do rovnováhy práv a povinností smluvních stran, nemohou z ústavněprávního hlediska obstát a ocitají se v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nedostatek odůvodnění a nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními jsou pak takového rázu, že konstituují porušení ústavně zaručeného práva prvního stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů přistoupil Ústavní soud ke zrušení napadeného rozhodnutí okresního soudu. Ústavní stížnost druhé stěžovatelky v části směřující proti výroku I citovaného rozsudku okresního soudu pak odmítl pro neoprávněnost navrhovatele; stejně tak odmítl návrh na zrušení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Tomáš Lichovník. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 742/14 ze dne 18. 6. 2015

N 117/77 SbNU 711

Smlouvy o propagaci reklamní plochy (posuzování rovnováhy práv a povinností stran spotřebitelské smlouvy)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Vlasty Formánkové - ze dne 18. června 2015 sp. zn. IV. ÚS 742/14 ve věci ústavní stížnosti 1. Yauheni Pikselkina a 2. Natallie Dashkouskaye, právně zastoupených JUDr. Šárkou Toulovou, advokátkou, se sídlem Uhelný trh 414/9, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 12 C 307/2010-286 ze dne 21. listopadu 2013, kterým byla stěžovateli 1 uložena povinnost uhradit vedlejší účastnici částku 3 090 Kč s úrokem z prodlení a společně se stěžovatelkou 2 nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 14 757 Kč, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Benešově jako účastníka řízení a UP PROMOTION, s. r. o., IČO 62742680, se sídlem Křižíkova 254/5, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově č. j. 12 C 307/2010-286 ze dne 21. listopadu 2013 bylo porušeno základní právo prvního stěžovatele garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Okresního soudu v Benešově č. j. 12 C 307/2010-286 ze dne 21. listopadu 2013 se zrušuje.

III. Ve vztahu k druhé stěžovatelce se ústavní stížnost v části směřující proti výroku I rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 12 C 307/2010-286 ze dne 21. listopadu 2013 odmítá.

IV. Návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 25. února 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím stěžovatelé usilovali o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Benešově z důvodu porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé současně navrhli zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.").

Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, společnost UP PROMOTION, s. r. o., (dále též "vedlejší účastnice" či "žalobkyně") se vůči prvnímu stěžovateli domáhala u Okresního soudu v Benešově (dále též "okresní soud") zaplacení částky 3 090 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 27. září 2007 spolu uzavřeli smlouvu o propagaci reklamní plochy, v níž se vedlejší účastnice za úplatu zavázala zveřejnit na internetovém serveru www.bestoutdoors.cz informace o volné inzertní ploše na vozidle prvního stěžovatele. Vedlejší účastnice tvrdila, že svůj závazek splnila, avšak první stěžovatel sjednanou částku nezaplatil a dnem 4. října 2007 se s její úhradou ocitl v prodlení. Žalovaná částka zahrnovala jednak cenu za poskytnutou službu ve výši 1 890 Kč včetně DPH, dále smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč a částku 200 Kč za písemnou upomínku k platbě.

V průběhu jednání před soudem prvního stupně dne 7. října 2010 oznámila druhá stěžovatelka svůj vstup do řízení jako vedlejší účastnice na straně prvního stěžovatele. Právní zájem na výsledku sporu dokládala tím, že je manželkou prvního stěžovatele a rozhodnutí bude tak mít vliv i na její majetek. Usnesením č. j. 12 C 307/2010-31 ze dne 7. října 2010 okresní soud její vedlejší účastenství nejprve připustil, aby následně, na podkladě námitek žalobkyně, usnesením č. j. 12 C 307/2010-73 ze dne 7. února 2011 rozhodl opačně. Vedlejší účastenství druhé stěžovatelky v řízení bylo definitivně připuštěno až usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 335/2011-139 ze dne 21. listopadu 2011, kterým odvolací soud změnil předchozí rozhodnutí okresního soudu ze dne 7. února 2011.

Z obsahu spisu (č. l. 175 až 182, 189 až 262) je dále zřejmé, že stěžovatelé se po výzvě soudu k žalobě velmi obsáhle vyjádřili, přičemž uvedli konkrétní důvody neplatnosti smlouvy a poukázali na nekalé praktiky, jež žalobkyně uplatňuje vůči velkému množství klientů. Rovněž přiložili rozhodnutí jiných obecných soudů, jimiž byly žaloby podané ve skutkově totožné věci zamítnuty.

Dne 21. listopadu 2013 Okresní soud v Benešově ve věci rozhodl napadeným rozsudkem č. j. 12 C 307/2010-286 tak, že žalobě vyhověl, tj. prvnímu stěžovateli uložil zaplatit žalobkyni částku 3 090 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně oba stěžovatele zavázal, aby společně a nerozdílně uhradili náklady řízení žalobkyně ve výši 14 757 Kč (výrok II).

Nalézací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení odměny za provedení služby v podobě pasivní propagace reklamní plochy je důvodný. Odmítl přitom námitky stěžovatelů týkající se neplatnosti smlouvy o propagaci reklamní plochy s tím, že první stěžovatel tuto smlouvu neuzavřel v omylu, resp. jednalo se maximálně o omyl v pohnutce, který dle § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, není způsobilý vyvolat neplatnost právního úkonu. První stěžovatel podle soudu též neprokázal, že se ze strany žalobkyně jednalo o nekalou praktiku ve smyslu zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Soud naopak shledal, že předmětná smlouva obsahuje ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry představují k újmě spotřebitele - prvního stěžovatele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, jmenovitě šlo o nemožnost vypovědět smlouvu na dobu určitou na straně spotřebitele, kdy žalobkyni tato možnost dána byla, a ustanovení o nevratnosti částky za poskytování služby v případě předčasného ukončení smluvního vztahu. Tato ujednání, ač sama neplatná, nevyvolala však neplatnost právního úkonu jako celku, neboť jsou od ostatních částí právního úkonu oddělitelná. Jako celek pak nezpůsobují takovou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran, že by měla vést ke zneplatnění dané smlouvy ex tunc. Pokud jde o smluvní pokutu, soud neshledal podmínky pro aplikaci moderačního práva.

S rozhodnutím Okresního soudu v Benešově stěžovatelé projevili nesouhlas v ústavní stížnosti. V úvodní argumentaci se stěžovatelé zaměřili nejprve na přípustnost podaného návrhu, kterou zakládá mimo jiné existence podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelů. Tu dovozují ze skutečnosti, že vedlejší účastnice a společnost Bezreklamky, s. r. o., které jsou personálně zcela identické, vedou proti svým klientům více než 12 tisíc soudních sporů. Obecné soudy přitom o těchto žalobách rozhodují nejednotně, což je v rozporu se zásadou právní jistoty a předvídatelnosti práva. Rozhodnutí Ústavního soudu by podle jejich názoru mohlo zabránit dalšímu porušování základních práv občanů i v jiných sporech a při neexistenci opravných prostředků (z důvodu bagatelnosti žalovaných částek) zajistit jednotný výklad právních předpisů dotčených v dané právní věci.

Okresnímu soudu v Benešově konkrétně stěžovatelé vytkli, že postupoval svévolně, když v rozporu s právními předpisy a judikaturou jiných okresních soudů, Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, ale i Evropského soudního dvora přiznal vedlejší účastnici nároky jí uplatněné. Stěžovatelé poukázali na charakter mezi účastníky uzavřené smlouvy o propagaci reklamní plochy, která je smlouvou spotřebitelskou ve smyslu ustanovení § 51a občanského zákoníku a smlouvou formulářovou, kdy tato podle jejich názoru obsahuje řadu nepřiměřených, a tedy neplatných ujednání, jako např. ujednání o automatickém obnovování platnosti smlouvy, o smluvní pokutě či o poplatku za odeslanou upomínku. Shodný názor zaujal i Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. Cpjn 200/2013 ze dne 11. prosince 2013. Okresní soud v Benešově však nesprávně dospěl k závěru, že se o ustanovení, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, nejedná. Takto postupoval, přestože mu byla známa rozhodnutí jiných soudů prvního stupně, jmenovitě Okresního soudu v Kroměříži a Okresního soudu ve Zlíně, které neplatnost zmiňovaných ujednání zohlednily, a prokazatelně mu byl znám též návrh shora vzpomínaného stanoviska Nejvyššího soudu, které bylo již v červenci 2013 rozesíláno všem soudům k připomínkám. Nalézací soud mimo to nerespektoval § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a § 4 zákona č. 634/1992 Sb. a poskytl ochranu výkonu práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jakož i nekalým obchodním praktikám vedlejší účastnice. Soud rozhodl v její prospěch pouze na podkladě smlouvy o propagaci reklamní plochy a vytištěné inzertní stránky ze serveru vedlejší účastnice, a to navzdory argumentaci stěžovatelů, ve které opakovaně upozorňovali na způsob podnikání vedlejší účastnice i na její přinejmenším nemravné počínání. Stěžovatelé dále zdůraznili, že jejich vůle v žádném případě nesměřovala k uzavření smlouvy v té podobě, ve které ji vůči němu prezentovala vedlejší účastnice. Právní úkon, ze kterého dovozuje uzavření smlouvy, byl ze strany stěžovatelů učiněn na základě omylu, který byl pro údajný právní úkon "uzavření smlouvy" rozhodující a o kterém vzhledem k délce a po celou dobu věcně totožného způsobu "podnikání" vedlejší účastnice musela vědět. V daném případě byla tak právní pohnutka zahrnuta do projevované vůle a stala se její složkou. Podle stěžovatelů je třeba brát v úvahu způsob prezentace "služeb nabízených" vedlejší účastnicí, která slibuje zákazníkům výdělek až 5 000 Kč měsíčně, ve skutečnosti nabízí pouze možnost inzerce zákazníka na jejích reklamních stranách, přičemž jim není známo, že by některý ze zákazníků skutečně něco vydělal. Jde o celý systém podnikání založený na předpokladu, že klienti v budoucnu zcela logicky nebudou ochotni neoprávněné nároky uhradit. Společnost poté žaluje dlužné částky za jednotlivá období trvání smlouvy, čímž jednak úmyslně zvyšuje náklady řízení žalovaných, především však zcela záměrně udržuje výši jednotlivých sporů na hranici bagatelnosti. Tím znemožňuje žalovaným účinnou procesní obranu zejména ve formě odvolání k soudu vyšší instance. V následném exekučním řízení pak vymáhá zvlášť jistinu a zvlášť náklady řízení, pokaždé se zcela samostatnými náklady. Takové podnikání, založené na vyvolávání sporů s klienty, kde náklady řízení tvoří podstatnou část zisku vedlejší účastnice, je v rozporu s dobrými mravy a nemůže požívat soudní ochrany. Ve světle výše uvedeného se proto napadený rozsudek Okresního soudu v Benešově stěžovatelům jeví jako zjevně nespravedlivý a extrémně excesivní.

Porušeno mělo být podle stěžovatelů rovněž jejich právo "na vyloučení překvapivých rozhodnutí", a to z toho důvodu, že tytéž námitky v prakticky shodných řízeních vedou k zamítnutí žaloby, a tudíž že mohli očekávat podobný výsledek i v souzené věci, což se ale nestalo. Nalézací soud nadto nedostál své povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit. Přestože se stěžovatelé k žalobě velmi podrobně vyjádřili, soud se se všemi právně relevantními námitkami nevypořádal, nevysvětlil důvody zamítnutí navrhovaných důkazů ani otázku, proč se tak zásadně odchyluje od právního názoru, který byl přijat v protikladných rozsudcích vydaných ve zcela identických případech, a takto soud konal navzdory vědomí skutečnosti, že proti jeho rozhodnutí nebude přípustné odvolání, a půjde tedy o rozhodnutí konečné. Stěžovatelé dokonce vyjádřili pochybnosti o nezávislosti okresního soudu.

Poslední námitka stěžovatelů se týkala provedeného důkazu - výtisku obrazovky pořízeného v jednom okamžiku, z něhož soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice po celé období, včetně období prodloužené platnosti smlouvy, plnila svůj závazek v podobě propagace reklamní plochy. Stěžovatelé to považují za tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich právním hodnocením, neboť předmětný důkaz neprokazuje a nemůže prokázat, zda svou povinnost plnila po celý rok.

Návrh na zrušení § 202 odst. 2 o. s. ř. stěžovatelé odůvodnili možností zneužívání uvedeného ustanovení cestou účelového rozmělnění sporu do několika samostatných soudních řízení. Namísto zákonodárcem zamýšleného odlehčení soudům při rozhodování sporů o zaplacení malých částek je zřejmé, že výsledkem je právě naopak zbytečné vytváření soudních sporů, kdy jde o nedílnou součást tzv. "dluhového byznysu". Z důvodu absence jiných nástrojů procesní ochrany je následně ústavními stížnostmi zatěžován i Ústavní soud. Citované ustanovení podle stěžovatelů odporuje principům právního státu a právu na spravedlivý proces, neboť odepírá ochranu spotřebitelům, ale i dalším účastníkům ve sporech, jejichž hodnota nepřesahuje částku 10 000 Kč, což je částka zcela nahodilá a neopodstatněná. V této souvislosti stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 498/12 ze dne 11. dubna 2012 (N 77/65 SbNU 73).

Ústavní stížnost stěžovatelů zahrnovala současně návrh na odklad vykonatelnosti, jemuž Ústavní soud vyhověl usnesením sp. zn. IV. ÚS 742/14 ze dne 9. prosince 2014, v němž dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 12 C 307/2010-286 ze dne 21. listopadu 2013 do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.

II.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení a vedlejší účastnici, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud v Benešově plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že příslušná judikatura Ústavního soudu a stanovisko Nejvyššího soudu byly vydány až po rozhodnutí v této věci.

Společnost UP PROMOTION, s. r. o., se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila.

V replice, doručené Ústavnímu soudu dne 1. prosince 2014, stěžovatelé opakovaně podrobili kritice napadený rozsudek okresního soudu, přičemž podotkli, že soud nemůže při posuzování subjektivní stránky omylu žalovaného vycházet pouze z vlastního hodnocení obsahu předložené smlouvy. Stěžovatelé se dovolávali směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách), v souladu s níž je třeba nahlížet na podobné praktiky, jaké uplatňuje vedlejší účastnice, z pohledu průměrného člena segmentu spotřebitelů, kteří jsou pro své vlastnosti, jako je např. věk, fyzická nebo dušení slabost nebo důvěřivost, snadněji ovlivnitelní. Stěžovatelé upozornili též na širší okolnosti případu, zejména nadstandardní vztahy advokátní kanceláře zastupující vedlejší účastnici k okresnímu soudu, které v nich vyvolávají pocit, že v něm šlo o "zjevný komplot a nepřípustné vytváření klientelistických struktur".

III.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Ve vztahu k druhé stěžovatelce přitom došel k závěru, že se jedná o osobu zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu] k podání ústavní stížnosti proti meritorní části rozhodnutí Okresního soudu v Benešově.

V souladu s § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu může podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Z uvedeného ustanovení vyplývá, že podmínkou aktivní legitimace fyzické nebo právnické osoby k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí je její účastenství v řízení, v němž bylo vydáno. Buď musela být účastníkem řízení jako celku, nebo musela mít uvedené procesní postavení alespoň ve vztahu k určité dílčí fázi řízení, která měla samostatnou povahu a v jejímž rámci bylo vydáno rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do jejích základních práv [jde o tytéž podmínky, od nichž se odvíjí přípustnost ústavní stížnosti proti nemeritornímu rozhodnutí; srov. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. ledna 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. dubna 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou přístupná i na http://nalus.usoud.cz]. Pakliže ale tato osoba neměla postavení účastníka řízení, lze ji považovat za aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti pouze za předpokladu, že napadeným rozhodnutím bylo pravomocně rozhodnuto o jejích právech a povinnostech a ústavní stížnost by představovala jediný prostředek, kterým by se mohla dovolat svého práva [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 30/95 ze dne 10. ledna 1996 (N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.) a nález sp. zn. II. ÚS 15/95 ze dne 23. dubna 1996 (N 31/5 SbNU 257)].

V tomto ohledu je dlužno připomenout, že v řízení před obecnými soudy druhá stěžovatelka vystupovala pouze v postavení vedlejší účastnice na straně prvního stěžovatele. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vychází z konstrukce vedlejšího účastenství, které je jak v řízení před obecnými soudy, tak před Ústavním soudem zákonem konstruováno jako procesní institut podpory účastníka řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje. Až na určité výjimky [zejména se jedná o situaci, kdy by obecný soud porušil práva zaručená v občanském soudním řízení právě a jen vedlejšímu účastníkovi, eventuálně osobě, která hodlá, ať už z vlastního podnětu, nebo na výzvu některého z účastníků, vstoupit do řízení jako vedlejší účastník; k tomu srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3540/12 ze dne 14. února 2013 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2194/13 ze dne 20. srpna 2013 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)] proto Ústavní soud ani nepřipouští, aby vedlejší účastník při neexistenci ústavní stížnosti sám podával ústavní stížnost, a takovou ústavní stížnost odmítá jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 719/2000 ze dne 13. února 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 177/04 ze dne 25. dubna 2007, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3540/12 ze dne 14. února 2013 nebo nález sp. zn. II. ÚS 1810/13 ze dne 13. května 2014 (N 93/73 SbNU 549)]. Řečené ovšem nevylučuje, aby Ústavní soud k ústavní stížnosti osoby, která v řízení před obecnými soudy vystupovala v postavení vedlejšího účastníka, přihlédl jakožto k podání, jímž by vedlejší účastník mohl svými argumenty podporovat ústavněprávní vývody hlavního účastníka, který v řízení před obecnými soudy neuspěl a ústavní stížnost sám podal. V tomto případě byla nicméně ústavní stížnost uplatněna oběma stěžovateli společně, k přihlédnutí k argumentaci druhé stěžovatelky tak došlo samotným vypořádáním se s námitkami prvního stěžovatele.

Odlišně je nutno hodnotit ústavní stížnost druhé stěžovatelky v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení. Tímto rozhodnutím byla přímo dotčena práva a povinnosti druhé stěžovatelky (byla jí uložena povinnost spolu s prvním stěžovatelem uhradit náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici), což zakládá její aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti.

IV.

Jelikož ústavní stížnost byla podána včas, je přípustná a splňuje, s výjimkou výše uvedenou, veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo možno přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Na základě něho Ústavní soud dospěl k závěru o důvodnosti stížnostního návrhu.

V podstatě totožnou problematikou se již Ústavní soud v minulosti zabýval, a to v nálezech sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. listopadu 2013 (N 192/71 SbNU 289), sp. zn. II. ÚS 1810/13 ze dne 13. května 2014 (N 93/73 SbNU 549), sp. zn. IV. ÚS 2782/13 ze dne 21. května 2014 (N 102/73 SbNU 653), sp. zn. IV. ÚS 2369/13 ze dne 28. května 2014 (N 109/73 SbNU 731), sp. zn. IV. ÚS 548/14 ze dne 12. června 2014 (N 122/73 SbNU 863) a sp. zn. III. ÚS 1804/13 ze dne 19. června 2014 (N 127/73 SbNU 915), v nichž kritizoval závěry obecných soudů, že smlouvy o propagaci reklamní plochy, které se svými klienty uzavírala vedlejší účastnice, resp. některá jejich sporná ustanovení (např. smluvní pokuta), jsou platné. Ústavní soud konstatoval, že tyto závěry byly založeny na formalistickém a selektivním hodnocení, které nezohledňovalo všechny okolnosti případu, a to mimo jiné i ve vazbě na způsob podnikání dotčené obchodní společnosti.

Výše uvedené platí bezezbytku i v nyní projednávané věci, kdy Okresní soud v Benešově sice dovodil neplatnost vybraných ustanovení smlouvy o propagaci reklamní plochy (konkrétně smluvenou nemožnost vypovědět smlouvu na dobu určitou na straně spotřebitele a ustanovení o nevratnosti částky za poskytování služby v případě předčasného ukončení smluvního vztahu), přičemž ale bez bližšího zdůvodnění pominul další námitky stěžovatelů, v daném ohledu přednesené, jejichž relevance je zřejmá jak z citované judikatury Ústavního soudu, tak i ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2013 ze dne 11. prosince 2013 (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2013), v němž se výslovně uvádí: "Neplatná jsou ujednání dané smlouvy [o propagaci reklamní plochy] směřující k její automatické prolongaci, ujednání o povinnosti spotřebitele platit smluvní pokutu a náklady na písemnou upomínku, ujednání o nevratnosti plnění poskytnutého spotřebitelem bez ohledu na důvod, pro který dojde k předčasnému ukončení smlouvy tam, kde zákon vrácení vzájemně poskytnutého plnění předpokládá, a sjednání odlišného režimu účinnosti výpovědi smlouvy pro každou ze smluvních stran." Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že jeho citovaná rozhodnutí a stanovisko Nejvyššího soudu byly vydány až po vyhlášení napadeného rozsudku. Okresní soud však byl ze strany stěžovatelů upozorněn na odlišný způsob posuzování skutkově a právně srovnatelných sporů, a přesto rozhodl v neprospěch prvního stěžovatele, aniž by jakkoliv odůvodnil, proč považoval za vhodné se od dokladované judikaturní praxe odchýlit.

Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, avšak i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale především v ústavním rámci, který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu, jejíž neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci. Ústavní soud přitom zdůrazňuje nutnost respektování zásadních principů konkretizujících právě onen spravedlivý proces, přičemž jedním z nich je i povinnost soudů reagovat na uplatněné námitky a řádně odůvodnit jejich případné odmítnutí [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 215/99 ze dne 17. května 2000 (N 69/18 SbNU 115) a nález sp. zn. II. ÚS 242/02 ze dne 24. února 2004 (N 29/32 SbNU 269)].

Rovněž nelze pominout princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů. Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá sice kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující divergentní postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva [srov. nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. ledna 2005 (N 16/36 SbNU 173)].

Těmto požadavkům okresní soud v posuzované věci nedostál. Přestože své rozhodnutí podrobně odůvodnil, nevypořádal se všemi právně relevantními námitkami stěžovatelů. Nezohlednil některé podstatné okolnosti případu a zejména adekvátně nereagoval na předložená rozhodnutí, která byla přijata v obdobných věcech. Vývody okresního soudu v otázce posouzení přiměřenosti podmínek ve smlouvě o propagaci reklamní plochy, resp. jejich hodnocení co do rovnováhy práv a povinností smluvních stran, nemohou obstát a ocitají se v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nedostatek odůvodnění a nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními jsou pak takového rázu, že konstituují porušení ústavně zaručeného práva prvního stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, které je natolik zásadní, že jej Ústavní soud nemohl pominout, přestože v meritu věci bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 10 000 Kč. Ani u bagatelních věcí nelze totiž slevit ze základních principů, na nichž je založen spravedlivý proces.

Proto Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti prvého stěžovatele a částečně i druhé stěžovatelky, přičemž napadený rozsudek Okresního soudu v Benešově č. j. 12 C 307/2010-286 ze dne 21. listopadu 2013 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní stížnost druhé stěžovatelky v části směřující proti výroku I rozsudku Okresníhosoudu v Benešově č. j. 12 C 307/2010-286 ze dne 21. listopadu 2013 byla odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Jde-li o návrh na zrušení § 202 odst. 2 o. s. ř., je nutno podotknout, že uvedené ustanovení nebylo okresnímsoudem aplikováno (§ 74 zákona o Ústavním soudu), a tudíž k jeho podání nejsou stěžovatelé aktivně legitimováni (poučení o opravných prostředcích za aplikaci ustanovení právního předpisu v řešené právní věci pokládat nelze - srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3208/13 ze dne 30. října 2013). Ústavní soud tedy předmětný návrh odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Toliko jako obiter dictum Ústavnísoud uvádí, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých daný požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí, neboť není v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež v tomto kontextu vyplývají z čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. června 2001 (U 22/22 SbNU 387), nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. října 2002 (N 127/28 SbNU 95) či nejnověji nálezy sp. zn. IV. ÚS 548/14 ze dne 12. června 2014 (N 122/73 SbNU 863) a sp. zn. II. ÚS 2186/14 ze dne 13. ledna 2015 (N 2/76 SbNU 41)].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru