Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 739/01Nález ÚS ze dne 18.07.2002Posouzení počátku běhu prekluzivní lhůty pro vyměření notářského poplatku z dědicství

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříklhůta
poplatek/notářský
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 96/27 SbNU 107
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.739.01
Datum vyhlášení23.09.2002
Datum podání21.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

146/1984 Sb., § 25 písm.c, § 34 odst.2, § 12

357/1992 Sb., § 24 odst.1

40/1964 Sb., § 460


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 739/01 ze dne 18. 7. 2002

N 96/27 SbNU 107

Posouzení počátku běhu prekluzivní lhůty pro vyměření notářského poplatku z dědicství

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 18. července 2002 v senátě o ústavní

stížnosti M. Z., proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 ze

dne 3. 2. 2000, čj. 32569/00/004964/6380, rozhodnutí Finančního

ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 20. 7. 2000, čj.

FŘ-4210/14/00, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9.

2001, čj. 28 Ca 282/2000-22, za účasti 1) Městského soudu

v Praze, 2) Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, 3)

Finančního úřadu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, se souhlasem

účastníků řízení bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2001, čj. 28

Ca 282/2000-22, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město

Prahu ze dne 20. 7. 2000, čj. FŘ-4210/14/00, a rozhodnutí

Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 3. 2. 2000, čj.

32569/00/004964/6380, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti směřující proti shora

označeným rozhodnutím orgánů veřejné moci, kterými byl vyměřen

notářský poplatek z dědictví a zamítnuta žaloba podaná podle hlavy

druhé části páté o. s. ř., stěžovatelka tvrdí, že jimi byla

porušena její práva ústavně zaručená v čl. 4 odst. 1 a čl. 36

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka uvádí, že přestože se podle protokolu o předběžném

šetření tehdejší státní notářství dovědělo o skutečnosti, která je

předmětem poplatku, totiž o úmrtí M. B., nejpozději dne 17. 9.

1992, Finanční úřad pro Prahu 4 jí ústavní stížností napadeným

rozhodnutím vyměřil notářský poplatek z dědictví, aniž by

respektoval, že tříletá preklusivní lhůta již vypršela.

Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem orgánů veřejné moci, že

tato lhůta se počítá až ode dne, kdy byl Finančnímu úřadu pro

Prahu 4 doručen příslušný dědický spis Obvodního soudu pro Prahu

4, sp. zn. 4 D 2166/92, tj. až ode dne 15. 9. 1997, a v této

souvislosti odkazuje na přechodná a závěrečná ustanovení zákona

ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani

z převodu nemovitostí (dále jen "zákon o trojdani"), která

upravují podmínky pro postup podle dosavadních předpisů po nabytí

účinnosti tohoto zákona. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka

vytýká Městskému soudu v Praze, že odmítl provést jí navržený

důkaz dědickým spisem Obvodního soudu pro Prahu 4 a že toto

odmítnutí řádně neodůvodnil. Ze všech shora uvedených důvodů

stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadená

rozhodnutí finančních orgánů a správního soudu zrušil.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze

dne 22. 4. 2002 uvedl, že dle jeho názoru k porušení ústavně

zaručených práv stěžovatelky nedošlo, neboť platební výměr byl

vydán na podkladě zákona ČNR č. 146/1984 Sb., o notářských

poplatcích, a soud v napadeném rozsudku dostatečně vyložil, na

základě jakých skutečností a v jakých souvislostech s učiněnými

legislativními změnami týkajícími se kompetencí státních notářství

a finančních úřadů shledal existenci podmínky (zachování lhůty)

pro vyměření notářských poplatků. Městský soud v Praze zastává

stanovisko, že právní změna v kompetencích orgánů povolaných

zákonem k řízení o vyměření notářských poplatků z dědictví

znamená, že lhůta pro vyměření poplatku se nezbytně musí odvíjet

od skutečností, o nichž se dozví ten státní orgán, který je

zákonem povolán k vyměření poplatku (finanční úřad), a nikoliv ten

státní orgán, jehož pravomoc v tomto směru zanikla. Je třeba

rozlišovat skutečnosti podstatné pro vedení řízení o dědictví

a skutečnosti podstatné pro řízení o vyměření notářského poplatku

z dědictví. Pro řízení o vyměření notářského poplatku z dědictví

bylo rozhodující zjištění, kdy došlo k úmrtí zůstavitele, vydání

rozhodnutí o majetku v dědictví a o tom, kdo je nabyvatelem

dědictví, a dále také skutečnost, kdy se příslušný orgán

o vyměření majetku dověděl. Tyto skutečnosti byly ze správního

spisu zřejmé, žalobou nebyly napadány, a proto nebylo zapotřebí,

aby soud vedl dokazování celým dědickým spisem, když nadto pro

tento postup neměl oporu v zákoně. Městský soud v Praze ve svém

vyjádření rovněž popírá tvrzení, že odmítnutí provedení důkazu

celým dědickým spisem neodůvodnil a s navrženými důkazy se

nevypořádal a odkazuje na napadené rozhodnutí a jemu předcházející

rozsudek ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 38 Ca 692/98, z něhož

vycházelo rozhodnutí správního orgánu a jímž byl tento orgán

vázán. Městský soud v Praze navrhl, aby Ústavní soud ústavní

stížnost odmítl z důvodu zjevné neopodstatněnosti, neboť

stěžovatelka, pokud jde o běh lhůty k vyměření notářských poplatků

z dědictví, nerozlišuje skutečnosti podstatné pro dědické řízení

a skutečnosti podstatné pro řízení o vyměření notářských poplatků.

Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu ve svém vyjádření ze

dne 11. 3. 2002 uvedlo mimo jiné i to, že v rámci odvolacího

řízení odvolací orgán zkoumal, zda námitka promlčení vyměření

notářského poplatku z dědictví je oprávněná. Odvolací orgán vyšel

z toho, že zákon o notářských poplatcích, který neobsahuje

ustanovení o povinnosti poplatníka notářského poplatku z dědictví

podat přiznání, jak je tomu u daně dědické, a že podkladem pro

vyměření notářského poplatku z dědictví je pro finanční úřad

stejnopis pravomocného usnesení o dědictví a celý dědický spis.

Finanční úřad pro Prahu 4 se dověděl o skutečnosti, která byla

v uvedené věci předmětem notářského poplatku, dne 15. 9. 1997 a ve

lhůtě vyměřil notářský poplatek z dědictví, když napadený platební

výměr byl řádně doručen dne 26. 4. 2000. Finanční ředitelství pro

hl. m. Prahu navrhlo, aby s ohledem na tato zjištění byla ústavní

stížnost zamítnuta.

Finanční úřad pro Prahu 4 ve vyjádření ze dne 13. 3. 2002

odkázal na právní názor Městského soudu v Praze, vyjádřený

v předchozím rozsudku, kterým byl správce daně vázán při svém

dalším rozhodování. Po zániku státních notářství přešla

rozhodovací činnost v oblasti notářských poplatků na finanční

úřady. Hmotně právní část vyměřovacího řízení notářských poplatků

byla upravena v ustanovení § 24 zákona o trojdani, procesní část

v ustanovení § 102 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků. Z těchto ustanovení vyplývá, že do 1. ledna 1993 se

finanční úřad nemohl dozvědět o skutečnostech, které jsou

předmětem poplatku, a tudíž nemohla začít běžet tříletá lhůta, po

tomto datu se o těchto skutečnostech mohl dovědět pouze způsobem

upraveným v ustanovení § 21 zákona o správě daní a poplatků a §

21 odst. 4 zákona o trojdani. Finanční úřad pro Prahu 4 ve

vyjádření dále poukázal na to, že v daném případě po státním

notářství vyměřovací řízení nedokončoval (§ 24 odst. 2 zákona

o trojdani), neboť dědické řízení nebylo skončeno. Správce daně

proto postupoval podle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o trojdani,

a dále § 1, § 21 a § 102 zákona o správě daní a poplatků, jeho

rozhodnutí vykazovalo všechny zákonné náležitosti, dědický spis

byl poplatníkovi, případně jeho zástupci, k dispozici

k nahlédnutí u správního orgánu. Postup stěžovatelky, jakož i její

návrhy na doplnění dokazování, považuje správce daně za obstrukční

s cílem zabránit vybrání notářského poplatku v objektivní

prekluzivní lhůtě 10 let, která uplyne 31. 12. 2002.

Orgány veřejné moci, jako účastníci řízení, stejně jako

stěžovatelka, vyjádřily souhlas s rozhodnutím bez nařízení ústního

jednání.

Ústavní soud si vyžádal dědický spis bývalého Státního

notářství pro Prahu 4, sp. zn. 4 D 2166/92, ze kterého zjistil, že

M. B. zemřel dne 15. 7. 1992 v Nemocnici Na Františku v Praze

a že Státní notářství pro Prahu 4 se o jeho smrti dovědělo dne

21. 7. 1992. Rozhodnutím ze dne 29. 4. 1993, č.j. 4 D 2166/92-15,

Nd 184/93, Obvodní soud pro Prahu 4 potvrdil M. J-ovou jako

jedinou dědičku. Rozhodnutí nabylo právní moci téhož dne, pokyn

k zaslání spisu příslušnému finančnímu úřadu však byl učiněn až po

více než 4 letech, dne 24. 7. 1997. Dle doručenky byl dědický spis

doručen Finančnímu úřadu pro Prahu 4 dne 15. 9. 1997.

Ze spisu Finančního úřadu pro Prahu 4 vedeného k rozhodnutí

ze dne 3. 2. 2000, čj. 32569/00/004964/6380, spisu Finančního

ředitelství pro hl. m. Prahu vedeného k rozhodnutí ze dne 20. 7.

2000, čj. FŘ-4210/14/00, a spisu Městského soudu v Praze, sp. zn.

28 Ca 282/2000, Ústavní soud ověřil, že Finanční úřad pro Prahu

4 vyměřil citovaným platebním výměrem stěžovatelce jako právní

nástupkyni zemřelé M. J-ové, dědičce po M. B., poplatek v celkové

výši 60 875,- Kč, proti kterému stěžovatelka podala odvolání,

v němž namítla prekluzi lhůty k vyměření notářského poplatku

z dědictví.

Odvolací správní orgán odvolání zamítl s argumentací, že

tříletou prekluzivní lhůtu je třeba počítat od konce kalendářního

roku, kdy se o skutečnosti, která je předmětem poplatku, dověděl

finanční úřad, na který přešla působnost vyměřovat notářské

poplatky z dědictví, takže dověděl-li se příslušný finanční úřad

o této skutečnosti dne 15. 9. 1997 a platební výměr byl

stěžovatelce doručen dne 26. 4. 2000, došlo k vyměření notářského

poplatku z dědictví ve lhůtě stanovené zákonem. Odvolací orgán

poukázal na to, že stejný názor vyslovil i Městský soud v Praze

v odůvodnění rozsudku ze dne 30. 11. 1999, č.j. 38 Ca 692/98-23,

kterým byl správní orgán vázán.

Žalobu podanou podle hlavy druhé části páté o. s. ř. Městský

soud v Praze zamítl. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného

rozsudku vyplynulo, že Městský soud v Praze vyložil ustanovení §

34 odst. 2 zákona o notářských poplatcích, konkrétně počátek běhu

tříleté lhůty, ve které lze vyměřit a vymáhat notářské poplatky,

již ve svém rozhodnutí ze dne 30. 11. 1999, č.j. 38 Ca 692/98-23.

Tímto rozsudkem byla zrušena původně vydaná správní rozhodnutí ve

věci vyměření notářského poplatku poplatníkovi paní M. J-ové,

která však v době jejich vydání již nežila, a neměla tak

způsobilost být účastníkem správního řízení. Finanční úřad pro

Prahu 4 se pak při vydání ústavní stížností napadeného platebního

výměru právním názorem správního soudu ohledně běhu tříleté

prekluzivní lhůty řídil. Městský soud v Praze v přezkoumávaném

rozsudku tyto závěry zopakoval a dále uvedl, že teprve vydáním

rozhodnutí o dědictví byly známy skutečnosti rozhodné pro

stanovení poplatku a určení, kdo je poplatníkem notářského

poplatku z dědictví. Rozhodnutí o dědictví bylo vydáno dne 29. 4.

1993, tedy v době, kdy již státní notářství neexistovala. Protože

v žádném právním předpisu nebylo konkrétně stanoveno, zda

prekluzivní lhůta k vyměření a vymáhání notářského poplatku, který

byl vyměřen po 1. 1. 1993, počíná běžet od okamžiku, kdy se

o vzniku poplatkové povinnosti dozví soud, nebo kdy se o této

skutečnosti dozví příslušný finanční úřad, bylo třeba dle názoru

Městského soudu v Praze vycházet z toho, že původní působnost

státních notářství rozhodovat o dědictví a vyměřovat notářské

poplatky z dědictví byla v podstatě rozdělena mezi soud a správní

orgán. Za takového stavu věci je třeba ustanovení § 34 odst. 2

zákona o notářských poplatcích vykládat tak, že tříletá lhůta

počíná běžet od konce kalendářního roku, kdy se o skutečnosti,

která je předmětem poplatku dověděl finanční úřad, neboť na něho

přešla působnost notářské poplatky z dědictví vyměřovat. V daném

případě tedy podle Městského soudu v Praze začala běžet tříletá

lhůta od konce roku 1997, a k vyměření notářského poplatku

z dědictví tak došlo ve stanovené lhůtě.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska

tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že

ústavní stížnost je důvodná.

Městský soud v Praze vyšel při svém rozhodování z toho, že

pro věc je rozhodující, že teprve vydáním rozhodnutí o dědictví

byly známy skutečnosti rozhodné pro stanovení poplatku a že toto

rozhodnutí bylo vydáno až v roce 1993. V těchto souvislostech

městský soud považoval výklad ustanovení § 34 odst. 2 zákona

o notářských poplatcích, o počátku běhu prekluzivních lhůt, za

klíčový a toto ustanovení vyložil tak, že nebylo-li v žádném

právním předpisu konkrétně stanoveno, zda prekluzivní lhůta

k vyměření a vymáhání notářského poplatku počíná běžet od

okamžiku, kdy se o skutečnosti, která je předmětem poplatku, dozví

soud nebo příslušný finanční úřad, je třeba citované ustanovení

vykládat tak, že lhůta počíná běžet od konce kalendářního roku,

kdy se o skutečnosti, která je předmětem poplatku, dověděl

finanční úřad, neboť na tento správní orgán přešla působnost

notářské poplatky z dědictví vybírat.

Ústavní soud, který je oprávněn hodnotit ústavnost rozhodnutí

orgánů veřejné moci, jehož součástí je i posouzení, zda výklad

aplikovaných právních norem byl proveden ústavně konformním

způsobem, tyto závěry Městského soudu v Praze nesdílí, neboť jeho

výklad, tak jak byl proveden, je v rozporu s požadavkem rovnosti

v právech.

Na danou věc dopadají tyto předpisy jednoduchého práva:

ustanovení § 460 občanského zákoníku (Dědictví se nabývá smrtí

zůstavitele), ustanovení § 24 odst. 1 zákona o trojdani účinného

od 1. 1. 1993 [Pokud nastala před účinností tohoto zákona

skutečnost, která byla podle dřívějších předpisů předmětem

poplatku (daně) z dědictví, postupuje se podle dřívějších

předpisů], zákon o notářských poplatcích zrušený zákonem

o trojdani, ustanovení § 12 Předmět poplatku (Předmětem poplatku

je nabytí majetku děděním a jiné bezúplatné nabytí majetku úmrtím

občana), ustanovení § 25 písm. c) Vznik poplatkové povinnosti

(Poplatková povinnost vznikne, jakmile nastane skutečnost, která

je předmětem poplatku; touto skutečností je převod nebo přechod

majetku na nabyvatele u notářského poplatku z dědictví)

a ustanovení § 34 odst. 2 (Poplatek nelze vyměřit ani vymáhat po

uplynutí tří let od konce kalendářního roku, ve kterém se státní

notářství dovědělo o skutečnosti, která je předmětem poplatku).

S ohledem na právní skutečnost, smrt M. B. dne 15. 7. 1992,

která nastala před účinností zákona o trojdani, orgány veřejné

moci postupovaly při projednávání dané věci zcela správně podle

zákona o notářských poplatcích v souladu s přechodnými

ustanoveními zákona o trojdani (§ 24 odst. 1). Problém nastal při

výkladu počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty v ustanovení

§ 34 odst. 2 zákona o notářských poplatků, při výkladu toho, co se

rozumí "skutečností, která je předmětem poplatku". Podle

ustanovení § 25 písm. c) zákona o notářských poplatcích touto

skutečností "je . přechod majetku na nabyvatele", ke kterému

v souladu s ustanovením § 460 o. z. dochází okamžikem smrti

zůstavitele. Jiné skutečnosti jsou nerozhodné (např. kdy bylo

dědictví potvrzeno jedinému dědici, popř. kdy bylo dědictví

vypořádáno mezi dědici, apod., srov. i Nejvyšší soud ČSR,

občanskoprávní kolegium, Cpj 202/86, K výkladu a používání zákona

ČNR č. 146/1984 Sb. ze dne 23. 6. 1987).

V projednávaném případě se příslušné státní notářství

dovědělo o skutečnosti, která je předmětem poplatku (jinak

vyjádřeno, dovědělo se o přechodu majetku na nabyvatele

v důsledku smrti zůstavitele), v průběhu druhé poloviny roku

1992, kdy mu zprávu o úmrtí zůstavitele podala Nemocnice Na

Františku v Praze a kdy při předběžném šetření zjistilo, že

zůstavitel zanechal majetek. Podle ustanovení § 34 odst. 2 a 4

zákona o notářských poplatcích tak začala od konce roku 1992

plynout subjektivní i objektivní lhůta pro vyměření poplatku;

subjektivní tříletá lhůta vypršela ke konci roku 1995 (konkrétně

k 31. 12.), objektivní desetiletá lhůta vyprší ke konci roku

2002. Pro posouzení dané věci tak bylo podstatné, že skutečností,

která spustila běh prekluzivních lhůt, byla informovanost státního

notářství o úmrtí zůstavitele, a nikoliv okamžik vydání

rozhodnutí, kterému je v kontextu s ustanovením § 460 o. z. a §

12 a § 25 písm. c) zákona o notářských poplatcích nutno přisoudit

pouze deklaratorní charakter. Po započetí běhu prekluzivních lhůt

pak zůstal bez vlivu následný zánik státních notářství a převzetí

jejich agendy jinými orgány veřejné moci [zákon č. 264/1992 Sb.,

kterým se mění a doplňuje občanský zákoník, zrušuje zákon

o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský

řád) a mění a doplňují některé další zákony].

Připuštění výkladu ustanovení § 34 odst. 2 a 4 zákona

o notářských poplatcích tak, jak byl proveden Městským soudem

v Praze, by znamenalo, že právní posouzení postavení osob,

u kterých byly dány stejné výchozí podmínky vzniku poplatkové

povinnosti a aplikován postup podle dosavadních předpisů, by bylo

neodůvodněně řešeno rozdílným způsobem, což je postup, který je

v rozporu s ústavním principem rovnosti v právech.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud z důvodu porušení čl.

1, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení

§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Jelikož

důvody zrušení rozsudku byly založeny již rozhodnutími Finančního

úřadu pro Prahu 4 a Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, jakož

i z důvodu procesní ekonomie, Ústavnísoud rozhodl i o zrušení

těchto rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. července 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru