Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 73/01Usnesení ÚS ze dne 05.06.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
daň/základ
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.73.01
Datum podání02.02.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 38 odst.2

389/1990 Sb., § 28

99/1963 Sb., § 250g, § 250i


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 73/01 ze dne 5. 6. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 73/01

Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka ve věci ústavní stížnosti F.N., zastoupeného JUDr. J.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2000, čj. 38 Ca 460/99-32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku, jímž byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí FŘ ze dne 30. 6. 1998, čj. FŘ-5055/1/98, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru č. 304, vydanému F.ú. dne 29. 8. 1996, čj. FÚ 12/2/23/96-Nov/304, neboť jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst.1, 2 a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

V odůvodnění ústavní stížnosti pak stěžovatel uvádí, že postupem soudu mu byla odňata možnost účastnit se projednání věci a vyjádřit se k prováděným důkazům, poněvadž nebyl vyrozuměn o nařízení jednání a jeho právní zástupce se jej nemohl pro nemoc účastnit. Dále pak stěžovatel namítá, že soud nepřihlédl při rozhodování ke skutečnosti, že jeho daňová poradkyně, které udělil neomezenou plnou moc pro daňové řízení, nebyla správcem daně vyrozuměna o provedených úkonech, nebyly jí doručovány písemnosti, tak jak to předpokládá zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě a daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). To mělo za následek, že nebyly zjištěny okolnosti mající rozhodující význam pro posouzení jeho věci. Kdyby správce daně postupoval v souladu se zákonem, musel by dospět k závěru, že v dané věci je třeba vyměřit daň z příjmu z podnikatelské činnosti, nikoli z činnosti ostatní. Soud nehodnotil skutkový stav, vyplývající ze skutečnosti, že stěžovatel při koupi podniku od Fondu národního majetku ČR, který se uskutečnil v roce 1992, převzal kromě hmotného majetku i veškerá práva a závazky s tímto majetkem spojené. Následným prodejem na podzim roku 1992 získal stěžovatel částku, kterou použil na zaplacení závazků vyplývajících z privatizačního projektu, což byly nesplacené úvěry a dodavatelské faktury. Šlo tedy o výdaje, které sloužily na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu ustanovení § 24 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"). Stěžovatel rovněž uvádí, že daňovou kontrolu prováděla osoba podjatá. V projednávané věci měl soud přihlédnout ke všem zmíněným vadám, neboť tyto mohly mít nepochybně vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.

Z připojeného spisu FŘ, sp. zn.FŘ-5055/1/98, Ústavní soud zjistil, že správce daně F.ú. prováděl u stěžovatele ve dnech 3. 10. 1995 - 2. 2. 1996 daňovou kontrolu za zdaňovací období roku 1991, 1992, 1993 a 1994. S výsledkem daňové kontroly byl stěžovatel seznámen, námitky k provedeným zjištěním nevznesl. Na základě provedené kontroly vydal správce daně mimo jiné dodatečný platební výměr č. 304 na daň z příjmu fyzických osob podle zákona o daních z příjmů, za kalendářní rok (zdaňovací období) 1993. Stěžovatel podal prostřednictvím svého právního zástupce odvolání, ve kterém pouze povšechně namítal, že správce daně nezjistil úplně skutečný stav věcí a nehodnotil důkazy tak, jak mu ukládá ustanovení § 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, nepoužil ustanovení § 28 odst. 7 zákona ČNR č. 389/1990 Sb., o dani z příjmů obyvatelstva (dále jen "zákon o dani z příjmů ubyvatelstva"), neboť nezapočetl částky vynaložené stěžovatelem na rozvoj podnikatelské činnosti, což by, pokud by tak učinil, mělo za následek jeho osvobození od placení daně. Rovněž namítl, že při zdanění příjmu měl být použit zákon ČNR č. 157/1989 Sb., o důchodové dani (dále jen "zákon o důchodové dani"), neboť byl podnikatelem zapsaným v obchodním rejstříku. FŘ odvolání stěžovatele zamítlo, neboť neshledalo pochybení v postupu F.ú. Stěžovatel podal u Městského soudu v Praze žalobu na přezkoumání zákonnosti tohoto rozhodnutí.

Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 460/99, Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl. Z odůvodnění tohoto rozsudku pak vyplývá, že ústní jednání se konalo v nepřítomnosti stěžovatele a jeho právního zástupce, když se k jednání nedostavili, ačkoli právnímu zástupci bylo předvolání řádně a včas doručeno. Stěžovatel svoji neúčast u jednání neomluvil, právní zástupce se omluvil pro nemoc, kterou však nedoložil lékařským potvrzením. Soud proto jednal v souladu s ustanovením § 250g odst. 2 o. s. ř. v jejich nepřítomnosti.

Pokud se týká vznesené námitky podjatosti, soud ji neshledal důvodnou, poněvadž byla vznesena až v žalobě, a navíc osoba, jejíž podjatost byla namítána, neprováděla úkony v daňovém řízení vedeném proti stěžovateli. Shledal však pochybení správce daně, pokud daňová poradkyně stěžovatele nebyla vyrozuměna o zahájení daňového řízení, avšak z hlediska soudu jde o procesní vadu, která dle jeho přesvědčení neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, poněvadž věc se odvíjí od skutkového stavu, který byl prokazatelně zjištěn při daňové kontrole, a proto k této procesní vadě nepřihlédl. Námitky stěžovatele týkající se výdajů v souvislosti s nemovitostí neshledal soud opodstatněnými z důvodu, že stěžovatel v tomto směru nic nedoložil a neuplatnil v průběhu daňové kontroly ani v daňovém přiznání. V rámci odůvodnění se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatele týkající se aplikace ustanovení § 28 odst. 7 zákona o dani z příjmů obyvatelstva a zákona o důchodové dani.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Pokud se týká námitky stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny, musí Ústavní soud konstatovat, že podle ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř., má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Soud proto nepochybil, pokud vyrozumění o nařízení jednání zaslal pouze právnímu zástupci stěžovatele. Bylo pak jen povinností zástupce informovat svého klienta o termínu jednání tak, aby se mohl k soudu dostavit. Je pravdou, že se právní zástupce pro nemoc omluvil, ale poněvadž nedoložil lékařské potvrzení, bylo právem soudu posoudit důvodnost omluvy a v případě, že ji neshledal důvodnou, projednat věc v nepřítomnosti účastníků tak, jak to umožňuje ustanovení § 250g odst. 2 o. s. ř. K tomu je možné uvést, že v čl. 38 odst. 2 Listiny je zakotveno právo každého, aby jeho věc byla projednána veřejně, v jeho přítomnosti, ale současně to neznamená povinnost soudu jednat pouze v přítomnosti účastníků. Jestliže se stěžovatel k jednání bez omluvy nedostavil a právní zástupce svou nemoc řádně nedoložil lékařským potvrzením, nelze v postupu soudu spatřovat porušení tohoto stěžovatelova ústavně zaručeného práva. Pokud se týká vznesené námitky podjatosti, kterou soud shledal nedůvodnou, nelze v tomto hodnocení spatřovat pochybení soudu, neboť ji stěžovatel vznesl až v žalobě. Z tohoto důvodu se soud touto námitkou zabýval nad rámec své zákonem vymezené přezkumné činnosti, navíc zmiňovaná pracovnice se neúčastnila daňového řízení vedeného se stěžovatelem. Zásady přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí jsou dány ustanovením § 250 i o. s. ř. Při tomto přezkumu je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, dokazování se neprovádí. K vadám řízení před správním orgánem soud přihlédne jen tehdy, jestliže vzniklé vady mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Z tohoto pohledu je nutné opět připomenout, že rozhodování soudů ve správním soudnictví je ovládáno zásadou kasační, kdy soud, který na základě podané žaloby rozhoduje ve věci, nemá jinou možnost, než zkoumat, zda se odvolací orgán zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolacím řízení. Z tohoto důvodu je i námitka stěžovatele, že soud se nezabýval otázkou výdajů vynaložených na dosažení příjmu, nedůvodná, poněvadž, jak vyplývá z připojených spisů a z odůvodnění rozsudku, stěžovatel výdaje v rámci daňového řízení neuplatnil, ani je nedoložil. Z protokolu o projednání zprávy z kontroly je zřejmé, že stěžovatel i jeho zástupce, který byl rovněž projednání přítomen, podepsali protokol o projednání zprávy z kontroly bez podání námitek, bez uvedení nových skutečností, či navržení provedení dalších důkazních prostředků, a neučinili tak ani v rámci odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru. Proto také je nutné vycházet pouze z podkladů a důkazů, shromážděných a obsažených ve spise správce daně, kde je založen skutkový stav, ze kterého soud vychází.

Pokud se týká námitky údajné nesprávnosti postupu správce daně, když nevzal v úvahu ustanovení § 28 odst. 7 zákona o dani z příjmů obyvatelstva, což mělo za následek, že nebyl osvobozen od placení daně, pak je nutné shodně s krajským soudem konstatovat, že jde o právní předpis, který bylo možné aplikovat do konce roku 1992, neboť od 1. 1. 1993 vstoupil v účinnost zákon o daních z příjmů, který již neumožňoval uplatnit toto ustanovení na příjmy získané za zdaňovací období 1993. Z téhož důvodu nemůže být na příjmy za zdaňovací období 1993 aplikován ani zákon o důchodové dani, neboť byl rovněž zrušen s účinností ke dni 1. 1. 1993 zákonem o daních z příjmů.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova ústavně chráněného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1,2 , čl. 38 odst. 2 Listiny, ani porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, nezbylo mu, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. června 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru