Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 735/02Usnesení ÚS ze dne 24.10.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
právní úkon/obsah
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.735.02
Datum podání29.11.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

40/1964 Sb., § 558, § 37 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 735/02 ze dne 24. 10. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti 1/ Ing. J. K., 2/ J. V., a 3/ P.P., zastoupených JUDr. I. T., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2002, čj. 11 Co 115/2002,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2002 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2002, čj. 11 Co 115/2002, potvrzující rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 7. 2001, čj. 6 C 51/2001-34. jímž byl zamítnut jejich návrh, aby žalovanému Zemědělskému družstvu P., bylo uloženo zaplatit stěžovatelce 1/ částku 323.324,- Kč, stěžovatelce 2/ částku 138.567,- Kč a stěžovateli 3/ částku 23.095,- Kč, s příslušenstvím. Stěžovatelé se žalobou domáhali zaplacení finanční částky, která jim původně náležela na základě vydání majetkového podílu z restitucí vůči Zemědělskému družstvu Ž., přičemž tato povinná osoba plnila na základě dohody se stěžovateli přímo žalovanému s tím, že žalovaný se zavázal uhradit takto vzniklý dluh přímo stěžovatelům.

Proti napadenému rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Z toho důvodu Ústavní soud vyčkal rozhodnutí dovolacího soudu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2003, čj. 33 Odo 82/2003-76, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 10. 8. 2003, bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto s tím, že nebylo shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvené mj. v čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 95 Ústavy České republiky ("Ústava"). Konstatovali podstatný obsah odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, včetně právních závěrů jím vyvozených, zejména ohledně posouzení platnosti tvrzeného uznání dluhu, tj. listiny ze dne 1. 10. 1993. Vyjádřili názor, že v odvolacím řízení byl porušen princip rovnosti účastníků řízení, neboť žalovaný pouze vznesl námitku promlčení, aniž by výslovně argumentoval, že listina ze dne 1. 10. 1993 neměla náležitosti uznání dluhu. Vyjádřili nesouhlas s právním posouzením listiny ze dne 1. 10. 1993 odvolacím soudem. Namítli, že odvolací soud smísil náležitosti uznání dluhu s náležitostmi právního úkonu jako takového, čímž porušil princip vázanosti soudu zákonem. Vyjádřili přesvědčení, že jednali v dobré víře, která by měla být chráněná, a že ze strany žalovaného došlo k jasnému zneužití práva.

Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že podstata řízení spočívala v tom, zda listina ze dne 1. 10. 1993 je uznáním dluhu ve smyslu ust. § 558 obč.zák., neboť jedině v tom případě by nárok stěžovatelů nebyl promlčen. Odvolací soud však dospěl k závěru, že pro neurčitost se jedná o právní úkon absolutně neplatný, proto potvrdil rozhodnutí okresního soudu, jímž byla žaloba zamítnuta.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 6 C 51/2001, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Stěžovatelé namítli porušení čl. 37 odst. 1 Listiny, zřejmě však měli na mysli porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Z tohoto pohledu jde především o to, zda napadený rozsudek odvolacího soudu je výsledkem řádného procesu, byť pro stěžovatele nepříznivým, při respektování všech jejich ústavních hmotných a procesních práv, tedy procesu, který jako celek nevybočil z mezí, které judikatura Ústavního soudu, jakož i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, považuje za rozhodné pro posouzení procesu jako spravedlivého (resp. vedeného fair způsobem). Ústavní soud v tomto směru zjistil, že odvolací soud se se všemi námitkami stěžovatelů, směřujícími k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně, řádně vypořádal. Pokud jde o důvody, o které odvolací soud svůj výrok opřel, neshledal Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, neboť odůvodnění napadeného rozsudku je srozumitelné, logicky odůvodněné a má oporu v provedeném dokazování.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s hodnocením listiny ze dne 1. 10. 1993, nadepsané jako "Potvrzení restitučních náhrad", obecnými soudy. Stěžovatelé se fakticky domáhají toho, aby Ústavní soud přehodnotil hodnocení důkazů uskutečněné obecnými soudy a dospěl k závěru, že cit. listina má veškeré náležitosti uznání dluhu, stanovené v § 558 obč. zákoníku. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelů se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Věc byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu. V právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, těmto soudům není nadřízen, není vrcholem jejich soustavy, a "nepřehodnocuje" hodnocení důkazů, uskutečněné obecnými soudy. Stěžovatelé využili i mimořádný opravný prostředek - dovolání, v němž argumentovali obdobně, jako v ústavní stížnosti. Dovolací soud neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam.

K namítanému porušení práv zakotvených v čl 95 Ústavy, nutno uvést, že cit. ustanovení samo o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva neobsahuje, neboť zakotvuje především principy vázanosti soudců zákonem a mezinárodními smlouvami, a jejich postup v případě zjištěného nesouladu zákona s ústavním pořádkem.

Ústavní soud připomíná, že v řadě svých rozhodnutí uvedl, že civilní soudní řízení je v převážné míře ovládáno zásadou "nechť si každý střeží svá práva". To vyžaduje od každého pečlivou úvahu o tom, jakým způsobem bude o ochranu svých práv usilovat (viz např. usnesení publikované pod č. 18, svazek 9, Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR). Tyto úvahy nemohou abstrahovat od běhu a délky promlčecích lhůt, neboť jakkoli se námitka promlčení může jevit v konkrétním případě jako nemravná, soud nemůže, je-li vznesena, k ní nepřihlédnout. Z tohoto pohledu byl bohužel postup žalobců (stěžovatelů), kteří neuplatnili svá práva v promlčecí lhůtě, prvotní příčinou jejich oslabené právní pozice. Konstrukce desetileté promlčecí doby na základě sporného a nejasného textu listiny ze dne 1. 10. 1993 tak vlastně byla již jen jakýmsi nouzovým řešením v situaci, ke které při péči o vlastní práva a nezbytné opatrnosti, nemuselo dojít.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru