Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 735/05Usnesení ÚS ze dne 26.01.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci z... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.735.05
Datum podání14.11.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 735/05 ze dne 26. 1. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 997/2005 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 3 To 115/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 11. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody, plynoucí z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1,2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z podané ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2004, č. j. 4 T 3/2003-4169 shledán vinným trestným činem zbavení osobní svobody podle § 232 trestního zákona a vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmínečně odložen na zkušební dobu tří roků při současném vyslovení dohledu podle § 60a odst. 1 trestního zákona. Stejným rozsudkem byl stěžovatel současně podle § 226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby z dalšího skutku kvalifikovaného obžalobou jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 trestního zákona. Příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části tohoto rozsudku.

Proti rozsudku krajského soudu podali odvolání jak stěžovatel tak v jeho neprospěch krajský státní zástupce. Vrchní soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu I. stupně v plném rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným trestným činem zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, trestního zákona a vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, přičemž doslovně převzal skutková zjištění krajského soudu a uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrátil věc ohledně skutku, pro který byl stěžovatel obžaloby zproštěn, krajskému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, konkrétně proti výroku o vině a trestu, který nabyl právní moci, podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 997/2005, dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítal, že rozsudkem napadeným ústavní stížností, v rozsahu výroku o vině a trestu, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní a jinou ochranu a právo na spravedlivý proces uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"), právo zaručující presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, právo podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon podle čl. 8 odst. 2 Listiny a právo na uplatňování státní moci jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, podle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Porušení svých ústavně zaručených základních práv spatřoval stěžovatel konkrétně v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením obecnými soudy. Výpověď svědka R. S. považuje stěžovatel za prokazatelně nepravdivou a získanou nezákonným způsobem a výpověď B. F. má pak podle názoru stěžovatele charakter tzv. opomenutého důkazu, neboť soudy obou stupňů se s ní nedokázaly nijak vypořádat. Stěžovatel současně v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu pod. sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02 a sp. zn. IV. ÚS 570/03.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky dle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tedy mimo jiné též to, zda byla podána včas a zda je přípustná.

K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 3/2003.

V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoli v odůvodnění vytýká stěžovatel pochybení Nejvyššího soudu, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožaduje. Vzhledem však k tomu, že stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu a v odůvodnění na toto rozhodnutí odkazuje, je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č.3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitů ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud se především zabýval základní stěžovatelovou námitkou, a to nesouladem mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými zjištěními, která jsou z těchto důkazů dovozována, na straně druhé. Stěžovatel své námitky v tomto směru rozvedl polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů tak, jak vyplývá z průběhu odvolacího řízení, v němž v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o zprošťující výrok. Vrchní soud v Praze se předmětnými námitkami podrobně zabýval a ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl, proč jim nepřisvědčil, na základě jakých skutečností neuvěřil výpovědi stěžovatele, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami týkajícími se hodnocení jednotlivých důkazů, a to zejména věrohodností výpovědí poškozeného a jednotlivých svědků, které stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, se odvolací soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze.

Jen pro úplnost Ústavní soud k námitce stěžovatele týkající se tzv. opomenutého důkazu, a to v daném případě důkazu výslechem svědkyně F., konstatuje, že odvolací soud v odůvodnění svého meritorního rozhodnutí posoudil výpověď svědkyně F. jako výpověď svědka, který osobu stěžovatele hodnotil již pod vlivem tíhou probíhajícího trestního stíhání stěžovatele, kterého dobře znal. V daném případě se tedy nejedná o případ důkazu neprávem opomenutého, tj. důkazu pod kterým soudní judikatura rozumí důkaz, o němž nebylo soudem rozhodnuto, případně důkaz, jímž se soud nezabýval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 215/99 Sb.n.u.ÚS Svazek č. 18 Nález č. 69).

V souvislosti s argumentací vztahující se k požadavku pečlivého ověření jediného přímého usvědčujícího důkazu stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03. Naznačená analogie citovaného nálezu s projednávanou věcí je nepřípadná, neboť v daném případě výslech poškozeného nebyl jediným důkazem, který by stěžovatele usvědčoval. Odkaz na další rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a sp. zn. II. ÚS 182/02, ve kterých Ústavní soud posuzoval extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými zjištěními, která jsou z těchto důkazů dovozována, na straně druhé, nebyl rovněž shledán oprávněným. V uvedených rozhodnutích Ústavního soudu se jednalo o skutkově a právně odlišné věci, které se netýkaly trestního řízení a na nyní posuzovanou věc nedopadají. Stěžovatel konečně odkázal i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 570/03, kterým byla zamítnuta ústavní stížnost, jejímž obsahem bylo tvrzení, že obecné soudy se nevypořádaly s podaným důkazním návrhem na výslech svědkyně. Ani tento odkaz na projednávanou věc nedopadá, neboť obecné soudy ve stěžovatelově případě důkaz výslechem svědkyně provedly a jeho obsahem se zabývaly.

Ústavní soud nemohl přisvědčit ani dalším úvahám stěžovatele spočívajícím v tvrzení, že výpověď poškozeného - svědka nelze považovat za získanou zákonným způsobem za zákonných okolností. Stěžovatel měl totiž možnost tuto námitku uplatnit v průběhu nalézacího řízení, což, jak Ústavní soud zjistil z trestního spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 3/2003, neučinil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v řízení před vrchním soudem nebyla respektována zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny. Jak Ústavní soud judikoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 (Sb. n. u. ÚS Svazek č. 28 Usnesení č. 37), k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost zásadní usvědčující výpovědi osoby poškozené, jež je v protikladu k výpovědi pachatele trestného činu, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení § 125 odst. 1 trestního řádu upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku (viz dovětek "zejména pokud si vzájemně odporují"). V našem trestním řádu tedy není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.

Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl versus Rakousko ze dne 18. 1. 2000, García Ruiz versus Španělsko ze dne 21. 1. 1999 apod.). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.

Ústavní soud tedy shledal, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajícího se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní zákon a trestní řád ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných uvedenými články Listiny, Úmluvy a Ústavy.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru