Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 74/15 #1Usnesení ÚS ze dne 23.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Rychnov na Kněžnou
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
svědek/výpověď
Veřejný činitel
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.74.15.1
Datum podání10.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 74/15 ze dne 23. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 958/2014-43 ze dne 17. 9. 2014, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 42/2014-760 ze dne 10. 4. 2014 a proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. 2 T 97/2006-722 ze dne 18. 12. 2013 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásady in dubio pro reo vyplývající z čl. 39 Listiny, zásady presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a práv vyplývajících z čl. 1 odst. 2, z čl. 2 odst. 3, z čl. 4, z čl. 90 a z čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), z čl. 2 odst. 2, z čl. 4 odst. 4, z čl. 12 a z čl. 36-40 Listiny a zásad v nich obsažených, z čl. 1, z čl. 6, z čl. 8 a z čl. 13 Úmluvy, z čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a z Protokolu č. 12 k Úmluvě, domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 2 T 97/2006 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou jeho v záhlaví uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným návodem k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zákon"), uložil za to stěžovateli peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové jeho v záhlaví citovaným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "tr. řád") zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jeho v záhlaví označeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy všech stupňů porušily příkaz o rovnosti účastníků řízení zakotvený mimo jiné v čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny, včetně práva na spravedlivý proces v souladu s čl. 1 odst. 2 Ústavy, který ukládá interpretovat domácí právo v souladu se závazky vyplývajícími pro ČR z mezinárodních smluv a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když tato práva musí být chráněna v celém soudním řízení, a to včetně opravných prostředků.

Proces vedoucí k odsouzení stěžovatele nebyl podle ústavní stížnosti spravedlivý. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá totiž podle stěžovatele nejenom možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, když tato možnost byla stěžovateli v omezeném rozsahu poskytnuta, přestože jeho argumenty nebyly vyhodnocovány s náležitou péčí, ale i možnost navrhnout důkazy vlastní.

Stěžovatel namítá, že obecné soudy odmítly provést řadu důkazů navrhovaných stěžovatelem k posouzení pravosti a úplnosti prostorových odposlechů a také k pravosti listiny dodatečně odůvodňující jejich povolení, tedy úředního záznamu policie evidovaného pod ČTS: ORRK-207/OHK-2005 a datovaného dnem 11. 5. 2005, který byl do spisu doplněn prostřednictvím státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou dodatečně po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2806/08 ze dne 27. 1. 2010, aniž by přesvědčivě vyložily, proč tyto důkazy neprovedly. Soudy se podle stěžovatele rovněž nezabývaly důkazem - výpovědí svědka Ing. Ledviny, jenž měl být hlavním pachatelem projednávaného trestného činu a který jako svědek ve stěžovatelově kauze vypovídal při hlavním líčení konaném dne 2. 6. 2011. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, přitom podle stěžovatele téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. V důsledku neprovedení stěžovatelem navržených důkazů, nevyhodnocením všech důkazů a nesprávné aplikace procesních předpisů byl podle stěžovatele nejen špatně zjištěn skutkový stav, ale byla provedena i nesprávná aplikace norem hmotného práva.

Obecné soudy podle stěžovatele jednaly též v rozporu se zásadou in dubio pro reo a presumpce neviny, když jejich rozhodnutí se zakládají na pro stěžovatele nejméně příznivém výkladu provedených důkazů a nebyla splněna podmínka, že o vině obžalovaného nelze rozumně pochybovat. Stěžovatel dále namítá nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, porušení svého práva na nestranného soudce a nelegálnost proti stěžovateli použitých prostorových odposlechů.

Pro své námitky stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá podrobnou argumentaci.

Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 2 T 97/2006 dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů a není jim ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném tr. řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219).

Podle zjištění Ústavního soudu se obecné soudy věcí stěžovatele řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k závěru o spáchání stíhaného jednání osobou stěžovatele. Postupovaly přitom z hlediska procesního i hmotněprávního v souladu s Ústavou, Listinou a Úmluvou a svá rozhodnutí řádně a zcela dostatečně odůvodnily, když zcela v souladu s ústavním vymezením moci soudní vyhodnotily důkazy, včetně výpovědi svědka Ledviny, a jasně přezkoumatelným způsobem vysvětlily, o která svá zjištění opřely, a na základě jakých úvah dospěly ke svému závěru. Z odůvodnění je patrno, jak se soudy vypořádaly s námitkami obhajoby, a proč neprovedly další důkazy. Za takového stavu věci nelze v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu. Přitom pouze za předpokladu, že by hodnocení provedených důkazů nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a stěžovatel byl uznán vinným při neopodstatněném neprovedení jím navržených důkazů, došlo by k porušení zásady in dubio pro reo. V projednávaném případě však taková situace nenastala.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně předkládá své námitky, s nimiž se vypořádaly obecné soudy a svoji ústavní stížnost založil převážně na nesouhlasu s napadenými rozhodnutími a postupem orgánů činných v trestním řízení přes to, že obecné soudy se s jeho námitkami, resp. jimi dotčenými skutečnostmi, naprosto srozumitelně, jasně, dostatečně a v některých případech též opakovaně vypořádaly.

Podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru