Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 727/06Usnesení ÚS ze dne 19.03.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2007:4.US.727.06
Datum podání15.11.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 54

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 727/06 ze dne 19. 3. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 2, Uruguayská 178/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, čj. 30 Cdo 2141/2005-696, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2004, čj. 13 Co 360/2003, 13 Co 361/2003, 13 Co 362/2003-625, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. 8. 2002, čj. 19 C 274/91-515, ve znění usnesení ze dne 15. 10. 2002, čj. 19 C 274/91-517, a doplňujícího rozsudku ze dne 30. 10. 2002, čj. 19 C 274/91-536, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2006 se MUDr. J. K. (dále též "stěžovatel", případně "žalovaný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení otcovství a o výchovu a výživu nezletilého M. Ž.

II.

Z napadených rozhodnutí vyplývá, že nezletilý M. Ž. (dále též "nezletilý" případně "žalobce") se proti žalovanému domáhal určení otcovství.

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 27. 8. 2002 (ve znění doplňující rozhodnutí ze dne 15. 10. 2002 a ze dne 30. 10. 2002) určil, že žalovaný je otcem nezletilého, narozeného z matky M. Ž.; svěřil jej do výchovy a výživy matky, žalovanému uložil povinnost platit na výživu nezletilého specifikované částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Plzni k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. 12. 2004 rozsudek soudu I. stupně ze dne 27. 8. 2002 ve výroku I., jímž byl žalovaný určen otcem nezletilého, a ve výroku II., jímž byl nezletilý svěřen do výchovy a výživy matky, potvrdil. Ve zbývajících výrocích, včetně výroků uvedených v doplňujícím rozsudku a doplňujícím usnesení, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 9. 2006 dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2004, jímž bylo určeno otcovství, jako nepřípustné zamítl. Přípustnost dovolání byla stěžovatelem založena na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam po právní stránce [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] a uplatněným způsobilým dovolacím důvodem bylo nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel nesouhlasil s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a s hodnocením důkazů v řízení provedených, a že zpochybněním znaleckého posudku z oboru genetiky Ústavu hematologie a krevní transfúze v Praze zpochybňuje skutkové závěry soudu, dle nichž nejsou žádné okolnosti, které by jej z otcovství k nezletilému vyloučily.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel konstatoval obsah výroků napadených rozhodnutí obecných soudů a tvrdil, že těmito rozhodnutími byl porušen článek 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), základní právo na soudní ochranu a spravedlivé řízení dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V podstatné části své stížnosti stěžovatel polemizoval se způsobem provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy. Zejména namítl, že obecné soudy přijaly jako podklad pro svá rozhodnutí znalecký posudek nikým neustanovených soudních znalkyň vypracovaný v rozporu se zákonem a prováděcí vyhláškou a přes opakované žádosti nepřipustily vysvětlení, proč došlo v jeho případě k opakovanému odběru krve s extrémním časovým odstupem a k jakým neuvedeným výsledkům znaleckého zkoumání došlo při vyšetření z prvního odběru krve dne 5. 9. 1994. Vyjádřil názor, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy.

IV.

Okresní soud Plzeň - město, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k namítanému zásahu do základních práv stěžovatele dle jeho názoru nedošlo. Jediné pochybení lze spatřovat ve vyloučení věci týkající se výživného na nezletilého žalobce poté, co pravomocně skončilo řízení o určení otcovství a žalovaný podal dovolání. Tento procesní postup však nebyl na újmu žádnému z účastníků. Závěrem vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

V.

Před vlastním meritorním posouzením věci Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti, přičemž dospěl k závěru, že napadl-li stěžovatel rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. 12. 2004 a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 8. 2002 (ve znění doplňujícího usnesení a doplňujícího rozsudku) v plném rozsahu, je ústavní stížnost v části, jež směřuje proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu a výrokům III., IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i výrokům doplňujícího usnesení (týkajících se výživného a nákladů řízení) nepřípustná, neboť se nejedná o rozhodnutí konečná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud se dále seznámil s obsahem spisu Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 19 C 274/91, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost ve zbývající části je třeba odmítnout z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a skutkovými a právními závěry z takového hodnocení vyvozenými. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v rámci hodnocení spravedlivosti řízení před obecnými soudy mu nepřísluší, aby se zabýval stěžovatelem tvrzenými omyly v posouzení skutků a právními omyly, jichž se údajně obecné soudy dopustily, snad kromě případů, kdy je prima facie zřejmé, že tyto omyly by mohly vést k porušení základních práv a svobod chráněných Listinou. Jinak řečeno, pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat správnost skutkových zjištění, výkladu a aplikace právních předpisů obecnými soudy, je omezená; jeho funkcí není nahrazovat obecné soudy, nýbrž ujistit se, že rozhodnutí těchto soudů nejsou poznamenána libovůlí nebo jsou jinak zřetelně nerozumná. Taková pochybení však v daném případě nezjistil. Pokud obecné soudy měly za prokázané, že žalovaný je otcem nezletilého a toto své zjištění ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily, což se ve věci stěžovatele dle názoru Ústavního soudu stalo, není úkolem Ústavního soudu toto jejich zjištění znovu přehodnocovat.

Rozhodnutí okresního i krajského soudu byla přijata v rámci kontradiktorního řízení, během něhož byl stěžovatel právně zastoupen advokátem, mohl předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názoru vysloveného obecnými soudy, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. Obdobně se to týká i dostatečně a podrobně odůvodněného usnesení Nejvyššího soudu. To, že obecné soudy žalobě vyhověly, nelze označit za postup, jenž by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu, a to zvláště za situace, kdy nelze žádnému z obecných soudů vytknout, že by své rozhodnutí řádně nezdůvodnil [srov. nález IV.ÚS 223/04 in Sb.n.u., sv. 36, str. 319 (325)].

Předmětem přezkumu v řízení před Ústavním soudem nebyla délka řízení, v němž byla stěžovaná rozhodnutí přijata. Vzdor tomu nemůže však Ústavní soud nekonstatovat, že - byť neexistuje žádná absolutní doba trvání řízení, jejíž překročení lze automaticky kvalifikovat jako dobu nepřiměřenou, porušující čl. 38 odst. 2 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy - lze stěží považovat za ústavně konformní, aby spor o určení otcovství (a s ním ze zákona spojené řízení o úpravě výchovy a výživy nezletilého žalobce) zahájený 10. 7. 1991 pravomocně byl ukončen - a to navíc jen částečně, neboť o výživném dále je vedeno řízení - 7. 12. 2004, tedy po více než 13 letech. Ačkoliv stran uvedeného nic po Ústavním soudu žádáno nebylo, považuje Ústavní soud za potřebné v souladu se svým posláním zakotveným v čl. 83 Ústavy alespoň formou obiter dictum učiněné poznámky na nepřijatelnost takovéto délky řízení poukázat.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh zčásti podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 19. března 2007

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru