Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 728/01Usnesení ÚS ze dne 11.07.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPracovní poměr
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.728.01
Datum podání19.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

65/1965 Sb., § 44 odst.1, § 46 odst.2 písm.c

99/1963 Sb., § 6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 728/01 ze dne 11. 7. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti MVDr. J.J., zastoupeného JUDr. K.R., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2001, čj. 15 Co 571/99-267, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2001, čj. 15 Co 571/99-267, kterým byl pravomocně zamítnut jeho návrh na určení, že výpověď, daná mu dopisem žalované VU (vedlejší účastník) ze dne 26. 10. 1990, je neplatná. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, neboť výpověď daná stěžovateli dne 26. 10. 1990 splňovala náležitosti uvedené v ust. § 44 odst. 1 zákoníku práce, byla učiněna písemně a stěžovateli doručena, a rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrdil.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na práci zakotveného v čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a byl porušen princip rovnosti v právech, bez zřetele na politické smyšlení, zakotvený v čl. 3 odst. 1 Listiny, nicméně svá tvrzení neodůvodnil podrobnější ústavněprávní argumentací. Je toho názoru, že napadený rozsudek legalizoval nezákonné jednání jeho bývalého zaměstnavatele, který jednal v rozporu s příslušnými ustanoveními zákoníku práce. Závěr obecných soudů, že v době doručení výpovědi žádné jiné volné místo u zaměstnavatele neexistovalo, považuje za účelový, stejně jako výklad a aplikaci ust. § 46 odst. 2 písm. e) zákoníku práce obecnými soudy, se kterým nesouhlasí. Dále pak uvedl, že dobu od podání žaloby dne 24. 1. 1991 do rozhodnutí dne 12. 9. 2001 nepovažuje za přiměřenou, a tedy že v řízení došlo k neodůvodněným značným průtahům.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ke všem námitkám uplatněným stěžovatelem se vyjádřil již ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku a odkázal na jeho písemné odůvodnění.

Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 44 C 23/91 Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2001, čj. 15 Co 571/99-270, byl napadený rozsudek doplněn o výrok III. tak, že návrh stěžovatele, aby bylo připuštěno dovolání pro posouzení, zda došlo ze strany zaměstnavatele ke splnění nabídkové povinnosti dle ust. § 46 odst. 2 písm. c) zákoníku práce, se zamítá. Odvolací soud dovolání nepřipustil s odůvodněním, že s ohledem na existující judikaturu týkající se nabídkové povinnosti dle ust. § 46 odst. 2 písm.c) o.s.ř. (správně zák. práce) ve znění účinném ke dni 29. 10. 1990, se nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Návrh stěžovatele na připuštění dovolání navíc směřoval svou formulací do roviny skutkových zjištění, posouzení jejichž správnosti prohlášení přípustnosti dovolání neumožňují.

Ústavní soud poté, co se seznámil s vyžádaným spisem Městského soudu v Brně a dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy. V právních závěrech těchto soudů neshledává však Ústavní soud nic, co by ospravedlňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy. Ústavní stížnost je v podstatě opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Pokud jde o jeho námitky týkající se zbytečných průtahů v řízení, tvrzení stěžovatele, kromě konstatování data zahájení a skončení řízení, na žádné konkrétní skutečnosti nepoukazuje. Po podrobném prostudování spisu lze konstatovat, že prodlevy v řízení, zejména od podání odvolání dne 20. 3. 1995 do částečně zrušujícího rozsudku odvolacího soudu v červnu 1998, skutečně nesvědčí o tom, že by bylo učiněno vše pro naplnění postulátu, že věc má být projednána bez zbytečných průtahů. Na druhé straně však není ve spisu žádného dokladu o tom, že by navrhovatel proti průtahům brojil v průběhu řízení dostupnými prostředky (stížností k předsedovi soudu) a tedy v této části třeba na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou. Případný akademický výrok o porušení práva vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny, za situace, kdy ve věci již bylo rozhodnuto, by navíc postrádal praktický význam. Z těchto důvodů jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru